Nápad napsat článek o Veronice Mouchové a jejím parťákovi Filipu Říhovi jsem dostal už před více než rokem. Verča a Filip se totiž před šesti lety, kdy spolu začali chodit, rozhodli, že dovezou čerstvé ovoce a zeleninu zákazníkům až domů pod nos v bedýnkách. Postupně vybudovali Freshbedýnky, z nichž se během několika let vyklubala firma s desítkami zaměstnanců a 40milionovým obratem.
Věděl jsem, že jejich příběh může inspirovat spoustu mladých lidí – vždyť Verče bylo na začátku téhle cesty 17 a Filipovi jen o deset víc. Článek vyšel v časopise AC24 Vědomí, který jsem vedl jako šéfredaktor, a měl velký ohlas. Tehdy jsem ale netušil, že číslo, ve kterém byl článek otištěn, je i moje poslední, a že budu muset projekt, který jsem vymyslel, vypiplal a rozjel, ihned poté opustit.
Vybral jsem si k sobě zkrátka špatného parťáka a musel jsem začít od nuly. Verča si vybrala líp – a i když se s Filipem rozešli jako životní partneři, zvládli to a firma funguje úspěšně dál. I proto jsem tento rozhovor s třiadvacetiletou spolumajitelkou a ředitelkou Freshbedýnek, které získaly ocenění Začínající podnikatel roku 2013, pojal jako inspiraci nejen pro čtenáře Šifry, ale i pro sebe. „Člověk by měl dělat to, co ho baví, a podnikání je jedna velká hra a dobrodružství, které může člověka posunout dál. Stačí se toho nebát…“ říká Veronika Mouchová.
Kdy vás poprvé napadlo, že byste mohla podnikat?
Přišlo to tak nějak samo. Jediné, co jsem vždycky věděla, bylo to, že chci dělat, co mě baví, a ne sedět někde v kanceláři. Studovala jsem v té době na gymnáziu. No a rok a půl před maturitou, v 17 letech, jsem poznala Filipa. Už nějakou dobu jsem, stejně jako on, byla vitariánka. Jedli jsme jen raw food neboli živou stravu, která neprochází tepelnou úpravou. Bavilo mě připravování nových receptů a všechno kolem toho.
Brzy jsem se přestěhovala za Filipem z Ostravy do Prahy, kde jsme začali pořádat semináře o zdravém životním stylu, učili jsme lidi, jak připravovat raw food, a postupně přišel nápad na bedýnky. Nic takového tady v té době neexistovalo, a tak jsme začali obvolávat farmáře a dodavatele tropického ovoce. Velmi rychle se rozkřiklo i do širších kruhů, kde se to dá objednat. Rozváželi jsme to starou Felicií. Já jsem bedýnky skládala a přebírala dodávku od farmářů, komunikovala se zákazníky. Filip hlavně jednal s dodavateli a řídil, vždyť já jsem v té době ještě ani neměla řidičák. Takhle ve dvou jsme začínali úplně od nuly.
Co škola?
Začalo se nám to rozjíždět, škola mě úplně přestala bavit a neměla jsem pocit, že bych se tam ještě měla co naučit. Bylo to vlastně k ničemu, a tak i když jsem přestoupila na gymnázium do Prahy, před maturitou jsem studium přerušila. Dostudovala jsem ho dálkově až o rok později.
Kvůli sobě, nebo tlaku příbuzných?
Doma to brali spíš jako přechodné období, čekali, že se vrátím zpátky do školy. Neptala jsem se jich na to. Mamka viděla, že jsem šťastná, tak mě v tom podporovala. Táta dělá v ČEZu, kde se vypracoval od těch nejnižších příček až po ty nejvyšší, a asi měl podobnou představu pro mě. Nedokázal si představit, že já to mám jinak, měl s tím trochu problém a dlouhé roky bral moje podnikání s rezervou. Teď už je to ve fázi, kdy říká, že je to super a že mi fandí.
Nemyslíte si, že se škola přeceňuje a dnešní školství je odtržené od reality?
