I když jsou někdy jeho teorie a zjištění dosti divoké, tak, že se jimi zpočátku může mozek zdráhat uvěřit nebo se jimi vůbec zabývat, již několikrát se potvrdily nebo chytily správnou stopu. V článku s názvem Vydírá Paříž zhrzený komplic? na svém webu voltairenet.org tentokrát Thierry Meyssan nahlíží do pozadí „tajných operací francouzské vlády v arabském světě“, „jejích nemístných aliancí s diktátory ze Zálivu“či přímo „aktivního podílu na mezinárodním terorismu“; do politiky, o níž se „jaktěživ nevedla rozprava v parlamentu“ a také klíčová média se jí troufla věnovat jen zřídkakdy, pakliže vůbec. Naopak novináře varující před jejími důsledky okřikovala jako šiřitele „konspiračních teorií“. „O angažmá armády v Libyi sice informovala, o přítomnosti francouzských vojáků v Levantě však nikdy,“ upřesňuje Meyssan, který v textu srovnává současné útoky s Charlie Hebdo a nachází podstatné rozdíly. Ostatně posuďte sami.
Média se podle novináře „černý pátek“ snaží vylíčit jako další dějství teroru, jenž zmasakroval redakci Charlie Hebdo. Ten ovšem udeřil na přesně vybraný cíl, kdežto teď jím byla masa, která se „v nesprávný čas ocitla na nesprávném místě“. Dnes se ví, že šéfredaktor Charlie Hebdo dostal těsně před lednovým útokem z Blízkého východu 200 000 eur coby ,dar´za to, že kampaň proti muslimům poběží dál. Vrazi byli navíc napojeni na francouzské tajné služby a „původ jejich zbraní spadá pod zákon o úředním tajemství“. Tehdy o islamistickou operaci nešlo – tato verze je až dílem státních institucí, zametajících stopy.
Pařížský „pátek třináctého“ má pramálo společného i s madridskými atentáty roku 2004. Tam totiž nebyli ve hře „žádní střelci ani kamikadze“. V Madridu explodovalo 10 náloží ve 4 různých lokalitách. Horor, jenž vypukl v Paříži, se o to víc „podobá tomu, co den co den doléhá na populaci Blízkého a Středního východu už od roku 2001″.
„Za nestátními skupinami stojí pokaždé státy, které je sponzorují. Samy to sice vždy dementují, francouzský ministr zahraničí Laurent Fabius ovšem na prosincové konferenci Přátel Sýrie v Marrákeši roku 2012 prohlásil, že Al-Nusrá, syrská odnož al-Káidy, odvedla skvělou práci. Francie je teroristickým státem přinejmenším od roku 2011. Přímo na straně al-Káidy a podle not projektu Spojených států zvaného Arabské jaro, který podpořila ruku v ruce se Spojeným královstvím s cílem svrhnout sekulární arabské režimy a nahradit je diktaturami v rukou Muslimských bratrů.“
Meyssan to zažil i na vlastní kůži. V hotelu Rixos v libyjském Tripolisu. Během leteckých úderů NATO ho přepadl oddíl al-Káidy hulákající Alláhu akbar pod „dozorem francouzských operačních důstojníků“ a přímým „velením Abdulhakima Belhadže, zakladatele Svobodné syrské armády, té, co je ve skutečnosti „odnoží al-Káidy, bojující pod francouzskou koloniální vlajkou“.
Existuje řada svědectví – pokračuje Meyssan (a nabízí samozřejmě i konkrétní zdroje) – o „přítomnosti francouzských důstojníků, dozorujících ozbrojené skupiny v Sýrii, když se dopouštěly zločinů proti lidskosti“. Do extrémně komplikované a nebezpečné hry se Francie pustila v lednu 2013, když v Mali „zahájila operaci proti té samé al-Káidě, mířící chtě nechtě i proti vlastním agentům, infiltrovaným do Sýrie“.
Navzdory republikánské, parlamentní tradici země – a 35. článku její Ústavy – tomu předcházelo „jen pár hodin povrchní parlamentní debaty, po níž se ani nehlasovalo“. Jako by „zahraniční politika byla privátní doménou prezidenta“ a „na každodenní život země neměla žádný dopad“.
„Počátkem roku 2014 přišli američtí liberální jestřábi s plánem transformace Islámského státu v Daeš. Francie a Turecko expedovaly munici al-Káidě, která se měla Islámskému státu postavit. Vstoupily tím do tajné operace a mezinárodní koalice proti Daeši, která, jak je všeobecně známo, navzdory svému názvu Daeš nebombardovala, ale celý rok zásobovala zbraněmi,“ píše Meyssan.
