1000 tun hřebíků

Čím víc se někdy snažíte něco změnit, ovlivnit a vylepšit, tím víc to můžete zhoršit.

Náhlá zpátečka komunistických plánovačů souvisela tedy v první řadě s neutěšenou ekonomickou situací. A s tím, že se plánované hospodářství v 60. letech propadlo do krize, pokud bychom nechtěli říct, že začalo kolabovat. A to ze stejných důvodů, z jakých komunisté zrušili v 50. letech akademické tituly – kvůli tvrdým zásahům shora, jež rozhodily „balanc“. Ano, vrácení akademických titulů bylo stejně jako Šikovy ekonomické reformy pražského jara vynucenou reakcí na to, že v centrálně řízené socialistické ekonomice došlo k obrovské a pro státní plánovače nečekané krizi.

Ačkoli se do té doby v prvotním budovatelském nadšení komunisté domnívali, že plánování v hospodářství odstraní neduhy kapitalismu a v takovém modelu – na rozdíl od toho kapitalistického, kde se pravidelně střídají konjunktury a deprese – žádná větší krize vzniknout nemůže. A to právě proto, že se hospodářství detailně řídí a plánuje.

Idea je to sice možná vznešená a šlechetná, v praxi se ale brzy ukázalo, že též značně utopická a realizovatelná jen a pouze na papíře, neboť není v souladu s realitou a přirozeným během věcí. To se u velkých vizí často stává, že něco zní a vypadá hezky a jednoduše, ale v praxi to bohužel nefunguje, protože se ukážou i věci, které při snění bez opory nebývají vidět.

Zprvu sice plánovaná ekonomika i po zrušení prvorepublikového volného trhu (kde firmy vyráběly podle poptávky) a po jejím přeorientování na těžký průmysl rostla, ale jen asi dekádu. A to proto, že kolik a čeho se bude vyrábět, neurčoval trh, ale vládnoucí partaj. A její optimistické plány to přepálily a nechaly továrny vyrábět všeho o dost víc, než ekonomika mohla absorbovat. Jinými slovy, produkce neodpovídala kupní síle obyvatel ani možnosti podniků zboží prodat, a tak byl prvotní růst sice slušný, ale umělý. A po čase se zastavil a ekonomický stroj se zadrhl.

Při existenci normálního trhu by to dopředu signalizovala snižující se poptávka, na niž by se dalo reagovat snížením výroby, propouštěním či zvýšením efektivity. Ovšem ve chvíli, kdy se něco naplánuje, ale nedělá se to proto, že to lidi potřebují, ale proto, že to někdo rozhodl od stolu, poznáte, že je něco špatně, až ve chvíli, kdy nastane průšvih.

Tím, že byly v centrálně plánované ekonomice výrobní závody hodnoceny podle splnění objemových ukazatelů, často ve váze či počtu kusů, nikoli podle užitečnosti či poptávky, to zprvu vypadalo jako úspěch. Ekonomika rostla a továrny vyráběly o sto šest. Ovšem jen do konce 50. let, kdy se ukázalo, že tento způsob řízení ekonomiky nefunguje. Na jedné straně byl přebytek zboží, které nikdo nechtěl a neměl kdo koupit (obzvláště produkty těžkého průmyslu), a na straně druhé chybělo to, po kterém by byla poptávka a lidi by ho potřebovali a chtěli (běžné zboží).

V socialismu kolovala v této souvislosti  anekdota (či reálná historka, kdo ví) o tom, jak se mělo dle plánu vyrobit 1000 tun hřebíků. Výsledkem byl splněný plán a veliké hřeby, jež nikdo nevyužil, neboť stavebnictví potřebovalo menší hřebíky, a tyto se nemohly využít ani pro výrobu nábytku.

Idea je to sice možná vznešená a šlechetná, v praxi se ale brzy ukázalo, že též značně utopická a realizovatelná jen a pouze na papíře.

Stejná logika (dá-li se to tak vůbec nazvat) fungovala i v ostatních oblastech plánované ekonomiky. Historik Robert Vincent Daniels, který se specializoval na dějiny Sovětského svazu, v knize The End of the Communist Revolution (Konec komunistické revoluce) z roku 1993 vysvětluje, proč plány výroby podle fyzického objemu výstupu způsobily pokles efektivity i kvality. To běžně vedlo k případům, kde se v určité době místo kvalitního skla vyráběly nepoužitelné silné skleněné tabule, protože se plán měřil na „váhu produkce“ a systém metriky nahradil smysl výroby.

