Pakliže bratři Rothschildovi pokryli svým vlivem celou Evropu, tak nejúspěšnějším a nejvýznamnějším z celé pětice byl prostřední bratr Nathan Mayer. A my se ptejme: Byl nejúspěšnějším a nejvýznamnějším členem rodiny proto, že zakotvil a úřadoval v nejmocnější Anglii, která se v té době stávala hegemonem neboli tato země vládla všem? Anebo to bylo naopak? Byla Anglie nejmocnější proto, že ji měl pod palcem, resp. spravoval ji právě Nathan Mayer Rothschild? Anebo si jedno žádalo druhé?
A teď si – v kontrastu se směřováním světa – zkuste představit tu duševní a intelektuální sílu jednoho jediného muže, jenž v době, kdy vznikal moderní systém centrálního bankovnictví, dostal na starost finance nového, v prekérní situaci se nacházejícího státu.
Jen zopakujme, že nově vzniklé Československo bylo sice samostatným státem, což byl jistě důvod k veliké radosti; tu ovšem notně kalil fakt, že zemi trápil nedostatek surovin, špatné zásobování a lidé měli hlad. A protože české továrny a zbrojovky, které jako patřily v rámci monarchie mezi nejvyspělejší, byly přeorientovány za války na zbrojní výrobu, bylo nutné začínat v podstatě od nuly. Jediné, co spolehlivě a trvale rostlo, byla inflace. A to proto, že kvůli zbrojení rakousko-uherské armády do první světové války, kterou navíc monarchie prohrála, formou úvěrů do oběhu zamířilo až příliš mnoho nových peněz. Něco jako slavné heslo Petra Fialy „je třeba položit peníze a zbraně na stůl“. S tím rozdílem, že Rakousko-Uhersko tehdy nemělo na výběr, neboť bylo ve velmocenské šachové partii o budoucí podobu světa vtaženo do tvrdého zápasu o svou holou existenci; a nepletlo se jako dnes Fiala do věcí, do kterých mu nic není a kterým vůbec nerozumí.
Ten rozdíl v kompetencích a inteligenci – kdy na jedné straně v extrémně složité situaci dovede jeden mimořádně schopný člověk udělat vše správně a na straně druhé v klidné situaci, i když též přelomové době dokáže jeden výjimečně neschopný diletant úplně všechno zkazit a zničit – je tak do očí bijící, až se z toho svírá chodidlo v pěst. Tak je to ale – porovnáme-li dobu zakládání a rozvoje našeho státu a jeho dnešní úpadek a dekadenci – bohužel se vším, jak jsme si ukázali třeba v článcích o všeobecné „vzdělanosti“.
Alois Rašín byl naštěstí úplně jiný případ. Nikoli pouze pro budoucnost, ale i pro samotnou existenci našeho státu bylo obrovským štěstím, že starost o české finance přistála právě na jeho bedra. Ty v té době – s trochou nadsázky – vůbec neexistovaly.
Ještě coby studenta práv Aloise Rašína nadchly přednášky profesora Albína Bráfa. To byl nesmírně interesantní muže, kterého bychom mohli označit v podstatě jako našeho prvního velkého ekonoma. Nejenže vytvořil české ekonomické názvosloví a stal se profesorem národního hospodářství na Právnické fakultě, ale také prvním řádným profesorem ekonomie na obnovené Karlo-Ferdinandově univerzitě, která byla v roce 1882 nařízením císaře Františka Josefa I. rozdělena na dvě samostatné vysoké školy – s českým a německým vyučovacím jazykem. A byl také prvním profesorem, který přednášel výhradně česky. Nešlo ale ani tak o to, jak přednášel, ale o čem.
Jako veřejně známá osobnost vstoupil Albín Bráf, jak bylo tehdy obvyklé, do politiky; stal se poslancem za staročeskou stranu. Jeho pravicové názory ovlivnilo jak prostředí konzervativních šlechtických rodin, ve kterých vyučoval studenty a připravoval je na zkoušky, ale také to, že se oženil s dcerou jednoho z nejznámějších pravicových politiků a národního buditele Františka Ladislava Riegera, který vedl Národní (staročeskou) stranu. Bráf byl tak chytrý, schopný a úspěšný, že se stal i ministrem orby v rakouské císařské vládě.
