Záleží vždy samozřejmě primárně na tom, jak každý člověk ke vzdělávání přistupuje. Neznamená to a priori, že když je vzdělávací systém postaven do velké míry na papouškování, poslušném přikyvování či indoktrinaci, nikoli na otevřenosti, bádání, kritickém myšlení a poznání, že jím nemůže proklouznout i nějaký skutečný vzdělanec.

Samozřejmě že může, a naštěstí se to děje, ale právě tam míří moje pointa. Někdo to může dokázat nikoli díky vzdělávacímu systému, ale jemu navzdory. Ba nezávisle na něm.

Ano, může využít i jeho silnějších stránek. Vyzobnout si jako třešničky všechny užitečné či důležité informace a přístupy, které mu předá třeba pedagog, jenž má oproti běžným učitelům-opakovačům i něco navíc. Může si bádat na zajímavém projektu, má čas na čtení, testování hypotéz i pokusy. A může využít technického zázemí instituce, výměnných pobytů a stipendií. A může si rozvrhnout, čemu má a nemá smysl se věnovat. Klíčové je slovo MŮŽE. Právě to dělá rozdíl mezi lidmi myslícími a inteligentními – a těmi druhými. 

A to mluvíme spíš o technických oborech, protože ty dnešní humanitní jsou vesměs k ničemu. Až na výjimky, jako jsou studijní programy pro jazykovědce, překladatele či psychology. Ale opět, i zde platí, že dobrý odborník potřebuje diplom z těchto škol primárně proto, aby se mohl těmto oborům vůbec ZAČÍT věnovat, ale neříká to nic o kvalitě jeho vědomostí ani práce. Je to něco podobného jako řidičský průkaz, který je důležitý pro to, aby člověk mohl začít jezdit. Ale jakým se stane v budoucnu řidičem, záleží čistě na něm.

Většina lidí ale takto neuvažuje, protože jakmile dostudují, myslí si, že jsou již vzdělaní. A že je hotovo. A teď už zbývá najít jen dobře placenou práci či funkci a dostávat za ni peníze. Jedna část absolventů tedy považuje absolvování školy za vrchol svého vzdělávání, a tím to pro ně končí. A pak už dělají jen to, co se po nich chce nebo co jim přinese největší výhody.

Anebo, což je ta lepší varianta, jsou schopni se i dál učit tak, aby drželi krok s dobou a nároky například v zaměstnání, ale opět jen tak, aby to stačilo na povýšení nebo udržení stávajících pozic. Nikdy ale nevystoupí z nastaveného a vymezeného rámce, založeného na automatickém přijímání a slepé víře v autority a to, co jim bylo řečeno, který si osvojili již ve škole a který je nikdy ani nenapadlo zpochybnit. A tím v něm zůstali uvězněni.

Ve škole jim řekli, že Američani přistáli na Měsíci – a tak je to určitě pravda. To si řeknou běžní fyzici. Biologové zase přijmou bez špetky údivu tezi, že lidé mají opičí předky. A protože se stal člověk jakýmsi pomyslným evolučním vrcholem, stojí na vrcholu vývojového řetězce. Ani ve snu je přitom nenapadne tyto posvátné krávy a pravdy, jež se dozvěděli ve škole, a které přece každý vzdělaný člověk zná, zpochybňovat. Nebo se aspoň zamyslet nad tím, zda to dává smysl a zda to nemůže být i jinak. Protože právě tento přístup je základem jakéhokoli (kritického) myšlení.

Úzká specializace nutí člověka ponořit se do jednoho výseku reality. Jeho styl uvažování jej ale vede k tomu, že se dozvídá stále víc o stále menších věcech, aniž by cokoli tušil o celku.

Takovýto biolog, který nepronikne k hlubším principům a souvislostem, si vybere nějakou oblast svého zájmu, coby mikroobor, a v něm pak pitvá třeba žábu nebo drobné hlodavce. Prostě rozebere nějakou výseč na atomy, a může v tom dosáhnout i jistého mistrovství. Jiný zase pozná bakterie. Ale dokud takový vědec nezačne usilovat o pochopení celku a obecnějších principů, a pouze vychází z nějakých pevně daných premis a bádá jen na takto úzce nalajnovaném hřišti, nemůže nikdy nic pochopit.

Příliš úzká specializace je přitom hlavní příčinou úpadku dnešní společnosti a rychlé destrukce starého světa a toho, jak jsou nastaveny jeho systémy. Úzká specializace nutí takového člověka ponořit se do jednoho výseku reality, ale bez jakéhokoli kontextu. Jeho práce a styl uvažování jej vede k tomu, že se dozvídá stále víc o stále menších věcech, aniž by cokoli tušil o celku, který ty malé části tvoří. Biochemik může znát dokonale reakci enzymu, ale netuší, proč je zdraví nemocné. Ekonom šermuje deriváty a opcemi na burze, ale nechápe, kam vede finanční systém, který takové nástroje používá, a proč krachuje systém virtuálních levných peněz. Evoluční biolog či lékař straší mrazáky na mrtvoly v době covidu a děsí lidi k smrti, a ještě si nechá píchnout vakcínu, která je nebezpečnější než celý virus, proti kterému byla údajně vyvinuta. Historik detailně pitvá události, ale nerozumí jejich příčinám a dějinným rytmům. Je to jen kolosální nevědomost, přikrytá rouchem odbornosti.

