Pokud člověk nevezme koronavirové dění s nadhledem a nejlépe i s humorem, může být čtení či sledování českých médií a politiků pro člověka zdraví nebezpečné. Jestli je schopen přemýšlet a logicky uvažovat, musel by se přinejmenším zbláznit, kdyby bral zpravodajství největších serverů a stanic vážně. Tolik otázek a bizarností, a tak málo odpovědí.
V neděli premiér Andrej Babiš ve svém videoblogu Čau, lidi, kde mluví tak, aby mu jeho věrní rozuměli, a kde je schopen si permanentně protiřečit – třeba větami o tom, že se nesmíme koronavirem strašit, přičemž jeho vláda prakticky nic jiného nedělá –, prohlásil: „Média říkají rekord, rekord nakažených. Tak v pátek jsme provedli 18 204 testů, to je absolutní rekord. To nikdo neřekl. A včera? 12 300 testů, to je sobotní rekord. (…) Média tady straší. Ano, je nárůst nakažených. Ale kolik z těch nakažených má symptomy? Devadesát procent lidí je zdravých…“
Za tři dny jeho primus Prymula ve veřejnoprávní televizi, konkrétně v pořadu Interview 24, však sdělil, že „rekordní denní nárůsty nových případů nejsou výsledkem velkého počtu testovaných“. „Zas tak intenzivně netestujeme, jsme někde ve druhé třetině Evropy, to znamená, že řada zemí testuje mnohem více,“ porovnává Česko s ostatními státy. Navíc ani ve srovnání s měsíci na začátku epidemie není podle něj číslo testů lichotivé. „Zas o tolik více testů neděláme.“
Kdopak nás to tady houpe? Nebo snad mohou mít pravdu oba pánové, i když každý tvrdí přesný opak? Jak se to vezme. Záleží totiž, čemu kdo říká „zase o tolik víc“. Prymulovo tvrzení má v neinformovaných lidech vzbudit dojem, že počet nemocných roste navzdory tomu, že počet testovaných není o moc vyšší. Aby se víc báli?
Již při letmém pohledu na graf ministerstva zdravotnictví však můžeme spatřit poněkud jiný obrázek a geniální taktiku české vlády v přímém přenosu. Když už jeden člen řekne občas pravdu, za pár dní přispěchá kolega, který řekne zase něco jiného. Každý tak cílí na jinou cílovou skupinu: premiér na tu, která se bojí až příliš, a tak ji uklidňuje, aby se bála trochu míň, ale zároveň pořád dost na to, aby právě velkému šéfovi věřili, že jedině on je ochrání a s ním jsou v bezpečí.
Vrchní šiřitel paniky mezi vládními epidemiology pak nasměruje pozornost na lidi, kteří se v koronaviru vyžívají a kteří se potřebují přesvědčit o tom, jak je situace hrozivá, jak je důležité nosit roušky, jak nemohou chodit do práce ani ven, a tak jen hltají v televizi další katastrofické zprávy. To jsou občané, kteří koronavirem od počátku doslova žijí, „chrání se“, šikanují ty, kteří o „ochranu“ nestojí, a nic jiného než temné vize Romana Prymuly či parazitologa Flégra, který vyhrožuje koncem lidstva, nevnímají. Je to pro ně jako droga, od které se nemůžou odtrhnout. „Mámo, podívej, už to zase roste!“
A pak jsou tady ještě lidé, kteří nejsou líní si informace ověřit, najít si grafy a čísla a ty si porovnat. Tito občané nejsou cílovou skupinou ani jednoho ze strašících pánů, a tak si snadno najdou, jestli „se plete“ jeden, nebo druhý, případně oba dva. Tito lidé už minimálně několik týdnů či měsíců oprávněnosti opatření a informacím vlády a médií nevěří a nějaké nové nepravdivé, nepřesné či rozporuplné prohlášení už na tom nic nezmění.
Podíváte-li se na graf ministerstva zdravotnictví, uvidíte, že se v Česku nikdy netestovalo víc než v září. Vážně je počet testů srovnatelný s jarem, jak se lidem, kteří se do žádného grafu nepodívají, snaží „vysvětlit“ Roman Prymula? Zatímco jarní vrchol v počtu provedených testů byl 5. května, kdy se provedlo 9383 testů, na obrázku jasně vidíme, že po úžasném červnu a červenci, kdy vláda na chvíli dala s koronavirem pokoj (o síle nákazy totiž nerozhoduje koronavirus, ale právě vláda), se začal opět zvyšovat počet testů na přelomu července a srpna. Počet provedených testů 7. srpna – 9186 – už se blížil jarnímu vrcholu.
