Pokaždé mě pobavilo, když po promenádě v plavkách dívka s blonďatým přelivem, nejdelšíma nohama a korunkou miss vyslovila jako své největší přání „světový mír“. Pak se většinou seznámila s nějakým fotbalistou, dobře se rozvedla a nad mírovým plánem se zavřela voda. Netušil jsem ale, že bych někde mohl najít někoho, kdo si zvolil celosvětový mír jako svůj životní cíl, do kterého investuje většinu volného času. Teď ale stojím v karlínském hotelu Čechie a musím se hlídat, abych neměl otevřenou pusu.
Všechno to začalo na začátku února 2018, když mi přistála v e-mailu informace o mladé Korejce Koo Ji-In, která byla na přelomu loňského a letošního roku zabita při pokusu o násilnou konverzi k jedné z křesťanských církví poté, co si vybrala církev jinou. Podle korejských a českých aktivistů, kterým tato událost nebyla lhostejná a kteří protestují proti náboženské diskriminaci v Koreji, byla mladá věřící udušena během únosu rodiči poté, co ji násilně odvlekli do vily v oblasti Hwasoon. Nějak jsem nad tím detailně neuvažoval a řekl si, proč připomínku takové věci nepodpořit.
Až o víc než měsíc později jsem si všiml, že lidé, kteří protestovali proti nesvobodě víry, jsou napojeni na náboženskou organizaci Sinčchondži, takže mohlo jít vlastně o konkurenční boj. Zbystřil jsem, ale nijak dál se v tom nevrtal.
Za další půlrok mi přišla další tisková zpráva, která se tentokrát netýkala náboženských perzekucí, ale míru ve světě, respektive festivalu WARP, jehož je hlavním tématem. Vůbec bych si zprvu nevšiml, že jde o stejnou organizaci, a nenapadlo by mě, jak spolu může souviset zabitá křesťanka a ukončení válčení. Druhý den mi ale zatelefonoval povědomý hlas, který volal i v únoru, a brzy mi to secvaklo. Ono tu zase tolik organizací s korejským zázemím není, a pokud nemáte důvod, nijak blíž to nezkoumáte. „Cílem této mírové události je podpora Deklarace míru a ukončení válek (…). Budeme se těšit na spolupráci při budování světa míru společným úsilím,“ stálo v pozvánce. Vůbec jsem si neuměl představit, jak může takový festival za mír ve světě plném válek vypadat, a tak jsem na něj vyrazil.
Poklona…
„Dobrý den,“ volají na mě dvě korejské slečny ve žlutých šatech u vstupu do kongresového sálu a klaní se až k zemi. Hned za dveřmi mi u registrace připnou na košili holubici míru a okamžitě lustrují, kdo jsem, aby neproklouzl na akci někdo cizí. Od té doby, co zjistí, že jsem z Šifry, pociťuji, že se kolem mě situace trochu mění. Všechno je perfektně zorganizované, lidé velmi milí a vstřícní, problém je ale právě v tom, že až příliš.
Jedna ze slečen mě odvede na místo v první řadě a trochu ji zaskočí, když se zeptám, zda si mohu sednout o kousek vedle, kde je také místo. Každá odchylka od plánu je velmi nápadná, a jak brzy pochopím, s improvizací, vlastním názorem a svobodnou vůlí se moc nepočítá.