Takový specialista, který projde celým vzdělávacím systémem, aniž by si všiml, jakými bludy je často „krmen“, ví po tom všem JAK, ale neví PROČ. Dokáže operovat s daty, ale neumí položit správnou otázku. Může být rychlý, přesný a efektivní – ale i nebezpečný, neboť nemá integraci s vyššími principy a v důsledku vlastně neví, co činí a proč. Jen to prostě dělá. Je jako granát, jemuž stačí neopatrně zavadit o pojistku, jež visí na vlásku. A právě to je důvod, proč většina dnešních „odborníků“ pomáhá budovat systém, který je nelidský, neudržitelný, nelogický – ale téměř perfektně a „špičkově“ funguje na dílčích úrovních.

Odborník, kterého moderní vzdělávací systém stvoří, zná jeden tón, ale nikdy neslyšel melodii. Kromě toho, že to vede z dlouhodobého pohledu k destrukci a degeneraci lidstva, kterou můžeme pozorovat v přímém přenosu, je zde ale ještě jedna rovina, jíž je dobré si všímat. Není to jeho chyba, omyl nebo nějaké vedlejší důsledky dobře myšleného plánu, ale záměr. Současný systém to dělá zcela úmyslně a specialisty, kteří nic nevědí, vychovává především proto, že jsou snadno kontrolovatelní a manipulovatelní. Vypadají, jak jsou chytří a kolik toho vědí, ale když vybočíte z jejich mikrokosmu, kde vám nazpaměť citují složité vzorce a definice, nevědí vůbec nic. Tím, že se neptají na smysl, nemohou odhalit lež ani manipulaci. A proto, že neodhalí manipulaci, nemohou ohrozit rámec, v němž jsou školeni. A tím starý systém chrání. Protože platí jednoduchá rovnice: „Čím užší výsek reality znáš, tím víc se spoléháš na ,experty‘ v jiných výsecích – a tím víc jsi součástí kolektivní slepoty.“

Bez přesahu, přechodu mezi disciplínami, hlubšího vnitřního zakotvení a zájmu o to, jak věci skutečně fungují, nevede úzká specializace k poznání, ale jeho pošlapání. A k tomu, že nevznikají nové myšlenky, ale jen přehledy, metaanalýzy, algoritmy, katalogy a recykláty. Člověk sice zdánlivě víc ví, ale míň chápe.

Při povrchním pohledu to přitom skutečně může vypadat jako pokrok. Máme přece nejvýkonnější počítače. Léky na tisíce nemocí. Provádíme transplantace orgánů. Konstruujeme rakety, které doletí do kosmu. Vyrábíme roboty, kteří dokážou skvělé věci. Je to ale pouhá iluze pokroku, jež odvádí pozornost od toho hlavního, co nemáme. A to je rozumná společnost. Smysluplná kultura. A samostatně myslící a vědomí jedinci, kteří ji tvoří. Protože k čemu je vytvářet v jistém smyslu zázraky, když nerozumíme tomu nejdůležitějšímu, zázraku života? A ani se o to nesnažíme?

Neptej se a makej

Tím, že jsou vzdělávání a věda roztříštěny, fragmentovány, nemůžeme pochopit smysl ničeho. Dochází k takzvané atomizaci poznání. Biolog se nevyzná v psychologii. Inženýr netuší o kulturních archetypech. Historik nechápe vliv elektromagnetického pole na vývoj civilizací. Psycholog poslouchá slova a rozumí hlasu rozumu, ale nechápe řeč duše. A tak vzniká paradox pokročilého úpadku – čím víc vynálezů máme, tím méně víme, co s nimi a proč. A tím prázdnější uvnitř jako lidé jsme.

Oddělili jsme se tím od kosmického řádu i přírody, jíž jsme součástí a kde to funguje  jinak. Včela jistě neslyšela nic o botanice, ale přesně ví, co má dělat, a slouží celku. Voda nerozumí hydrodynamice, ale plyne v proudu. Jen člověk pořád něco studuje a rozebírá, ale nechápe nic a ničí planetu i sám sebe. Místo aby usiloval nejen o to, aby věděl, ale také chápal smysl, je odmala veden a učen k tomu, že není důležitý smysl, ale technologie. Jenže technologie bez pokory a moudrosti se stává nástrojem destrukce. A právě to je kořenem tragédie lidského druhu, jenž svou hloupostí a povrchností usiluje o své vlastní vyhubení.

