Abych nemluvil pouze obecně, uvedu jeden takový odstrašující příklad z praxe. Znám velmi dobře jednoho s prominutím úplného blbečka, který studoval asi čtyři nebo pět škol, strašně dlouho. V podstatě mu to zabralo celé mládí, a teprve nedávno, pár let před čtyřicítkou, s tím (možná) skončil. Na tom by nemuselo být samo o sobě nic špatného, kdyby mu to aspoň k něčemu bylo. On má ale dva doktorské tituly z různých škol a oborů před jménem, a dva za jménem. A asi aby si připadal líp, vypisuje si před jméno i dva tituly magisterské (též z různých škol a oborů).
Normální člověk, který by uvažoval prakticky a racionálně, by si přitom nechal jen ty vyšší hodnosti. Jakmile dokončí magisterské studium a zakončí jej rigorózní zkouškou, což mu přidělí titul PhDr. či RNDr., a pak by ještě v jiném oboru zvládl jiného magistra, mohl by si psát před jménem PhDr. Mgr. Je ale otázka, zda by o to vůbec stál a k čemu by mu to bylo. Je to prakticky jedno a totéž, neboť takzvaný malý doktorát je na úrovni magisterského studia, jen je zakončený jednou zkouškou navíc a často bývá udělen lidem, kteří si požádají o to, aby byla jejich diplomová práce uznána zároveň jako práce rigorózní. Je to čistě české a slovenské specifikum, protože to, co Češi milují nejvíc, jsou kromě vlastnického bydlení právě akademické tituly. Takže si vyšperkováním magisterského titulu může víc lidí říkat „pane doktore“ či „paní doktorko“, ač neabsolvovali skutečné tříleté navazující doktorské neboli postgraduální studium, zakončené titulem PhD. za jménem.
Nejvíc vidět je tato titulová absurdita u právníků. Právníkem je člověk, který absolvoval vysokou školu s právnickým vzděláním a obdržel titul Mgr. Tedy každý, kdo studoval pět let na právnické škole a studium zakončil státní závěrečnou zkouškou (v Plzni svého času, ale i na jiných školách to jde někdy i rychleji, jen je to asi dost drahé). Přesto má většina lidí v hlavě zafixováno, že správný právník, potažmo advokát musí mít před jménem JUDr. To ale není pravda. Mezi tituly Mgr. a JUDr. na právnické škole není totiž vůbec žádný rozdíl.
S výjimkou jediného – že si absolvent může zažádat o složení takzvané státní rigorózní zkoušky, která sestává z ústní zkoušky z jednoho z vybraných tematických okruhů a ze sepsání a následné obhajoby odborné (rigorózní) práce. Za tu může být na některých oborech – záleží na vnitřních předpisech školy – uznána studentovi, který si o to požádá, i diplomová práce nebo její základ, jenž se trochu vylepší a rozpracuje. Rigorózní práce například musí mít aspoň 100 stran a měla by být hodnotnější, takže na ni může stačit lepší diplomová práce. Nebo se stávající diplomka vezme a rozšíří – například tím, že se trochu rozepíše či rozpracuje nějaká kapitola nebo se do ní zapracují větší vzorky dat, aby to „vyšlo“.
Ovšem třeba takový inženýr získat titul PhDr. či RNDr. získat nemůže, protože v § 46 odst. 5 zákona o vysokých školách se píše: „Absolventi magisterských studijních programů, kteří získali akademický titul Mgr., mohou vykonat v téže oblasti studia státní rigorózní zkoušku, jejíž součástí je obhajoba rigorózní práce.“ Kdyby si chtěl inženýr nechat říkat „doktore“, musel by absolvovat opravdové tříleté doktorské studium, generující skutečné (nikoli „fejkové“) doktory, zakončené disertační prací, jež klade na obsah, kvalitu, rozsah i přínos práce mnohem vyšší nároky.
A právě tady vyvstává ta největší absurdita ze všech absurdit, kterých můžeme být v tomto kocourkovském státě svědky. Žádnému inženýrovi titul PhDr. či RNDr. nechybí, protože titul Ing. má ve společnosti sám o sobě dobrý zvuk. Magistři, kteří podle zákona mohou, si ale rádi rigorózní zkoušku složí a nechají uznat či rozepíší diplomovou práci jako rigorózní, aby si mohli nechat říkat „doktore“, i když doktory nejsou, protože podle zákona je titul JUDr., RNDr., PharmDr. (u farmacie) nebo třeba ThDr. (teologie) titulem magisterské úrovně. Prostě stejný titul, jehož jediným bonusem je, že dělá z magistrů doktory pro lidi, kteří se v tom nevyznají a nevědí, že doktory ve skutečnosti nejsou. Neboli titul, pro který by se jako nejlepší slovo hodilo titul kosmetický či marketingový. Žádný jiný význam nemá. Kdyby si někdo napsal před jméno PUDr. – ve významu posunovač u dráhy –, vyjde to nastejno. Jasně, posunovač asi nemá magistra, ale víte, jak to myslím – důležitý je jen titul Mgr.
