Rozklad systému přitom začal docela nenápadně. U nás například díky zakladatelům československého státu v čele s Masarykem, Benešem či Rašínem, kteří využili krátkého otevření příznivého časového okna érou největšího vzestupu a prosperity, kterou můžeme považovat za jednu z nejzářivějších etap našich dějin, a to i se všemi chybami, slabinami a neduhy.
Tím, že byly politika a ekonomika mladého samostatného státu dobře nastaveny, v dané konstelaci možná vůbec nejlépe, jak mohly, přišel (ne)skutečný hospodářský rozmach. Například sousední Rakousko se topilo v bankovkách a hyperinflaci, kterou se mu podařilo zastavit až po deseti měsících a s jejímiž následky – včetně druhé světové války, k jejímuž zahájení přispěla i hyperinflace a hospodářský rozval rovněž v sousedním Německu – se Rakušané potýkali až do 60. let. Československo, které mělo navzdory složitým okolnostem v čele některé mimořádně schopné jedince, šlo naopak tvrdě nahoru.
Tím, že se Rašínovi a spol. podařilo nastavit dobře volný trh, dát do kupy státní rozpočet, postavit pevnou měnu a nastavit fungující volný trh, ekonomika mohla fungovat a prosperovat. Byla totiž – protože ani neměla jinou možnost, aby vůbec mohlo Československo přežít – postavena na výkonu. A také na soběstačnosti, efektivitě a odpovědnosti.
Měla v sobě totiž zakódovány některé zdravé základní hodnoty. Byla to ekonomika založená na živnostech, odbornosti a trhu. Vzdělanost měla prestiž, ale nebyla odtržená od reality. A tehdejší prvorepublikový systém stál na soběstačnosti a osobní odpovědnosti. A také velké konkurenci. Tím, že byla například vysoká nezaměstnanost, a každý se musel snažit, aby se uživil, měl každý pracující vysokou motivaci. Nestačilo jen chodit do práce a brát výplatu za účast jako dnes (každý, kdo zaměstnává lidi, ví, jak se dnes musejí zaměstnanci přemlouvat a prosit, aby vůbec pracovali) – kdo chtěl práci, musel pracovat dobře. Když někdo nefungoval, byl okamžitě nahraditelný. Tlak trhu vytvářel produktivitu, efektivitu a inovace, protože práce nebyla „nárokem“, ale zodpovědností.
Slabinou pak byla sice větší sociální nerovnost, kdy chudé vrstvy nebyly tolik chráněny. Stát teprve bohatl. Složitější to bylo i s přístupem ke vzdělání, který nebyl tak široký. Na druhou stranu, kdo se na nějakou školu dostal, prošel sítem kvality. Systém sice měl elitářské prvky, ale fungoval – protože elita tehdy ještě skutečně něco uměla. A když to Šifra po pečlivém a hlubokém výzkumu shrne, pak z pohledu funkčního propojení ekonomiky, vzdělání a hodnotového systému platí, že první republika byla prozatím nejlépe vyladěným modelem, který jsme tu kdy měli. Nebyl dokonalý, ale funkční a udržitelný.
A kdo měl hlavu, ruce a chuť do práce, mohl se vypracovat – byla to éra podnikatelů, živnostníků, mistrů a elit, které vznikaly odspoda. Tituly nebyly nárokem, ale odměnou za úsilí a kvalitu. Byla to doba, kdy lidé věděli nebo jim bylo vštěpováno, že svoboda znamená i závazek.
Zatímco v ekonomice se to střídá a platí „jednou si dole, jindy nahoře“, a spousta chyb se dá napravit, v oblasti vzdělávání a myšlení je to horší.
Největší chyba přišla ve chvíli, kdy se nový režim po druhé světové snažil uměle stvořit nového, socialistického člověka, a jal se z ideologických důvodů celý tento funkční systém demontovat. Ne pouze vylepšovat nebo modelovat, ale kompletně a radikálně zničit a překopat. Už nebylo důležité, co se vyrábí, ani jestli to někdo potřebuje, ale kolik toho je.
Zatímco prvorepublikové společenské zřízení vycházelo z reality a tvrdých podmínek, protože nemělo jinou možnost, komunistické představy o stvoření lepšího světa byly jen naivní a utopistickou představou, neboť nestály nohama na zemi, ale létaly v oblacích. A pád na zem byl nesmírně tvrdý a bolestivý.