A tak nám zde vyvstává jistý vzdělávací paradox. Ten, kdo projde všemi stupni vzdělávacího systému, třeba proto, že ke své práci potřebuje „štempl“, z něj může vyjít dosti popleten a určitým způsobem naprogramován, pokud takto bezmyšlenkovitě vše jen přijímá a všemu věří. Aniž by si to vůbec uvědomoval. A ve své další profesní kariéře už jen opakuje a rozvíjí to, co se dozvěděl ve škole. Může dosáhnout spousty úspěchů, dostat se do dobrých funkcí, vydělat pěkné peníze... Pokud však nepracuje v nějaké firmě, kde vyvíjí produkty nebo má nějakou praktickou či technickou funkci, ale zůstane například v akademickém sektoru nebo si vybere jako pole působení vědu, může třeba něco vylepšit či rozvinout, ale nemůže nic vymyslet ani na nic kloudného a objevného přijít, protože se nikdy nenaučil samostatně myslet. 

Dochází k atomizaci poznání. Biolog se nevyzná v psychologii. Historik nechápe vliv elektromagnetického pole na vývoj civilizací. Psycholog poslouchá slova, ale nechápe řeč duše... 

Ani pětadvacet titulů a zkratek před jménem a za jménem neudělá z člověka vzdělance, učence či dobrého odborníka, pokud pouze papouškuje a přikyvuje, ale ve skutečnosti nemá o oborech, které vystudoval, v podstatě ani šajna. A nerozumí jim do hloubky, neboť není schopen a ochoten PŘEMÝŠLET a nikdy to ani nezkoušel. Vlastně ani neví, co to je a jak takové myšlení vypadá.

A co je na tom ze všeho nejhorší? Že si skoro nikdo neuvědomuje, jak je to šílené, protože je součástí blázince, který se naučil považovat za normální svět. Začíná to již doma krátce po narození ze strany rodičů, kteří prošli stejným výchovným a vzdělávacím kolečkem o generaci dříve.

Od dětství je lidem říkáno: „Takhle to prostě je.“ Neptej se proč, ale jak. Nezpochybňuj systém, ale funguj v něm a dosáhni v něm co největších úspěchů, ať na tebe můžeme být hrdí a ať se máš dobře. A jestli se ti to nelíbí a zdá se ti to, jak svět funguje divné, nejspíš jsi divný ty, protože svět je takový, jaký je, a to je normální. Tak si koukej zvyknout a přizpůsob se. Neptej se a makej.

Celý systém je nazdobený jako výloha obchodu. Navenek je obalen příběhem pokroku, odbornosti a racionality. Ano, realita je překryta příběhem, mýtem, který se šíří nepřetržitě z médií, škol, filmů, reklam, univerzit, vědeckých pracovišť… Vzniká tím kulisa rozumu, která překrývá chaos a absurditu. Věci se zásadně neukazují takové, jaké jsou, ale tak, jak mají vypadat. Je to jako kolektivní hypnóza, a přitom by jen stačilo otevřít oči.

Většina lidí se díky této výchově k poslušnosti nikdy nenaučí skládat věci dohromady, protože systém znesnadňuje propojování oborů a vyzdvihuje specializaci a jednooborovost. Širší vnímání v souvislostech a bez klapek na očích zesměšňuje jako „konspirační“ nebo „ezoterické“. A vychovává úzce zaměřené experty, nikoli moudré lidi. A tak, když člověk nedá dohromady obraz, nedojde mu, že to celé nedává smysl. A co je nejčastěji opakováno, to se stává normálním. A co je normální, to je žádané. I kdyby to bylo třeba šílenství. 

Na druhou stranu, kdo chce, může to poměrně snadno uvidět. Jenže aby to člověk v nějaké fázi svého života uvidět chtěl, musel by přehodnotit celé své dosavadní bytí a přiznat si, v čem to vlastně žije. Uznat, že naletěl a že se nechal vést lží. A celé to zahodit a začít znovu, pěkně od základu stavět život nový. To je velice bolestivé, náročné a osamělé. A protože se do toho nikomu nechce, je snazší šílenství povýšit na normu, mávnout nad tím vším rukou a říct, že „taková je doba“. Většina lidí tudíž zřejmý fakt, že žije ve šílenství, vůbec nevidí nebo vidět nechce, protože šílenství bylo normalizováno, obaleno expertními tituly a naprogramováno jako „pokrok“.

A co víc, kdyby jim to chtěl někdo říct nebo ukázat, ohrožuje to jejich dosavadní způsob života a ego natolik silně, že budou bojovat nejen proti této pro ně krajně nepříjemné a ohrožující zprávě, ale zejména proti jejímu nositeli. Protože když někdo nechce něco vidět, snaží se zničit to, co mu to ukazuje. Zlobí se na zrcadlo, i když má křivou hubu. A to je také důvod, proč se svět a jeho civilizace tak těžko mění i ve chvíli, kdy je v pokročilém stadiu rozkladu.

‍