Než postoupíme v našem vyprávění dál, zastavme se ještě u místa, kde na jedné straně Alois Rašín stavěl hlavní pilíř československého ekonomického zázraku, ale souběžně s tím se na straně druhé po rozpadu evropských monarchií rozvíjel nový finanční a geopolitický systém. Je to důležité pro pochopení souvislostí, ale i toho, v jaké fázi dějin se nacházíme dnes.
V předchozím článku zaznělo mimo jiné tajemné slovo Vlastníci, záměrně psané s velkým počátečním písmenem. Kdo to vlastně je, takový Vlastník? Zjednodušeně řečeno jde o člena velmi úzké vrstvy takzvaných elit, která se postupně vydělila ze zbytku společnosti. Nikoli však kdejakého pišišvora, který se k nim hlásí nebo prostituuje na stránkách médií či je řazen do různých komických žebříčků údajně nejbohatších lidí světa. Právě tím, že se v takových pofidérních kompilacích nacházejí, je řečeno, že jsou to „jen“ pěšáci. Bohatí, schopní a úspěšní? Rozhodně. Nejbohatší a nejvlivnější? Ani zdaleka…
Vlastníci patří mezi ono 1 % lidí, přesněji spíše promile, kteří vlastní téměř veškeré bohatství, jež lidstvo během svých dějin vytvořilo a nashromáždilo. Jsou to v podstatě majitelé tohoto světa. Kapitalisté.
Dříve byly i tyto společenské třídy alespoň trochu viditelné, v časech předkapitalistických v podobě feudálů či králů. A jejich pobočníků nebo pokladníků. Později se ale – s rozvojem kapitalismu a průmyslové revoluce, která byla podmíněna právě vylepšením a rozvojem moderních peněžních nástrojů – nižší vrstvy obyvatel emancipovaly a zlepšovaly se jejich životní podmínky. Lidem se to zalíbilo a chtěli se mít stále lépe, což je samozřejmě dobře. Jenže rychle zapomněli, jak to bylo dřív, a podlehli při tom mylné představě, že si jsou s bohatými rovni a že mohou mít stejně jako oni v životě (téměř) vše. S tím, jak rostly jejich sebevědomí a možnosti, ale vzrůstalo i nebezpečí pro Vlastníky, kteří byli s rozvojem informovanosti a gramotnosti (která byla nezbytná pro průmyslový a technologický rozvoj) stále více „na ráně“. Bylo by tedy jen otázkou času, kdy by se proti nim lid vzbouřil ve chvíli, kdy se mu něco nelíbí, a kdy by se jim dávaly za vinu všechny neúspěchy. Protože zatímco úspěchy se berou jako samozřejmost, chyby jsou vždycky víc vidět.
A tak si tyto mocné skupiny najaly postupem času na černou práci lidi, kterým dnes říkáme politici. Ano, v určité fázi se Vlastníci chytře stáhli do pozadí a pro občany vytvořili iluzi svobody, rovnosti a bratrství, později demokracie. Byla to iluze tak věrná a dokonalá, že jí spousta lidí věří dodnes.
Díky vynálezu jménem bankovnictví částečných rezerv a rozvoji bankovního financování umožnili tito nejbohatší jedinci lidem dokonce hojně nakupovat, podnikat a žít v dosud nepoznaném luxusu. A tím dojít k názoru, že jsou si s novodobými aristokraty rovni. Banky též lidem, kteří si u nich berou obzvláště velké a „levné“ půjčky (půjčíš si dva miliony, vracíš čtyři), vyčlenily stejná privátní oddělení, která se starají o skutečné boháče. Iluze rovnosti byla tak dokonalá, že by bylo hříchem jí nepropadnout.
147 firem
Od začátku to však mělo pořádný háček – v případě lidí ze střední třídy a níže, kteří si začali hrát na bohaté, nabírat hypotéky a dopřávat si luxusní zboží a zahraniční dovolené, na které by jinak neměli, jde o život na dluh. S pořádně tučnými úroky. Stejně „svobodně“ se ale zadlužují, jak vidíme, i státy. Avšak o tom, za jakých podmínek se tak děje, jaká budou pravidla a jaká bude podoba globální ekonomiky a celého systému, rozhodují z velké části právě Vlastníci. A v tom je ten vtip.
