Nová Šifra není ani tentokrát sbírkou jednotlivých článků. Je to skladba. Symfonie, ve které se záměrně vracejí motivy, a přitom pokaždé jinak – tu o kousek výš, tu v jiné barvě, v jiné souvislosti. Není to žádné brnkání na efekt. Klíčem k jejímu vnímání je rytmus. Je to podobný rytmus, jaký má třeba srdce, dech, moře nebo nebe. Rytmus, kterým žije a dýchá svět.
Proto v něm najdete zpomalení i zrychlení, pianissimo i forte. Místy je tón neobvykle klidný, jinde pevný až neústupný. Není to proto, že by Šifra chtěla někoho plašit nebo předkládat temné vize, na to jsou jiní experti. Je to kvůli správnému „dávkování“. Pravdivost se totiž nedá doručit naráz – ladí se postupně. To, co by v jedné větě a vytržené v kontextu mohlo znít až příliš tvrdě, skladba s lehkostí unese, neboť jí to přidává smysl. A co by v izolaci působilo jako názor, kritika nebo výkřik, v patřičných souvislostech představuje jen popis krajiny, kterou procházíme.
V této krajině se opakuje variace na několik motivů: světlo, vědomí, proud či rezonance. Když je jednou zaslechnete, uslyšíte je už potom všude: ve vědě i v dějinách, v osobních příbězích i v obrazu společnosti. Kdykoli se těch motivů ale dotkneme znovu, je to nový, hlubší a vědomější pohled na tentýž jev. Šifra nepíše proti nikomu, ale vždy pro něco. Nepotřebuje polemizovat s lidmi ani porážet systémy. Jen se snaží ukázat, jak věci jsou – tak tiše a přesně, jak to jen jde. Proto se tu nesetkáte s honem za senzacemi ani s odsuzováním a haněním ostatních, nebo se snahou tlačit se na jejich místo a funkce. Ale ani s lízáním cukrkandlu, který obaluje nervy. Pokud zazní nějaká věta nezjemněně, nezkaleně a nezaobaleně, pak jen proto, že natírat skutečnost narůžovo znamená jen prodlužovat omyl. Záměrem Šifry není nikoho soudit – nabízí mapu a kompas. I v temnějších místech ukazuje, že cesta existuje. A v těch světlejších připomíná, že právě cesta sama je to, oč jde především.
Kdo chce, ten už to vidí. A kdo potřebuje víc času, může číst po menších dávkách. Tahle hudba snese pauzu. Dokonce ji potřebuje. Protože v tichu mezi tóny se rodí porozumění. Pro ty, kdo vnímají spíše intuitivně, je tu pak proud, který sám vede. Dost bodů, kterých se dá chytit, je tu ale i pro racionálnější čtenáře – jednoduché obrazy i vědecké podklady. Tady někde se přirozeně ptáme: „Když je to tak prosté, proč se to neučí? Kde jsou všichni vědci?“ Ani tahle otázka nezůstává bez odpovědi. Ukazujeme si, jak snadno systém vytváří slepá místa, i když jednotliví lidé nejsou zlí ani hloupí. Jak snadno se z vědy stane výkon a z výkonu rituál. A jak přesto – nebo právě proto – zůstává pravá věda tichá a přesná. Někdy nenápadná, ale živá.
Čtěte, prosím, tohle číslo jako hudbu. Nechte, ať vám některé motivy zazní víckrát. Klidně se vraťte o stránku zpět. Zastavte se u ticha mezi odstavci. Nepotřebujete žádnou zvláštní víru ani schopnosti, stačí otevřenost a pozornost. Vše podstatné už v sobě máte – v Šifře jen ladíme nástroje. Tak ať se nám dobře čte i dýchá. A ať zní to, co je skutečné – v nás i kolem nás.