Hlavní organizátor akce, mezinárodní organizace HWPL, což znamená „Nebeská kultura, světový mír a obnova světla“, má po světě 170 poboček a přes 200 000 dobrovolníků a spolupracuje i s OSN. Je prý nenáboženská, ale vzhledem k tomu, že se její zástupci snaží vést mezináboženský dialog a je s představiteli jiných náboženství v pravidelném kontaktu, bych o tom s úspěchem pochyboval. Kaž-dý měsíc si předčítají z Bible a diskutují o svých pohledech. Čekám, co z toho vyleze…
Z Frankfurtu sem dorazila vyšší představitelka organizace Eri Cho, kterou moderátorka Kateřina uvede a zavelí: „Přivítejme ji bouřlivým potleskem!“ Povyk, který následuje, připomíná autogramiádu Karla Gotta nebo příjezd Johna Travolty před hotel Thermal na filmovém festivalu v Karlových Varech. „Dobrý den, vítám vás na summitu,“ spustí obstojnou češtinou, načež přejde do angličtiny. A rovnou začne Martinem Lutherem Kingem. Měla prý také sen – I Had a Dream – o světě bez válek. Vždycky něco řekne, načež se ozve tak hlasitý potlesk, že si říkám, co bude asi stovka hostů dělat, až řekne opravdu něco zajímavého, čemu by chtěli zatleskat sami od sebe. Jako malá holčička prý byla Eri Cho frustrovaná z válek, protože „ve válce prohrávají všichni“. Možná až na ty, kteří ji rozpoutali a financovali, jinak by neválčili…
Ač je Eri Cho drobná žena, přitápí pořádně pod kotlem a dostává se do obrátek. Vyzývá média, aby mírovou akci propagovala, „mládežníky“, ať se spojí, a když zmíní předsedu Leeho, sál málem spadne. Takový řev nezní ani na fotbalovém stadionu, když padne minutu před koncem vítězný gól. „Myslíte si, že mír je jen sen? Podle mě je to realita,“ zkouší to frankfurtská vyslankyně. No nevím… Je ale vlastně jedno, co řekne, strojový potlesk následuje po kaž-dé její větě.
Její mírovou agitaci střídá představení dobrovolnic ve žlutých šatech, které tančí s barevnou stuhou. Jsou to sice dívky zřejmě české, ale připadá mi, že jen obličejem. Kdyby jim ho někdo přikryl, tipnul bych si na Korejky. Je to takové disciplinovaně asijské, ale hezké.
A už je to tady. Moderátoři Jonatan a Kateřina spustí o zásluhách předsedy Lee. Čekám, jestli fanynky začnou rovnou omdlévat, nebo jen nadšeně křičet. Legenda praví, že Man He Lee, kterému táhne na osmaosmdesát, je válečný hrdina z korejské války, jehož válka tak poznamenala, že se v roce 2013 rozhodl „pracovat pro světový mír“. A proto cestuje po celém světě a před čtyřmi lety prohlásil deklaraci míru, přesněji Deklaraci míru a ukončení válek. Slíbil, že dosáhne přijetí mezinárodního zákona. Ano, války se podle „pastora zaslíbeného“, který má jedinečné schopnosti – třeba jako jediný je schopen správně rozluštit Bibli – vyřeší tím, že bude schválen zákon, jenž je zakáže. „Předseda Lee podnikl 29 cest kolem světa,“ zvolá Kateřina. „Ooooo,“ ozve se hromadný údiv. Jonatan a Kateřina moderují tím stylem, že ač mají oba velmi příjemný hlasový projev, v ruce drží připravené kartičky, ze kterých čtou zřejmě instrukce, co říkat, kdy a jak, aby se neodchýlili od centrály. Jonatan například pronese nějakou tezi o mírové činnosti organizace, čímž nahraje Kateřině, která se zaujetím zvolá: „Wow, to zní jako docela velká práce…“ Je prý třeba, aby se poslem míru stal každý člověk. Této myšlence se sice nedá nic vytknout, ale proč zrovna poslem pod křídly HWPL?
Jonatan, který pracuje jako jaderný inženýr a světovému míru věnuje svůj volný čas, připomíná dosavadní úspěchy organizace, například dosažení náboženského smíru v Mindanao na Filipínách mezi katolíky a muslimy. Díky organizaci se podařilo podepsat mírovou dohodu, připomíná Jonatan H.; a referovala o tom i některá média.
Prezident Lee je starý muž s autoritativními rysy, který dokáže dostat na stadion více fanoušků než při zahájení olympijských her v Číně. Statisícový dav vytvoří nádherný živý obraz. Tak propracovanou choreografii jako předseda Lee, který chce uzákonit světový mír, nemají možná ani fanoušci fotbalové Barcelony, když vyhrají Ligu mistrů.
