V Česku vyšla zajímavá kniha, která mapuje cestu nacistů k moci a předkládá fakta, jež odhalují netušené souvislosti.
O druhé světové válce byly napsány tisíce knih a odvysílány stovky filmů. Zástupy dalších a dalších historiků, politologů a profesorů pitvají už 70 let nejvýznamnější konflikt 20. století na součástky a vypisovány jsou nové a nové granty. Mohlo by se tedy zdát, že jde o skrz naskrz probádané téma a uzavřenou záležitost. Bylo by asi příliš kruté říct, že to byly zbytečně pokácené stromy a promrhaný čas, ale přesto na celém bádání v této oblasti přinejmenším zarazí jedna věc: I když to vypadá, že všechno o druhé světové válce víme, ve skutečnosti je to úplně naopak – protože to jediné, co opravdu víme, je, že… zase nic nevíme. Je to svým způsobem taky umění, tolik toho namluvit a napsat, a přitom skoro nic neříct; tato taktika je ale třeba v médiích nebo společenských vědách zcela běžná.
Faktem totiž je, že navzdory obrovské kvantitě materiálů, které počítají tanky, letadla, vojáky a mrtvé, jakmile se jen trochu začnete o tuto látku zajímat a studovat dostupné materiály, se znepokojením si uvědomíte, že nedokážou zodpovědět ani ty nejjednodušší otázky a ve všem dělají akorát zmatek.
A právě na tenhle historický ementál se zaměřuje kniha, která vyšla deset let po svém vydání v originále poprvé v českém překladu a která obsahuje jednu z těch nejdůležitějších otázek přímo v názvu: Kdo přinutil Hitlera napadnout Stalina?
Když k tomu připočteme jméno autora Nikolaje Viktoroviče Starikova, jenž své knihy sahající od geopolitiky a historie po ekonomiku a fungování lidské společnosti označuje jako historicko-politické detektivky a vysloužil si svým otevřeným psaním nálepky jako „kontroverzní“ či „provokatér“, je téměř jasné, že půjde o pořádnou trefu do černého.
Od roku 2006 napsal Nikolaj Viktorovič Starikov patnáct knih se zaměřením na ekonomická, geopolitická i historická témata. Jeho díla jako Moc, 1917. Záhada ruské revoluce, Geopolitika: Jak se to dělá nebo Chaos a revoluce: Zbraně dolaru poutavým způsobem nastolují ostré otázky, jež vyvolávají živou diskusi jak mezi laickou, tak odbornou veřejností.
Před třemi lety dorazil Nikolaj Starikov na přednášku do Prahy a mně se podařilo udělat s ním rozhovor. Nejvíc mě potěšil tím, že odpovídal bez vytáček i na ty nejožehavější dotazy, u kterých se většinou zpovídaní kroutí jako hadi a předstírají, že o tématu nic nevědí. Mluvil třeba o tom, že za nitky druhé světové války tahali banky a oligarchové sdružení kolem amerického Fedu. „Cíl Američanů je stále tentýž: mezi sebou budou bojovat ostatní, Amerika zůstane v roli pozorovatele a bude se tvářit jakoby nic a přímo do války vstoupí jako poslední. Němečtí vojáci umírali u Stalingradu a vůbec netušili, že zahynuli proto, aby se po válce stal dolar světovou rezervní měnou,“ vysvětloval tenkrát.
Pro pořádek, než se pustíme do vzrušujícího labyrintu velmocenských hrátek: Starikov není nestranný a nikdy to ani nepředstíral. Je to rebel. Ve svých knihách se dívá na dějinné události z ruské strany – logicky, protože je Rus –, ale jeho knihy jsou dobře vyrešeršované (má na to celý rešeršní tým) a pohledy na historické i současné události vyargumentované, takže přivádějí ideology a demagogy všeho druhu často k šílenství; donutí člověka přemýšlet a klást si znepokojivé otázky, i když nechce. Proto má tolik příznivců i odpůrců.
Pro čtenáře na Západě, kterým dnes a denně myje hlavu propaganda, jejímž leitmotivem je právě nenávist k Rusku a „válečné bubnování“ a argumenty se už mnohdy ani neobtěžuje, to může být osvěžující změna a neobvyklá „konfrontace“. Nejde však zdaleka o nějaký „vyvažovací“ pohled ve stylu pět minut Hitler, pět minut Stalin. Je úplně jedno, komu čtenář fandí – tady se doví fakta, jež jinde nezazní, a to v ohromující hustotě. Takže, jste připraveni?
