Na začátku roku obvykle hledíme dopředu. Plánujeme, hodnotíme, děláme si předsevzetí, kreslíme nové mapy. Jako by jen stačilo najít správný směr, správnou cestu, správného průvodce – a všechno by se znovu rozběhlo tak, jak má.
Jenže letošní leden je jiný. Staré mapy totiž přestávají ukazovat směr. Ne proto, že bychom je neuměli číst, ale proto, že nás dovedly postupně na místo, kde stará cesta prostě končí. Ne do slepé uličky, ne k překážce, kterou by šlo obejít, ale na konec platnosti samotného směru. A za ním už není nic známého – jen otevřený prostor, ve kterém se nedá pokračovat postaru.
Je to okamžik, kdy se svět nepřestává točit, ale přestává se tvářit, že víme, kam přesně míříme a co nás čeká. Okamžik, kdy přestávají platit staré jistoty, staré sliby, a dokonce i starý jazyk. Jazyk, který kdysi dokázal vytvářet iluzi kontroly, zakrývat rozpor mezi slovy a realitou a prodlužovat čas, ve kterém jsme mohli ještě „nějak fungovat“. Ten čas skončil.
V tomto vydání Šifry se nepokoušíme nabídnout novou mapu ani nový návod. Ani rychlé vysvětlení, co přijde dál, či falešné naděje. Místo toho se díváme na to, proč se staré mapy rozpadly, jakou roli v tom hraje jazyk, kterým o světě mluvíme, a co se stane, když se slova začnou znovu potkávat s realitou – bez zpoždění i ochranných obalů.
Mapa budoucnosti se totiž nedá nakreslit dopředu, vzniká teprve za pochodu. Ve chvíli, kdy v novém prostoru začneme dělat první kroky. Nevzniká v hlavě ani na papíře. Může začít vznikat až ve chvíli, kdy se přestaneme snažit jít tam, kam už jít nejde. Když se místo dalšího bezmyšlenkovitého kroku na okamžik zastavíme a rozhlédneme. A když místo směru zvolíme pozornost.
Tohle číslo je právě o tom zastavení. O jazyku včerejška, který ztratil svou moc. O jazyku dneška, který odhaluje, ale ještě nevede. A o jazyku zítřka, který se nedá naučit jako cizí řeč, protože se rodí ze vztahu – k realitě, k sobě i k tomu, co nelze obejít.