Před padesáti lety přistál člověk poprvé na jiném vesmírném tělese, než je jeho domovská planeta. Přesto existuje stále mnoho lidí, kteří tomu odmítají uvěřit. Mají důvod?
V roce 1999 Miloš Forman odvyprávěl v životní formě asi nejoriginálnější životopisný snímek, jaký se kdy na plátnech kin objevil. Kultovní komik Andy Kaufman byl nespoutaný živel, který bořil naprosto všechny konvence. A dělal to tak nekompromisně, že kdyby byl ještě naživu, za svůj humor by v dnešních hyperkorektních USA dostal trest smrti. Dotýkal se nejen všech možných i nemožných tabu, ale i ikon, na které se nesahá. Často například v přestrojení vystupoval jako nerudný barový zpěvák Tony Clifton, po kterém nikde, kam vkročil, nezůstal kámen na kameni.
K pořádnému zmatení lidí nechával Kaufman svého bratra Michaela nebo kamaráda Boba Zmudu, aby se za Tonyho Cliftona převlékli při společných výstupech. A tak diváci, do té doby přesvědčení, že Tony Clifton je Andy Kaufman, najednou viděli oba dva stát vedle sebe. Nebo začal své show pojímat jako zápasy ve wrestlingu. Již samotná podstata wrestlingu tkví v kombinaci sportu a show, ve které jsou zápasy domluvené a různé brutální chvaty zápasníci pouze předstírají. Andy Kaufman žánru dodal zcela nový rozměr – pro své wrestlingové zápasy si v době rozvíjejícího se feminismu, k nepříčetnosti ženských lob-by, vybíral ženy z publika. Jednu mystifikaci pak dovedl k naprosté dokonalosti a stal se průkopníkem žánru. Když skutečný wrestlingový zápasník Jerry Lawler Andyho, kterým opovrhuje, vyzve na souboj, Kaufman vyhecuje nenávistně naladěný dav i Lawlera. Ten s komikem praští o zem tak silně, že skončí v nemocnici. Oba dva se poté k incidentu vyjadřují ve slavné show Saturday Night Live, kde ale místo usmíření Kaufman Lawlera opět vyprovokuje k útoku. Až několik let po Kaufmanově smrti vyšlo najevo, že bylo všechno kompletně zinscenované a Lawler byl s Kaufmanem na všem předem domluvený.
Andy Kaufman s lidmi umně manipuloval a dělal si z nich legraci tak sofistikovaným způsobem, že když v roce 1984 zemřel coby nekuřák na rakovinu plic, fanoušci to považovali za další propracovanou mystifikaci a skoro nikdo mu to nevěřil. „Andy, a tenhle znáš?“ zpívá svým naléhavým hlasem Michael Stipe, frontman slavné skupiny R.E.M a oddaný fanoušek Andyho Kaufmana, v hitu Man On the Moon z roku 1992; ten se o sedm let později stal i titulní písní stejnojmenného Formanova filmu. Obě díla se spojila v dokonalý celek, kdy jedno bez druhého nemůže být. „Věřil bys tomu, že poslali muže na Měsíc, muže na Měsíc? Pokud věříš tomu, že nic neskrývají, pak už není nic cool.“
Notoval jsem si svoji oblíbenou písničku asi tisíckrát, než mi došlo, na co vlastně mimo jiné naráží. Že tak, jako mnozí lidé nevěří smrti Andyho Kaufmana, nevěří ani přistání člověka na Měsíci z 20. července 1969, tedy údajně nejskvělejšímu okamžiku lidstva, jenž letos slavil významné jubileum.
Byl by to jistě bezmezný důvod k hrdosti a radosti, nebýt několika momentů a incidentů, které roztočily kolo pochybností takovým způsobem, že lidskému přistání na Měsíci i po 50 letech nevěří až překvapivě velké množství lidí. Podle průzkumu, který provedlo druhé největší americké mediální vydavatelství Knight Ridder v 70. letech 20. století, tedy jen pár let po historické události, považovala let na Měsíc za podvod třetina Američanů.