„Tato kniha není o druhé světové válce. Tato kniha není biografií Adolfa Hitlera, ani důkladným studiem historie NSDAP. Tato kniha je o něčem jiném. Pojednává o těch, kteří tuto hroznou válku umožnili. Ukazuje na ty, kteří dali Hitlerovi a jeho straně peníze. Hovoří o těch, kteří jim pomohli dostat se k moci. Tato kniha vám povypráví o skutečných tvůrcích a podněcovatelích nejhorší války v lidských dějinách,“ slibuje hned v úvodu autor, jenž zde boří jeden mýtus za druhým.
„Kniha je nejen úchvatné čtení. Je to učebnice geopolitické logiky. Odmyslíte-li si uvedená jména a data, kniha se promění na metodologickou příručku k pochopení logiky ostatních světových konfliktů. I těch, co teprve přijdou,“ vysvětluje vydavatel a autor českého překladu Jan Buzek. Jan Buzek v Rusku vyrůstal, a tak ví, že to, co se o této zemi píše v západních médiích, má s realitou společného jen málo. „Za socialismu to bylo tak, že po osmašedesátém byli lidé vůči Rusku nepřátelsky naladěni, pochopitelně. Ale ani tehdy to v Rusku nevypadalo tak, jak se říkalo. Například nebyly prázdné regály, jako nejsou ani dnes, po zavedení ekonomických sankcí, i když se to s oblibou tvrdilo. Mnozí lidé se primitivně posmívají Rusku, aniž o něm cokoli vědí. Ony by se důvody pro posměch našly, ale ne takové, jaké se uvádějí. Dnešní Rusko je například mnohem kapitalističtější než Amerika,“ vysvětluje.
Coby hlavní důvod, proč si tento prodejce bezpečnostních alarmů ukrojil pořádnou porci volného času a pustil se do svého prvního překladu, uvádí Starikovův obrovský a erudovaný vhled do geopolitických událostí a hledání skrytých souvislostí; a také své „naléhavé nutkání“. „Prostě jsem ji nemohl nepřeložit, leccos jsem díky ní pochopil. Třeba že tam, kde je lidská společnost, je i tvrdé řízení shora. A je jedno, jestli jde o tlupu, nebo celou civilizaci – buď spolu celky válčí, nebo je někdo řídí. Anebo obojí. Vše je třeba sledovat jako hierarchický způsob řízení.“ Vždy je zkrátka nějaký šéf, který má svého šéfa, jenž má svého šéfa… A ten má taky šéfa.
Zakrýt pravdu
Hned v úvodu knihy Nikolaj Starikov dloubne do všech expertů, autorů, historiků i hysteriků. „Na jedné stránce odborných studií čtete, že Adolf Hitler snil o dobytí celého světa, a na další se s překvapením dovídáte, že Německo nebylo na válku rozpoutanou v září 1938 vůbec připraveno. Že prý nacisté chtěli jen zaútočit na Polsko a spoléhali se, že Británie a Francie se nezastanou spojeneckých Poláků. Takže proto nebyli Hitlerovci připraveni na tak velkou válku? Podle historiků se už po prvních třech týdnech bojů Třetí říše začalo německému wehrmachtu nedostávat leteckých bomb a po porážce Francie, na což stačilo pouhých šest týdnů, byla německá armáda na štíru se střelivem vůbec. (…) Hlavními hráči na politické mapě té doby byly Anglie, Francie a Spojené státy. A právě na válku se jmenovanými velmocemi nacistické Německo připraveno nebylo. (…) Proč se Německo uvrtalo do války už v roce 1939, čtyři roky před plánovaným datem ukončení příprav na válku? Co za zvláštní způsob dobývání světa si to führer německé říše zvolil?“ ptá se Starikov s tím, že Hitler před svou námořní elitou opakovaně deklaroval, že válka s Anglií nezačne dřív než v roce 1944, kdy mělo být postaveno mocné německé loďstvo. A aby měl čtenář o čem dumat, přidává: „Jenže dva roky nato Adolf Hitler udělal ještě větší hloupost – napadl Sovětský svaz. Právě 22. června 1941 začalo odpočítávání posledních dnů Třetí říše.“
V knize Hovoří Hitler autor Herman Rauschning přitom cituje vůdcovy názory a plány stran vojenské taktiky, z nichž je patrné, že si dobře uvědomoval, že bojovat na dvou frontách by bylo pro Německo zničující, a že je proti zdravému rozumu v době války s Anglií napadat SSSR. Přesto to Hitler udělal.
