Roku 1966 komunisté tituly, které o šestnáct let dříve zrušili, zase vrátili. A to i těm – pokud o to stáli –, kteří vystudovali v oněch „beztitulových“ letech. Bohužel tím, že do toho v 50. letech vůbec začali vrtat, a to velice necitlivě, už se systém nikdy nepodařilo opravit. A zdaleka nejde jen o to, jestli se absolventovi říkalo promovaný filozof, nebo si před jméno mohl napsat Mgr. či PhDr. Nevratné škody způsobilo totiž sociální inženýrství ve všech oblastech, do kterých se soudruzi rázně opřeli. A to i tam, kde to – jako u promovaných inženýrů – nebilo tolik do očí.

Co bylo ale příčinou tohoto zdánlivého prozření a snahy zrušit to, co se o půldruhé dekády dříve s velkými přísliby a budovatelskými plány nadšeně zavádělo? Zdánlivého píšu proto, že nešlo o pochopení, poučení a přiznání něčeho, co vojín Kefalín ve známé komedii Černí baroni označoval slůvkem „absurdní“, ale výrazem úleku z toho, co to způsobilo. Umělé zásahy do fungování společnosti totiž nejen nepřinesly kýžené výsledky, ale naopak způsobily celou řadu průšvihů, jež bylo třeba řešit. A které by nevznikly, kdyby se do systému tak neohrabaným a nedomyšleným způsobem nezasahovalo.

Když se komunisti nadšeně vrhli do budování nové třídně spravedlivé společnosti a do vytváření nového typu lepšího socialistického člověka, neuvědomovali si, že tím celý systém nevylepšují, ale destabilizují. Jako když rozmontujete stroj a začnete nepromyšleně odebírat či přidávat součástky, aniž byste měli rozmyšlené, jak výměna, vyjmutí či přidání nového prvku ovlivní fungování celku. To samozřejmě nebylo specifikem ani výsadou komunistů, jde o obecný problém moderního od přírody a kosmického řádu odtrženého člověka, který je zvyklý vidět tunelově nebo také odděleně. A to proto, že se zaměřuje na jednotlivé obory a části, které rozebírá a detailně pitvá, ale není schopen širšího pohledu v hlubších souvislostech ani chápání toho, jak se jednotlivé části ovlivňují navzájem a jaký mají vliv na celkový stav.

Komunisti tento problém samozřejmě ani nevytvořili, ani nevynalezli. Právě naopak – kdyby tady takový problém již dlouho nebyl a neprohluboval se a potíže lidské civilizace a jejího způsobu uvažování neodhalila či nezvýraznila druhá světová válka, možná by komunistické hnutí nikdy nenabralo takovou sílu. Tu ještě podpořilo vítězství bolševického Sovětského svazu nad německými (a jinými) nacisty. Nelze se ani divit tomu, že se po válce ke komunistům dalo tolik lidí, kteří doufali v lepší zítřky i nějaký stabilnější model, který právě komunisté slibovali vytvořit.

Hlavní svízel tkví ovšem v ignorování jednoho důležitého pravidla či přímo zákonu, chcete-li – v tom, že pokud se vychýlí ve společnosti rovnováha do jednoho extrému, jako se to stalo během druhé světové války, může se kyvadlo velmi rychle vychýlit do opačného extrému. A místo hledání rovnováhy a umírňování se to přežene a otočí a radikalizuje příliš mnoho na druhou stranu.

Jde o obecný problém moderního od přírody a kosmického řádu odtrženého člověka, který je zvyklý vidět tunelově nebo také odděleně. 

Je to přesně to, o čem mluvil v rozhovoru v minulé Šifře č. 6/2025 Václav Klaus. Nejprve se při nějaké dějinné události či etapě rozkmitá kyvadlo z jakéhosi místa blížícího se stavu pomyslné rovnováhy. Jakmile se příliš vychýlí do jedné strany a přežene se to, nevrátí se postupně zpátky do dolního klidného bodu nebo aspoň poblíž něj, ale přehoupne se silně na druhou stranu neboli do opačného extrému. A 20. století bylo na kývání tak bohaté, že se dodnes překlápíme z jednoho extrému do druhého jako šílenci.