O 14 dní později už rekord padl a od té doby strmě stoupáme. Osmadvacátého srpna se počet testů vyšplhal na 10 790 a vše mohlo být připraveno na „druhou vlnu“. Čtvrtého září, kdy se chystala další restriktivní opatření, se počet testů zvýšil na 11 533 a 11. září padl zatím absolutní rekord – 18 942 testovaných. Tedy ještě o sedm stovek víc, než hlásil v Čau, lidi Andrej Babiš. „Není zase o tolik víc testů“ se tak v podání Romana Prymuly mění na „je jich dvakrát tolik“. Platí tedy ono okřídlené „čím více testuji, tím více najdu případů koronaviru“. Ovšem ne vždy a všude.
Dej si test
Pouhé zvýšení testovacích kapacit by k vysvětlení rostoucího počtu případů nestačilo. I když z grafu vyplývá, že kdyby se testovalo jako v červnu a červenci, žádná druhá vlna by nikdy nepřišla.
Nejenže je totiž zhruba 95 procent testovaných případů negativních, ale drtivá většina případů z těchto pozitivních testovaných je úplně zdravých. Co je tohle za divnou epidemii? Tím se dostáváme pomalu k další podivnosti, a sice k tomu, kdo, proč a za jakých okolností na koronavirové PCR testy vůbec chodí a jak tyto testy fungují. Média v těchto dnech informují o tom, že po celé České republice praskají ve švech odběrová místa. Nejvíce v Praze, kde musel být na většině míst zaveden rezervační systém. Ti, co nemají termín zarezervovaný, čekají ve frontách dlouhé hodiny, a ani to jim není často nic platné. Někdy se vůbec nedostanou na řadu, a tak musí přijít znovu.
K testování chodí lidé buď na doporučení lékaře, kdy jim test hradí pojišťovna, nebo se mohou nechat otestovat jako samoplátci sami. A právě tady nastává situace, nad kterou zůstává rozum stát. Pokud vás hygiena nebo doktor pošlou na testy, ať už proto, že se necítíte dobře, nebo jste se například setkali s někým, kdo má koronavirus, asi s tím moc nenaděláte, a v případě, že nechcete být utlučeni nebo vyřazeni ze společenského života, podvolíte se a na test hrazený pojišťovnou půjdete. Tady se ale děje něco úplně jiného. Na testy se hlásí lidé dobrovolně a platí si je sami!
K vidění tak jsou dnes a denně případy, že nachlazený člověk, kterému by za normálních okolností bylo jedno, zda má chřipku, nebo koronavirus, protože stejně nikdo nepozná rozdíl, se pod vlivem mediální masáže sebere a vyrazí na testy. Tam se potká s těmi, kteří šli na testy z donucení třeba jen proto, že potkali někoho, kdo tu nemoc má. A tak jestli ji tito lidé dosud neměli, tak ji mohou s daleko větší pravděpodobností od uvědomělých kýchajících občanů, kteří se rozhodli nechat otestovat, chytit ve frontě na testy. Stejně mohou virus chytit i lidé, kterým nic není, ale na testy dorazili proto, že bez nich nemohou jet třeba do zahraničí.
No a pak je tu třetí kategorie občanů, kteří by možná měli vyhledat úplně jiný druh lékařské pomoci. Těmto lidem vůbec nic není, nesmrkají, nekýchají, nic je nebolí, ale příliš sledují televizi, a tak se rozhodli nechat otestovat, aby věděli, jestli náhodou také nemají tu záhadnou smrtelnou nemoc, která je tak nebezpečná, že kdyby ji nepotvrdili testy, většina lidí se ani nedozví, že ji má.
Pokud tito lidé tuto nemoc ještě neměli, ve frontě se jim přání může snadno splnit. A to bez ohledu na to, že uvěřili propagandistickému heslu, které praví, že když mají ostatní lidé ve frontě roušku, tak je nenakazí.
Například pražská Nemocnice na Bulovce si ve čtvrtek postěžovala, že tamní odběrové místo je zahlceno zájemci a že pracovníci nestíhají přijímat lidi, kteří přicházejí bez on-line objednání.
Ač se to zdá normálnímu člověku naprosto nepochopitelné, je to tak: lidé, kteří se už přes půl roku bojí podle nich smrtelně nebezpečného koronaviru a kterým nic není, se dobrovolně vydají na místo, kde existuje nejvyšší riziko, že jej mohou chytit. Takto si můžeme koronavirus, bez ohledu na to, jak je nebezpečný, hýčkat pěkně dlouho. Proč se prostě netestují jenom nemocní lidé?
Málo, nebo hodně?
Počty nakažených lidí však neovlivňuje pouze počet testovaných, ale také další závažné okolnosti. Ve zmiňovaném pořadu Interview 24 České televize epidemiolog Roman Prymula řekl, že hlavním ukazatelem toho, jak moc se v dané zemi testuje, je procento pozitivních případů ze všech testovaných. „Je tam hranice 5 % – kdo je pod ní, testuje hodně, kdo je nad ní, testuje málo,“ podotkl s připomínkou, že Česko se už dostává nad pět procent, což znamená, že se u nás testuje málo.