Po svém nástupu k moci zničila nová moc pracně budovaný společenský ekosystém. Komunisti nejdřív zlikvidovali živnostníky a podnikatele, pak sedláky, pak intelektuály a učitele. Poté provedli kolektivizaci zemědělství a násilnou likvidací selského stavu ukončili éru svobodného hospodaření. Zavedli systém, kde pracovat neznamenalo tvořit, ale být loajální. Vzdělanost začala ztrácet hodnotu, protože místo hlav byli potřeba poslušní „kádři“. Výsledkem byla rychlá ztráta smyslu, iniciativy i kvality – práce byla jistota, ne úkol ani poslání. To vedlo k vykořenění a potlačení samostatnosti, kreativity a svobody. A vzniku závislosti na státu, poslušnosti a fiktivní rovnosti. A především destrukci myšlení.
Zatímco my jsme si fungující systém zničili a rozvrátili, Rakušané, kteří upadli po prohrané první světové válce a hyperinflaci do chudoby, se jím v podstatě inspirovali. Ono obvykle státům, které jsou v háji a jejich hospodářství šlo „cugrunt, nic moc jiného nezbývá. Takže oni stoupali ze dna rychle nahoru, zatímco my se vydali opačným směrem.
Podobně nahoru jako Československo po první světové válce nebo později Rakousko šlo například po druhé světové válce i poražené a zdecimované Německo. Kdo chce zbohatnout a jít nahoru, musí prostě zavést kapitalismus. Socialismus přichází obvykle až ve chvíli, kdy stát zbohatne. To můžeme vidět i v dnešní EU, která vše, čeho západní státy po válce dosáhly a co vybudovaly, ničí s entuziasmem a zápalem podobným, jaký měli tehdy i naši soudruzi, když dostali příležitost.
Jenže zatímco v ekonomice se to střídá a platí „jednou si dole, jindy nahoře“, a spousta chyb se dá napravit či nahradit funkčnějšími variantami, v oblasti vzdělání a myšlení je to horší. Tam když se do něčeho řízne (natož tak radikálně, jako to udělali komunisti v 50. letech), následky bývají devastující. A právě v této oblasti vzdělávání je dlouhodobý sešup a rozvrat pozorovatelný nejlépe.
Bude to stačit?
Vzděláním jsme červencovou sondu do útrob systému začali, vzděláním ji také zakončíme. Protože právě to je ze všeho nejdůležitější a teprve od něj se odvíjí vše ostatní.
Dobře můžeme tu plíživou změnu „začátku konce“ sledovat třeba u titulu PhDr., jehož zvláštní pozici mezi ostatními akademickými tituly jsme si přibližovali v článku Promovaní inženýři na str. 18. Ještě zajímavější je pak jeho proměna v čase.
Za Rakousko-Uherska bylo tento akademický titul „doktora filozofie“ možné získat po absolvování tří rigorózních zkoušek, které pokrývaly základní obory tehdejších studií na filozofických fakultách, jako byly filozofie, matematika a fyzika či všeobecné dějiny. Již z toho je patrné, že byl kladen daleko vyšší důraz na všeobecné vzdělání a rozhled takového absolventa, než je tomu dnes.
Po školských reformách hraběte Thuna byl v roce 1872 vydán nový rigorózní řád, který pro získání titulu PhDr. zavedl nutnost vypracování a obhájení disertační práce. Počet zkoušek se ale snížil na dvě – přičemž ta první byla z filozofie a tu druhou, složitější a delší, skládal uchazeč z oboru, na který se vědecky zaměřoval. Ať už to byly dějiny, latina, řečtina, klasická filologie, starověké dějiny, či kombinace z matematiky, fyziky, chemie či jednoho z přírodovědeckých oborů, jako je botanika nebo zoologie. V této podobě se – s mírnými variacemi oborů – titul uděloval až do chvíle, kdy jej komunisti v 50. letech zrušili, stejně jako ostatní akademické tituly, protože se do popředí dostávala dělnická třída a prověřené kádry, u kterých byla důležitější loajalita nežli inteligence.
