Někdy se člověk zastaví teprve tehdy, když už nemá kam utíkat. Ne proto, že by chtěl. Ale proto, že se uvnitř něco unaví, vyčerpá, odevzdá. A v tom zvláštním tichu, které v takovém okamžiku nastane, se ozve něco, co jsme dlouho neslyšeli. Ne volání světa, ale volání domova. Tichá připomínka toho, kým jsme byli, ještě než jsme se ztratili v povinnostech, očekáváních, hluku a svém vlastním strachu.