S každou další minutou je atmosféra bizarnější. Nejvíc mě překvapí, že všichni ví, kdy a jak mají tleskat. Jakou intenzitou, jak hlasitě u toho křičet, působí to na mě, jako kdyby to cvičili měsíc dopředu a každý věděl, jaká je jeho role. Jako kdyby je někdo ovládal „na dálku“.
O přestávce si se mnou Jonatan i Kateřina povídají, úslužně mi donesou mističku s ovocem a vodu, a všichni se tady chovají nesmírně mile. Tak, až mě to znervózňuje. Jako kdyby režisér natáčel s herci, kteří sice udělají všechno, co se jim řekne, ale nemá to žádnou jiskru a výkon zůstává i při velkém nasazení jaksi nepřirozený.
Srdce pro mír
O přestávce se Jonatana ptám, zda si opravdu myslí, že nějaký kus papíru může přispět k míru. „Když bude dokument schválen v OSN, bude pro země závazný. To je první krok. Ale potom každá země si bude muset jednotlivé články uzákonit.“ Tomu rozumím, ale copak si někdo dělá hlavu z mezinárodního práva? „Lidi mají srdce pro mír,“ myslí si Jonatan.
To, že vznikla inciativa právě v Jižní Koreji, považuje za logické. Na Korejském poloostrově nebyl od války v 50. letech minulého století klid, neboť Jižní a Severní Korea vedle sebe žijí s hrozbou neustálého konfliktu.
Ať se snažím, jak se snažím, pořád mi uniká, proč dvacetiletí Češi tak oddaně řeší světový mír v korejské organizaci. Jonathan potvrzuje, že přesně takto získává hnutí členy. Udělá nějaký pochod a někdo se k nim přidá. Protestují proti násilné smrti mladé Korejky a někdo se k nim přidá. Ale kam se vlastně přidá?
Na můj přímý dotaz Jonatan i Kateřina jakékoli spojení organizace HWPL s náboženstvím odmítají. Avšak šéf Man He Lee je zároveň zakladatelem církve Sinčchondži, která bývá nezřídka označována i za sektu. U jehovistů také nepoznáte, kdo jsou, dokud nevytáhnou Strážní věž, scientologové pro změnu operují osobnostními dotazníky a odhalí se také později.
Man He Lee jede pod hlavičkou mírové organizace a o to je rafinovanější. Ať se ptám kohokoli a jakkoli, všichni přítomní tvrdí, že to s náboženstvím nemá nic společného, ale jedním dechem přiznávají, že chodí pravidelně na mezináboženský dialog. „Členové typicky vystupují pod hlavičkou zdánlivě nezávislých vzdělávacích (biblických) institucí a zásadně nesdělují ani jméno své církve, ani jméno zakladatele či charakteristické doktríny, které by budoucím konvertitům mohly znít kontroverzně,“ říká český odborník na sekty Zdeněk Vojtíšek. „Právě při náboru nových stoupenců a jejich formaci ke členství jsou stávající členové instruováni místním vedením, aby svou církevní příslušnost zatajovali a zapírali. Dokonce i lži při náboru a při styku s příbuznými a přáteli jsou výslovně doporučovány a ospravedlňovány neobvyklým výkladem několika veršů z Bible.“
Kateřina D. je zdravotní sestra, která studovala střední školu v Anglii. Vždycky chtěla pomáhat ostatním. Prošla různými neziskovkami včetně Člověka v tísni nebo Cesty domů a jednoho dne se dostala do Hagiboru, domova pro přeživší druhé světové války. „V tom pokoji se ani nesmělo rozsvítit světlo, ti lidi jsou stále ještě traumatizovaní z druhé světové války. Nechtěla jsem jet do Afriky, ale najít organizaci, která řeší i příčiny problémů a ne jenom následky. Mě nezajímá, kolik lidí dostalo Nobelovku za mír, dokud není mír. Proto jsem si loni vybrala HWPL,“ vysvětluje vysoká černovláska. „Pokud se budeme snažit, tak se ty změny budou dít. Je to moje přesvědčení.“
Uvědomění
Po přestávce vystupuje mladý voják Patrik S., který vstupoval do armády proto, aby „bojoval za mír“. Brzy ale zjistil, že tudy cesta nepovede, neboť na zahraničních misích hojně umírá civilní obyvatelstvo. Jeden z českých vojáků, kteří zemřeli v srpnu 2018 v Afghánistánu, byl jeho blízký kamarád. „Jeho úmrtí pro mě znamenalo uvědomění, že války jsou špatné, a měli bychom věnovat úsilí míru.“ Následuje samozřejmě organizovaný potlesk.