Myslím si, že jsou obory jako medicína nebo fyzika, které člověk potřebuje studovat. Pak jsou ale obory, kde je školství tak 20 nebo 30 let zpátky, úplně nepoužitelný pro dnešní dobu. Ale jsou lidi, kteří mají potřebu studovat, a v 18 nebo 20 letech mentálně ještě nejsou ve stavu, kdy by se mohli pustit do něčeho jiného.
Často bývá těžké odolat rodinným tlakům a představám o tom, co je pro jejich děti nejlepší. Co byste mladým poradila?
Někdo si chce ještě užívat bezstarostná léta, tak ať klidně ještě pět let studuje a mezitím přijde na to, co ho baví a co chce dělat. Pro někoho, kdo už ví, co chce, mi ale přijde zbytečné jít na vysokou. Chce to si za tím stát, mít pro to zapálení, vášeň. Když to z vás okolí ucítí, tak ten tlak přestane vyvíjet.
Dnes je raw food v módě, ale před sedmi lety a ještě v Ostravě? To jste musela být úplný exot…
My jsme byli v úplně první vlně, která s tím v Čechách začala. Měla jsem zdravotní problémy a doktoři nevěděli, co s tím. Tak jsem začala sama hledat. Jelikož si už dříve máma vyřešila sama s pomocí raw foodu nějaké zdravotní problémy a v knihovně o tom měla knížky, které mě uchvátily, tak jsem to zkusila a zjistila, že mi to opravdu pomáhá. A pomohlo mi to taky život otočit úplně jiným směrem.
Jak na vaše novinky reagovalo okolí? Není zrovna obvyklé, že šestnáctiletá holka baští syrové jídlo, a ještě navíc začne sama podnikat.
To jídlo ostatní ani tak neřešili, holky v tomhle věku se snaží zhubnout a zkoušejí samé diety. U mě to sice ten popud nebyl, ale možná to tak brali. Relativně brzy jsem odešla do Prahy, kde jsem se začala stýkat s jinými lidmi. Všechny dosavadní kamarády a známé jsem nechala v Ostravě a přestala se s nimi vídat, protože Ostrava je dost daleko.
Jak se dnes díváte na různé trendy včetně raw foodu? Spousta lidí to podle mě dělá jen proto, že je to moderní.
Myslím, že to, co lidem nesvědčí, je hlavně dogmatismus. Když jsme s Filipem po dvou letech začali jíst i normální vařené vegetariánské jídlo, ta skupina raw foodistů na to reagovala velmi špatně. Že jsme se jich dotkli, zradili je… Prostě nás z té skupiny eliminovali. Což už je extremismus.
Vy tedy nejste striktní vitariánka či veganka?
Ne, já jím úplně normálně. Mění se to v rámci roku – v létě více ovoce a přes zimu teplé polévky, zeleninová jídla. Maso nejím, ale mléčné výrobky ano. Já na maso nemám chuť, nevoní mi, mám pocit, že ho zdravotně nepotřebuju, a moje tělo si o něj neříká.
Zajímavé je, že i když ani jeden z vás nejedl maso, začali jste ho ve Freshbedýnkách nabízet…
Pár vegetariánů nám napsalo výhružné e-maily, že tohle děláme, a odešli jako zákazníci. Ale já jsem pro to, aby si každý vybral, co chce jíst, sám. Když chce někdo jíst maso, tak ať už je alespoň v biokvalitě a ty zvířata aby měly normální život.
Jak se změnil za ta léta vztah Čechů k jídlu?
Vyvíjí se tu kupředu, lidé se čím dál více zajímají o to, co jedí. Stále ale nechtějí vidět hloubku kvality potravin, které nakupují. Například na farmářských trzích jim stačí, že je to nějaký farmář, třeba i lokální, ale jestli je to chemicky stříkané, už neřeší. Dají hodně na vnější obal. Spousta farmářů stříká, a to hodně, skoro bych řekla, že více než v těch větších družstvech. Mají větší zájem na tom, aby to prodali. Spotřebitelé by tohle měli vědět. Doporučila bych všem, aby se zajímali, jakým způsobem je to, co kupují, pěstované. Myslím si, že v tom jsou spotřebitelé hodně naivní.