Proč se Řecko dostalo až na úplné dno a proč jej Evropská unie nechce nechat zbankrotovat? Odpověď se možná překvapivě skrývá v ekonomických zájmech nejmocnějšího evropského státu, jehož impérium se začíná povážlivě kymácet.
„Od bankrotu dělí Řecko jen pár dnů, pak nastane pro zemi katastrofa.“ Kolikrát už jsme jen podobnou větu slyšeli? Konkrétně tato pochází z jednoho ze stovek novinových článků z poloviny února letošního roku. Kdybychom ale zapátrali v archivech, v menších obměnách se dokola omílala již třeba na začátku roku 2012. „Pokud se Řecko nedohodne do pár dní s EU na další finanční pomoci, okamžitě zkolabuje,“ hlásily naléhavé titulky naposledy letos 28. června, dva dny před vypršením lhůty, po které EU odmítala zadluženému Řecku prodloužit takzvaný záchranný program.
[wp_ad_camp_1]Evropští politici se s oblibou a železnou pravidelností strefují do Řeků coby nezodpovědných kaskadérů, kteří odmítají přistoupit na velkorysé podmínky pomoci ze strany EU. A to přesto, že ta přináší obrovskou oběť, neboť bez chudého a problémového Řecka, jež představuje něco kolem pouhých 3 procent evropské ekonomiky a jeho odchod by prý eurozóna bez problémů ustála, by jí bylo naopak dávno líp. Avšak protože jsou to zodpovědní profíci, kterým jde především o blaho řeckého národa a šťastnou a propojenou Evropu založenou na rovnosti, volnosti a bratrství, tráví celé dny a noci vyčerpávajícími jednáními a snaží se těmto jihoevropským nešťastníkům pomoc poskytnout i přesto, že to vypadá, že ti o ni ani moc nestojí. Alespoň takového dojmu musel nabýt nezaujatý pozorovatel, který sledoval a četl zprávy evropských médií hlavního proudu v posledních týdnech a měsících.
[wp_ad_camp_2]Přestože se Řecko s evropskými institucemi a věřiteli na podmínkách splácení dluhů nebylo dlouhou dobu s to dohodnout, něco na tom všem nehrálo. V televizi jsme byli svědky usměvavého a sebevědomého řeckého premiéra Alexise Tsiprase a jeho ministra financí Varufakise, kteří své evropské protějšky doháněli k šílenství a stále ostřejším výrokům, a čím dál nervóznějších a křečovitějších představitelů EU v čele s německou kancléřkou Angelou Merkelovou či šéfem Evropské komise Jeanem-Claudem Junckerem. Ačkoli nakonec k jakési „dohodě“ došlo a řecká taktika připomíná kočku, která má jednu tlapku vystrčenou a druhou již na ústupu, podle nakyslých výrazů evropských lídrů na televizních záběrech by si člověk mohl myslet, že potřebují zachránit spíš oni.
Co se to v té Evropě u všech rohatých děje? Jak je vůbec možné, že jedna ekonomicky málo významná země může natolik otřásat světovým děním? A o co jednotlivým aktérům nekonečné „krize“ vlastně jde?
Právě na tyto a některé další palčivé otázky se Šifra pokusí hledat odpovědi v následujících řádcích. Neboť, jak již laskavý čtenář našeho časopisu zřejmě tuší, abychom se dobrali jakžtakž rozumných a smysluplných výkladů důležitých událostí světového dění, nemůžeme zdaleka věřit všemu, co jejich aktéři vypouštějí do éteru skrze své hlásné trouby, tedy masmédia.
[wp_ad_camp_3]Naopak, je třeba pokoušet se „číst mezi řádky“ a dávat do souvislostí jejich skutečné kroky a možné motivace, které se od oficiálních stanovisek obvykle dosti výrazně liší. Něco jiného říkat a něco jiného dělat, to jest ostatně základní princip disciplíny nevábných barev a vůní, zvané politika.
Evropská unie vydala na sanaci bank cca 12 % ročního HDP, tedy přibližně 40 bilionů korun.
To je 40 českých rozpočtů. A pět řeckých dluhů…
Demokracie?
Jakmile řecký premiér evropským partnerům oznámil, že o tom, zda země přijme další balíček zahraniční finanční pomoci, podmíněný zavedením nových úsporných opatření, rozhodnou občané v referendu, ti (partneři, ne občané) neskrývali zděšení. Možná měli ještě v živé paměti plebiscit v jiné evropské zemi, Irsku, kde národ hlasoval o přijetí Lisabonské smlouvy, jež nadále prohloubila evropskou „integraci“. Poté, co Irové smlouvu demokraticky odmítli, demokraticky byli donuceni hlasovat jednoduše znovu.
[wp_ad_camp_4]Aby podobné blamáži zabránila, EU okamžitě vyzvala Řeky „k odpovědnosti“. A pro jistotu jim pozdržela platby a dala ultimátum: buď přijmete naše podmínky a hlasování zrušíte, nebo nedostanete ani euro. Na tamější vládu ale výhružky nezabraly a parlament jednohlasně referendum podpořil.
Za pár dní ale bylo vše jinak. Psal se listopad roku 2011 a tlak ze strany evropských elit byl tak silný, že premiér Jorgos Papandreu, kterého například francouzský prezident Nicolas Sarkozy označil v rozhovoru s americkým protějškem Obamou za blázna, který zkazil Francouzům summit G20, podle agentury Reuters své rozhodnutí o vypsání referenda označil za chybu a oznámil svoji rezignaci. Ještě předtím však prohlásil: „Uděláme vše, abychom zůstali u eura. Přijmeme půjčku ve výši 114 miliard eur.“
Poté, co byl bez voleb dosazen do premiérského křesla „respektovaný technokrat“ Lukas Papadimos, rozuměj bývalý zaměstnanec bostonské pobočky Federálního rezervního systému, tedy obdoby americké centrální banky, ale i viceprezident Evropské centrální banky a guvernér Řecké národní banky, který se spolu s nechvalně proslulou bankou Goldman Sachs a řeckými vládami podílel na strategii, jak zfalšovat skutečnou výši řeckého dluhu při vstupu do eurozóny, z referenda sešlo, balík byl bez potíží schválen, země dovedena k předčasným volbám a na tři roky, kdy převzala vládu menšinová vláda pravicového premiéra Antonise Samarase, nastal – alespoň relativní a zdánlivý – klid.
[wp_ad_camp_5]Avšak navzdory tomu, že se evropští politici a mainstreamová média snaží lidem vnucovat mýtus o líných Řecích, kteří pro zlepšení své ekonomiky nejsou schopni učinit dost obětí, fakta a čísla hovoří poněkud jinou řečí.
Zbytek článku si můžete přečíst v elektronické nebo tištěné verzi.