Historici se veřejnosti pořád snaží vštípit, že aby dosáhl Hitler úplné porážky Anglie, napadl SSSR. To má asi stejnou logiku, jako kdyby Spojené státy naštval Irák, a proto zaútočily na Severní Koreu. Ne, opravdu neexistuje žádný rozumný důvod napadat jinou velmoc, se kterou máte navíc uzavřenou smlouvu o nenapadení a která vám dodává suroviny, zatímco protistranu nezásobuje.
Bitvu o Anglii prohrál Hitler proto, že si šetřil stíhačky a bombardéry pro tažení na Rusko. Ale proč by měl táhnout na Rusko? Aby pak mohl dobýt Anglii, to dá rozum… Přesně to nám vykladači dějin tvrdí už sedmdesát let.
Proplout historií druhé světové války bez újmy na rozumu můžeme jen ve chvíli, kdy vypneme mozek a přestaneme klást otázky a jen slepě přijmeme tvrzení, jež kompletně postrádají smysl. Co když jsme ale naopak zvědaví a položíme další otázky? Třeba jak je možné, že když bylo Německo po prohrané první světové válce v roce 1918 zcela odzbrojeno, ve druhé světové válce bojoval svět proti gigantické armádě, kterou Německo vůbec nemělo mít? Jak mohlo Německo získat znovu tak velkou vojenskou sílu? „Veškerá známá historie druhé světové války nám není s to vysvětlit pohnutky chování hlav prakticky všech států té doby. Ale to oni byli hlavní hnací silou dějin. Na rozhodnutích Hitlera, Stalina, Churchilla a Roosevelta závisel vývoj nadcházejících historických událostí. Když dnes listujeme historickými knihami, je nad naše chápání, proč se ti rozumní mužové dopouštěli pro nás dnes tak zjevných chyb. Co to všechno znamená?“ ptá se opět Nikolaj Starikov a vzápětí si odpovídá: „To znamená, že celá historie druhé světové války, vydávaná moderní historiografií za oficiální, byla vytvořena s jediným cílem – zakrýt skutečnou pravdu o strašných událostech těch let.“
Všechno spálit
Nebylo by to poprvé ani naposledy. I zde platí staré známé rčení „když příběh nedává smysl, sleduj peníze“. Někdo tradičně celý ten krvavý mejdan musel zaplatit. Německo totiž jaksi nemělo, lidově řečeno, ani vindru.
Osmadvacátého června roku 1919 byla na předměstí Paříže „spáchána“ takzvaná Versailleská mírová smlouva ; je to ale jen velmi jemný název pro to, co se toho dne odehrálo. Byla to spíš loupež, která přímo vedla nejen k ožebračení Německa, ale i ke vzniku nacismu a druhé světové války. „Němci byli prostě oškubáni, jinak to nazvat nelze. Německo ztratilo asi 73 tisíc kilometrů čtverečních svého území (cca 13,5 % plochy), které bylo osídleno 6,5 miliony obyvatel (asi 10 % obyvatelstva). Navíc ořezaná země ztratila všechny své zámořské kolonie a přitom měla zaplatit vítězům všechny jejich ztráty související s vojenským konfliktem. Výše reparací zpočátku vůbec nebyla specifikována – vyčíslena byla až později. Jednalo se o astronomickou částku a ta byla několikrát změněna,“ píše Starikov s tím, že poslední platby měli poražení Němci platit v roce 1988. Zajímavé. Vítězové zabavili dokonce i 140 000 krav, majetky a cokoliv, co nebylo přivázané. Všechny zbraně pak byly údajně zničeny a rozpuštěna byla německá armáda. Ekonomická situace země byla po uzavření „míru“ a nastavení platebních podmínek jedním slovem katastrofální.
