Alois Rašín si hned po založení Československa vyhrnul rukávy a pustil se do svého velkolepého, obdivuhodného a z dnešního pohledu zcela neuvěřitelného a chápání se vymykajícího díla, které obzvláště vynikne při srovnání s úrovní schopností dnešních ministrů. To snad ani nemá smysl rozebírat podrobněji, to je jako pokládat vedle sebe stavbu katedrály svatého Víta a prasečího chlívku.
Prvním Rašínovým úkolem bylo zastavit obrovskou inflaci, vyvolanou zbrojením habsburské monarchie do světové války a zadlužeností, kterou umožnily nekonečné úvěry u centrální banky a s nimi spojená emise nových peněz. Ano, i to zní zvláštně v době, kdy ministryně války Jana Černochová nakupuje stíhačky, které nestíhají a vyrobeny a dodány mají být až ve chvíli, kdy budou již zastaralé, a kdy se premiér Petr Fiala, bubnující do války s jadernou mocností, nestydí veřejně říct, že je třeba položit na stůl peníze a zbraně. Přičemž samozřejmě ani jedno nemá. Dnes sice vznikají peníze trochu jiným způsobem (psal jsem v čísle 5/2022), tvorbou úvěrů u soukromých bank, ale to na tragičnosti takového počínání v jakékoli době vůbec nic nemění.
Rozdíl je snad jen v tom, že Rakousko-Uhersko vstoupilo do války víceméně z donucení, když mu byl spáchán atentát na následníka trůnu a na válku se kvůli narušení mocenské rovnováhy po sjednocení Německa připravovala celá Evropa a bylo jen otázkou času, co bude jejím spouštěčem. Kdežto současní evropští politici se dobrovolně pletou a ženou do konfliktu, který se jich vůbec netýká (velmocenský boj mezi USA a Ruskem). O to je to horší. Někdy se prostě stane, že dojde k válce, ale i ta musí mít nějaký strategický smysl a jiný důvod, než že se politici bojí, že přijdou po změně poměrů o funkce a vliv. Ale to už by bylo na úplně jiné vyprávění.
Až do první světové války bylo přitom úvěrování státu emisní Rakousko-uherskou bankou zakázané a do té doby fungovala měnová politika Rakouského císařství bezvadně, což se o naší současné ekonomice opět říct nedá. Možná kdyby premiér Petr Fiala či guvernér České národní banky Aleš Michl pozorněji studovali – politolog a planý teoretik dějiny a hochštapler, tlachal a investiční spekulant ekonomii –, nemuseli bychom již relativně brzy zažít to, co se na nás valí a čemu se kvůli jejich neschopnosti již bohužel nelze vyhnout. Tak dlouho se ale chodí s nataženou rukou pro nové peníze, až se… budou mnozí divit.
Alois Rašín, který byl na rozdíl od dnešních vůdců vyroben z kvalitního a pevného kovu, konkrétně z oceli, nikoli z teflonu, se nejprve snažil dohodnout s Rakousko-uherskou bankou, která měla po Československu devět filiálek, aby zastavila tvoření dalších peněz a emisi nových bankovek. A hned na začátku vymezil tři základní podmínky, za kterých je ochoten nechat rakousko-uherské bankovky v naší nové zemi dále obíhat.
První podmínkou bylo jmenování komisaře, který bude na činnost Rakousko-uherské banky dohlížet. Druhou, že československá vláda nebude ručit za půjčky, které centrální banka za války poskytla. A ani vyplácet dluhopisy, jež za války vydala. Rašín též nekompromisně zakázal placení daní těmito válečnými dluhopisy i jejich lombardování neboli získávání krátkodobých úvěrů těmito dluhopisy krytých – a to u všech poboček Rakousko-uherské banky na našem území. A do třetice všeho dobrého požadoval, aby banka žádnému z nových států, které vznikly po rozpadu monarchie, tedy ani Rakousku, neposkytovala nové úvěry. Peněz bylo totiž v oběhu příliš velké množství a dalším zadlužováním by se inflace nekonečně zvyšovala a prodlužovala. Podobným způsobem, jakým ji u nás vyvolalo bezdůvodné a neopodstatněné covidistické a ukrajinsko-zbrojařské zadlužování, přestože žádná válka ještě ani pořádně nezačala.
