Jsem Vidlák. Nemám doktorát z kvantové fyziky ani literární vědy, dokonce nemám ani vysokou školu. Nepohybuji se mezi elitami a společenskou smetánkou ani na jiných recepcích, nerad nosím oblek a nejsem bohatý. Nic nepotřebuji, ale přesto mám úplně všechno. V životě jsem dostal víc, než jsem si kdy přál.
Mám skvělou ženu, nejraději chodím do přírody a odmalička jsem nejraději s dědou na zahradě s prasaty a slepicemi kydal hnůj. Tahle záliba mi zůstala dodnes. Kde je totiž hnůj, tam je zpravidla i opravdový život. Ne jako v bioplynce.
Dědův chlívek mi dal do života víc než filozofická fakulta. Protože mě naučil, že za dobrotou na talíři, zelení na zahradě, naducanými dekolty či zářivými úsměvy žen i mužů se vždycky skrývá nějaká ta kejda, kterou je třeba jednou za čas pořádně vykydat.
A to je moje práce, která mě nikdy nepřestala bavit. Je důležitá, skvěle si u ní vyčistím hlavu, naučím se spoustu nových věcí, protože hnůj je pokaždé jiný, a když se povede dobře vykydat, všechno může znovu růst a kvést.
Zdá se, že na to jako společnost často zapomínáme. Chceme ovoce, ale bez práce a bordelu, který se za tím vším skrývá. Než abychom udělali věci pořádně a měli čistý stůl i chlív, vrstvíme přes hnůj stále nové vrstvy slámy a snažíme se ho překrýt stále novými vůněmi. Jakmile je ale flakon prázdný nebo nám dojde sláma, jsme vždycky překvapeni, jak moc to smrdí. A nejen že to smrdí, ale může to člověka i otrávit a zahltit.
Bez odpadu a jeho pravidelného čištění to prostě nejde. Jak napsal jeden můj inspirativní jmenovec: „Pokud budeme pravidelně čistit naše stáje, tak se produkce hnoje dostane na snesitelnou úroveň. Bude mít svůj kout, ten bude pravidelně čištěn a bude použitelný pro další koloběh života. Pokud se nám ale bude hnusit, pokud se nebudeme chtít zamazat lidským odpadem, pokud na to raději jen z dálky hodíme slámu a budeme doufat, že to vyčistí někdo jiný, tak nás to jednoho dne dožene. Pokud budeme překvapeni tím, že člověk má krásný ksicht, ale špinavou zadnici, tož jednoho dne nás ten bordel zavalí. A zavalí ty, co hnojili hodně i ty, co hnojili málo.“
On o kydání hnoje píše svůj úžasný blog, já celý časopis. Jmenuje se Šifra. Nic totiž není tak, jak se zdá, a věci je třeba pečlivě zkoumat a hledat v nich nejen to, co je vidět na první pohled, ale především to, co se za nimi skrývá. Často je to právě hnůj…
Kydám s opravdovým zaujetím, vášní a láskou a volám neúnavně po tom, abychom po sobě uklízeli a netvářili se pořád, že nesmrdíme. Ale zároveň si přeji, abychom se smířili s tím, že se práci, která nikdy nekončí a nebude po ní nikdy úplně čisto, prostě nevyhneme.
Čím pečlivěji a pravidelněji po sobě to svinstvo budeme uklízet, tím lépe se nám bude dýchat. Jen se toho musíme přestat bát a malovat si všechno narůžovo.
Abyste si udělali lepší představu, jak Vidlák kydá, přečtěte si na ukázku jedno číslo v digitální verzi zdarma. Šifra ale není jenom tištěný měsíčník a jeho digitální podoba. Plno zajímavého čtení najdete i na našich webových stránkách. Tak ať se vám líbí.
S případnými dotazy a náměty pište na emailovou adresu milan.vidlak@casopis-sifra.cz.