Tento jev, který symbolizuje systémovou idiocii, kdy čísla nahrazují smysl (dnes bychom podobné metafory velmi snadno hledali v Bruselu) je znám také jako perverzní motivace plánu, kdy se něco dělá bez ohledu na to, zda to má nějaký smysl. Plánované hospodářství tedy motivovalo závody k manipulaci s čísly, ne k výkonu. Šlo například o podhodnocování produkční kapacity, aby nehrozilo nesplnění plánu. Ale také nadměrné fakturování a objednávání, aby si závody zajistily dost materiálu a práce, nebo strach z přílišného úspěchu a zvyšování produktivity, aby se firmě nezvýšily kvóty. A když k tomu připočteme to, že byli všichni v podniku státní zaměstnanci, avšak případný zisk nezůstával ve firmě, ale šel do státního rozpočtu, aby se dotovalo to, co bylo ztrátové nebo co bylo třeba z rozpočtu pokrýt, vedlo to jen k obrovskému plýtvání. A k obrovské hospodářské krizi.

Na jedné straně byl tedy nadbytek a plýtvání, na straně druhé ale měla spousta lidí v poměru k cenám a omezené nabídce užitečného zboží dost peněz, za které ovšem nebylo co kupovat. Jenže místo aby se přestalo plánovat a začalo vyrábět i to, co lidi chtěli a co by kupovali, udělal se pravý opak – snížila se lidem kupní síla. Jelikož se československé hospodářství přeorientovalo na těžký průmysl, nemělo již kapacity v průmyslu lehkém, a tak se tato nerovnováha „vyřešila“ měnovou reformou v roce 1953. 

Tím, že byly znehodnoceny peníze, se snížil rozdíl mezi poptávkou a nabídkou – ale opačně. Nikoli vyráběním většího množství spotřebního zboží, ale zchudnutím lidí, kteří by na velké nákupy už stejně neměli peníze. Příčinu problému to ale neodstranilo.

Krize na počátku 60. let byla o to překvapivější, že budovatelé socialismu se upřímně domnívali, že v komunismu, kde se vše detailně plánuje, hluboká krize vzniknout nemůže. Nejenže může, ale když už k ní dojde, bývá  horší, protože se nedá odstranit. A tak ve snaze vyhnout se ekonomickým cyklům a fázím růstu a následných poklesů nechtěně způsobili krizi trvalou, z níž je vysvobodil až rozpad Sovětského svazu a starého geopolitického uspořádání. A skutečnost, že mohli v době, kdy se hospodářství sypalo úplně – pod rouškou sametové revoluce – předat moc a souhlasit s transformací socialistické ekonomiky v kapitalistickou. To bylo vysvobozením jak pro ně, tak pro ekonomiku. Ovšem netrvalo dlouho a jsme zase tam, kde jsme byli. V té části zad, kde ztrácejí svůj slušný název.

Takhle to dopadne vždy, když se uměle a neuváženě stát (či Evropská unie) montuje do něčeho, do čeho by se vůbec montovat neměl. A je úplně jedno, zda jde o celé hospodářství, nebo „jenom“ vzdělávání. Všechno je totiž propojené, a pokud „zprasíte“ jednu důležitou oblast, „zprasí“ se obvykle v řetězové reakci i zbytek.

‍

1000 tun hřebíků

Čím víc se někdy snažíte něco změnit, ovlivnit a vylepšit, tím víc to můžete zhoršit.

Náhlá zpátečka komunistických plánovačů souvisela tedy v první řadě s neutěšenou ekonomickou situací. A s tím, že se plánované hospodářství v 60. letech propadlo do krize, pokud bychom nechtěli říct, že začalo kolabovat. A to ze stejných důvodů, z jakých komunisté zrušili v 50. letech akademické tituly – kvůli tvrdým zásahům shora, jež rozhodily „balanc“. Ano, vrácení akademických titulů bylo stejně jako Šikovy ekonomické reformy pražského jara vynucenou reakcí na to, že v centrálně řízené socialistické ekonomice došlo k obrovské a pro státní plánovače nečekané krizi.

Ačkoli se do té doby v prvotním budovatelském nadšení komunisté domnívali, že plánování v hospodářství odstraní neduhy kapitalismu a v takovém modelu – na rozdíl od toho kapitalistického, kde se pravidelně střídají konjunktury a deprese – žádná větší krize vzniknout nemůže. A to právě proto, že se hospodářství detailně řídí a plánuje.

Idea je to sice možná vznešená a šlechetná, v praxi se ale brzy ukázalo, že též značně utopická a realizovatelná jen a pouze na papíře, neboť není v souladu s realitou a přirozeným během věcí. To se u velkých vizí často stává, že něco zní a vypadá hezky a jednoduše, ale v praxi to bohužel nefunguje, protože se ukážou i věci, které při snění bez opory nebývají vidět.

Zprvu sice plánovaná ekonomika i po zrušení prvorepublikového volného trhu (kde firmy vyráběly podle poptávky) a po jejím přeorientování na těžký průmysl rostla, ale jen asi dekádu. A to proto, že kolik a čeho se bude vyrábět, neurčoval trh, ale vládnoucí partaj. A její optimistické plány to přepálily a nechaly továrny vyrábět všeho o dost víc, než ekonomika mohla absorbovat. Jinými slovy, produkce neodpovídala kupní síle obyvatel ani možnosti podniků zboží prodat, a tak byl prvotní růst sice slušný, ale umělý. A po čase se zastavil a ekonomický stroj se zadrhl.