Navíc je tento titul na rozdíl od ostatních akademických titulů v České republice (i Slovenské) zpoplatněn. Ano, platí se za něj. Například titul JUDr. na Právnické fakultě univerzity Karlovy stojí 8500 Kč (za podání přihlášky) plus 6500 Kč (za přípravu a možnost konzultací), tedy celkem 15 000 Kč. Do reklamy je prostě třeba investovat. Tvrzení o marketingovém či kosmetickém titulu není tedy ani nepodložené, ani nejde o bezobsažný výkřik. Důkazem budiž příběh tohoto titulu a jeho vývoj v rámci vysokoškolského zákona.
Pro ideologii, která stavěla na „vládě pracujících“, bylo žádoucí tyto symboly devalvovat. A tak komunisti akademické tituly fakticky prostě zrušili.
Když došlo v roce 1948 ke státnímu převratu, k moci se dostávalo v rámci nové třídní ideologie více takzvaných dělnických kádrů. Lidí, kteří neměli na studium hlavu a jejich vlohy se hodily na manuální profese či povolání, kde se nic moc nevymýšlí, ale fyzicky se pracuje. A protože komunisti vyhazovali a likvidovali opozici a nejnebezpečnější společenská vrstva pro ně byla inteligence, snažili se do vyšších i řídících funkcí vytáhnout a jmenovat více takzvaných obyčejných lidí.
Po takzvaném vítězném únoru, který byl pro tento národ z dlouhodobého hlediska fatální prohrou, jež se nenapravitelným způsobem podepsala na charakteru i myšlení lidí, byla intelektuální elita vnímána jako potenciální hrozba. Příliš samostatná, nebezpečná, svobodomyslná či hůře manipulovatelná.
A tak komunisté přistoupili k do té doby nevídané věci. Titul totiž nebyl pouze označením akademické hodnosti, ale i znakem prestiže a určité intelektuální úrovně, která dává svému nositeli jistou moc. Moc se samostatně rozhodovat a chápat a prohlédnout, že vše nemusí být tak, jak je navenek prezentováno.
Právě proto bylo pro ideologii, která stavěla na „vládě pracujících“, žádoucí tyto symboly devalvovat. A tak komunisti tituly prostě zrušili. Konkrétně prostřednictvím zákona č. 58/1950 Sb., o vysokých školách. Podle jeho výkladu dostávali absolventi univerzitních oborů v letech 1953 až 1966 diplom bez titulu. Pouze některým technickým, lékařským a ekonomickým oborům byl přiznán absolventský titul. Avšak tituly typu Ing. či MUDr. fakticky přestaly platit pro většinu oborů.
Nějak ale bylo třeba označit kvalifikované lidi, a tak bylo místo zkratky v podobě akademického titulu zavedeno popisně-funkční profesní označení – promovaný lékař, promovaný právník, promovaný filozof, promovaný inženýr či prominentní komunista. Pardon, to poslední je jen hořký vtípek – za chvilku vysvětlím.
Z uvedené změny v zákoně je vidět, že nešlo o úplné vypuštění všech titulů, ale spíše o reformu způsobu jejich uznávání či používání. Jinými slovy – byly potlačeny univerzitní tituly a nahradilo je jakési profesní označení. Jako se zpívá v písničce známé folkové skupiny Rangers, kterou potkalo to samé co akademické tituly. Kvůli „buržoazní“ a kapitalistické angličtině si museli název počeštit a říkat si Plavci (Jezdci se jim asi nelíbili): „Já studoval a studoval a budoucnost si budoval; má máma chtěla, aby ze mě zeměměřič byl. Pak v běhu věcí nastal zlom, já došel jsem si pro diplom; teď už mě hřeje v kapse, čímž se splnil mámin cíl. Mé nadání je všestranné, jsem bystrý, moje sestra ne; však strojařina potkala mě asi omylem. Proč já jen na tu školu lez‘, když nevymyslím vynález a nikdy nepochopím to perpetuum mobile. Promovaní inženýři, sinus, kosinus, deskriptiva, promovaní inženýři. Kdo je tu inženýr, ať s námi zpívá ,promovaní inženýři‘. Sinus, kosinus, deskriptiva, promovaní inženýři, hlavy študované…“
Jelikož vládnoucí KSČ z ideologických důvodů systematicky prosazovala dělníky a rolníky do vedoucích pozic, i na univerzitách, musela to zařídit tak, aby to mohlo jakžtakž fungovat aspoň navenek. Byla zavedena kádrová politika, jež zvýhodňovala přijímání lidí dělnického původu, kteří byli někdy až směšně nekvalifikovaní. Je to podobné jako dnes, když se předepsala vysoká škola třeba pro některé policejní funkce či místa na úřadech. A tak lidi, kteří byli dvacet let ze školy, si začali kupovat… pardon, dodělávat vzdělání často na obskurních soukromých školách.