Zní to celkem rozumně, ovšem jen do doby, než se podíváte do Švédska. Severský stát, jehož precizně zpracovaná data najdete třeba na stránkách ourworldindata.org, má zhruba stejně obyvatel jako Česká republika. A testuje jen o trochu víc. Zatímco Česká republika prováděla ke 14. září v průměru ze sedmi dní 1363 testů denně v přepočtu na milion obyvatel, Švédové zvládli 2018 testů. Zajímavý je ale podíl pozitivních, o kterých mluvil Roman Prymula. Ten mají Češi při více než průměrných 13 tisících testech a 1203,1 nakažených denně na deset milionů obyvatel vysokých 8,82 procenta. To by podle tvrzení plukovníka Prymuly znamenalo, že testujeme málo.
Jenže podíl pozitivních testů ve Švédsku je při 20 180 testech na 10 milionů obyvatel a 225,5 případech za den jen 0,11 procenta. Nejenže je výrazně nižší podíl pozitivních testů, ale i celkový počet nakažených.
To může znamenat jen dvě věci. Za prvé, buď uvádějí špatná a nepřesná čísla Švédové, nebo Češi, či dokonce Švédové i Češi. Anebo, za druhé, se ukazuje, že Švédové zvládli celou epidemii neepidemii mnohém lépe přesto, že nezavírali celý stát, obchody, školy či úřady, nezakazovali lidem chodit ven, nenutili je nosit roušky a celou dobu byli v klidu a pouze opakovali, že stačí, když budou lidé opatrní a není důvod k panice. Ať už platí jakákoli možnost, nějak nám ty vládní a mediální konspirační teorie o koronaviru nevycházejí. Část občanů má naštěstí vlastní hlavu, a tak si jistě dávno udělala názor sama.
Půlka mančaftu
Možné další vysvětlení nabízí stále větší počet občanů, kteří se svěřují se svými zkušenostmi s testováním. Opakující se vzorec vypadá zhruba takto: Člověk se přihlásí na testy, ale kvůli zpoždění a přehlcenosti laboratoří nakonec čekání ve frontě vzdá a odejde domů bez testů. Za pár dní mu pak přijde esemeska, že je jeho test pozitivní. Někomu možná přijde, že je negativní, ale pointa je v tom, že by mu neměla přijít žádná esemeska, jestliže žádné testy nepodstoupil.
Spousta příběhů na Facebooku může být smyšlená nebo opakovaná podle zvyku „jedna paní povídala“, ale osobně jsem se s takovým případem setkal již dvakrát. V prvním případě se o pochybném vyšetření bavili dva mladíci, kteří se mnou jeli ve vlaku. Najednou se začali nahlas smát a strašně se něčemu divili. Jelikož jsem zaznamenal slovo covid, začal jsem se o jejich dialog zajímat. Po chvíli z nich vylezlo, že se chystali odjet do Německa, a proto si v Praze hodlali udělat koronavirové testy. Byli sice objednáni, ale protože na odběrném místě nestíhali a oni neměli tolik času, aby počkali, chtěli to zkusit jindy. Ještě předtím, než k tomu došlo, jim ale přišla esemeska, která se stala zdrojem onoho hlasitého pobavení – prý jsou oba covid pozitivní…
Kromě tohoto zážitku ve vlaku jsem se nedávno potkal se známým, velice seriózním člověkem, který mi s očima navrch hlavy pověděl: „Kamarád je předseda sportovního klubu. Aby se mohli účastnit zápasů, museli absolvovat testy na covid-19, které jim byly doručeny. On, protože celé té šaškárně s koronavirem nevěří, poslal testy zpět. Otevřené, ale nepoužité, aniž by kohokoliv z hráčů testoval. Po pár dnech jim přišly výsledky. Půlka mančaftu byla pozitivní!“ Nemohu ručit za to, že se to takto stoprocentně stalo, ale podobných svědectví přibývá a leccos by se tím vysvětlovalo…
Ať už by šlo o úmysl, nebo chaos přehlcených odběrných míst, kterým se občas něco pomotá, i z naprosto rozdílných dat a chování viru v jednotlivých zemích a z provalených manipulací s čísly (kdy například Itálie silně nadhodnocovala počty mrtvých na koronavirus) jsou na místě jisté pochybnosti o statistikách, které konkrétní státy předkládají. Jelikož nikdo nemá možnost čísla kontrolovat, co když jde o úplná hausnumera, „politicky“ cucaná z prstu? Kontrolovat nemůžeme nejen testy, ale ani statistiky, které státy uvolňují. Proč bychom měli těmto nelogickým číslům věřit?