S oblibou říkám, že mezi jeho největší zásluhu – samozřejmě kromě „založení“ české moderní ekonomie – patří skutečnost, že pro obor nadchl i svého nadaného studenta Rašína, jenž díky němu pochopil základy rakouské ekonomické školy a národohospodářství. To vývoj státu nasměrovalo i v nepředstavitelně obtížné situaci správným směrem. A doslova to naší zemi zachránilo „zadek“.
V té chvíli měl dvě možnosti. Buď se jako s Titanikem nechat potopit se systémem odcházejícím. Anebo si postavit vor, udržet se v bouři nad hladinou a vplout do doby nové.
Když se Rašín, jenž se svému učiteli jako správný žák časem nejen vyrovnal, ale snad jej i předčil, chopil kormidla, určil jako základní pilíř československé ekonomiky dvě věci: vyrovnaný státní rozpočet a pevnou měnu. A protože se mu nepodařilo rozumně dohodnout pravidla měnové politiky s Rakouskou bankou a přimět ji, aby neposkytovala úvěry nástupnickým státům Rakousko-Uherska kvůli riziku hyperinflace, založil si – pod názvem Bankovní úřad při ministerstvu financí – svou minicentrální banku. Zmiňovali jsme to již v článku Hrdina všedního dne na straně 34 a je třeba to ještě jednou zopakovat, protože to byl jednak geniální nápad, a jednak to vyžadovalo obrovskou osobní odvahu a sílu.
Teď už víme, že to bylo – podobně jako dnes – v mezidobí, kdy se rozpadal starý řád a formoval se nový. Rašín měl v té chvíli dvě možnosti. Buď se jako s Titanikem nechat potopit se systémem odcházejícím. Anebo si postavit vor, udržet se v bouři nad hladinou a elegantně vplout do doby nové. Nejen že se náš zlatý pokladník rozhodl pro druhou možnost – jemu se povedlo manévrovat na širém moři tak, aby jej nestrhl starý proud, ale také aby jej příliš brzy nevcucl proud nový. Právě to bylo klíčovým a zlomovým momentem křehké československé státnosti – neboť starý proud by ji zadusil ještě dřív, než by se mohla volně nadechnout. A ty silné nové proudy by ji mohly rozpustit a rozlít v oceánu, aniž by si uchovala svou tvář a nezávislost.
Rašín využil jakéhosi vakua, kdy staré se bortilo a nové teprve formovalo a nabíralo sílu, a tak převzal zodpovědnost a udělal to po svém a tak, aby to bylo nejlepší pro stát. To by nemohl zvládnout nějaký dílopřetrh dnešního fialovsko-rakušanovského typu, ale jedině mravně ukotvená a charakterní osobnost. Která má nejen vizi a tah na bránu, ale též dokáže odolat tlaku různých zájmových skupin, včetně voličů. Sám rozhodoval o tom, jaký bude kurz koruny, jaká bude úroková sazba či kolik bankovek půjde do oběhu. A přesto to dokázal nejen unést, ale udělal vše správně a tak, jak to bylo v dané situaci nezbytné.
Služba státu
Kdyby dostal někdo takovou zodpovědnost dnes, skončilo by to nejen hyperinflací, hospodářským rozvratem a ožebračením státu, ale i bezprecedentním obohacením vlastním. Rašín tím osobně ale nic nezískal, naopak. Avšak přestože jej služba státu stála vlastní život, dokázal z chudoby a rozvratu vytvořit skutečný hospodářský zázrak a zlatou éru prosperity naší země. Chápal totiž, jaký je rozdíl mezi vytvářením bohatství a životem na dluh a úkor příštích generací; tím spíše, že československý stát na začátku vůbec žádné peníze neměl a vše musel teprve vytvořit.
Největším problémem poválečného Československa byl podle Rašínova názoru právě příliš vysoký objem peněz v ekonomice, způsobený nadměrnou emisí rakousko-uherských bankovek, což paralyzovalo ekonomiku habsburské říše již za války. A vyvolalo to nejen růst cen a znehodnocování peněz, ale ještě víc zhoršilo sociální situaci Čechů.
