Podobně hořce vtipným způsobem jako americký Federální rezervní systém vznikla i druhá páteřní centrální banka moderního finančního systému, která sídlí v Londýně, resp. v Jeruzalémě. Anglická banka byla do dvou světových válek ze všech nejdůležitější; Fed ji ve vedoucí roli vystřídal poté, co se staly světovou mocností číslo jedna Spojené státy americké. A Izraelská banka? Ta na obě spíš jen tak dohlíží, jestli dělají všechno správně.
Bank of England vznikla v roce 1694, tedy přesně o 219 let dříve než Fed a 82 let před vznikem samotných Spojených států amerických. Založil ji bohatý skotský bankéř a obchodník William Paterson, který zbohatl především na obchodu s otroky z Indie.
Byl tak bohatý, že se mohl stát bankéřem anglické vlády. Navrhl jí totiž „na hulváta“ půjčku ve výši 1,2 milionu liber (to byly tehdy velké peníze) a na oplátku požadoval, aby se mu dostalo privilegia vydávat bankovky. Státní kasa na tom byla kvůli turbulentnímu období plnému občanských válek, politických otřesů, (například Slavné revoluce) a změn v ústavním systému skutečně bídně. Během devítileté války byla královská námořní flotila poražena francouzským námořnictvem v bitvě u Beachy Head v roce 1690, a tak se jej panovník Vilém III. Anglický rozhodl posílit tak, aby královské námořnictvo bylo schopno Francouzům čelit. Jenže na takové investice neměla jeho vláda po prohrané válce peníze a nulová byla i její úvěrová schopnost.
Zjednodušeně řečeno – nikdo nechtěl Koruně půjčit, protože všichni věděli, jak na tom je. Jeden hodný džentlmen se ale přece jen našel, a právě tomu byla udělena královská listina k tomu, aby mohl vydávat anglické bankovky. Paterson mimochodem vládě půjčoval za 8 %, a ta ještě platila bance vysoké roční poplatky za správu dluhu. Inu, riziková investice.
Největší výhoda takovýchto půjček spočívá samozřejmě v tom, že jsou tak vysoké, že se dají dluhy jen obtížně splatit. Dlužník ale nemá peníze, a tak musí buď vzít, nebo nechat být. Jako když zadlužený a přeúvěrovaný gambler nemá už kde brát, a tlak splátek a jiných výdajů jej přivede až k lichváři.
Zatímco ale gambler jen oddaluje pád na dno, protože když nebyl své závazky a standardní půjčky schopen hradit dosud, nezlepší se to ani u půjčky u lichváře s vysokým úrokem a drastickými sankcemi v případě prodlení – je to taková poslední instance před bankrotem –, stát má v případě finančních trablů přece jen větší manévrovací prostor.
Gambler a stát
Co mám konkrétně na mysli? Inu, když zkrachuje gambler a přijde o všechno, věřitelé ho oholí nebo ho nahánějí po vesnici, dokud vše nevrátí nebo nezačne splácet. Nic už nemá, a tak musí dlouhé roky splácet ze svých budoucích výdělků nebo skončí v insolvenci (případně v nemocnici), protož prostě není kam sáhnout.
Cennou protihodnotou či zástavou, kterou nabízí stát, ale nemusejí být pouze peníze. Stát – obzvláště typu takové šťavnaté Anglie – má k dispozici celou pestrou škálu „aktiv“. A právě o to jde. Jakmile má věřitel dlužníka v šachu, nepotřebuje ho tlačit ke zdi příliš a nechat zkrachovat, ale velkoryse mu může naopak podmínky zmírnit. Či takovouto prekérní situaci, kdy dlužník dluží a věřitel věří, výrazně prodloužit. Anebo mu část dluhu – například v časech válečných – dokonce odpustí či nezvýší úrokovou sazbu, penále a podobně. Něco za to ale bude chtít. Vliv, funkce, ručení půdou, cennými pozemky, kšefty… V případě britského impéria ve finanční tísni mohly být takovým cenným aktivem i koncese pro koloniální obchod například v Indii. Nebo se dají třeba ve věřitelův prospěch měnit zákony a podmínky celého systému. To nevadí, že nemáte na splátky, my vám klidně část dluhu odpustíme. Ale něco bys pro nás, milý státe, za to, že jsme na tebe tak hodní, mohl udělat.
