Zatímco část národa stále sleduje televizní zprávy a probírá se mírně řečeno nespolehlivými statistikami nakažených koronavirem, které jsou totálně zkresleny přístupem jednotlivých států k testování, a tudíž navozují zcela mylný dojem ohledně bezpečnosti či nebezpečnosti viru s honosným názvem SARS-CoV-2, druhá část už začíná chápat důsledky tohoto globálního spektáklu.
Ti, co ve škole dávali pozor a ovládají alespoň základní kupecké počty, se již mohli dovtípit, kam všechna ta natahující se opatření míří – vše nasvědčuje tomu, že cílem je dostat z lidí poslední peníze a menší firmy či živnostníky buď rovnou položit, nebo je zadlužit dalšími „výhodnými“ úvěry, které budou mít problém v tomto životě splatit. Vypadá to, že jde o jakousi ekonomickou revoluci, čistku, která směřuje ke změně společenských poměrů a celé světové ekonomiky. Rozdíly v „chování“ viru na lokální úrovni jsou pak způsobeny přístupy jednotlivých zemí – každá sleduje svoje zájmy a svoji politiku, i když jde zjevně o globální, koordinovanou akci.
O tom, že mnoho subjektů i živnostníků půjde přes palubu do studeného moře plného žraloků, vypovídají především podmínky „pomoci“, kterou nabídl lidem zasaženým zastavením ekonomiky a zákazem vykonávání jejich obchodní činnosti český stát. „Pomoc“ je nastavena tak, aby to vypadalo, že chce stát pomáhat, ale aby ve skutečnosti nikomu pomáhat nemusel. Naopak.
Důkazem budiž zamýšlená podpora živnostníkům. Nejprve to mělo být 15 tisíc měsíčně, potom jednorázových 25 000, ale mělo to háček. „Ihned po vyhlášení stopky ujišťoval premiér i jeho ministři, že kabinet postiženým podnikatelům pomůže. První opatření, s nimiž přicházeli, byla ovšem cílena výhradně na větší firmy se zaměstnanci. Záchrannou sítí propadávaly statisíce drobných obchodníků, restauratérů, řemeslníků, kadeřnic, pedikérek, masérů. Kabinet si zprvu vůbec neuvědomil, že se v gastronomii, službách a maloobchodě přes noc ocitají statisíce lidí úplně bez příjmu,“ píše Zuzana Kubátová v článku zveřejněném na Seznam Zprávy.cz. Opravdu si tohle kabinet neuvědomil?
První zákeřnou podmínkou byl přiznaný minimální roční příjem 180 000 korun. Klíčovým slovem je přiznaný. V Česku je totiž ekonomika nastavena dlouhá léta tak, aby nutila lidi z velké části fungovat v šedé zóně. Daně jsou u nás nastaveny, v čele se sociálním a zdravotním pojištěním, jež ve skutečnosti nejsou žádnými pojištěními, jednoduše: čím víc vyděláš, tím víc ti sebereme. Takže když budeš úplně poctivý, zničíme tě, protože se ti nevyplatí vydělávat. Kdyby živnostníci platili zálohy v takové výši, aby měli nárok na solidní důchod, důchodu by se s největší pravděpodobností ani nedožili, protože by do pár let zkrachovali. Systém v současných parametrech v podstatě ani příliš nepočítá s tím, že by se v něm dalo fungovat zcela poctivě.
Proto bylo tak rozšířeným jevem například v pohostinství placení části mzdy oficiálně a části na ruku. Pak přišlo EET, které spoustu živnostníků a menších podniků „načalo“, k radosti mnoha závistivých zaměstnanců, kteří nepochopili, že když firmy zkrachují, nebude je mít kdo zaměstnávat. Vláda ale velmi šikovně rozdělila společnost, když těm, kteří se snažili něco vytvářet, z krajíce ukrojila, a peníze nalila do zvýšení mezd ve státním sektoru. To ale stejně brzy skončí, protože na stávající mzdy nebude mít stát peníze.
A teď vláda v čele s premiérem, který vždy nenáviděl každou konkurenci, protože chce vlastnit celý svět sám, hodlá drobné a střední podnikatele dorazit.
Minimální výše ročního výdělku, potřebná pro vyplacení koronavirové podpory 25 000, byla od počátku nastavena přesně tak, aby na ni velká část podnikatelů vůbec nedosáhla. Tím se vyselektuje první vlna těch, kteří zkrachují. A kdyby přece jen sítem někdo prolezl, druhou podmínku – pokles příjmů v prvních třech měsících roku o deset procent, když ještě vše běželo normálně a výpadky v příjmech nastanou OSVČ až od dubna –, zcela jistě nesplní. Vláda sice pod tlakem dotčeného sektoru ustoupila a jednorázovou dávku hodlá vyplatit plošně, ale z jejího uvažování je zřejmé, jak to s živnostníky od začátku myslí, a že si to vybere „jinak“…
Ona pětadvacetitisícová almužna pro lidi, kteří platí nájem provozoven, lidi či materiál a kvůli kontroverznímu rozhodnutí vlády jim rázem klesly příjmy na nulu, vůbec nic neřeší. Proč mohou být otevřeny například velké továrny a úřady, supermarkety nebo květinářství, ale ne třeba obchůdky, kam chodilo vždy jen pár lidí?