Při existenci normálního trhu by to dopředu signalizovala snižující se poptávka, na niž by se dalo reagovat snížením výroby, propouštěním či zvýšením efektivity. Ovšem ve chvíli, kdy se něco naplánuje, ale nedělá se to proto, že to lidi potřebují, ale proto, že to někdo rozhodl od stolu, poznáte, že je něco špatně, až ve chvíli, kdy nastane průšvih.

Tím, že byly v centrálně plánované ekonomice výrobní závody hodnoceny podle splnění objemových ukazatelů, často ve váze či počtu kusů, nikoli podle užitečnosti či poptávky, to zprvu vypadalo jako úspěch. Ekonomika rostla a továrny vyráběly o sto šest. Ovšem jen do konce 50. let, kdy se ukázalo, že tento způsob řízení ekonomiky nefunguje. Na jedné straně byl přebytek zboží, které nikdo nechtěl a neměl kdo koupit (obzvláště produkty těžkého průmyslu), a na straně druhé chybělo to, po kterém by byla poptávka a lidi by ho potřebovali a chtěli (běžné zboží).

V socialismu kolovala v této souvislosti  anekdota (či reálná historka, kdo ví) o tom, jak se mělo dle plánu vyrobit 1000 tun hřebíků. Výsledkem byl splněný plán a veliké hřeby, jež nikdo nevyužil, neboť stavebnictví potřebovalo menší hřebíky, a tyto se nemohly využít ani pro výrobu nábytku.

Idea je to sice možná vznešená a šlechetná, v praxi se ale brzy ukázalo, že též značně utopická a realizovatelná jen a pouze na papíře.

Stejná logika (dá-li se to tak vůbec nazvat) fungovala i v ostatních oblastech plánované ekonomiky. Historik Robert Vincent Daniels, který se specializoval na dějiny Sovětského svazu, v knize The End of the Communist Revolution (Konec komunistické revoluce) z roku 1993 vysvětluje, proč plány výroby podle fyzického objemu výstupu způsobily pokles efektivity i kvality. To běžně vedlo k případům, kde se v určité době místo kvalitního skla vyráběly nepoužitelné silné skleněné tabule, protože se plán měřil na „váhu produkce“ a systém metriky nahradil smysl výroby.

Tento jev, který symbolizuje systémovou idiocii, kdy čísla nahrazují smysl (dnes bychom podobné metafory velmi snadno hledali v Bruselu) je znám také jako perverzní motivace plánu, kdy se něco dělá bez ohledu na to, zda to má nějaký smysl. Plánované hospodářství tedy motivovalo závody k manipulaci s čísly, ne k výkonu. Šlo například o podhodnocování produkční kapacity, aby nehrozilo nesplnění plánu. Ale také nadměrné fakturování a objednávání, aby si závody zajistily dost materiálu a práce, nebo strach z přílišného úspěchu a zvyšování produktivity, aby se firmě nezvýšily kvóty. A když k tomu připočteme to, že byli všichni v podniku státní zaměstnanci, avšak případný zisk nezůstával ve firmě, ale šel do státního rozpočtu, aby se dotovalo to, co bylo ztrátové nebo co bylo třeba z rozpočtu pokrýt, vedlo to jen k obrovskému plýtvání. A k obrovské hospodářské krizi.

Na jedné straně byl tedy nadbytek a plýtvání, na straně druhé ale měla spousta lidí v poměru k cenám a omezené nabídce užitečného zboží dost peněz, za které ovšem nebylo co kupovat. Jenže místo aby se přestalo plánovat a začalo vyrábět i to, co lidi chtěli a co by kupovali, udělal se pravý opak – snížila se lidem kupní síla. Jelikož se československé hospodářství přeorientovalo na těžký průmysl, nemělo již kapacity v průmyslu lehkém, a tak se tato nerovnováha „vyřešila“ měnovou reformou v roce 1953. 

Tím, že byly znehodnoceny peníze, se snížil rozdíl mezi poptávkou a nabídkou – ale opačně. Nikoli vyráběním většího množství spotřebního zboží, ale zchudnutím lidí, kteří by na velké nákupy už stejně neměli peníze. Příčinu problému to ale neodstranilo.