Nejdůležitějším Rašínovým úkolem tedy bylo zabránit Rakouské bance v emisi dalších bankovek. To dokázal tím, že se – když s bankou nebyla rozumná řeč – na její měnu vykašlal a založil pro náš stát měnu novou, samostatnou československou korunu. K tomu ale bylo potřeba stáhnout stávající platné oběživo z oběhu, aby se docílilo potřebného tlaku na snižování cen a platů. Další peníze se měly od lidí získat novými majetkovými daněmi, což jednak zajistí snížení objemu peněz v ekonomice, a jednak zvýší příjmy zcela vysátého státního rozpočtu, respektive, přesněji řečeno, pomůže umořit dluhy státu, které vznikly během kolkování a stahování peněz z oběhu, kdy se sice zmenšil objem peněz v ekonomice, ale nikoli předchozí dluhy. Třetím způsobem, jak donutit obchodníky snížit ceny, bylo tlačit na silnější kurz koruny.
Pětadvacátého února 1919 vydalo Národní shromáždění zákon č. 84/1919, Sb., podle nějž ministr provedl okolkování bankovek a soupis jmění za účelem uložení majetkové dávky. Současně s ním bylo vydáno Nařízení ministra č. 86 o okolkování bankovek vydaných Rakousko-uherskou bankou a nalézajících se na území česko-slovenského státu.
Jak prozradil ve své knize Můj finanční plán z roku 1920 sám Alois Rašín, vlastní provedení měnové odluky se připravovalo již od ledna v přísném utajení, aby se předešlo finančním spekulacím. Obyvatelstvo sice tušilo, že nějaká „měna“ přijde, ovšem nevěděli, jakým způsobem bude provedena. Ostatně kouzlo úspěšných měnových reforem spočívá v tom, že nejsou nikdy prováděny stejně, aby splnily svůj účel a lidi se na ně nepřipravili podle mustru, jakým proběhly ty v minulosti.
Ještě toho dne byly v noci uzavřeny a četníky a vojáky obsazeny státní hranice, aby se přes ně nedostala ani koruna, a po celé zemi byly distribuovány kolky a rozváženy razítky okolkované tisícikoruny (zbytek byl kolkován papírovými kolky). Občané byli druhý den informováni tiskem či vyvoláváním na návsích a náměstích a 9. března bylo hotovo. Kdo si nevyměnil nekolkované bankovky za ty s kolky, měl smůlu, neboť bez kolků byly neplatné.
Nejdůležitějším parametrem procesu vytvoření československé koruny byla otázka, kolik z bankovek předložených ke kolkování se zadrží, aby to bylo optimální pro ekonomiku a utváření nové cenové hladiny. Říkám-li zadrženo, nemyslím bez náhrady zcizeno jako třeba v měnové reformě v roce 1953 – zadržené bankovky byly považovány za nucenou státní půjčku, za niž lidé dostali vkladní listy na jméno a úročené jedním procentem.
Peníze se tak stáhly z oběhu, ale zároveň pomohly nově se tvořícímu státnímu rozpočtu. Rašín prosazoval, že by se mělo zadržet 80 % z oběhu stažených bankovek, nakonec ale došlo ke kompromisu ve výši cca 50 %.
Jen blázen nebo darebák by chtěl přijímat euro, které je ve stádiu klinické smrti, místo aby využil samostatné české měny k provedení změn a ozdravení veřejných financí.
Po tomto obdivuhodném Rašínově majstrštyku a stažení rakouských inflačních bankovek z oběhu vznikla nejen nová československá koruna, ale v globálním měřítku unikátním způsobem provedená měnová odluka položila pevné základy československého ekonomického zázraku v následujících deseti letech. Právě ty jsou dodnes považovány za zlatý věk naší ekonomiky, neboť Rašínova měnová politika vytvořila nejen počátek potřebné stability, ale i podmínky pro následný hospodářský růst a rekordně rychlou válečnou obnovu, která katapultovala Československo mezi hospodářské štiky Evropy.
Tento úspěch vynikl o to víc, že například Rakousko, od jehož měny se Rašín s naší korunou v poslední chvíli „trhl“, upadlo již v roce 1921 kvůli nadměrnému tisku peněz do hyperinflace, která měla pro rakouskou ekonomiku a společnost devastující účinky, včetně bezprecedentního nárůstu chudoby a sociálních nepokojů. Zejména roky 1922 byl s mírnou nadsázkou označován jako rok, který udělal z Rakouska zemi milionářů, kdy se exponenciálně zvyšovaly ceny zboží i služeb.