Pařížský „černý pátek“ vůbec není „reakcí al-Káidy ze Sýrie, ale Daeše z Francie“. islámský stát je zcela umělým výtvorem, není ničím víc než nástrojem politiky několika států a nadnárodních korporací. Fakt, že kradená ropa má dřív, než ji koupí západní Evropa, volný průchod Tureckem, je veřejným tajemstvím.
Změnu si vynutila až smlouva 5 + 1 s Íránem. „Francie vstoupila do boje s Daešem teprve v polovině října 2015 – před pouhým měsícem. Ne s cílem masakry zastavit, ale dobýt část území, jež Daeš okupuje v Sýrii a Iráku, a instalovat nový koloniální stát zvaný Kurdistán, ač sama kurdská populace v něm bude jen nevelkou menšinou,“ tvrdí francouzský novinář.
Pařížský „černý pátek“ podle něj tedy vůbec není „reakcí al-Káidy ze Sýrie, ale Daeše z Francie“, reakcí „na pokyn francouzských spojenců, kteří nesmí být jmenováni“. „Daeš sám je zcela umělým výtvorem, není ničím víc než nástrojem politiky několika států a nadnárodních korporací. Jeho finanční zdroje pocházejí z ropy, afghánských narkotik a levantských starožitností. Fakt, že kradená ropa má dřív, než ji koupí západní Evropa, volný průchod Tureckem, je veřejným tajemstvím. Turecká podpora Daeši je mimo vši pochybnost.“
Před třemi týdny mluvčí takzvané Svobodné syrské armády oznámil, že tři charterové letouny, najaté Tureckem, Saúdskou Arábií a Spojenými arabskými emiráty, propašovaly bojovníky Daeše ze Sýrie a přesunuly je do Jemenu. Což je jen další důkaz „konexí těchto tří států s Daešem v rozporu s příslušnou rezolucí Rady bezpečnosti OSN“.
Zato Francie se propadla do role „žoldáckého státu nadnárodních korporací“. O to víc je teď „terčem vydírání“. Ilustrují to i hektické kroky vládních špiček těsně před pátečním masakrem: prohlášení premiéra Manuela Vallse z 11. listopadu, vyhlašující válku terorismu. Zpráva Observatoire national de la déliquance et des réponses pénales, přidruženého k ministerstvu vnitra z 12. listopadu říká, že teror je pro francouzskou veřejnost druhou největší hrozbou hned po nezaměstnanosti. A plán o 20 bodech, omezující přepravu zbraní, byl ministrem vnitra Bernardem Cazeneuvem prezentovaný ještě 13. listopadu ráno.
„Vláda měla očividně vítr z toho nejhoršího, což jen dokládá, že s organizací, která udeřila, vyjednávala. V postavení oběti vydírání teroristickými lídry, které zradila. To je i klíčem k tajemství, proč už od pátečního rána běželo v Paříži cvičení lékařské záchranné služby, simulující teroristický útok. Podobná shoda „náhod“ lemuje i 11. září 2001 v New Yorku a Washingtonu, 11. březen v Madridu i 7. červenec 2005 v Londýně,“ všímá si publicista a dodává:
„Jedna francouzská vláda za druhou se paktovaly se státy, sdílejícími pravý opak hodnot, na nichž republika stojí. Znovu a znovu se jejich jménem angažovaly v tajných válkách, aby se z nich pak stáhly. Prezident Hollande, šéf jeho štábu generál Benoit Puga, ministr zahraničí Laurent Fabius i jeho předchůdce Alain Juppé jsou dnes terčem vydírání, z nějž nemají kudy vyváznout.“
Tím naléhavěji zní, co řekl z tribuny Valného shromáždění OSN prezident Putin: „Rád bych se dotázal těch, kdo za tuto situaci nesou odpovědnost: Uvědomujete si vůbec, co jste způsobili? Obávám se však, že ta otázka zůstane nezodpovězena. Poněvadž tito lidé svou politiku, založenou na nemístném sebevědomí a přesvědčení o vlastní výjimečnosti a beztrestnosti, měnit nemíní.“
K tomu, před čím varoval Putin, byli podle Thierryho Meyssana hluší ve Spojených státech i ve Francii. Teď už to dokážou napravit jen stěží.