A tak se Rašínův tým pustil do práce na velkolepé změně poměrů a vytvoření samostatné české měnové politiky, jež nemá ve 20. století a v celé historii naší státnosti obdoby.
Škoda že to neporadil někdo guvernéru Michlovi (jenže kdo, když tu nikdo není?), který odmítl zvyšovat úrokové sazby, když to bylo nejvíc potřeba. Tehdy byla sice úroková sazba na relativně vysokých 7 %, což omezilo tvorbu nových peněz především prostřednictvím úvěrů na bydlení. Ale kdyby vyskočila na kýžených 11 nebo 12 %, jak bankovní radě ČNB naléhavě radil celý její odborný aparát (a ta jeho doporučení z politických důvodů a dohod okázale ignorovala), neumožnilo by to Stanjurovi a spol. vytvářet nadále stamiliardové deficity. A dotovat kdejakou blbost a rozdávat lidem nesmyslné příspěvky na bydlení a bezúspěšně uplácet voliče, aby tenhle šílený rakušanovsko-fialovský slepenec zvolili ještě jednou. Což se ironií osudu minulo účinkem, neboť to vedlo pouze k tomu, že v letošních říjnových volbách voliči znovu zvolí Andreje Babiše, který toto celé absurdní inflační kolečko započal.
Jediný rozdíl spočívá v tom, že se tento kruh uzavírá ve chvíli, kdy jsme o šest let dál, ale na stejném místě, jako když končil; jen o dost hlouběji. Což je v době prudce se měnícího světa a transformující se globální politiky i ekonomiky dvojnásobná tragédie, protože v takových přelomových dobách záleží nejvíc na rychlosti, pružnosti a předvídavosti – tedy atributech, kterých se nejen našim vedoucím představitelům, ale i občanům zoufale nedostává.
Hlavní zodpovědnost ale v tomto případě přesto nejde primárně za vládou, neboť ta dělá jenom to, co jí měnové podmínky dovolí. Ale za Českou národní bankou, která tento fatální rozklad české ekonomiky svým politikařením a politickými kšefty vůbec umožnila a dopustila.
Nemůže proto existovat nic otřesnějšího, než je pohled na guvernéra Michla, který se teď drze a neomaleně prsí zkrocenou inflací. A doslova ohlupuje lidi poté, co ceny některého zboží nechal svou měnovou nepolitikou vyskočit o třetinu či polovinu nahoru. To je jako se chlubit poté, co zničila vesnici velká voda (protože jste zapomněli instalovat nebo schválně neinstalovali protipovodňovou stěnu), tím, že jste – ignorujíce zničenou vesnici – perfektně zvládli situaci, protože už neprší, ale jenom kape.
Dvojitý zásah
Alois Rašín byl v neporovnatelně komplikovanější situaci, když zastával v podstatě několik funkcí naráz; a přesto to nejen zvládl, ale vytvořil systém, který umožnil Československu, aby se stalo ekonomickým tygrem.
Rakousko-uherská, nově vlastně Rakouská banka, sice souhlasila s první a třetí podmínkou. Tedy že bude jmenován komisař, který na činnost bankéřů dohlídne, a že banka nebude poskytovat inflační úvěry státům, které vznikly po rozpadu Rakousko-Uherska. Chtěla na nás ale přehodit své dluhy z války.
A následně porušila i třetí podmínku, když poskytla velkou půjčku Rakousku, jež bylo rovněž jedním z nástupnických států habsburské monarchie. A tak se na celou slavnou banku Alois Rašín vyprdl a jeho tým se pustil do práce na velkolepé změně poměrů a vytvoření samostatné české měnové politiky, jež nemá – s výjimkou Klausovy transformace v 90. letech – ve 20. století a v celé historii naší státnosti obdoby.
Jejím cílem bylo vytvořit a) samostatnou národní měnu a odpoutat ji od měny rakousko-uherské; b) provádět deflační politiku, tedy zhodnotit novou měnu zvýšením její vnitřní kupní síly a snižováním cenové hladiny, ale i vnější, tedy zvyšováním kurzu v zahraničí; a c) stabilizovat hodnotu československé koruny na této pevnější úrovni.