Vlastník nebo též Majitel je člověk, který vlastní třeba právě systémově důležitou banku. Stojí tedy na absolutním vrcholu mocenské pyramidy. Pod ním sedí jeho správci a analytici, kteří vymýšlejí strategii a plánují šachovou partii s celou planetou tak, aby Majiteli „optimalizovali“ zisky a zajistili rozvoj a udržitelnost pozic i konsolidaci moci.
Až pod nimi jsou ředitelé korporací, kteří tento plán plní. Stejně jako politici, manažeři a jiní vykonavatelé vůle Majitelů. Takhle nějak – zjednodušeně – funguje hierarchie v celé pyramidě. Jen ten, kdo je úplně nahoře, pod sebou vidí celou mozaiku, do níž zapadají všechny dílky. Ti, kdo jsou pod ním, znají vždy jen tu část agendy, kterou potřebují znát ke své práci. Každý šéf má zkrátka svého šéfa, až ti nejvyšší šéfové mají nad sebou už jen nějakého toho Vlastníka. Ti, kteří z dálky vypadají jako šéfové, jsou spíše „jen“ manažeři.
V určité fázi se Vlastníci chytře stáhli do pozadí a pro občany vytvořili iluzi svobody, rovnosti a bratrství, později demokracie. Byla tak věrná, že jí spousta lidí věří dodnes.
Vlastníků je ve skutečnosti pouze hrstka. Podle známé studie Švýcarského federálního technologického institutu v Curychu kompletně ovládají a řídí celou globální ekonomiku. Curyšský tým pracoval s databází analytické společnosti Orbis z roku 2007, v níž je nashromážděno 37 milionů společností a investorů z celého světa. Z této databáze pak vybral 43 060 nadnárodních společností a popsal vlastnické podíly, které je propojují. A následně vytvořil model, z nějž vyplynul počet společností, které kontrolují jiné prostřednictvím akcií a jejich výnosy, čímž zmapoval strukturu ekonomické moci. Tato struktura odhalila rozhodujících 1318 vzájemně vlastnicky propojených společností – každá z nich se dvěma nebo více firmami, průměrně s dvaceti.
Po dalším výzkumu vlastnické sítě švýcarští odborníci zjistili, že většina těchto společností je propojena navíc ještě se „superskupinou“ 147 nadnárodních, ještě provázanějších korporací. Vše je ovládáno skrze finanční instituce, jako jsou například banky Barclays, JP Morgan Chase či Goldman Sachs. Ale i majetkoví správci jako BlackRock nebo Vanguard. Právě tyto instituce vlastní Majitelé, které samozřejmě člověk nezná, znát nebude a ani by chtít znát neměl, je-li mu vlastní život milý.
A právě Vlastníci nastavují procesy a konceptuálně, tedy rámcově řídí a ovlivňují, kudy se bude finanční, politický či společenský život ubírat. Svou silou a mocí a tím, že vyrábějí peníze, nastavují procesy. A zrovna na začátku 20. století, jen o pár let dřív, než Alois Rašín svedl náročný zápas o existenci československého státu a jeho udržení na mapě Evropy, což je dnes považováno za samozřejmost, se za oceánem odehrála jedna velmi důležitá událost.
Bylo to v době, kdy se díky ropným úspěchům známá dynastie Rockefellerů probojovala mezi top 10 hlavních bankovních rodin – tedy aspoň těch, které jsou veřejnosti známy. Bankéři mohli být vždy jen ti nejbohatší lidé (často Židé), protože chudý člověk by nemohl založit banku a úvěrový byznys, ani kdyby chtěl. Logicky, protože na bankovní byznys a licence jsou potřeba obrovské peníze. Mnoho lidí se domnívá, že bankéři jsou nejbohatší proto, že provozují banky. Ale je to přesně naopak – právě proto, že jsou nejbohatší, mohou provozovat banky. Nejdřív se museli stát nejbohatšími, aby mohli založit banky. A stát se ještě bohatšími. A mocnějšími.
Kromě Rockefellerů sem patřili Morganové (imigranti ze Skotska), s Rockefellery úzce spolupracující, ale zároveň soupeřící Rothshildové či Warburgové (v obou případech imigranti z Německa). Na počátku 20. století se ale světovým bankéřům podařilo něco, k čemu to již dlouho směřovalo – založení systému centrálního bankovnictví, který změnil pravidla hry. A konsolidoval moc. Všechno to začalo – či skončilo, to podle toho, jak se na to podíváte – poté, co americký Kongres rozjel rozsáhlé vyšetřování burzovního kolapsu, známého jako Panika roku 1907.
