Tohle číslo Šifry vznikalo zvláštním způsobem. Původně totiž mělo být o něčem jiném – konkrétně o jednom zapomenutém českém géniovi. O člověku, který zasvětil život hledání řádu v chaosu. O vizionáři, jenž předběhl dobu. O vědci světových parametrů, jejž přitom skoro nikdo nezná. Chtěl jsem ho přivést zpátky na světlo a vzdát tomuto učenci renesančních kvalit hold.
A tak jsem začal psát článek, který mu měl – skrze ukázku, jak je nastaveno školství a samotná věda – připravit velkolepé entrée. Tak, aby ještě víc vynikla jeho výjimečnost a jedinečnost. Chtěl jsem tím kontrastem, kdy nejprve naznačím, co je špatně, ukázat, proč byl právě on tak skvělý.
Ale proud mě začal unášet jinam. Začal jsem psát jiný článek. Pak další. A pak ještě jeden. A najednou se začal vynořovat obraz. Ne jako hotová freska, ale jako mozaika – přesně taková, jaká odráží svět, ve kterém žijeme. A ten obraz nebyl veselý.
Nechtěl jsem psát o úpadku. Ani o školství. Ani o Aloisi Rašínovi. Ani o komunistech, ani o liberálech. Ale když jsem psal, proud mi ukazoval a odkrýval jednu vrstvu za druhou. Mozek pořád říkal, začni psát už o něm. Duše ale volala, ještě chvíli počkej, on nikam neuteče. Proto jsem raději poslechl paní Vedoucí, protože ta na rozdíl od mozku ví, co je správně.
A tak jsem psal a jako šroub makal dál. A někdy v půlce jsem pochopil. Tohle číslo Šifry je o dnu. Ne o dnu jako katastrofě. Ne o dnu jako moralistické výčitce. Ale o dnu jako poznání.
Kdo chce pochopit, co se kolem něj děje, musí být ochoten podívat se dolů. Ne se tam zhroutit – ale pohlédnout na mechanismus úpadku. Na to, jak se z rozumu stává parodie. Na to, jak se ze vzdělání stává dekorace. Na to, jak se ze života stává výsměch.
Až pak se může pomalu začít obracet zpět. Ne ke starému světu – ale k něčemu skutečně novému. Nejde o vinu. Nejde o ideologie. Nejde o to, kdo je na levici a kdo na pravici. Nejde ani o to, jestli máme kapitalismus, nebo socialismus.
Jde o kvalitu. O vědomí. O smysl. Ztratili jsme schopnost rozlišovat. Ztratili jsme zdravý rozum – a pak se divíme, že se nám svět rozpadá pod rukama.
Tohle číslo neukazuje cestu. Neříká, co máme dělat. Ale možná odhaluje místo, kde se to začalo drolit. A když víme, kde se to začalo kazit, můžeme možná jednou zjistit i to, jak to opravit. Ale teď ještě ne.
Teď jsme teprve na místě, kde vlak dojíždí do cílové stanice. Zastavili jsme. Dál už to nejede. Ne, neznamená to, že je nutně konec. Možná je to jen začátek konce starého. A právě tam, v tom tichu, můžeme dojít k poznání. Protože skutečné poznání začíná tam, kde skončí iluze. A teprve tam, kde končí iluze, může začít něco skutečného. Něco nového.