No dobře, ale proč píšu o nějakých vysokoškolských titulech a o tom, co dělali komunisti, zrovna teď, kdy máme úplně jiné problémy a komunismus už dávno skončil?
Protože chci ukázat, že degenerace je procesem postupným, dlouhodobým a apolitickým či nadstranickým. To, jak se nerozvážné rozkmitání kyvadla a přílišná razance v jedné epoše může projevit v epoše jiné. A rovněž co se stane, když se změní jenom kulisy, ale nezmění se přístup a myšlení. Ano, tvrdím a mohu to dokázat, že dnes děláme to samé, co před pětasedmdesáti lety vyváděli komunisti, a to s velmi podobnými výsledky.
Pozvolný mentální a vzdělanostní rozklad samozřejmě nezačal v naší zemi tím, že se přestaly používat akademické tituly. To byl jen jeden z kosmetických symptomů a důsledků příliš hlubokých zásahů do systému, které však nebyly podloženy ekonomickou a společenskou realitou, ale spíše něčím, pro co má angličtina krásný termín „wishful thinking“. To je přístup, kterým v češtině popisujeme, když „přání bývá otcem myšlenky“. Tedy když přestaneme stát nohama pevně na zemi a necháme se unést na obláčku iluzí, protože nevycházíme z toho, jaké věci jsou, ale jaké bychom si je přáli mít bez ohledu na skutečný stav či možnosti.
A právě tento přístup důsledně rozboural v ekonomice i společnosti to, co se osvědčilo dříve a co se vyvíjelo po generace. A radikálními zásahy do těchto struktur spustil dominový efekt a nevratné procesy hned po nástupu komunistů k moci. Ti se totiž neuchýlili ke změnám postupným a evolučním, které se snaží kontinuálně a racionálním způsobem navazovat na to, co funguje dobře, a vylepšovat, kde má systém rezervy a slabiny, ale k totální a radikální přeměně. Zbourání starého systému a člověka a na jeho troskách vybudování nového, lepšího.
A právě tato nepokora a nezdrženlivost rozkývala hospodářství i společenský řád hned na počátku až nečekaně sebedestruktivním způsobem, neboť se nezlepšovalo to, co bylo potřeba, ale kompletně se zničilo i to, co jakžtakž nebo bezvadně šlapalo.
Příliš peněz
Chceme-li pochopit, kde se stala chyba a ve kterém bodě odstartoval začátek konce, musíme se podívat na to, proč byl tak mimořádně a na čem stavěl úspěšný předchozí společenský řád. Ano, řeč je o modelu prvorepublikové společnosti, kde Československo zažilo svoji zlatou ekonomickou i kulturní éru.
Ten model nebyl pouze vysoce efektivní, ale také funkční a dlouhodobě udržitelný. O to je smutnější, že se nakonec neudržel a možná až na archiv filmů pro pamětníky a některé významné budovy, jež jsou ozdobami našich měst dodnes, byl téměř zapomenut. Nějaký čas byla sice ještě přítomna nostalgie po první republice, obzvláště u starších ročníků, ale těch, kteří tuto éru mohli ještě prožít nebo ji znají aspoň z vyprávění, kvapem ubývá. A pod vlivem moderních sociálně inženýrských experimentů a implementace nových progresivních ideologií se z povědomí celé společnosti otisky této pro vznik a vývoj našeho svobodného státu klíčové doby postupně vytrácejí, až přestávají být viditelné. Jako stopy v blátě, které tak po čase zmizí.
Když po první světové válce Československo vzniklo, nemělo na růžích ustláno. Mírně řečeno. Ekonomika nového státu, která byla v roce 1918 poznamenána nejen válkou, ale i tehdejšími revolucemi, se nacházela v rozvalu po rozpadu rakousko-uherské monarchie a sužovaly ji notné válečné dluhy. Proto bylo doslova životně důležité, jakou hospodářskou strategii nový a křehký státní útvar zvolí. Na to, aby se na evropské mapě uchytil a nezhroutil se dřív, než se rozkoukal, měl jenom první, a zároveň poslední pokus.