Krize na počátku 60. let byla o to překvapivější, že budovatelé socialismu se upřímně domnívali, že v komunismu, kde se vše detailně plánuje, hluboká krize vzniknout nemůže. Nejenže může, ale když už k ní dojde, bývá  horší, protože se nedá odstranit. A tak ve snaze vyhnout se ekonomickým cyklům a fázím růstu a následných poklesů nechtěně způsobili krizi trvalou, z níž je vysvobodil až rozpad Sovětského svazu a starého geopolitického uspořádání. A skutečnost, že mohli v době, kdy se hospodářství sypalo úplně – pod rouškou sametové revoluce – předat moc a souhlasit s transformací socialistické ekonomiky v kapitalistickou. To bylo vysvobozením jak pro ně, tak pro ekonomiku. Ovšem netrvalo dlouho a jsme zase tam, kde jsme byli. V té části zad, kde ztrácejí svůj slušný název.

Takhle to dopadne vždy, když se uměle a neuváženě stát (či Evropská unie) montuje do něčeho, do čeho by se vůbec montovat neměl. A je úplně jedno, zda jde o celé hospodářství, nebo „jenom“ vzdělávání. Všechno je totiž propojené, a pokud „zprasíte“ jednu důležitou oblast, „zprasí“ se obvykle v řetězové reakci i zbytek.

‍

Zpět k obsahu čísla
Další článek
Pokračovat v ŠifřeZpět na hlavní stranu

Úvodní slovo

1000 tun hřebíků

Náhlá zpátečka komunistických plánovačů souvisela tedy v první řadě s neutěšenou ekonomickou situací. A s tím, že se plánované hospodářství v 60. letech propadlo do krize, pokud bychom nechtěli říct, že začalo kolabovat. A to ze stejných důvodů, z jakých komunisté zrušili v 50. letech akademické tituly – kvůli tvrdým zásahům shora, jež rozhodily „balanc“. Ano, vrácení akademických titulů bylo stejně jako Šikovy ekonomické reformy pražského jara vynucenou reakcí na to, že v centrálně řízené socialistické ekonomice došlo k obrovské a pro státní plánovače nečekané krizi.

Ačkoli se do té doby v prvotním budovatelském nadšení komunisté domnívali, že plánování v hospodářství odstraní neduhy kapitalismu a v takovém modelu – na rozdíl od toho kapitalistického, kde se pravidelně střídají konjunktury a deprese – žádná větší krize vzniknout nemůže. A to právě proto, že se hospodářství detailně řídí a plánuje.

Idea je to sice možná vznešená a šlechetná, v praxi se ale brzy ukázalo, že též značně utopická a realizovatelná jen a pouze na papíře, neboť není v souladu s realitou a přirozeným během věcí. To se u velkých vizí často stává, že něco zní a vypadá hezky a jednoduše, ale v praxi to bohužel nefunguje, protože se ukážou i věci, které při snění bez opory nebývají vidět.

Zprvu sice plánovaná ekonomika i po zrušení prvorepublikového volného trhu (kde firmy vyráběly podle poptávky) a po jejím přeorientování na těžký průmysl rostla, ale jen asi dekádu. A to proto, že kolik a čeho se bude vyrábět, neurčoval trh, ale vládnoucí partaj. A její optimistické plány to přepálily a nechaly továrny vyrábět všeho o dost víc, než ekonomika mohla absorbovat. Jinými slovy, produkce neodpovídala kupní síle obyvatel ani možnosti podniků zboží prodat, a tak byl prvotní růst sice slušný, ale umělý. A po čase se zastavil a ekonomický stroj se zadrhl.

Při existenci normálního trhu by to dopředu signalizovala snižující se poptávka, na niž by se dalo reagovat snížením výroby, propouštěním či zvýšením efektivity. Ovšem ve chvíli, kdy se něco naplánuje, ale nedělá se to proto, že to lidi potřebují, ale proto, že to někdo rozhodl od stolu, poznáte, že je něco špatně, až ve chvíli, kdy nastane průšvih.

Tím, že byly v centrálně plánované ekonomice výrobní závody hodnoceny podle splnění objemových ukazatelů, často ve váze či počtu kusů, nikoli podle užitečnosti či poptávky, to zprvu vypadalo jako úspěch. Ekonomika rostla a továrny vyráběly o sto šest. Ovšem jen do konce 50. let, kdy se ukázalo, že tento způsob řízení ekonomiky nefunguje. Na jedné straně byl přebytek zboží, které nikdo nechtěl a neměl kdo koupit (obzvláště produkty těžkého průmyslu), a na straně druhé chybělo to, po kterém by byla poptávka a lidi by ho potřebovali a chtěli (běžné zboží).

V socialismu kolovala v této souvislosti  anekdota (či reálná historka, kdo ví) o tom, jak se mělo dle plánu vyrobit 1000 tun hřebíků. Výsledkem byl splněný plán a veliké hřeby, jež nikdo nevyužil, neboť stavebnictví potřebovalo menší hřebíky, a tyto se nemohly využít ani pro výrobu nábytku.

Idea je to sice možná vznešená a šlechetná, v praxi se ale brzy ukázalo, že též značně utopická a realizovatelná jen a pouze na papíře.