Tím, že se ale komunistům nedařilo měnit společnost podle původních představ a v roce 1966 udělování titulů obnovili, vrátil se i PhDr. Tentokrát však v poněkud upravené podobě. Největší problém vždy měli komunisti s tím, že když do systému – ať už to byla ekonomika, nebo školství – radikálně zasáhli na jednom místě, vyvolalo to řetězovou reakci na místech jiných. A tak jakmile zavedli po sovětském vzoru vědecké hodnosti CSc. (kandidát věd) a DrSc. (doktor věd), psané za jménem, pozbyl funkci vědecko-akademického titulu původní PhDr. Ten tak mohl být nově udělen již ne po složení zkoušek a napsání disertační práce, ale ani automaticky po absolvování vysoké školy, nýbrž po obhájení písemné práce a složení nové rigorózní zkoušky ze zvoleného oboru a širšího vědního základu. Z velkého doktorátu byl rázem malý, a původní funkci vědecko-akademického titulu převzali tituly kandidát a doktor věd.
Pravá groteska ale nastala až po roce 1990, kdy přišel logický a nevyhnutelný krok – malé doktoráty se zrušily, protože byly na úrovni magisterských titulů a nebyly již potřeba. V rámci takzvaného boloňského procesu, při kterém se harmonizovala struktura vzdělávání a na které se dohodlo 47 evropských i mimoevropských států, pak byly zrušeny i tituly CSc. a DrSc. A místo nich se zavedl celosvětově uznávaný vědecký titul PhD., udělovaný za jménem.
No a představte si, co se stalo. Čechům se zrušení takzvaných malých doktorátů, které pouze dublovaly titul Mgr. Nelíbilo. A protože se jim zdálo, že Mgr. nezní tak honosně jako v podstatě falešný doktorský titul PhDr. Či RNDr. (neboť nejde o doktorát), po velkých protestech si v roce 1998 znovu zaveden. A tak jsou lidé záměrně mateni dvěma de facto stejnými tituly, přitom za ten „hezčí“, pro který se absolvent magisterského studia musí přihlásit k rigorózní zkoušce, se platí. Jde tak o jediný titul, kterému nepředchází žádné další formální studium, což je světový unikát. Vidíte, a hned jsme zase o něco chytřejší. Jen je otázka, jestli to bude stačit.
Spolu se zavedením inkluze a prudkého zvýšení počtu vysokoškolských studentů a absolventů, jak jsme si ukázali v článku Jen jsme tak blbnuli na str. 10, to až nápadně a podezřele připomíná to, co se vzděláním provedli komunisté – trochu se liší jen způsob. Stojí za tím pořád to stejné „soudružské“ myšlení, které to v 50. letech 20. století odstartovalo pod heslem „Zrušme elity, ať vyniknou naši“. Z ideologických důvodů bylo třeba degradovat vzdělanost, protože ta ohrožovala podstatu nového systému a jeho ideologii. Kádrová politika nahradila prvorepublikovou meritokracii neboli systém, kde jsou postavení a odměny vázány na schopnosti, výkony a zásluhy jednotlivců, nikoli na faktory, jako je původ, majetek nebo společenské postavení. Tituly byly odstraněny, protože připomínaly starý řád – a zároveň by kádrové rychlostudenty zesměšňovaly. Bylo to vítězství průměru nad kvalitou, skryté za rovnoprávnost.
Dnešní do jiných kabátků převlečení eurosoudruzi přišli s heslem novým: „Nechme všechny vystudovat, ať vypadáme chytře“. Z ideologických důvodů je třeba vše relativizovat a rozmělnit, protože každý má „svou pravdu“, každý má „nárok“ na titul. A tak došlo k masifikaci školství a prudkému zvýšení počtu studentů. Titul má dnes spíše symbol sociálního statusu, nikoli hlubokého vzdělání. Jde o vítězství kvantity nad kvalitou, skryté za „dostupnost vzdělání“.
Výsledek tehdejšího i dnešního sociálního inženýrství je zřejmý. Kdysi se tituly rušily, aby nevynikla elita před dělnickou třídou. Dnes se rozdávají plošně, aby se nikdo necítil pozadu. A tak je kvalita utlačována a vytěsňována stále horším průměrem. A říká se tomu „rovnost příležitostí“.