Stačilo, aby byl někdo politicky angažovaný, a mohl udělat kariéru, o které by se mu jinak ani nesnilo, protože by ho za normálních okolností na žádnou vysokou školu nevzali, jelikož na vyšší pozici ani funkci prostě neměl dost vysoký intelekt.
A pokud by bylo těmto lidem ponecháno udělování klasických titulů, mohlo by to ještě víc upozornit na to, že se na své funkce dostali kvůli stranické knížce, nikoli proto, že jsou chytří a danému oboru rozumějí nebo mají pro tu práci či funkci vlohy. To by je vystavilo všeobecnému posměchu a snížilo vážnost celé komunistické politiky. Jen si představte, kdyby nějaký soudruh, který vychodil pár tříd základní školy a neuměl bez pravopisné chyby napsat ani větu, nezvládl ten svůj titul ani správně napsat. Jak by to vypadalo?
Akce 77
Kádrově vhodní lidé, kteří se dostali nahoru jen proto, že byli z té správné soudružské rodiny, zkrátka neměli potřebné znalosti ani schopnosti, ale titul promovaný nebo absolvent zněl přece jen nenápadněji a neutrálněji a nebudil takový posměch nebo srovnávání s někým, kdo na to hlavu opravdu má. V systému, kde vládnou dělníci, ale studují často jen z milosti a na papíře, bylo proto potřeba tyto symboly moci vymazat – a nahradit je neutrálními, nevinně znějícími označeními jako „promovaný právník“.
Cílem této reformy ale nebylo jen povýšit dělníky, ale také snížit rozdíly a intelektuální propast mezi nimi a skutečně vzdělanými lidmi. Tituly JUDr., RNDr., PhDr. apod. by příliš tloukly do očí, a ještě víc zdůrazňovaly blbost dotyčného aparátčíka, zatímco „promovaný právník“ zní téměř jako zaměstnání. Neboli všichni jsme si teď rovni, ale té rovnosti dosáhneme snižováním úrovně.
Mnoho kvalitních vědců a profesorů navíc bylo po převratu perzekvováno nebo vyhozeno, a to i v rámci takzvané Akce 77, jež byla zahájena v červnu před 74 lety. Při ní bylo zhruba 77 000 úředníků, lékařů, učitelů či akademiků degradováno a skončili v továrnách u pásů a na stavbách. Politicky nespolehlivá část inteligence, která nebyla k poúnorovému režimu loajální, musela vyklidit pozice, jež byly obsazeny angažovanými dělníky. Nový režim se rozhodl vypořádat s částí střední třídy, kterou poslal do průmyslu, s odůvodněním, že má nedostatek pracovních sil. Po zlikvidování živnostníků a zemědělců tak přišla na řadu další třída.
Noví prověření lidé na jejich místech ale neměli intelektuální kapacitu na to, aby je nahradili, aby to utáhli a aby systém obohatili, a tak školství nevyhnutelně zhlouplo. Muselo, protože inteligentnějších lidí je v populaci vždy jen malý počet, a pokud s částí z nich zatočíte, jiné už nenajdete. To, že se tituly v roce 1966 zase potichu vrátily, tak můžeme považovat za jisté přiznání neúspěchu oné ideologicky motivované čistky. A také uvědomění, že bez prestiže se nedalo konkurovat Západu ani se s ním porovnávat, natož motivovat vlastní studenty a držet nějakou snesitelnou základní laťku. To bez skutečných a tradičně označených odborníků prostě nejde.
Když to soudruzi v roce 1989 položili, z důvodů, které jsme si popisovali v předchozím vydání Šifry, zprvu se mohlo zdát, že dostane vzpruhu i nově vznikající svobodné školství. Po počátečním nadějném období v 90. letech 20. století se však stal pravý opak a již tak nízká laťka byla snížena. Až pod zem. A to paradoxně z podobných nebo stejných důvodů, z jakých školství pokřivili komunisté.