Stejná logika (dá-li se to tak vůbec nazvat) fungovala i v ostatních oblastech plánované ekonomiky. Historik Robert Vincent Daniels, který se specializoval na dějiny Sovětského svazu, v knize The End of the Communist Revolution (Konec komunistické revoluce) z roku 1993 vysvětluje, proč plány výroby podle fyzického objemu výstupu způsobily pokles efektivity i kvality. To běžně vedlo k případům, kde se v určité době místo kvalitního skla vyráběly nepoužitelné silné skleněné tabule, protože se plán měřil na „váhu produkce“ a systém metriky nahradil smysl výroby.

Tento jev, který symbolizuje systémovou idiocii, kdy čísla nahrazují smysl (dnes bychom podobné metafory velmi snadno hledali v Bruselu) je znám také jako perverzní motivace plánu, kdy se něco dělá bez ohledu na to, zda to má nějaký smysl. Plánované hospodářství tedy motivovalo závody k manipulaci s čísly, ne k výkonu. Šlo například o podhodnocování produkční kapacity, aby nehrozilo nesplnění plánu. Ale také nadměrné fakturování a objednávání, aby si závody zajistily dost materiálu a práce, nebo strach z přílišného úspěchu a zvyšování produktivity, aby se firmě nezvýšily kvóty. A když k tomu připočteme to, že byli všichni v podniku státní zaměstnanci, avšak případný zisk nezůstával ve firmě, ale šel do státního rozpočtu, aby se dotovalo to, co bylo ztrátové nebo co bylo třeba z rozpočtu pokrýt, vedlo to jen k obrovskému plýtvání. A k obrovské hospodářské krizi.

Na jedné straně byl tedy nadbytek a plýtvání, na straně druhé ale měla spousta lidí v poměru k cenám a omezené nabídce užitečného zboží dost peněz, za které ovšem nebylo co kupovat. Jenže místo aby se přestalo plánovat a začalo vyrábět i to, co lidi chtěli a co by kupovali, udělal se pravý opak – snížila se lidem kupní síla. Jelikož se československé hospodářství přeorientovalo na těžký průmysl, nemělo již kapacity v průmyslu lehkém, a tak se tato nerovnováha „vyřešila“ měnovou reformou v roce 1953. 

Tím, že byly znehodnoceny peníze, se snížil rozdíl mezi poptávkou a nabídkou – ale opačně. Nikoli vyráběním většího množství spotřebního zboží, ale zchudnutím lidí, kteří by na velké nákupy už stejně neměli peníze. Příčinu problému to ale neodstranilo.

Krize na počátku 60. let byla o to překvapivější, že budovatelé socialismu se upřímně domnívali, že v komunismu, kde se vše detailně plánuje, hluboká krize vzniknout nemůže. Nejenže může, ale když už k ní dojde, bývá  horší, protože se nedá odstranit. A tak ve snaze vyhnout se ekonomickým cyklům a fázím růstu a následných poklesů nechtěně způsobili krizi trvalou, z níž je vysvobodil až rozpad Sovětského svazu a starého geopolitického uspořádání. A skutečnost, že mohli v době, kdy se hospodářství sypalo úplně – pod rouškou sametové revoluce – předat moc a souhlasit s transformací socialistické ekonomiky v kapitalistickou. To bylo vysvobozením jak pro ně, tak pro ekonomiku. Ovšem netrvalo dlouho a jsme zase tam, kde jsme byli. V té části zad, kde ztrácejí svůj slušný název.

Takhle to dopadne vždy, když se uměle a neuváženě stát (či Evropská unie) montuje do něčeho, do čeho by se vůbec montovat neměl. A je úplně jedno, zda jde o celé hospodářství, nebo „jenom“ vzdělávání. Všechno je totiž propojené, a pokud „zprasíte“ jednu důležitou oblast, „zprasí“ se obvykle v řetězové reakci i zbytek.

‍

Zpět k obsahu čísla
Další článek

Zprávy

Z jiného světa

Náhlá zpátečka komunistických plánovačů souvisela tedy v první řadě s neutěšenou ekonomickou situací. A s tím, že se plánované hospodářství v 60. letech propadlo do krize, pokud bychom nechtěli říct, že začalo kolabovat. A to ze stejných důvodů, z jakých komunisté zrušili v 50. letech akademické tituly – kvůli tvrdým zásahům shora, jež rozhodily „balanc“. Ano, vrácení akademických titulů bylo stejně jako Šikovy ekonomické reformy pražského jara vynucenou reakcí na to, že v centrálně řízené socialistické ekonomice došlo k obrovské a pro státní plánovače nečekané krizi.

Ačkoli se do té doby v prvotním budovatelském nadšení komunisté domnívali, že plánování v hospodářství odstraní neduhy kapitalismu a v takovém modelu – na rozdíl od toho kapitalistického, kde se pravidelně střídají konjunktury a deprese – žádná větší krize vzniknout nemůže. A to právě proto, že se hospodářství detailně řídí a plánuje.

