Pakliže všichni bratři Rothschildovi pokryli svým vlivem celou Evropu, tak nejúspěšnějším a nejvýznamnějším z celé pětice byl prostřední bratr Nathan Mayer. A my se ptejme: Byl nejúspěšnějším a nejvýznamnějším členem rodiny proto, že zakotvil a úřadoval v nejmocnější Anglii, která se v té době stávala hegemonem neboli tato země vládla všem? Anebo to bylo naopak? Byla Anglie nejmocnější proto, že ji měl pod palcem, resp. spravoval ji právě Nathan Mayer Rothschild? Anebo si jedno žádalo druhé?
Ať tak či onak, s touto skutečností, že Anglie se stala na čas neomezeným vládcem Evropy (světa), to, že nevídaně expandoval i mimořádně vlivný člen německé bankéřské dynastie, spolu velmi úzce souvisí.
Že byli Rothschildi sice známou, leč nikoli samostatnou firmou, potvrdil jeden ze slavných bratrů – Carl. A to – podle knihy The English Rothschilds – v roce 1814: „Kurfiřt nám dopomohl k bohatství. Kdyby Nathan neměl k dispozici jeho 300 000 liber, nikam bychom se nedostali.“ A to byla pravda. Jelikož Rothschild prováděl na kurfiřtovo přání finanční operace pod svým vlastním jménem, celá Anglie věřila, že právě tento záhadný židovský bankéř, který si den co den dělá nové přátele a investuje jako o život, je nesmírně bohatý a geniální. To, koho zastupovali a kdo je „kryl“, jim otevřelo dveře k britské smetánce.
Moment, moment, neříkal jsem před chvílí v předchozím článku, že Vlastníci jsou nejvýše postavenými články pyramidy, stáhli se do pozadí a nikdo je nezná? A teď tady píšu jejich životopis? Však také nikdo netvrdí, že to jsou právě oni. Naopak, jejich veřejná známost či řekněme proslulost naznačuje, že jsou nebo byli spíše jakýmisi jejich nejvyššími zástupci či správci. Řečeno moderním a aktuálním jazykem, nevíme, zda byli právě oni těmi skutečnými majiteli, nebo jednateli. Abychom byli úplně korektní a přesní, správně řečeno by bylo, že patří do nejvýše položené vrstvy mocenské pyramidy, kam může dohlédnout oko běžného smrtelníka. I tak je to ale pořádná výška.
Logika moci je trochu jiná, než se domnívají různí konspirační teoretici, kterým nejde ani tak o pochopení struktury světa a systému, ale o odhalování těch, kteří za všechno mohou, a senzacechtivé uspokojení nad tím, že oni vědí, kdo hýbe světem. V byznysu to ale funguje jinak než v politice.
Vertikála moci
Pokud tedy na jedné straně píšu, že lichváři byli v konečném důsledku po všech těch válkách a průmyslových revolucích nad panovníky, a na straně druhé zmiňuji, že by Rothschildové nemohli udělat kariéru bez kurfiřta Viléma Hesenského, není v tom rozpor, ale klíč k pochopení hloubky systému a vertikály moci.
Když nějaký systém vzniká, nikdy to není ze vzduchoprázdna. Potřebuje k tomu využít stávající struktury jako schodiště. Kurfiřt Vilém I. Hesenský měl obrovské jmění, zejména z pronájmů vojáků, kterým se říkalo hesenští žoldnéři. Ti sehráli například významnou roli v americké válce za nezávislost, a právě díky pronájmu žoldáků se Hesensko stalo jedním z nejbohatších států.
Pak vypukly napoleonské války, během kterých potřeboval kurfiřt neboli říšský kníže bezpečně spravovat a přesouvat peníze. Mayer Amschel Rothschild, jeho dvorní bankéř, a později jeho synové, dostali důvěru, úkol i přístup k pohybu kapitálu.
A právě tady přichází klíčový zlom, kdy staré odchází a nové vzniká. Zatímco Hesenský „jen“ vlastnil, Rothschild „věděl“. Protože na pomezí staré a nové etapy, kdy se bouřlivě začal rozvíjet kapitalismus, začal spravovat, síťovat a řídit tok peněz a informací. A to je mnohem víc než sedět na hromadě zlaťáků. Panovník měl zlato. Rothschild měl tok informací, důvěru, mezinárodní síť, ambice, schopnosti – a čas. A to je víc než zlato.