Už tušíte, kam tím mířím a v jaké souvislosti používám termín Vlastníci? Kdo v takovýchto vztazích tahá za kratší konec mocenského provazu, asi není těžké uhodnout. Ten, kdo si půjčuje; nikoli ten kdo vytváří peníze a nabízí.
Kdo v takovýchto vztazích tahá za kratší konec mocenského provazu, není tak těžké uhodnout. Ten, kdo si půjčuje; nikoli ten, kdo peníze vytváří a nabízí.
A tak – jistě čistě náhodou – například v roce 1844, tedy 150 let po založení centrální banky, byl ve Velké Británii přijat Bank Charter Act. Zákon, který svázal emisi bankovek se stavem zlatých rezerv a dal právo vytvářet bankovky i soukromým bankám. Ale systém se vyvíjel dál. Ve 30. letech 20. století přešlo vydávání bankovek monopolně opět na centrální banku – a banka též spravuje (vlastní) zlaté státní rezervy.
Peníze jako takové ale vznikají v moderním systému bezhotovostně a vytvářejí je… soukromé banky. A nové peníze nemohou vzniknout jinak než tím, že si někdo vezme u komerční banky úvěr. Ano, jakmile to udělá, v systému jsou vytvořeny nové peníze ve výši tohoto dluhu. Půjčíte si dva miliony, vzniknou nové dva miliony. Banka nepůjčuje své vlastní peníze, ale nově vytvářené, které vznikly vaším závazkem tyto peníze v určené době splatit. Jak je vyděláte a kde je vezmete, je na vás. Tečka.
Bankovky jsou jen ta část peněz, kterou se lidé či firmy rozhodnou použít v hotovosti a řídí se výhradně poptávkou na trhu. Objem peněz se tím tedy nijak nemění, protože je jedno, jestli je 80 % peněz v bezhotovostní formě a 20 % v hotovosti nebo 70 % v bezhotovostní formě a 30 % hotově. Pořád je to 100 procent a nemůže být víc. Takže hotovost sice vydává a v podstatě proměňuje za bezhotovostní peníze centrální banka (nebo spíš opačně, abychom byli přesní – výměnou za takzvanou likviditu vydává bankám hotovost), ale nové peníze jako takové vytvářejí pouze banky komerční.
Byl jednou jeden Sedlák
V roce 1870, tedy 176 let po založení Bank of England, byla navíc této centrální (ale soukromé) bance svěřena odpovědnost za stanovení úrokové míry. Nastavuje tedy podmínky pro celý bankovní sektor, který rovněž patří Vlastníkům. Protože vlastníci jsou lidé trpěliví a systematičtí a vědí, že vše má svůj čas. A že kdo má pod palcem peníze a jejich vytváření, ten má pod palcem i všechno ostatní. Mimochodem, právě podle vzoru Bank of England, druhé nejstarší centrální banky na světě (po systémově zcela bezvýznamné švédské centrální bance Sveriges Riksbank), je založena a funguje většina moderních centrálních bank.
Asi největší „privatizace“ Anglie v rámci finančního systému se uskutečnila „až“ na začátku 19. století, konkrétně poté, co Angličané porazili v bitvě u Waterloo velkého francouzského vojevůdce a státníka Napoleona Bonaparteho.
V té době bylo již běžnou praxí to, že si králové či knížata najímali lidi, kteří se starali o jejich finanční záležitosti. Často to byli takzvaní „dvorní Židé“. Židé se jednak vyznali ve finančních záležitostech a v lichvě neboli půjčování peněz na úrok byli přeborníky, a jednak žili z historických důvodů v silném sociálním tlaku, takže si nemohli na zaměstnavatele příliš vyskakovat. Tedy alespoň do chvíle, než se stali bohatšími a mocnějšími než samotní a pouštěli se i do riskantnějších operací a dali se – zjednodušeně řečeno – využít na černou práci.
Jednou z takovýchto šedých eminencí byl i jistý Mayer Amschel Bauer, syn frankfurtského zlatníka, lichváře a směnárníka, jehož otec se vyučil lichvářskému „řemeslu“ u známého finančníka Josefa Süsse Oppenheimera, který to dotáhl až na post ministra financí württemberského vévody Karla Alexandra. Protože byl ale Süss až příliš úzce spjat s osudem svého pána, u kterého „vyrostl“, po smrti vévody jej nejprve konkurenční klany sesadili, odsoudili, a nakonec i pověsili. Chybělo mu zkrátka rytí. To jeho žák Moses Bauer a jeho syn Mayer se z osudu svého učitele významně poučili, protože pochopili, kde udělal chybu.