V říjnu 2015 zahájil ruský bloger a nad-šenec do vesmíru Vitalij Jegorov crowdfundingovou kampaň, kde se snažil od malých dárců na internetu posbírat peníze na velmi ambiciózní projekt. S pomocí vesmírných inženýrů slíbil poslat mikrosatelit na Měsíc a přivézt zpátky na Zem nejkvalitnější fotografie z míst, kam přistáli američtí astronauti během misí Apollo poprvé 20. července 1969. „Co myslíte, byli lidé doopravdy na Měsíci?“ začal svůj text, kterým chtěl oslovit potenciální přispěvatele na stránce Boomstarter. V Rusku, kde podle nejnovějšího průzkumu nevěří na možnost cesty člověka na Měsíc 57 % lidí, byl Jegorov přesvědčen o tom, že by jeho nápad mohl fungovat.
Vesmírný fanda po léta slýchal od Rusů argumenty, že americké lety na Měsíc v rámci mise Apollo byly uměle zinscenované; to, co následovalo, ale nečekal ani on. Za pouhé tři dny splnil svůj cíl – v první části projektu vybral na přípravné testy a získání potřebných licencí přes 800 000 rublů, v přepočtu necelých 300 000 korun.
V nedůvěře v americké přistání pak Rusům směle konkurují Britové. Průzkum, který v roce 2016 provedl mobilní operátor e2save spolu s marketingovou agenturou Atomik Research, a tudíž nemá žádné politické zabarvení, odhalil, že si gigantických 52 procent Britů myslí (a z toho 73 % mladých lidí do 34 let), že Američané své přistání na Měsíci natočili někde na Zemi a vůbec nikam neletěli.
Letošní oslavy výročí přistání člověka výrazně nevybočovaly, vzhledem k jubileu snad pouze počtem oslavných článků. Jedna skupina lidí si myslí, že je přistání na Měsíci „fake“, podvod, a tím dráždí a rozčiluje skupinu druhou, která je označuje za idioty a za žádnou cenu o tom nechce vůbec nic slyšet. Všechno je prý jasné, zdokumentované, a není co řešit. Když oba znesvářené tábory posloucháte, zjistíte, že vzduchem létají silná slova, ale málo argumentů. Alespoň tedy těch, které za něco stojí. Debata tak připomíná hádku mezi ortodoxním katolíkem a ateistou o tom, zda existuje Bůh; nese se jen v rovině emocí a víry.
I proto mě napadlo podívat se na přistání na Měsíci i z odvrácené strany a zkusit najít odpovědi na to, proč tomu tolik lidí nevěří. Což mě dovedlo k další důležité otázce, a sice: Proč tomu tolik lidí věří?
Tam a zpátky?
První pochybnosti o věrohodnosti přistání na Měsíci se začaly rozšiřovat hned v 70. letech 20. století a přispěla k tomu zpočátku především kniha s názvem We Never Went On the Moon (Nikdy jsme neletěli na Měsíci). Její autor Bill Kaysing sloužil během druhé světové války u amerického námořnictva a později pracoval (do roku 1963) jako analytik společnosti Rocketdyne, která vyráběla raketové motory pro raketu Saturn V. Tu, jež vynesla do vesmíru kosmickou loď Apollo 11. Právě z dokumentů, do nichž měl možnost nahlédnout, a od inženýrů z firmy Rocketdyne se pan Kaysing dozvěděl, že teoreticky existuje technologie pro let na Měsíc, ale rozhodně ne pro návrat zpátky. Další problém, který inženýři zmiňovali jako zásadní překážku pro let lidí na Měsíc, je existence silné radiace v magnetickém poli Země, konkrétně v podobě takzvaných van Allenových pásů.