Idea je to sice možná vznešená a šlechetná, v praxi se ale brzy ukázalo, že též značně utopická a realizovatelná jen a pouze na papíře, neboť není v souladu s realitou a přirozeným během věcí. To se u velkých vizí často stává, že něco zní a vypadá hezky a jednoduše, ale v praxi to bohužel nefunguje, protože se ukážou i věci, které při snění bez opory nebývají vidět.

Zprvu sice plánovaná ekonomika i po zrušení prvorepublikového volného trhu (kde firmy vyráběly podle poptávky) a po jejím přeorientování na těžký průmysl rostla, ale jen asi dekádu. A to proto, že kolik a čeho se bude vyrábět, neurčoval trh, ale vládnoucí partaj. A její optimistické plány to přepálily a nechaly továrny vyrábět všeho o dost víc, než ekonomika mohla absorbovat. Jinými slovy, produkce neodpovídala kupní síle obyvatel ani možnosti podniků zboží prodat, a tak byl prvotní růst sice slušný, ale umělý. A po čase se zastavil a ekonomický stroj se zadrhl.

Při existenci normálního trhu by to dopředu signalizovala snižující se poptávka, na niž by se dalo reagovat snížením výroby, propouštěním či zvýšením efektivity. Ovšem ve chvíli, kdy se něco naplánuje, ale nedělá se to proto, že to lidi potřebují, ale proto, že to někdo rozhodl od stolu, poznáte, že je něco špatně, až ve chvíli, kdy nastane průšvih.

Tím, že byly v centrálně plánované ekonomice výrobní závody hodnoceny podle splnění objemových ukazatelů, často ve váze či počtu kusů, nikoli podle užitečnosti či poptávky, to zprvu vypadalo jako úspěch. Ekonomika rostla a továrny vyráběly o sto šest. Ovšem jen do konce 50. let, kdy se ukázalo, že tento způsob řízení ekonomiky nefunguje. Na jedné straně byl přebytek zboží, které nikdo nechtěl a neměl kdo koupit (obzvláště produkty těžkého průmyslu), a na straně druhé chybělo to, po kterém by byla poptávka a lidi by ho potřebovali a chtěli (běžné zboží).

V socialismu kolovala v této souvislosti  anekdota (či reálná historka, kdo ví) o tom, jak se mělo dle plánu vyrobit 1000 tun hřebíků. Výsledkem byl splněný plán a veliké hřeby, jež nikdo nevyužil, neboť stavebnictví potřebovalo menší hřebíky, a tyto se nemohly využít ani pro výrobu nábytku.

Idea je to sice možná vznešená a šlechetná, v praxi se ale brzy ukázalo, že též značně utopická a realizovatelná jen a pouze na papíře.

Stejná logika (dá-li se to tak vůbec nazvat) fungovala i v ostatních oblastech plánované ekonomiky. Historik Robert Vincent Daniels, který se specializoval na dějiny Sovětského svazu, v knize The End of the Communist Revolution (Konec komunistické revoluce) z roku 1993 vysvětluje, proč plány výroby podle fyzického objemu výstupu způsobily pokles efektivity i kvality. To běžně vedlo k případům, kde se v určité době místo kvalitního skla vyráběly nepoužitelné silné skleněné tabule, protože se plán měřil na „váhu produkce“ a systém metriky nahradil smysl výroby.

Tento jev, který symbolizuje systémovou idiocii, kdy čísla nahrazují smysl (dnes bychom podobné metafory velmi snadno hledali v Bruselu) je znám také jako perverzní motivace plánu, kdy se něco dělá bez ohledu na to, zda to má nějaký smysl. Plánované hospodářství tedy motivovalo závody k manipulaci s čísly, ne k výkonu. Šlo například o podhodnocování produkční kapacity, aby nehrozilo nesplnění plánu. Ale také nadměrné fakturování a objednávání, aby si závody zajistily dost materiálu a práce, nebo strach z přílišného úspěchu a zvyšování produktivity, aby se firmě nezvýšily kvóty. A když k tomu připočteme to, že byli všichni v podniku státní zaměstnanci, avšak případný zisk nezůstával ve firmě, ale šel do státního rozpočtu, aby se dotovalo to, co bylo ztrátové nebo co bylo třeba z rozpočtu pokrýt, vedlo to jen k obrovskému plýtvání. A k obrovské hospodářské krizi.

Na jedné straně byl tedy nadbytek a plýtvání, na straně druhé ale měla spousta lidí v poměru k cenám a omezené nabídce užitečného zboží dost peněz, za které ovšem nebylo co kupovat. Jenže místo aby se přestalo plánovat a začalo vyrábět i to, co lidi chtěli a co by kupovali, udělal se pravý opak – snížila se lidem kupní síla. Jelikož se československé hospodářství přeorientovalo na těžký průmysl, nemělo již kapacity v průmyslu lehkém, a tak se tato nerovnováha „vyřešila“ měnovou reformou v roce 1953. 