Pořád netuším, jestli mají tyhle akce sehnat pouze další členy do Sinčchondži, nebo mladí lidé dosažení míru touto cestou opravdu věří. Předseda Lee slíbil, že prosadí mezinárodní zákon o míru, který přinese trvale udržitelný mír, a asi sedmdesátka lidí mu v karlínském hotelu Čechie provolává věčnou slávu. Když dokázal seřadit podle barev na stadionu 100 000 lidí (viz úvodní fotka), vůbec bych jeho schopnosti nepodceňoval. Jsem sice mezi téměř samými Čechy a Češkami, ale mám pocit, že jsou všichni jako Korejci. Na povel se smějí, na povel vstávají, ze všeho je cítit velký dril. Věty typu „Pokud budeme s odhodláním pracovat pro mír“ působí velice křečovitě.
Ke konci přijde čas i na písničku, kterou zpívá v angličtině nádherně dvacetiletá Anna. Kde jenom ty dobrovolníky berou? Všichni se pohupují do rytmu, jako by byli v nějakém druhu tranzu či hypnózy. Ne že jeden křepčí doleva a druhý doprava v rytmu hudby, všichni reagují úplně stejně. Co jim to prezident Lee udělal? Je možné, že „naskočili“ na nějakou zvláštní ovládací frekvenci? „This message, we’ve got a message,“ pěje krásně Anna a mně začíná být malinko úzko z toho, jak je všechno ve zdánlivém „pořádku“.
Mám pocit, že kamkoli se v kongresovém sálu a přilehlých prostorách hnu, situace jsou víceméně naaranžovány tak, aby každý věděl, co říct, a situace se nevymkla režii z rukou. Když vycházím z toalety, zpěvačka Anna jde jakoby nenápadně proti mně. „Vy jste nějaký reportér?“ ptá se mě, ale zdá se, že to dobře ví. „Kdybych věděla, že jste reportér, připravila bych se na to.“
Ani nemusela. Myslím, že tady je připravené úplně všechno. Každé slovo na kartičce, každé gesto, každý potlesk a možná i úsměv. „Našla jsem si to sama, protože jsem akční,“ odpovídá mi na chodbě Anna na otázku, jak se holka jako ona dostane do korejské organizace usilující o světový mír. „Chtěla jsem udělat něco pro národ.“ A safra. Na krku má Anna křížek, ale katolička prý není (jen její maminka). Na Sinčchondži se raději ani neptám, to by mi stejně nikdo nepřiznal. Připouští ale, že chodí každý měsíc na mezináboženský dialog, kde se diskutuje nad Biblí, a občas u toho zazpívá. „Cítím tam jinou energii, Češi jsou podle mě takoví deprimovaní.“ Možná proto, že řeší skutečné problémy. Jak se ze systému nezbláznit, jak uživit sebe a rodinu, jak být zdraví…
Věřím, že v takové organizaci může být lidem dobře. Ti, které jsem tam poznal, byli moc příjemní a milí. Mír, za který bojují, a celkově lepší svět, o kterém mluví, jim dává naději, a, jak říká Jonatan: „Dohromady.“ Tím si právě nejsem jistý. Když se vzdám zodpovědnosti ve prospěch „generála“ Lee, který nařídí celosvětový mír, a budu číst všechno z kartiček a ostatní mi řeknou, jak mám tleskat, bude mi možná zdánlivě lépe, protože můj život bude jednodušší. Ale už nebude můj.
Článek vyšel v měsíčníku Šifra, který si můžete přečíst v tištěné a digitální verzi. Předplatné objednávejte zde.