A na co musí být zaměřená ekonomika státu, který nemá žádné peníze, ale zoufale je potřebuje, aby mohl vůbec fungovat a zachovat a obhájit svoji existenci? Na efektivitu a výkon – pochopitelně. Nové samostatné Československo mělo jedno obrovské a dosud nedoceněné štěstí. To spočívalo v tom, že státní kasu dostala na starost jedna z nejpevnějších, nejschopnějších a nejosvícenějších osobností celých našich dějin, která ji přebírala ve zcela neutěšené, ba přímo katastrofální situaci.
Protože potřebovali rakouští Habsburkové, jedna z válčících stran prvního válečného konfliktu s přízviskem „světový“, silně zbrojit, pokrývat obrovské válečné výdaje, a zároveň se vypořádat s hospodářským poklesem, provádělo Rakousko-Uhersko, pod které jsme patřili i my, silně inflační politiku. Něco podobného, jako provedli za covidu Babiš s Fialou, ačkoli měli udělat pravý opak. (A tahle chyba nás bude ještě mrzet.) A podobného tomu, co dělá „merzovská“ Evropská unie se zelenou politikou, a co se chystá provádět ohledně vydávání 5 % HDP (což je zhruba 20 % státního rozpočtu) ročně na zbrojení do beztak předem prohrané války s Ruskem.
Až do první světové války přitom fungovala měnová politika Rakouského císařství výborně a patřila k evropské špičce. Řídila ji od roku 1816 cedulová neboli emisní banka (dnes používáme termín centrální), která se vyznačovala, stejně jako ty dnešní, nezávislostí a oddělením od státní správy. Podle knihy Vzestupy a propady československé koruny ekonoma Františka Vencovského držela Rakousko-uherská banka stabilní měnu, která byla kryta zhruba ze 70 % zlatem. Což neznamená, jak si někteří lidé myslí, že by bylo možné bankovky volně směňovat za zlato, ale rakousko-uherské bankovky bylo možné směnit za zahraniční bankovky, jež za zlato volně směnit šly, tehdy například britské libry a americké dolary.
Jenže na začátku války císař zmocnil vládu ke zrušení jakékoli formy směnitelnosti bankovek za zlato, což společně se zrušením zákazu centrální banky poskytovat úvěry státu otevřelo cestu k nekonečnému vytváření nových peněz ve formě dluhu, podobně jako dnes. Kdyby to Habsburkové neudělali, nemohli by bývali zbrojit a financovat válku, kterou nakonec stejně projeli.
Dnes ale totéž naše vlády provádějí, i když je mír, a do zbytečné války se nás snaží teprve zatáhnout. V tom lze spatřovat ohromný a dosti šílený posun. Stejně jako v tom, že český stát dnes vše projedl a obrovsky se zadlužil i bez války, a stačila mu na to chybná hospodářská politika i přemrštěné mandatorní výdaje a dotační a monstrózně a plošně rozhazovačná sociální politika.
Neomezenou tvorbou nových peněz došlo během první světové války k obrovskému nárůstu dluhu a zvyšování peněz v oběhu, což mělo za následek nárůst cenové hladiny neboli obrovskou inflaci. Zatímco ceny běžných věcí denní spotřeby vyrostly zhruba osmkrát, mzdy jen asi trojnásobně., přičemž propad se neustále prohluboval. A to platilo pouze u cen oficiálních – pokud bylo něčeho málo, na černém trhu to stálo ještě víc. Připomíná vám to něco? Poslední léta před zhroucením starého ekonomického a politického řádu si mohou být v různých epochách až překvapivě podobné.
Do té doby náš vyspělý průmysl byl degradován, a navíc se musel přeorientovat na válečnou výrobu. To bylo sice výhodné za války, ale každá válka jednou skončí, takže po skončení bojů byl v podstatě k ničemu a muselo se začínat od nuly. Přestože normální lidé trpí na obou stranách, válka je v konečném důsledku dobrá vždycky jenom pro vítěze. A to my jsme fakticky nebyli, i když zdařilý lobbing Tomáše G. Masaryka či Edvarda Beneše marketingově zařídil, že to tak nevypadalo.