Tím, že byly znehodnoceny peníze, se snížil rozdíl mezi poptávkou a nabídkou – ale opačně. Nikoli vyráběním většího množství spotřebního zboží, ale zchudnutím lidí, kteří by na velké nákupy už stejně neměli peníze. Příčinu problému to ale neodstranilo.

Krize na počátku 60. let byla o to překvapivější, že budovatelé socialismu se upřímně domnívali, že v komunismu, kde se vše detailně plánuje, hluboká krize vzniknout nemůže. Nejenže může, ale když už k ní dojde, bývá  horší, protože se nedá odstranit. A tak ve snaze vyhnout se ekonomickým cyklům a fázím růstu a následných poklesů nechtěně způsobili krizi trvalou, z níž je vysvobodil až rozpad Sovětského svazu a starého geopolitického uspořádání. A skutečnost, že mohli v době, kdy se hospodářství sypalo úplně – pod rouškou sametové revoluce – předat moc a souhlasit s transformací socialistické ekonomiky v kapitalistickou. To bylo vysvobozením jak pro ně, tak pro ekonomiku. Ovšem netrvalo dlouho a jsme zase tam, kde jsme byli. V té části zad, kde ztrácejí svůj slušný název.

Takhle to dopadne vždy, když se uměle a neuváženě stát (či Evropská unie) montuje do něčeho, do čeho by se vůbec montovat neměl. A je úplně jedno, zda jde o celé hospodářství, nebo „jenom“ vzdělávání. Všechno je totiž propojené, a pokud „zprasíte“ jednu důležitou oblast, „zprasí“ se obvykle v řetězové reakci i zbytek.

‍

Zpět k obsahu čísla
Další článek

1000 tun hřebíků

Čím víc se někdy snažíte něco změnit, ovlivnit a vylepšit, tím víc to můžete zhoršit.

Náhlá zpátečka komunistických plánovačů souvisela tedy v první řadě s neutěšenou ekonomickou situací. A s tím, že se plánované hospodářství v 60. letech propadlo do krize, pokud bychom nechtěli říct, že začalo kolabovat. A to ze stejných důvodů, z jakých komunisté zrušili v 50. letech akademické tituly – kvůli tvrdým zásahům shora, jež rozhodily „balanc“. Ano, vrácení akademických titulů bylo stejně jako Šikovy ekonomické reformy pražského jara vynucenou reakcí na to, že v centrálně řízené socialistické ekonomice došlo k obrovské a pro státní plánovače nečekané krizi.

Ačkoli se do té doby v prvotním budovatelském nadšení komunisté domnívali, že plánování v hospodářství odstraní neduhy kapitalismu a v takovém modelu – na rozdíl od toho kapitalistického, kde se pravidelně střídají konjunktury a deprese – žádná větší krize vzniknout nemůže. A to právě proto, že se hospodářství detailně řídí a plánuje.

Idea je to sice možná vznešená a šlechetná, v praxi se ale brzy ukázalo, že též značně utopická a realizovatelná jen a pouze na papíře, neboť není v souladu s realitou a přirozeným během věcí. To se u velkých vizí často stává, že něco zní a vypadá hezky a jednoduše, ale v praxi to bohužel nefunguje, protože se ukážou i věci, které při snění bez opory nebývají vidět.

Zprvu sice plánovaná ekonomika i po zrušení prvorepublikového volného trhu (kde firmy vyráběly podle poptávky) a po jejím přeorientování na těžký průmysl rostla, ale jen asi dekádu. A to proto, že kolik a čeho se bude vyrábět, neurčoval trh, ale vládnoucí partaj. A její optimistické plány to přepálily a nechaly továrny vyrábět všeho o dost víc, než ekonomika mohla absorbovat. Jinými slovy, produkce neodpovídala kupní síle obyvatel ani možnosti podniků zboží prodat, a tak byl prvotní růst sice slušný, ale umělý. A po čase se zastavil a ekonomický stroj se zadrhl.

Při existenci normálního trhu by to dopředu signalizovala snižující se poptávka, na niž by se dalo reagovat snížením výroby, propouštěním či zvýšením efektivity. Ovšem ve chvíli, kdy se něco naplánuje, ale nedělá se to proto, že to lidi potřebují, ale proto, že to někdo rozhodl od stolu, poznáte, že je něco špatně, až ve chvíli, kdy nastane průšvih.