A pokud by bylo na nás a nevstupovaly do hry se začátkem nového kosmického cyklu vnější vlivy, asi bychom se kývali z jedné strany na druhou dál. Teď je to ale z historického hlediska jiné, protože už nerozhodují o tom, jak to bude se společností dál, pouze lidé. To je dobře, protože ti jsou úplně mimo a snaží se v naději, že jednou to třeba vyjde, kývat kyvadlem jako úplní blázni a blbější plány léčit plány ještě blbějšími. Žádný extrém jim není dost veliký a dobrý. Takže se neustále zvyšuje amplituda jejich extrémních nápadů a skutků, jako kdyby se snad kyvadlo chystalo proměnit v pouťovou centrifugu.

Od roku 2012 ale vstupuje do hry naštěstí i jiná, korekční síla, která šíleně rozkmitaný metronom začala změnou frekvenčního ladění vracet zpět do rovnovážné polohy. Což se projevuje mimo jiné tím, že všechny blbé nápady přestávají fungovat a to, co nesměřuje k rovnováze a zdravému rozumu a souladu s měnícím se proudem vědomí, dostává stopku. Jako kdyby tím vesmír vzkazoval: „Teď přebírám taktovku já a bude se hrát podle mých not, vy už jste toho předvedli dost. Tak se buď přidejte a sledujte, jak se to dělá, nebo už konečně běžte… kam chcete.“ 

Pod tlakem

A příkladem takového přehnaného extrému a nepodařeného experimentu, jenž vedl jen do další slepé uličky, byl i případ československých komunistů, kteří svou přílišnou horlivostí a sněním o vytvoření lepšího světa bez ohledu na realitu svými zásahy shora problém, který chtěli řešit, paradoxně ještě prohloubili a zhoršili. A tím jen víc rozkývali ono kyvadlo.

Zjednodušeně řečeno, jestliže si v Šifře ukazujeme, že evoluční křivka mentální i duševní vyspělosti lidského druhu a jeho pokroku neroste, jak se nám různí budovatelé a vykladači světa snaží dlouhodobě tvrdit, ale nezadržitelně klesá, pak komunisté tento trend paradoxně značně urychlili.

Ne proto, že by snad chtěli – oni skutečně usilovali o pravý opak a aspoň v počátečním poválečném nadšení věřili, že zlepšují svět a jejich ideologie je tím správným receptem na (radikální) změnu. Ale proto, že špatně identifikovali příčiny tohoto stavu a neuvědomili si, že jedním neopatrně vytaženým dílkem mohou zbořit celou skládačku a spustit dominový efekt. A ten se shodou okolností v plné nahotě projeví třeba o padesát let později, kdy už to nelze přehlédnout, neboť se pomalu, ale jistě blíží kolaps starého systému a všechno to nejen leze ven, ale nabaluje se to jako sněhová koule.

Vnímavá čtenářka i bystrý čtenář již možná tuší, že důvod, proč se komunisti vrátili k něčemu, co zrušili a od čeho si tolik slibovali, nemohl být ideologický ani politický, nýbrž ryze praktický. Celý model nového člověka se jim totiž hrubě nepodařil a již po patnácti letech zjistili, že pokud něco nepodniknou, bude zle. Koncem 50. let a zejména v polovině 60. let došlo k mírnému odklonu od nejpřísnějšího ideologického tlaku nikoli z plezíru a uvědomění, ale z donucení!

A proto, že velkolepý projekt pro změnu společnosti k lepšímu přestal fungovat rychleji, než bys řekl „dělnická třída“. Něco takového se ale zákonitě stane pokaždé, když přestane být respektována právě rovnováha – což platí jak v přírodě, tak i v lidské společnosti.  

‍