Vlastně moment… Máme tu přece ještě půjčky COVID. Pokud vůbec zájemce splní podmínky, může to brát jako pomoc, ve skutečnosti ale může jít spíše o poslední hřebík do rakve. Kdyby živnostník, který je v neřešitelné situaci, okamžitě skončil a šel na pracák, je na tom snad lépe, než když se uváže k takovéto půjčce. Půjčky jsou dobré pro bohaté lidi, kteří rozloží náklady a je jim při nižších pravidelných platbách jedno, jestli budou platit pět let nebo deset, a jestli je úrok vysoký nebo nízký. Hypotéky a úvěry ale rozhodně nejsou vhodné pro lidi, kteří nemají peníze, a nutně je potřebují. Pokud jsou ve složité situaci, jejich problémy se tím pouze prohloubí. Podobným způsobem, jako když si někdo, kdo má problém splácet hypotéku, vezme půjčku u HomeCreditu.
Pakliže si myslím, že až karanténa skončí, vše poběží stejně jako dřív, tržby se vrátí do normálu a naváže se tam, kde se přestalo, možná by to smysl mělo. Ale jaká je naděje, že může být po ekonomickém blackoutu něco stejně jako dřív? Nic už nebude jako dřív a z toho je třeba vycházet.
V podobném šachu jsou i zaměstnanci, jejichž situace je úzce svázána s kondicí firem. Velká část z nich ještě vůbec nechápe, že když nebudou fungovat podnikatelé a firmy, oni nebudou mít kde pracovat. Když se bavíte s některými zaměstnanci, často akci koronavirus berou jako takovou netradiční dovolenou, po které se normálně vrátí do práce a všechno bude jako dřív. Nebude.
Federální rezervní systém, americká obdoba centrální banky, již vyhlásil, že ve Spojených státech může vyšplhat nezaměstnanost až do výšky kolem 30 procent, a přiblížit se tak době kokem druhé světové války. Není důvod se domnívat, že poté, co se na tak dlouhou dobu zastavila světová ekonomika, nemá takový odhad opodstatnění.
Protože nebude mít peníze ani stát, očekávat lze nejen drastické propouštění v soukromém sektoru, ale i v sektoru státním. Myslí si snad zaměstnanci, že se budou mít kam vrátit, když stát nechává krvácet firmy i celá odvětví ekonomiky? Například o restauračním byznysu lze v tuto chvíli možné mluvit z velké části již jen v minulém čase. To, že se v českých hospodách nevařilo, ale míchaly umělé chemické směsi z kýblů, a lidé z těch blafů trpěli zažívacími problémy, je jedna věc, po téhle stránce to žádná škoda nebude. Ale že přijde spousta lidí o místo a budou mít potíž najít jinou práci, je věc druhá.
Dalším problémem je, že jsou Češi jedním z nejméně finančně gramotných národů na světě. A tak ve chvíli, kdy se blíží kritická situace, místo aby zašili peníze do slamníku a šetřili, začnou nakupovat jako smyslů zbavení „do zásoby“. Stejně jako si nabírali hypotéky, když byly totálně předražené byty, opět dělají všechno úplně obráceně. A tak mají spíže plné rýže a těstovin, z oken vyházeli miliardy, ale co budou dělat, až jim koruny dojdou? Banky sice nabízejí odklady splátek hypoték na tři nebo šest měsíců, ale po celou dobu normálně poběží úroky, takže se celý dluh navýší.
Ve světle toho, co se děje, je proto zcela nepochopitelný i fakt, že občané nakoupili v posledním březnovém týdnu během jediné aukce státních dluhopisů „cenné“ papíry za 53,4 miliardy, čímž vyházeli z okna další potenciální úspory. Na začátku dubna při další emisi stát utržil dokonce 87,4 miliardy korun. Stát je nadšený, že vytahal z lidí další peníze, a přiznává, že tak vysoký výnos ani nečekal. Teď ještě znovu dokoupit zásoby a ekonomický restart, kdy lidé přijdou o všechny peníze a většina lidí bude zadlužena do konce života, bude dokonán. Teprve pak můžeme začít úplně znova a vstoupit do nové ekonomické éry, kde nezůstane kámen na kameni.
Možná by nebylo od věci místo sledování bulvárních zpráv o koronaviru v médiích, která šponují hysterii na nejvyšší obrátky, začít uvažovat, co se vlastně odehrává přímo před našima očima a co se bude dít, až vláda lidi opět vypustí z klece – vyděšené a vysáté z posledních peněz.