Na začátku to tedy vypadalo, že panovník má moc a bankéř mu slouží. Jenže ten, kdo drží klíče od sejfu a přehled o pohybu peněz v pěti evropských metropolích, už není služebník – ale dirigent. A právě díky tomu se stal nástrojem vzestupu nové moci. Ovšem pozor, ne jejím vrcholem. Protože ho známe a píšou se o něm knihy, je velmi pravděpodobné, že byl spíše „tváří“ nové moci, vykonavatel neboli agent. A právě to dělá z Rothschildů a jim podobným Jednatele, ne Vlastníka.
Skutečný Vlastník není v tomto případě nikdy vidět. Je za oponou – a posílá Jednatele, aby hráli role. Rothschild byl známý, slavný, bohatý, měl obří síť a moc, ale jeho příběh byl psán. A tedy řízen. Protože ten, o kom můžeš číst v knize, už je figurína, ne autor scénáře.
Pokud to tedy srozumitelně shrneme do krátkého odstavce: Kurfiřt byl panovník starého světa. Moc hmotná, ale statická. Rothschild ho využil jako raketu pro start – a pak ho přerostl. Ale sám Rothschild byl zřejmě startovací raketou někoho jiného, protože byl v podstatě celebritou. On nebyl ten, kdo svět ovládl. Ale byl tím, kdo ho pomohl proměnit. A právě proto jeho jméno známe.
Nejslavnější Nathanův počin se týkal vítězné bitvy (pro něj a pro Anglii) u Waterloo. Díky své síti a celoevropskému pokrytí financoval House of Rothschild všechny strany válečného konfliktu naráz. Tak tedy nejen nemohl prohrát, ale musel vyhrát. Pařížská větev Rothschildů obchodovala s Francouzi, kteří bojovali v napoleonských válkách s Angličany. Ti byli financovanými britskou větví. Německá větev zase „jistila“ domácí Německo a rakouské císařství. A pochopitelně půjčovali Rothschildi i Rusům.
O nepostradatelnosti rodiny červeného štítu v Anglii svědčí i zpráva rakouskému velvyslanectví v Londýně od generála Johna Charlese Herriese, publikovaná v díle The Rise of the House of Rothschild (Vzestup Domu Rothschildů): „Pane, anglická vláda se na mě obrátila s naléhavou žádostí, abych doporučil k úvaze Vaší Excelence firmu Rothschild ve Frankfurtu, která provádí transfer naší finanční pomoci. Podnik je reprezentován několika bratry, z nichž jeden působí zde a britská vláda jej zaměstnává v souvislosti se všemi svými finančními operacemi na kontinentě... Mám Vás požádat, Vaše Excelence, abyste této firmě poskytl veškerou možnou pomoc a ochranu.“
V polovině června roku 1815 se chýlily ke konci napoleonské války a Napoleonova vojska se blížila finálnímu střetu s britskou armádou v čele s admirálem Wellingtonem a také armádami Pruska, Nizozemí, Hannoveru, Brunšvicka a Nasavska. Anglický národ napjatě vyčkával.
Nejprve přišla zpráva, že bylo Prusko poraženo u Ligny. Později se Angličané dovídají o problémech své armády u Le Haye Sainte. Všeobecně se ale vědělo, že má židovský bankéř po celé Evropě vybudovanou nejspolehlivější, nejrychlejší a nejinformovanější síť vlastních špehů a uplacených lidí na správných místech, kteří vědí vše snad ještě dřív, než se to oficiálně stane. Velkou, ba rozhodující výhodou byla navíc kontinentální provázanost rodinného klanu.
A tak, když se obtloustlý bankéř 20. června 1815 v ranních hodinách přišoural na londýnskou burzu, dle četných svědectví notně rozesmutnělý a potemnělý, před houfem dech tajících boháčů prodal část vládních dluhopisů a akcií, které měl v držení. Z toho prý ostatní usoudili, že Napoleon dle očekávání zvítězil, a cena anglických akcií tedy rapidně klesne! Ačkoliv dle knihy Rothschildové: Příběh bohatství a moci, jejíž autor Derek Wilson měl možnost hovořit s několika současnými Rothschildy, Nathan prý nejprve vykročil za britskou vládou, s níž se chtěl dohodnout; ta se mu prý vysmála do očí – přece nebude věřit neoficiálnímu kurýrovi!
Ať tak či onak, díky Rothschildovi se rozkřiklo, že Britové byli poraženi, obchodníci propadli panice a náhlou snahou o rozprodej vládních dluhopisů přivedli jejich cenu skoro na nulu. V té chvíli dal milý N. M. Rothschild signál svým lidem, aby vše takřka zadarmo nakoupili zpátky. Skutečný výsledek bitvy u Waterloo se Angličané dověděli až večer 21. června. Když Anglie zjistila, že vyhrála, ceny dluhopisů a akcií vystřelily strmě vzhůru. Ke spokojenosti jistého frankfurtského džentlmena, jenž je měl v držení. A tak měl v hrsti celou anglickou vládu.