Ačkoli na poražené rakousko-uherské straně bylo povoláno na frontu 1,4 milionu vojáků, bojujících za neúspěšnou rakouskou armádu, několik tisíc Čechů a Slováků tehdy padlo do válečného zajetí. A protože nechtěli bojovat v bitvách cizích mocností proti Slovanům, tedy Srbům a Rusům, přeběhli na stranu pozdějších vítězů. Tam vytvořili československé legie, zejména v Rusku a Francii, a jejich velitel a pozdější československý prezident a jeden z otců zakladatelů takticky brilantně odjel do Spojených států amerických, nastupují světové velmoci číslo jedna, kde domluvil a vyjednal vznik samostatného československého státu a jeho politický přesun na stranu vítězů. Takhle se má dělat prozíravá politika, a ne se jako dneska servilně držet zuby nehty a lézt do zadku velmoci, která pozici hegemona ztrácí a rozpoutává války, aby si svoji vedoucí roli udržela o trochu déle. Až tenhle boj o to, kdo povede svět do nové éry (bude to Rusko a Čína) skončí, budeme muset zase trapně měnit historii a snažit se vlísat novým šéfům, aby se zapomnělo na to, jak jsme jim předtím mazali schody. Ale to jen tak na okraj.
To jsou věci, které někteří lidé, co si myslí, že peníze mohou nebo mají padat z nebe, nedokážou přijmout, a tak se to musí dít a opakovat stále dokola.
Díky vizi a nasazení některých jedinců jsme sice získali samostatnost, což byl v kontextu naší historie a polohy ve středu Evropy pro zemi obklopenou německým živlem skutečný zázrak, ale těžší startovní pozici bychom si asi těžko mohli představit. Zemi trápil nedostatek surovin, lidé měli hlad, zásobování vázlo a inflace se dotýkala hvězd. V takové chvíli byste si možná řekli, že každý rozumný člověk pochopí, že je třeba si vyhrnout rukávy, pořádně máknout, postavit hospodářství na silných stránkách národa a funkčních pilířích a začít vytvářet bohatství. Protože jiná cesta ze srabu nevede.
Přesto se v takové chvíli, kdy byla ekonomika na dně, radikalizovali tehdejší socialisti a komunisti, kteří tuhle základní rovnici – že když je stát na dně, musí nastoupit tvrdý kapitalismus (aby zase zbohatl, protože socialisti nemají co přerozdělovat, když chybí bohatí a úspěšní), a pořádali lidové bouře. Oni vidí vždy jen peníze, které můžou mít a dostávat a z nich žít a mít na ně nárok, ale nerozumí nebo nechtějí rozumět tomu, z čeho bohatství vzniká. A že aby se mohlo utrácet, nejprve je třeba vydělat; a nikdy ne naopak. Ale to jsou věci, které někteří lidé, co si myslí, že peníze mohou nebo mají padat z nebe, nedokážou přijmout, a tak se to musí dít a opakovat stále dokola.
A právě to je největší problém socialistických přístupů, neboť ty se vždy snaží problémy, které vzniknou nerovnováhou systému, řešit podobnými postupy, které ji způsobily. Máme velké ekonomické problémy a nerosteme? To nevadí. Nějak se z toho proinvestujeme a zadlužíme se ještě víc. A když už nemáme a výdaje vysoce převyšují příjmy? Tak začneme na dluh zbrojit a nakupovat zbraně a nikoho z těchto lidí ani nenapadne, že by se měl udělat pravý opak – tedy přestat žít nad poměry.
A v jednom z těchto okamžiků, kdy nebyly peníze a skoro nic nefungovalo – i když tentokrát to bylo kvůli válčení a vnějším okolnostem, které jsme jako malý ostrůvek uprostřed válečné bouře nemohli nijak ovlivnit – přebíral Československo a jeho státní kasu historicky první ministr financí a velikán české ekonomie Alois Rašín. Tedy jak se o něm v jednom článku vyjádřil novinář Ferdinand Peroutka, „muž horkého citu, kterému se podařilo vylíčit finanční otázku jako kus národního osudu“.
Jako základní stavební pilíř nového československého hospodářství viděl nový ministr financí a vystudovaný právník vyrovnaný státní rozpočet a pevnou měnu. To by muselo dnes znít všem sociálním inženýrům a plánovačům, kteří nikdy normálně nepracovali a po celou dobu je živí stát (a kteří v době mizerných ekonomických výsledků zvyšují výdaje a dluhy jako o závod a třísetmiliardový schodek rozpočtu se každý rok prezentuje div ne jako úspěch), jako naprosté sci-fi. Nebo rovnou jako hudba z Marsu.