Milanův tip: Letní osvěžení. Někdy se může zdát těžké strávit, jak to v tom lidském světě funguje. Na trávení je obecně dobrý ananas. Jižní národy mají výhodu, že u nich chutná nejlépe ten čerstvý. Já coby zimomřivý Středoevropan ale nepohrdnu ani tím kompotovaným. Na plechovce s exotickým ananasem sice není nic tak zajímavého, aby si vysloužila místo na stránkách Šifry, ale zkuste si do misky k němu nakrájet plátky čerstvého jablka. Touto neotřelou kombinací se „vylepší“ jak kompotovaná exotika, tak ovoce domácí.
Jelikož byla podlomena důvěra veřejnosti v největší banky, Kongres sestavil Federální finanční komisi. Ta měla za úkol prošetřit, zda za panikou nestojí samotní bankéři (což nejspíš stáli), a doporučit bankovní reformy, aby se podobné události neopakovaly a omezila se moc bankovního kartelu. Ovšem nějak se to nepovedlo (nebo naopak povedlo?) a stal se pravý opak.
Předsedou vyšetřovací komise byl jmenován senátor Nelson Wilmarth Aldrich. Jenže právě on měl nesmírně blízko k mocné bankéřské rodině Morganů a později se díky sňatku své dcery stal členem rodiny Rockefellerů. Byl to tedy, a to doslova, muž na svém místě. Senátor Aldrich sezval v listopadu 1910 skupinku svých bankovních „přátel“ pod záminkou lovu na kachny. Setkání, které bylo sice v té době tajné, ale později bylo i díky výpovědím účastníkům historicky potvrzeno a zdokumentováno, se uskutečnilo na Jekyll Island ve státě Georgia, malém soukromém ostrově miliardářů z New Yorku, kde se lidé jako J. P. Morgan a William Rockefeller běžně potkávali. Za devět dní zde vznikl „konspirační“ návrh zákona na de facto soukromou centrální banku.
Mnoho lidí se domnívá, že bankéři jsou nejbohatší proto, že provozují banky. Ale je to přesně naopak – právě proto, že jsou nejbohatší, mohou provozovat banky.
Ale protože republikáni zrovna ztratili ve sněmovně většinu, o Aldrichově plánu, s drobnými úpravami, se hlasovalo až o tři roky později. Den před Vánoci, 23. prosince, kdy již nebyla spousta kongresmanů v práci a čekala na Ježíška. Ti, kteří tam být měli a hlasovali pro, ale samozřejmě nechyběli. „Banky usoudily, že by musely být hloupé, kdyby nechaly projít zákon, který by je dostal opravdu pod kontrolu. A tak řekly: Nechte nás napsat legislativu, která bude kontrolovat náš vlastní průmysl. A to se v podstatě stalo. Samozřejmě tohle nemohly říct nahlas, protože by to veřejnost nedovolila, a tak se vše na Jekyllově ostrově odehrávalo ve velké tajnosti. (…) Když sepisujete pravidla a legislativu ke kontrole vlastního průmyslu, vytváříte kartel. Všichni členové kartelu, největší banky v USA i Evropě, byli přítomni tomuto jednání a řekli, fajn, takhle chceme ,regulovat‘ náš průmysl: uchránit své zisky, zabránit nevhodné konkurenci a vše zabalit tak, že bude centrální banka vypadat jako jeden z úřadů federální vlády,“ vyprávěl mi spisovatel George Edward Griffin, autor fenomenální knihy o vzniku americké centrální banky Fed s názvem Nestvůra z Jekyll Island v roce 2013.
To, že se americká centrální banka, která patří soukromému bankovnímu kartelu, jmenuje Federální rezervní systém, aby to vypadalo, že má něco společného s federální vládou, už je jen taková třešnička.
G. E. Griffin, který svým vzezřením vousatého moudrého starce připomínal tak trochu Ernesta Hemingwaye, tenkrát zrovna navštívil Prahu a já jsem měl možnost s ním na toto téma vést obsáhlý a fascinující rozhovor. Jeden z těch, který podobným naivkům a idealistům, jako jsem byl tehdy já, boří iluze a otevírá oči.