Tím, že byly v centrálně plánované ekonomice výrobní závody hodnoceny podle splnění objemových ukazatelů, často ve váze či počtu kusů, nikoli podle užitečnosti či poptávky, to zprvu vypadalo jako úspěch. Ekonomika rostla a továrny vyráběly o sto šest. Ovšem jen do konce 50. let, kdy se ukázalo, že tento způsob řízení ekonomiky nefunguje. Na jedné straně byl přebytek zboží, které nikdo nechtěl a neměl kdo koupit (obzvláště produkty těžkého průmyslu), a na straně druhé chybělo to, po kterém by byla poptávka a lidi by ho potřebovali a chtěli (běžné zboží).

V socialismu kolovala v této souvislosti  anekdota (či reálná historka, kdo ví) o tom, jak se mělo dle plánu vyrobit 1000 tun hřebíků. Výsledkem byl splněný plán a veliké hřeby, jež nikdo nevyužil, neboť stavebnictví potřebovalo menší hřebíky, a tyto se nemohly využít ani pro výrobu nábytku.

Idea je to sice možná vznešená a šlechetná, v praxi se ale brzy ukázalo, že též značně utopická a realizovatelná jen a pouze na papíře.

Stejná logika (dá-li se to tak vůbec nazvat) fungovala i v ostatních oblastech plánované ekonomiky. Historik Robert Vincent Daniels, který se specializoval na dějiny Sovětského svazu, v knize The End of the Communist Revolution (Konec komunistické revoluce) z roku 1993 vysvětluje, proč plány výroby podle fyzického objemu výstupu způsobily pokles efektivity i kvality. To běžně vedlo k případům, kde se v určité době místo kvalitního skla vyráběly nepoužitelné silné skleněné tabule, protože se plán měřil na „váhu produkce“ a systém metriky nahradil smysl výroby.

Tento jev, který symbolizuje systémovou idiocii, kdy čísla nahrazují smysl (dnes bychom podobné metafory velmi snadno hledali v Bruselu) je znám také jako perverzní motivace plánu, kdy se něco dělá bez ohledu na to, zda to má nějaký smysl. Plánované hospodářství tedy motivovalo závody k manipulaci s čísly, ne k výkonu. Šlo například o podhodnocování produkční kapacity, aby nehrozilo nesplnění plánu. Ale také nadměrné fakturování a objednávání, aby si závody zajistily dost materiálu a práce, nebo strach z přílišného úspěchu a zvyšování produktivity, aby se firmě nezvýšily kvóty. A když k tomu připočteme to, že byli všichni v podniku státní zaměstnanci, avšak případný zisk nezůstával ve firmě, ale šel do státního rozpočtu, aby se dotovalo to, co bylo ztrátové nebo co bylo třeba z rozpočtu pokrýt, vedlo to jen k obrovskému plýtvání. A k obrovské hospodářské krizi.

Na jedné straně byl tedy nadbytek a plýtvání, na straně druhé ale měla spousta lidí v poměru k cenám a omezené nabídce užitečného zboží dost peněz, za které ovšem nebylo co kupovat. Jenže místo aby se přestalo plánovat a začalo vyrábět i to, co lidi chtěli a co by kupovali, udělal se pravý opak – snížila se lidem kupní síla. Jelikož se československé hospodářství přeorientovalo na těžký průmysl, nemělo již kapacity v průmyslu lehkém, a tak se tato nerovnováha „vyřešila“ měnovou reformou v roce 1953. 

Tím, že byly znehodnoceny peníze, se snížil rozdíl mezi poptávkou a nabídkou – ale opačně. Nikoli vyráběním většího množství spotřebního zboží, ale zchudnutím lidí, kteří by na velké nákupy už stejně neměli peníze. Příčinu problému to ale neodstranilo.

Krize na počátku 60. let byla o to překvapivější, že budovatelé socialismu se upřímně domnívali, že v komunismu, kde se vše detailně plánuje, hluboká krize vzniknout nemůže. Nejenže může, ale když už k ní dojde, bývá  horší, protože se nedá odstranit. A tak ve snaze vyhnout se ekonomickým cyklům a fázím růstu a následných poklesů nechtěně způsobili krizi trvalou, z níž je vysvobodil až rozpad Sovětského svazu a starého geopolitického uspořádání. A skutečnost, že mohli v době, kdy se hospodářství sypalo úplně – pod rouškou sametové revoluce – předat moc a souhlasit s transformací socialistické ekonomiky v kapitalistickou. To bylo vysvobozením jak pro ně, tak pro ekonomiku. Ovšem netrvalo dlouho a jsme zase tam, kde jsme byli. V té části zad, kde ztrácejí svůj slušný název.

Takhle to dopadne vždy, když se uměle a neuváženě stát (či Evropská unie) montuje do něčeho, do čeho by se vůbec montovat neměl. A je úplně jedno, zda jde o celé hospodářství, nebo „jenom“ vzdělávání. Všechno je totiž propojené, a pokud „zprasíte“ jednu důležitou oblast, „zprasí“ se obvykle v řetězové reakci i zbytek.

‍

Zpět k obsahu čísla
Další článek
Pokračovat v ŠifřeZpět na hlavní stranu