Političtí ochotníci
Když dnes různí ekonomičtí a političtí ochotníci typu prezidenta Petra Pavla či europoslankyně Danuše Nerudové (já vím, že je profesorka ekonomie; o to je to horší) vykřikují, jak by měla Česká republika přijmout euro, aby se lidem snáze platilo na dovolené a nemuseli do směnárny, polévá Šifru studený pot. Tyto návrhy přicházejí přitom ve chvíli, kdy celá Evropská unie míří nezadržitelně ke krachu svého stávajícího hospodářského modelu. Shodou okolností vyšel na serveru Echo24 19. července článek s výmluvným titulkem Nebude to jen Francie. Bezmocná Evropa směřuje k bankrotu, pokud nepřijme zásadní změny, píše Politico, kde se praví, že se Francie potýká s rekordním státním dluhem ve výši 3,3 bilionu eur (83,16 bilionu Kč), a že se do podobných potíží řítí kvůli chybné politice celý kontinent, přičemž hlavním problémem jsou stále rostoucí deficity a veřejné i jiné dluhy, mezi které patří i ty státní.
Jen blázen nebo darebák by chtěl přijímat euro, které je ve stadiu klinické smrti, a vzdal se možnosti utvářet vlastní měnovou politiku, místo aby využil samostatné české měny – kterou vybojoval Alois Rašín – k provedení změn a ozdravení veřejných financí.
Neboli, zjednodušeně řečeno, staré se hroutí, a nikdo ze současných „vůdců“ nechápe, co se děje, a netuší, co mají dělat. A tak každým svým návrhem a činem situaci ještě zhoršují a pár starého systému rapidně urychlují.
A právě šifrovaný oblouk, narýsovaný a vyklenutý v tomto vydání Šifry, má ukázat, že příčina tohoto marasmu a úpadku neleží ani v „iluminátech“, „židozednářích“ či zlotřilých Rothschildech nebo Rockefellerech, ani v nepřátelích Západu, a už vůbec ne v Rusku nebo v Číně. Mnoho lidí, neschopno a neochotno pohlédnout pravdě do očí, se stále tvrdohlavě domnívá, že je na vině „špatná doba“, globalisté a kdesi cosi, ale to je jen alibismus.
Špatná doba byla vždy, jak ukazuje i příběh jednoho z největších Čechů Aloise Rašína, jejž tento hrdinský výkon – a doslova záchrana naší státnosti – nakonec stály život, který mu při atentátu sebral jeden pomatený komunista. A stejně tak vždy různí „globalisté“ tahali v pozadí za špagáty. Jen se systém neustále posouvá a vyvíjí. Největší problém spočívá v tom, že se snižuje kvalita a inteligence nás, lidí. A našich zástupců, které jsme schopni dosazovat a generovat do důležitých funkcí.
Nevěříte? Tak se podívejte do České národní banky, kde ten paradox uvidíte v celé své strašidelnosti. Když určoval měnovou politiku Rašín, to, že o ní mohl rozhodovat on sám, zachránilo existenci celého Československa, resp. jeho samostatnost a budoucnost. Centrální bankovnictví se teprve etablovalo a on dokonale využil časového okna, kdy ještě vše nebylo tak provázané a centralizované. Prostě se mohl trhnout od rakouské měny a udělat to, co bylo správné a nezbytné. K tomu ale potřeboval obrovské lidské kvality i široké vzdělání a odbornost.
Dnes je centrální bankovnictví globálně propojeno a kontrolováno Vlastníky. Kdyby nebylo a Vlastníci svou autoritou a mocí nezajišťovali, aby si nějaký hejsek neprováděl měnovou politiku, jak se mu zlíbí, současný guvernér ČNB Michl by neudržel úroky ani na těch 7 % (říkal tomu „stabilita“), kam vystoupaly, ale snížil by je pro sebe a své kamarády klidně na polovinu, inflace neinflace. Vždyť byl i ve staré Rusnokově bankovní radě jeden ze dvou členů, který nehlasoval ani jednou pro zvýšení sazeb, ač se potácely lehce nad nulou. A teď má ještě tu drzost tvrdit, že vždy obdivoval Aloise Rašína, a že musíme pracovat a šetřit. Po třicetiprocentní inflaci? Skvělý vtip.
Pouze propojený systém a Vlastníci nad ním, kteří sice na lidské blbosti tvrdě vydělávají, ale na rozdíl od běžných lidí vědí, co dělají – a normálně fungují –, mu přitom zabránili napáchat ve funkci ještě větší škody, než jaké dokázal udělat svou nekompetencí a nečinností. Takže kde se stala chyba?
