Když jsme trávili část loňského léta na chatě, manželka mi chtěla ukázat, kudy chodila s kamarádkami jako malá na zahradu zadem. Asi sto padesát metrů od branky se zarazila a přemýšlela, zda se jí to nezdá. Komunikace, která tam byla ještě před několika měsíci a sloužila svému účelu minimálně dvacet let, zničehonic zmizela. Prošli jsme přes zablácené pole, ale ta záhada, jak si mohl někdo jen tak dovolit rozorat cizí přístupovou cestu, mi nedala spát.
Že nešlo o chybu ani náhodu, mi však doteklo až letos, kdy jsem se po delším čase potkal s podnikatelem Michalem, který před deseti lety opustil ruch velkoměsta a s rodinou se jako mnoho jiných romantiků odstěhoval z Prahy do vesnice přímo pod mytickou horou Říp. Žádná idyla jej tu ale rozhodně nečekala. „Krátce poté, co jsme se nastěhovali, za mnou přišel soused, že seděl o víkendu na zahradě svého domu, který stojí vedle pole, a najednou se snesla sprška aerosolu pesticidů na kočárek s jeho dítětem,“ vyprávěl mi tehdy, jak začaly jeho peripetie. Na otázku, co tam vlastně stříká, mu zemědělec odpověděl, že Mustang Forte. Když se podíval na složení přípravku, zjistil, že hlavní složkou je 2,4-D, tedy stejná látka, která tvoří polovinu nechvalně proslulého Agent Orange. „Nejprve jsem ho měl za blázna, ale zjistil jsem, že má pravdu. Ten přípravek je normálně povolený.“ Herbicid Agent Orange používali na základě zfalšovaných studií o jeho bezpečnosti Američané během války ve Vietnamu. Poté, co jím pokropili rozsáhlé oblasti jihu země, se otrávily nejméně 4 miliony lidí, a i pětačtyřicet let po válce způsobuje rakovinu a těžká genetická poškození všeho druhu.
Po zneklidňující schůzce si Michal, který se na své zahradě staral o tři včelstva a v jehož těsném sousedství k masivním chemickým postřikům rovněž dochází, nechal udělat rozbor vody ve své studni. Začal se zajímat o to, jak se tam dostala toxická látka bentazon, jež způsobuje alergie, podráždění kůže či dýchací problémy a v podzemní vodě nemá co pohledávat, a jak mohou pesticidy ovlivnit zdraví lidí a jeho včel. Se zmíněným sousedem, také pražskou „náplavou“, proto založili občanské sdružení.
I když se na jeho stránkách hromadí studie a články o zhoubném vlivu postřiků na živé tvory a upozornění na pochybení ze strany zemědělců, kteří postřiky používají v rozporu se zákonem či nenahlašují jejich aplikaci s předstihem, kromě nezájmu nebo rovnou nenávisti starousedlíků, kteří si do toho nenechají kecat „od nějakých zbohatlíků“, se nic nezměnilo. Snad až na jednu drobnost. Jeden z místních velkopěstitelů, který byl zároveň dlouhá léta starostou obce, po žádosti Státní rostlinolékařské správy svolil, že před použitím postřiků informuje aspoň mateřskou školku. A protože mu Michal lezl na nervy, v uplynulých pěti letech místo řepky či pšenice sázel na poli u jeho domu vojtěšku, která se nemusí stříkat. A tak byl chvíli klid.
Dnes už Michal včely nemá, protože delší dobu pobýval v Indonésii. Po svém návratu se ale nestačil divit. „U nás za barákem, kde má exstarosta pole, má být podle katastru cesta. Jenže ta cesta tam není. Je uoraná až na hranu našeho domu. Kdyby mohl, uorá i škváru a asfalt. A travnatá mez, která tam byla, je už taky skoro celá pryč,“ vypráví Michal, který zprvu netušil, proč to zemědělec dělá. Postupně si ale začal všímat, že se to děje běžně všude, po celé zemi.
Michal před pár lety začal se ženou budovat firmu, která vyrábí a prodává výrobky ze sójového mléka, tofu a tempeh. Tyto potraviny se vášnivý milovník přírody naučil jíst během svého pobytu v Asii, a protože je po návratu domů nikde nemohl najít v tak dobré kvalitě, začal je vyrábět sám. „Zavážíme i do Rakouska a Německa a vidíme, jak ta krajina vypadá tam. Tam by si to nikdo nedovolil. Někde zmizely už i škarpy, končí asfaltka a hned začíná pole, to je úplný extrém,“ rozčiluje se.
Odpověď, proč se tohle děje, má pět písmen: LPIS neboli Land Parcel Identification System. To se pár chytrých hlav dalo dohromady a vymyslelo, že se evropské dotace na zemědělskou půdu budou rozdělovat na základě leteckého snímkování, takzvaných ortofotomap. Evropská komise tato data používá coby nejúspornější a nejefektivnější způsob získávání informací a podkladů pro své rozhodování, komu přerozdělit peníze evropských občanů, již od 90. let minulého století. Do roku 2003 byly základem LPIS letecké snímky v papírové podobě, do kterých se ručně zakreslovaly uživatelské hranice s využitím pevných přírodních překážek.
Od roku 2004, kdy do Evropské unie vstoupila i Česká republika, je LPIS veden pouze v digitální podobě, kdy se letecké snímky, tzv. ortofotomapy, průběžně aktualizují – jeden rok v západní polovině republiky, druhý rok ve východní části. Systém LPIS eviduje všechny zemědělské pozemky v členském státě a jde o klíčový kontrolní mechanismus v rámci společné zemědělské politiky, kterým se ověřuje oprávněnost dotací ve výši desítek miliard eur.