Podle čísel to sice vypadá, že se virus chová v jednotlivých zemích úplně odlišně, ale stejně tak je možné, že nesedí čísla z jednotlivých zemí. Stačí upravit tabulky a parametry toho, kdo bude považován za oběť koronaviru, a dostanete úplně odlišný obrázek…
Jak řekl například prezident České stomatologické komory a člen Ústředního krizového štábu vlády České republiky Roman Šmucler, když byl Reflexem.cz dotázán na statistiky ve Spojených státech amerických, které ohromují svět obrovskými ciframi. „Dnes víme, že z těch 161 tisíc prvních mrtvých jich na ten covid reálně umřelo asi 9400. Pak jich 5 tisíc umřelo na vraždy, sebevraždy, pak byla řada lidí, kteří umřeli s covidem. Včetně toho pana Flloyda, co ho udusila policie, ten je taky ve statistice, že umřel na covid. (…) Všichni víme, že to je prostě statistika (…)“ No a o to právě jde.
Dále pak nikdo netuší, jak spolehlivé jsou vlastně prováděné testy na koronavirus, zvlášť když se neustále úplně zbytečně testují lidé, kteří nejsou nemocní a nemají žádné příznaky. Jako třeba nizozemská cyklistka Inge van der Heijdenová. Ta v srpnu musela odstoupit ze závodů na mistrovství republiky kvůli pozitivnímu testu na covid-19, ačkoli jí vůbec nic nebylo. „Minulý týden jsem byla v pátek testována negativně,“ řekla v srpnu Van der Heijdenová. „Ačkoliv jsem nevykazovala žádné příznaky infekce, ke svému velkému zklamání jsem ve středu najednou měla pozitivní test. Po konzultaci jsem se rozhodla provést včera další test PCR a výsledek byl opět negativní. Jak jsem vlastně očekávala.“ Test PCR je obecně považován za spolehlivý s nízkou mírou falešně pozitivních výsledků, ale kolik poblázněných lidí, zvláště těch, kteří si testy platí sami a neplatí jim je povinně sportovní kluby, si bude testy nechat dělat znovu? Takových zdravých nemocných jsou po celém světě statisíce, možná miliony. Ale krásně to navyšuje statistiku a děsí ve zprávách.
Pošli roušku
Jedna věc je statistika a samotná čísla, druhá věc pak jejich interpretace. Média v posledních dnech informovala o tom, že v Česku prudce roste podíl hospitalizovaných s covidem-19. Vzrostl prý o třetinu a lidí potřebujících intenzivní péči přibylo o pětinu. Jenže ve všeobecné vřavě již jaksi zřetelně nezaznělo, že podíl hospitalizovaných dlouhodobě klesá – teď je to přes 2,49 procenta. V nemocnicích tak leží pořád jenom pár lidí – 388 v celé republice. Ve skutečnosti by nás jiná čísla a statistiky vůbec nemusely zajímat než právě tato. Proč by nás měl zajímat ten, kdo smrká, a ne jenom ten, kdo má vážný průběh? A co je vlastně na tom covidu-19 tak strašně nakažlivého a nebezpečného, když dostane do nemocnice čtyři sta lidí z deseti milionů? Aha, já zapomněl, tak málo je to přece jen proto, že moje rouška chrání tebe a tvoje rouška chrání mě…
Dnes dorazila z médií zpráva, že „experti“ ze Světové zdravotnické organizace, kterou vede jeden vysloužilý etiopský politik a placena je očkovací lobby v čele s Billem Gatesem, vyhrožují tím, že budeme nosit roušky a dodržovat sociální distanc až do roku 2022. Ta samá organizace, která už na začátku řekla, že jsou roušky u zdravých lidí úplně k ničemu. A které pak někdo jiný řekl, že má říct, že pomáhají a chrání.
Jak taková záchrana ohrožených životů v praxi vypadá, názorně ukázala česká vláda ve spolupráci s Českou poštou, když se nejprve rozhodla uplatit důchodce pětitisícovkou a k tomu jim ještě poslat dárek v podobě 5 roušek za 8 korun a jednoho respirátoru za 50, protože se hromadilo zboží nakoupené za miliony ve skladu.
Nejprve pošta z originálního balení roušky vyjmula a pak je její pracovníci hodili jen tak do papírové obálky. Pokud by byl virus opravdu nebezpečný, muselo by toto počínání z hygienického hlediska být klasifikováno jako pokus o radikální důchodovou reformu, která stojí „jen pár mega“. Protože je to ale jenom viróza, kterou má podle statistik i ten, kdo ji nemá, můžeme se tomuto incidentu pouze zasmát a považovat je za nejpřesnější indikátor závažnosti „smrtící infekční choroby“, kvůli které je už osm měsíců celý svět vzhůru nohama. No není to legrace?