K tomu neváhal neohrožený strážce státní pokladny poté, co se nedohodl s Rakouskou bankou, založit v březnu roku 1919 Bankovní úřad při ministerstvu financí, který mu byl podřízen a který to měl všechno na starost. Jeho hlavním úkolem byla správa peněžního oběhu včetně emise peněz a státního dluhu. Dále pak vedl pokladní službu a spravoval státní účty, u emisních úvěrů pro peněžní ústavy neboli banky stanovoval výši úrokové sazby, a od roku 1920 měl navíc za úkol spravovat zlaté a devizové rezervy a řídit devizové hospodářství včetně stanovování měnového kurzu. Z uvedených pravomocí je patrné, že úřad suploval funkci centrální banky, která v Československu v plnohodnotné podobě vznikla až v roce 1926 jakožto Národní banka československá.
Vzhledem k tomu, že bylo třeba konat rychle a rázně, můžeme s odstupem klidně říci, že aby mohl ministr Rašín vše zvládnout v potřebné rychlosti, kvalitě a hloubce, kterou si předsevzal, tak si de facto – dočasně – založil svoji centrální banku na ministerstvu financí, kterou mohl efektivně řídit a úkolovat. Což je na jedné straně ohromná věc a skvělý nástroj, u kterého ovšem fatálně záleží na tom, kdo jej zrovna drží v rukou.
Upřímně, dovedete si představit, že by o emisi nových peněz či výši úrokové sazby rozhodovali třeba Zbyněk Stanjura nebo Alena Schillerová, respektive skrze ně jejich inflační šéfové Fiala a Babiš? Úroky by možná byly na 5 pod nulou, inflace by atakovala hranici tropických veder, dluhová brzda by byla definitivně odbrzděna a ekonomika puštěna z prudkého kopce a my bychom se k bankrotu řítili ještě rychleji než dnes, kdy nekompetentního guvernéra limituje a koriguje nejen aparát ČNB a ostatní členové bankovní rada, ale především Vlastníci.
Na tomto místě není potřeba pouštět se do zbytečných podrobností, snad jen doplnit, že od dob Aloise Rašína se ledacos změnilo a podobný manévrovací prostor, jakého se mu dostalo v době budování našeho samostatného státu, byl jen jedním z posledních záchvěvů starého světa, ve kterém ještě nebyla zodpovědnost za řízení státu, firmy nebo úřadu institucionálně rozptýlena mezi armádu poslušných marionet, ale třímali ji v rukou silné či méně silné a někdy osvícené a jindy méně osvícené individuality a osobnosti.
Dovedete si představit, že by o emisi nových peněz či výši úrokové sazby rozhodovali třeba Stanjura nebo Schillerová, respektive skrze ně jejich inflační šéfové Fiala a Babiš?
Něco takového by dnes již vzhledem k prudce klesající úrovni vedoucích kádrů nebylo v žádném případě možné, a to ani teoreticky, natož prakticky.
S rozpadem monarchií a impérií předválečné éry, kdy byly cíleně rozvráceny právě ty státní útvary, v jejichž čele stály carské, královské či císařské dynastie, kterým státy patřily, a tak se snažily, aby fungovaly. Tím, že hájily své vlastní zájmy, tak trochu překážely nové kapitalistické éře, jež byla plánována řekněme více „nadnárodně“ a „propojeně“. Ruku v ruce s touto proměnou se postupně rozmělňovala a snižovala individuální moc správců států, a začala růst, a ještě více posilovat zákulisní moc těch, kteří poskytovali úvěry a celé to válčení, jež rozbilo éru monarchií, financovali. Protože kdo maže, ten jede. Kdo platí, ten rozhoduje. A kdo dluží, ten poslouchá a poklonkuje.
Alois Rašín, který tehdy v přelomové době (kdy se jako dnes něco starého hroutilo, ale nové teprve utvářelo) vytvořil a zavedl nezávislou československou měnovou politiku, která našemu novému státu umožnila během krátké doby stát se jedním z enormně bohatých a hospodářsky nejúspěšnějších evropských států, byl tedy z dnešního pohledu takovou historickou anomálií. A nenápadným, ale o to významnějším hrdinou v tom nejlepším slova smyslu.