Založeno v Londýně
Tím se postupně dostáváme k založení třetí důležité páteřní centrální bance moderního finančního světa. Kromě toho, že byli Rothschildové špičkovými lichváři (dříve toto slovo nemělo pejorativní význam, neboť lichva historicky znamenala půjčování peněz), byli také významnými sionisty. Sionismus je, jak známo, židovská mocenská politika, která byla formulována na konci 19. století. Jejím těžištěm je ostrý židovský nacionalismus („My jsme Židi, a kdo je víc“) a hlavním cílem od počátku bylo přesídlení Židů do země izraelské a vybudování a udržení židovského státu, rasově čistého národního státu Židů, čehož chtěli dosáhnout osadnickou kolonizací Palestiny. Zde není potřeba žádných dalších komentářů ani dovysvětlování – realita je zde silnější než všechna slova. Stačí se podívat do Gazy.
Pokud chcete provádět jakoukoli mocenskou politiku, co k tomu potřebujete především? Ano, peníze. V roce 1899 proto byla na sionistickém kongresu zřízena vrchní sionistická banka. Jejím primárním cílem, jak napovídá i její lakonický název Jewish Colonial Trust (JCT – v překladu Židovský koloniální fond), bylo „kolonizovat“ Palestinu a začít z ní skrytě a nenápadně vytlačovat či vyhlazovat Araby. Sionisté ji koncipovali jako mocný finanční nástroj, který má hromadit a uchovávat peníze sionistů pro účely sionistického hnutí, ale zároveň má fungovat podobě jako kterákoli jiná komerční banka.
Hlavní aktivity JCT v Palestině prováděla Anglo-palestinská banka, která vznikla v roce 1902 jako dceřiná společnost v Londýně. Proč zrovna v Londýně? To je nasnadě.
První pobočku otevřela sionistická banka v Jaffě v roce 1903 pod vedením Zalmana Davida Levontina a rychle si vybudovala jméno jako důvěryhodná instituce, která však za své hlavní či jediné cíle nepovažovala obchod a zisk, ale prováděla především transakce na podporu sionistického podnikání, jako jsou nákupy pozemků a půdy, import či získávání koncesí. Pobočky byly otevřeny v Jeruzalémě, tehdejším hlavním obchodním centru regionu Bejrútu, Hebronu, Safedu, Haifě, Tiberias a Gaze. Banka též poskytovala dlouhodobé půjčky farmářům a vytlačení Palestinců chtivým osadníkům, neboť do Svaté země proudily od 19. století, kdy sionistická myšlenka vznikla, zástupy zfanatizovaných Židů, kteří, přesvědčeni o své povolanosti Bohem k tomu, aby vládli ostatním národům, se nebyli schopni či ochotni asimilovat jinde a čelili různým nástrahám.
Arabové, jakmile viděli, kam to směřuje, se bouřili, ale moc si nepomohli, neboť po první světové válce do Palestiny napochodovala „Rothschildova“ vítězná britská armáda a Palestina přešla po dohodě velmocí pod takzvaný protektorát Britský mandát Palestina, jenž měl naplnit Balfourovu deklaraci z roku 1917.
V tomto slavném dokumentu vyjádřila „Rothschildova“ Anglie přání znovu vytvořit v Palestině židovský stát bez ohledu na to, co si o tom myslí palestinští obyvatelé. Ministr zahraničí Arthur Balfour to radostně oznámil 2. listopadu 1917 v dopise svému šéfovi (jde o mírnou nadsázku), lordu Lionelu Walteru Rothschildovi, předsedovi britské sionistické organizace. Stálo v něm: „Drahý lorde Rothschilde, s velkou radostí Vám zasílám jménem vlády Jeho Veličenstva následující prohlášení sympatií s židovskými sionistickými aspiracemi, jež bylo předloženo a schváleno kabinetem: ,Vláda Jeho Veličenstva pohlíží příznivě na zřízení národní domoviny pro židovský lid v Palestině a vynasnaží se, aby tohoto cíle bylo dosaženo, přičemž se jasně rozumí, že nebude učiněno nic, co by mohlo poškodit občanská a náboženská práva existujících nežidovských společenství v Palestině nebo práva a politické postavení Židů v jakékoliv jiné zemi.‘ Byl bych vděčen, kdybyste mohl předat toto prohlášení na vědomí Sionistické federaci. Upřímně Váš Arthur James Balfour.“ Pokud by se snad chtěl někdo podivit tomu, co se má co montovat Velká Británie do zakládání cizího státu, a ještě ke všemu na obsazeném území, neměl by zapomínat, kdo je tady Vlastníkem, resp. Jednatelem.