Ta kniha není dobře napsaná ani vyaurgumentovaná, pouze nadhodila ně-kolik témat, která posloužila jako argumentační základ skeptiků – od vlající zapíchnuté americké vlajky na měsíčním povrchu přes různě dlouhé stíny astronautů po nepřítomnost hvězd na fotografiích. Ač název sedmaosmdesátistránkové brožury slibuje bombu, ta se nedostavila. Je to zkrátka navoněná bída… Jedna věc by tu ale přece jen byla – ony van Allenovy pásy, které se rozprostírají od výšky 400 km nad zemským povrchem do vzdálenosti asi 50 000 km.
Jedenatřicátého ledna roku 1958 odstartovala z floridského Mysu Canaveral raketa Jupiter C, jež vynesla na oběžnou dráhu první americkou družici Explorer 1. Ta byla jednak reakcí na sovětský Sputnik, také ale měla za úkol změřit, jestli a případně jak silná je na různých místech vesmíru radiace. Pro tyto účely do ní byl týmem profesora Jamese van Allena z Univerzity v Iowě zabudován Geiger-Müllerův čítač, jinak také detektor ionizačního záření. Již na začátku padesátých let zaregistrovaly radioaktivitu v okolí země stratosferické balony, a tak si vědci dělali celkem oprávněné starosti. Zjištění totiž notně komplikovalo plánované dobývání vesmíru. Jejich obavy se bohužel naplnily.
Explorer 1 zkoumal prostor ve vzdálenosti 360 až 2500 kilometrů od Země a došel k pozoruhodným závěrům. To, že radioaktivita rostla se zvyšující se vzdáleností od Země, výzkumníky tolik nepřekvapilo. Co je ale zaskočilo dokonale, je skutečnost, že v určitém momentu aktivita měřičů zcela ustala. Co se stalo? Že by radioaktivita v určitém místě zmizela? To se vědcům nezdálo. Nebo se snad rozbilo rádiové spojení? Na odpověď si museli počkat do 5. března, kdy byl do vesmíru vyslán satelit Explorer 2. Rozbila se ale raketa, a tak musel být vyslán v květnu Explorer 3. Let byl úspěšný, ovšem měřiče se chovaly úplně stejně jako při prvním pokusu. Vědci chtěli mít jistotu, jak se radioaktivita mění v závislosti na vzdálenosti od Země. Nejprve radiace rostla úměrně vzdálenosti od Země; při opačném směru klesala. V určité vzdálenosti ale přestal Geiger-Müllerův počítač ukazovat úplně.
Existovalo jediné možné vysvětlení: radiace je tak silná, že strhla počítač, který ji už nebyl schopen měřit. Jakmile si toto vědci uvědomili, jeden z nich, Ernie Ray, vykřikl: „Můj Bože, celý vesmír je radioaktivní.“ Jak velká radioaktivita to asi musí být, když vyřadí z provozu dozimetr? Stržené dozimetry byly dobře vidět například v seriálu Černobyl po výbuchu reaktoru…
Jak Země obíhá nadzvukovou rychlostí kolem Slunce, prořezává si cestu takzvaným slunečním větrem. Tento rychlý proud nabitých částic neboli plazmatu, odpalovaný z vnějších slunečních vrstev, by za normálních okolností bombardoval zemskou atmosféru takovým způsobem, že by se naše planeta doslova usmažila. Teprve loni geofyzici přišli na to, jak konkrétně od smrtících částic slunečního větru chrání povrch Země magnetické pole a Van Allenovy radiační pásy.
Jak chrání Zemi před silnou vesmírnou radiací Van Allenovy pásy? Co vyplývá ze zjištění vědců, že bez jejich ochrany by naši planetu zničil nápor slunečních erupcí? Proč se veškeré vesmírné lety odehrávají pod výškou 400 kilometrů? A co na to Andy Kaufman? Celý článek si můžete přečíst v Šifře č. 8/2019, v tištěné či digitální verzi.