Obvyklá odpověď na to, kdo platil Adolfu Hitlerovi válečné tažení napříč světem, se omezuje na jednu mantru: němečtí průmysloví magnáti. Podle dostupných informací a výpovědí kapitánů průmyslu sice platili, ale až když museli, tedy poté, co už bylo jasné, kdo bude boss. Předtím neměli důvod, vždyť nacisté měli v programu, podobně jako komunisté, tvrdé znárodňování. Čím větší byla führerova moc, tím víc přispěvatelů měl. Logicky. Ovšem ve srovnání s náklady na dobývání světa to byly jenom drobné. Známý německý magnát Thyssen v knize Platil jsem Hitlera přiznává, že všechny částky, které Hitlerovi poskytl těžký průmysl, činí dva miliony marek, v součtu s dalšími dary bychom se dostali na nějakých 10 milionů marek, což byly tehdy nějaké peníze. Jenže příjmy se u nacistů ani před převzetím moci, ani po něm, výrazně neshodovaly s výdaji. Ty se pohybovaly v desítkách milionů marek.
A tady to začíná být zajímavé. V posledních dnech války zmizelo 90 % dokumentů týkajících se financování strany. Spálil je především Hitlerův pokladník Franz Xavier Schwarz, jenž si chtěl po válce zničením důkazů zachránit kůži. Spálil vše, co pro něj bylo „nebezpečné“, to nepodstatné ponechal. A nebezpečné pro něj byly všechny dokumenty, které se týkaly vítězů války – Angličanů, Francouzů či Američanů. Schwarzovy informace byly tak výbušné, že dokonce i když udělal všechno správně a papíry týkající se vlád vítězných mocností spálil, pro jistotu hned po propuštění z vězení v roce 1947, kde pobyl pouhé dva roky, „náhodně“ zemřel. Takže ještě jednou: Kdo Hitlera platil? Z deseti procent němečtí průmyslníci a dárci, fajn, to víme, ale co těch zbylých devadesát procent?
Konrad Heiden, německo-americký novinář a historik mapující nacistickou éru, ve své knize Cesta NSDAP napsal: „Hitler také organizoval systematickou sbírku finančních prostředků ze zahraničí.“ Nikolaj Starikov k tomu poznamenává: „Autoři knih o führerovi jsou ohleduplní k naší psychice, a aby nás nerozrušili, nezapomenou použít slůvko ,také‘, aby nás nedej bože nenapadlo si myslet, že všechny své peníze mladá a nacistická strana obdržela ze zahraničí! Pro odvedení pozornosti dokonale poslouží jedna dvě babičky árijského původu a nějaký ten průmyslník, který Hitlerovi poskytl pár marek.
Pokud obyvatelé nějaké země přispívají místním politikům, dá se to pochopit. Líbí se jim jejich osobnost, program nebo něco jiného. Konečně, je nemožné zakazovat dary politickým stranám. Jen ať je dostávají! Nicméně, v jakémkoli svrchovaném státě je politikům zakázáno přijímat dary ze zahraničí. To proto, že pod rouškou dobrého přispěvatele se vždy kryjí tajné služby konkurenční mocnosti, která se k moci snaží přivést svoji loutku. K vlastnímu prospěchu, pochopitelně. Z tohoto důvodu každý stát, kterému záleží na vlastní nezávislosti, pozorně sleduje nejrůznější nadační fondy, neziskové organizace a sdružení financované zahraničními filantropy. U nás v Rusku máme pro celé tohle bratrství jeden termín – nevládní organizace. Proč jim moderní Rusko věnuje takovou pozornost? Proto, aby nedocházelo k financování vnitřního politického boje ze zahraničí.“
Pan Soros a spol., kteří pomocí financování různých hnutí a neziskovek typu Open Society Fund podrývají jim nepohodlné režimy a organizují barevné a jiné revoluce po světě, od arabského jara po Ukrajinu, by mohli vyprávět. Režimy a kulisy se mění, principy zůstávají. A právě v tom je Starikovova kniha, která podrobněji rozkrývá financování Hitlera a kterou nyní mají možnost číst i čeští čtenáři, neocenitelná. A je tak nabušená, že otevírá mnoho palčivých a neprozkoumaných témat. I proto se k ní v příštím čísle ještě vrátíme.
Podíváme se třeba na to, jaká byla situace v meziválečném Německu, jak probíhal Hitlerův vzestup, kdo, jak a proč mu dával finance a proč nakonec přepadl Stalina. Viděno geopolitickou optikou, druhá světová válka nikdy neskončila, a ač jinými prostředky, stále probíhá.
Knihu Kdo přinutil Hitlera přepadnout Stalina si můžete objednat na eshop.casopis-sifra.cz/knihy, na telefonu 702 417 540 nebo na mailu redakce@casopis-sifra.cz. Cena 350 Kč + poštovné.