Po první světové válce přibývaly úměrně s židovskými obyvateli v Palestině pobočky sionistické banky a v roce 1932 bylo její izraelské sídlo přemístěno z Jaffy do Jeruzaléma. V roce 1934 JCT ukončil bankovní činnost, která přešla se vším všudy na Anglo-palestinskou banku, v roce 1955 se proměnila z anglické na izraelskou společnost a v 80. letech ji sionisté prodali soukromým investorům.
Velká chvíle Anglo-palestinské banky přišla během druhé světové války, neboť, jak přiznává Židovská virtuální knihovna, což je bohatý zdroj informací o oficiální židovské historii, který provozuje nezisková organizace AICE (American-Israeli Coopera- tion Enterprise neboli Organizace pro americko-izraelskou spolupráci), během válečných let dokázala Anglo-Palestine Bank využít obrovské nahromaděné rezervy a kapitál k financování těch průmyslových odvětví a podniků, jež zásobovaly a dodávaly proviant pro britskou armádu. A když přispěla k vítězství ve válce a byl založen Stát Izrael, právě tato sionistická banka získala právo emitovat státní peníze, které se tiskly v New Yorku (!), a řídit izraelský měnový systém. Teprve v roce 1950 bylo sídlo banky převedeno (z Rothschildovy) Velké Británie do (Rothschildova) Izraele, a to tak, že v Tel Avivu byla založena nová banka Le’umi, což v překladu z hebrejštiny znamená Národní banka. A to tak, že na ni byla převedena londýnská aktiva Anglo-palestinské banky!
Ze soukromé „národní“ banky Le’umi Rothschildů a spol. potom vznikla v roce 1954 centrální Banka Izraele (Bank of Israel), přičemž komerční aktivity zůstaly bance Le’umi. Je to ale v podstatě jedno a totéž, neboť obě patří sionistům a není mezi tím rozdíl.
Logika moci je trochu jiná, než se domnívají různí konspirační teoretici, kterým nejde ani tak o pochopení struktury světa a systému, ale o odhalování těch, kteří za všechno mohou.
Při provázanosti amerických, britských a „izraelských“ finančníků by se jeden ani neodvážil tipovat, kdo koho vlastně vlastní a řídí. Spojené státy Velkou Británii, a ještě k tomu Izrael? Nebo snad „izraelští“ sionisté Velkou Británii i Spojené státy americké? Drobné indicie by tu byly.
Když Izrael začal za přihlížení zbytku světa jen tak zničehonic bombardovat Írán, požádal sionistický kůň Benjamin „Bibi“ Netanjahu o pomoc amerického prezidenta Donalda Trumpa. A ten, ač se až dosud profiloval jako pacifista a mírotvůrce, se k bombardování přidal. Jeho naivní příznivci z hnutí MAGA (Make America Great Again) se začali rozčilovat, že prý ve volbách sliboval, jak učiní Ameriku znovu velikou. Ti ovšem nepochopili, že to byl jen marketing, neboť Trumpův úkol od globalistů v celé hře je přesně opačný. A sice v tandemu s Vladimirem Putinem odstřihnout Ameriku jako bývalého hegemona od řídících procesů a amerického predátora zkrotit a umravnit, neboť věk Ameriky končí. Ale to už by bylo zase na jiné povídání.
Jako pointu bych uvedl pozoruhodnou historickou skutečnost, jež se týká nejstarší ze tří systémově klíčových centrálních bank, jež jsme si barvitě popsali – Bank of England.
Ačkoli byla od svého založení v roce 1694 Bank of England v soukromém vlastnictví akcionářů, v roce 1946, tedy těsně po konci druhé světové války, ji znárodnila vláda sociálního demokrata Clementa Atleeho. V roce 1998 se stala s velkou slávou nezávislou veřejnou organizací, zcela vlastněnou jménem vlády společností Treasury Solicitor. Jako gesto směrem k poslušným a nic netušícím občanům je to – po 304 letech od jejího vzniku – jistě pozoruhodný počin. Protože na otázky, komu patří anglická vláda (jakož i vlády další), v dnešní „informační“ a „demokratické“ době již jaksi nezbývá místo.