Pokud se domníváte, že v přidělování dotací hraje roli velikost pozemku zapsaná v katastru nemovitostí, vězte, že na tom, co je zapsáno v katastru, až tak nezáleží. Rozhodujícím kritériem pro přívod financí je letecký snímek půdy, na které zemědělec opravdu hospodaří. Pokud vám tedy rozorá cestu, nikdo nezkoumá, zda je jeho, zato dostane víc peněz na dotací. Pokud by byl na poli například strom, „snímkovač“ ho objede a odečte výměru ochranného pásma, které kolem něj je. Takže až uvidíte kácet zemědělce na poli keře a stromy a řezat větve, vězte, že jim nejde o čištění či zkulturnění půdy a řádné hospodaření, ale zrovna se schyluje k leteckému snímkování. „Jeden debil u nás vyhrabal i kořeny stromů až ke kmenu… On strom nepotřebuje, vadí mu ve snímkování,“ vzpomíná Michal na nedávnou příhodu. „Když jim něco řeknete, cítí se dotčeně, že živí zemi, přitom pěstují převážně do bioplynek. Nejsou samozřejmě všichni zemědělci stejní, ale tohle je velmi důležité téma a děje se to plošně. Většina zemědělců jsou dnes spíš ,mladí chemici‘, zneužívači přírody a požírači dotací.“
Ten největší požírač a zneužívač, kterého si zvolil lid do svého čela, přitom ovládl celý stát a stal se předsedou vlády. V roce 2017 například vyšlo najevo, že holding Agrofert neoprávněně hospodaří na více než 1700 hektarech půdy. Jde o pozemky, které nemají jasného majitele, ale společnost na ně pobírá dotace právě na základě LPIS. „Základní potíží celého toho příběhu je, že v roce 2004, kdy vznikla databáze LPIS – tedy půdy, na které zemědělci hospodaří –, tak stát registraci udělal velmi živelným způsobem a v zásadě uvěřil všem zemědělcům, že to, kde jezdí traktorem, je také jejich. Vlastně to zapsal podle toho, co si zemědělci nahlásili, aniž by to jakkoli dál dohledával. (…) Od roku 2009 se změnil systém zápisu do LPISu a dneska už žádnému zemědělci pozemek, ke kterému nemá právní důvod, nikdo nezapíše. Takže z toho vyplývá, že lidé, kteří začali podnikat po roce 2009 v zemědělství, nemohou mít tenhle problém, protože by ty pozemky zapsány mít nemohli. Pak existují další, kteří jsou slušní, a když jim něco nepatří, tak tam prostě s traktorem nejezdí,“ řekl v Českém rozhlase Radiožurnál autor reportáže Janek Kroupa.
Dnes už si tedy zemědělci nemohou nechat zapsat pozemek, který jim nepatří, ale mohou si ho rozšířit o cizí cestu, vykácet na něm stromy či keře, zničit meze a remízky, a tak si zvýšit příjem z dotací.
Loni v dubnu například zemědělci z velkopodniku Agro Jevišovice, který na jižní Moravě obhospodařuje kolem 8000 hektarů půdy a shodou okolností též patří do holdingu Agrofert, zničili úrodu bio-pšenice ekofarmáři Liboru Kožnarovi. Ten před třemi lety na Znojemsku na 11 hektarech založil Živou farmu, kde pěstuje s manželkou rajčata, cukety, mrkev či obilí. Agro Jevišovice mu ale nastříkalo na plodinu dusíkaté hnojivo. Na podzim pak pro změnu ve své nenažranosti a honbě za dotacemi přidělovanými na základě LPIS rozorali polní cestu, která oddělovala jejich a Kožnarův pozemek, a na její místo zasadili kukuřici. Jenže když ji pak hnojili, ledek se dostal vedle k biozemědělci, který kvůli tomu ztratil na tři roky biocertifikaci pšenice.
Takto se v honění za dotacemi na ornou půdu nechová samozřejmě pouze Agrofert. S tím, že jeho majitel Andrej Babiš, jenž teď naoko majitelem není, zaparkoval firmu do takzvaného svěřenského fondu, na který z rady protektorů dohlíží například jeho manželka Monika, ale souvisí způsob, jakým se k těmto nekalým praktikám staví české úřady. Přesvědčil se o tom i Michal, který se zajímal o to, jaké má ohledně rozorané cesty možnosti: „Zjistil jsem, že není nikde dovolání. Je to jako s těmi postřiky. Z ministerstva životního prostředí vám klidně napíšou, že o tom vědí, ale nemůžou s tím nic dělat, protože to prý dělají skoro všichni. Nechce se jim to téma vůbec otevírat.“
Pochopitelně, za to by ministr Richard Brabec z hnutí ANO asi nebyl pochválen… „Ptali jsme se všude, kam tedy jít se stížností, ale nakonec se dozvíte na každém místě jen to, že je to podle LPISu, a tak je to všechno vlastně v pořádku,“ krčí rameny Michal nad tímto „drobným“ dotačním podvodem, který nikdo nechce řešit. „Pak se divíme, v jakém stavu je půda. Nadměrná větrnost na obrovských lánech, které nejsou včely schopny přeletět, chybějící remízky, meze či příkopy, kdy všechna voda, kterou půda není schopna zadržet, steče na cestu a pak rovnou do vesnice… Pro ně žádný problém – pak zemědělci požádají o dotace na vybagrování zabahněného rybníčku. Za dotace to zprasili a pak to za dotace zase napravují.“ A tak by se v kostce dala shrnout celá zemědělská politika…