Milanův tip: Ghost – Satanized. Nedávno se ke slavné švédské metalové skupině Tobiase Forgeho alias Papa Emerituse připojila i vynikající česká zpěvačka Gabriela Gunčíková. Ta si zahrála i jeptišku v dokonalém klipu k dokonal nové písni – Satanized. „Je ve mně něco skrytého. A nikdo neví, jestli na to existuje lék. Démonická posedlost, Jiná než všechny předtím. Je to nemocný žal v srdc.i. A pomalu trýzní mou duši,“ zpívá Papa. „Měl jsem vědět, že nemám podlehnout. Zachraň mě před monstrem, co mě požírá zevnitř. Zachraň mě – v hlubi srdce vím: Jsem satanský.“
A tak, když se Bauerovi mladšímu podařilo vetřít do přízně hraběte a zemského kurfiřta Viléma Hesenského, jednoho z nejvlivnějších mužů Evropy, jemuž spravoval rozsáhlý majetek, neponechal nic náhodě.
Jelikož si uvědomil, že se jménem Bauer neboli Sedlák ve finančním světě těžko někoho oslníte, změnil Mayer oficiální cestou příjmení rodiny podle jednoho svého předka, který ve frankfurtské čtvrti Judengasse postavil podle Historického muzea ve Frankfurtu v roce 1553 dům U Červeného štítu. Lichváři Bauerovi, nově Rothschildovi, se narodilo celkem 19 dětí, takže si mohl postavit jakousi finančnickou Klapzubovu jedenáctku.
Dospělosti se sice dožilo jen pět synů a pět dcer Mayera Amschela Rothschilda, jenž si právem vysloužil označení „zakladatel mezinárodního finančnictví“, ale právě pět mužských potomků – Amschel, Salomon, Nathan, Carl a James – udělali díru do světa pod přezdívkou Frankfurtská pětka. Nejstarší Amschel převzal otcovu stáj ve Frankfurtu. Druhorozený Solomon, kterého vynikající kniha Rothschildové: Příběh bohatství a moci od Dereka Wilsona popisuje jako rodinného diplomata a jakousi spojku, „obsadil“ Vídeň: „Salomon byl příjemný, sympatický, nevtíravý. Měl stejné úspěchy, když získával přízeň knížat a dvořanů, jako když udržoval mír mezi svými bratry.“ Salomon ve Vídni vybudoval velmi úspěšnou filiálku rodinného impéria.
V Rakousku, kde platily různé protižidovské sankce – mezi nimi zákaz vlastnit půdu – se mu podařilo získat nejen obrovský vliv a majetek, ale právě díky tomuto vlivu dostal jako první Žid i oficiální právo nakupovat pozemky.
Hbitě toho využil k vybudování průmyslového konglomerátu, který dosahoval až na Moravu, kde získal pozemky a doly na Ostravsku, stál za rozvojem tamních železáren nebo stavbou prvních železnic. Běžní lidé mají pocit, že všechno vzniká tak nějak samo, ale bez podobných bankéřů, kteří postavili v podstatě celou Evropu, bychom dodnes cválali na koních. V lepším případě. Každá mince má totiž vždycky dvě strany a je dobré je vnímat jako jeden celek, jinak se v tom člověk snadno utopí.
Druhý nejmladší Carl vyrazil do Neapole, odkud rozšiřoval vliv na jihu Evropy. Nejmladší James pendloval mezi Paříží a Londýnem. A nejdravější a nejambicióznější prostřední „klapzuba“ Nathan Mayer, později nazývaný jednoduše N. M. Rothschild, se usadil v Anglii. Právě on svým odchodem odstartoval nevídanou expanzi Frankfurtské pětky do Evropy. Anglické centrum po čase nabylo takového významu, že se operace rodu řídily spíše z Londýna než z rodného Frankfurtu.
Kdyby si člověk neprostudoval pořádně evropskou historii, mohl by si myslet, že, to, že právě Londýn a Frankfurt jsou sídly Bank of England a Evropské centrální banky a dvěma nejvýznamnějšími centry evropského finančnictví – v tomto pořadí –, je jen obyčejná shoda okolností. Tento omezený pohled by ale nutně pramenil pouze z nedostatku informací. A představivosti.
