Po necelých patnácti letech své vzdělávací „reformy“, kdy zákon č. 58/1950 Sb., o vysokých školách neumožňoval skládat rigorózní zkoušky ani státní zkoušky s titulem a kdy se pouze označovali absolventi a kvalifikovaní lidé se popisovali pofidérně jako promovaní právníci či inženýři, komunisté udělování titulů zase v tichosti vrátili.
Úroveň vzdělávání ani pracovníků už se tím po čistce s názvem Akce 77, která byla spuštěna v roce 1951 a která předepisovala kvótu 77 000 lidí z řad inteligence pro přesun do továren, ale udržet a zachránit nepodařilo.
Akce 77 byla sice teoreticky a oficiálně zaměřena zejména na masový přesun úředníků do výroby, ale prakticky sahala mnohem hlouběji. A to nejen z ideologických důvodů, které v tom sehrály významnou roli – ale i praktických. „Jeden důvod byl mocensko-politický. Bylo to namířeno proti určité části lidí, kteří měli být vyřazeni ze svého běžného života, ze svých profesí a podobně a včleněni – v tehdejším výrazivu – do dělnické třídy. Měli se s ní žít, přetavit se v ni a podobně. Druhý důvod ovšem byl i ekonomický. Československý průmysl trpěl chronickým nedostatkem pracovních sil, a tato akce, jakož i potom mnohé další akce, měly naplnit pracovní síly především v těžkém průmyslu,“ vysvětloval před pěti lety v pořadu Historie.cs (ve velmi zajímavém dílu s názvem Z kanceláře do továrny) historik Zdeněk Jirásek ze Slezské univerzity v Opavě.
Historik Michal Pehr z Masarykova ústavu a Archivu AV ČR v Praze tamtéž přidává: „Byla tu snaha komunistické moci přetvořit společnost ve svůj obraz. S tím samozřejmě souvisejí ty mocensko-politické a ekonomické důvody, snaha rozbít staré úřednické elity a dosáhnout toho, aby staří úředníci praktici odešli a vznikala tu nová společnost komunistického typu. Takže to mělo sloužit i jako propagandistická záležitost. (…) Nesmíme totiž zapomínat, že společnost se transformuje jako celek. Komunisté chtějí vytvářet novou společnost podle svých vzorů. A tam nejde jen o přesunutí úředníků do výroby. Ta snaha je popsána řadou dalších, navazujících akcí. Například ruku v ruce s tím šla ,Akce B‘, kdy se masově stěhovali lidé z velkých měst na venkov do přidělených bytů. Zároveň vznikaly Nápravně pracovní tábory (NPT). Rovněž je to doba, kdy se bojuje proti živnostníkům, kulakům, církvi, proti zbytkům politické opozice. Je to ono hledání třídního nepřítele, který by mohl v rámci těchto skupin jít proti komunistické straně a komunistickému hnutí. To vše společnost neobyčejným způsobem proměňuje.“
„Vždy máme tendenci vidět primárně represivní zásahy, celou tu škálu postihů. Musíme ale brát vážně i to, co komunisté říkají. Oni měli skutečně představu nového řádu, nového člověka. A tato represivní opatření jsou pak jen dílem ve skládačce přetváření celé společnosti výchovou a převýchovou. Když čtete dokumenty z počátku 50. let, respektive konce 40. let, neustále narážíte na nějaká školení, převýchovu, socialistické vlastnosti, formování úplně jiného, nového člověka. Čili v kontextu nejde jen o represivní opatření, ale o opatření ,pozitivní‘, která mají vést k vytvoření toho nového člověka. Dost pikantní ovšem je, že v řadě případů lze doložit, že dělníci vlastně ani nechtěli jít studovat, dělat kariéru, nechtěli být funkcionáři. Čili už na této bázi ta ideální představa do určité míry okamžitě troskotá,“ doplňuje interesantním příspěvkem do debaty Jaroslav Cuhra z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.
A právě tady se dostáváme k samotnému jádru celého problému, kterým je kompletní proměna společnosti pod taktovkou komunistů. Ti totiž – i když to někteří z nich (přinejmenším z počátku) mohli myslet dobře – nevycházeli z reality a toho, jak funguje lidská společnost či ekonomika, ale ze svých představ o tom, jak by fungovat měly. A aby tuto představu naplnili nebo se jí co nejvíc přiblížili, začali do běhu věcí uměle a velmi radikálně zasahovat. Jenže když neprozřetelně zasáhnete v jednom směru, může to mít za následek řetězovou reakci a defekt v místech, kde jste to ani nečekali. To se pak pokusíte spravit jiným opatřením, ale rozsype se to zase jinde… A čím víc se to snažíte opravit, tím víc je to rozbité, protože se začíná rozpadat celek, který držel organicky pohromadě.
Oni měli skutečně představu nového řádu, nového člověka. A tato represivní opatření jsou pak jen dílem ve skládačce přetváření celé společnosti výchovou a převýchovou.
Tady máme nějaký úkol, který jsme si vytyčili; a abychom ho mohli splnit, musíme podniknout konkrétní kroky. Lépe to ale může vypadat na papíře, než když se o to pokusíte v praxi. Takovým umělým zásahům a regulacím, které nevycházejí z potřeb a poptávky svobodné společnosti, ale z byrokratických rozhodnutí, plánů a zásahů, nařizovaných shora, se jinak říká také sociální inženýrství. A my ho dobře známe nejen z budování československého socialismu, ale i z dnešního fungování Evropské unie, která je takovým modernizovaným Sovětským svazem, obarveným namodro. (Ve skutečnosti tedy spíše nazeleno.) Nechcete kupovat naše geniální elektroauta? Tak nastavíme podmínky tak, že vám zdražíme auta se spalovacími motory a elektromobily budeme dotovat, aby si je koupil aspoň někdo, třeba firmy. Jinak by nikdo neměl důvod přestat kupovat normální auta, kvalitní a spolehlivá. Tedy kvalitní… kvůli euronormám musejí automobilky vyrábět místo silných a spolehlivých motorů (1.6 či 1.4) slabé motůrky s turbodmychadly (1.0 či 1.2), kde jsou jednotlivé součástky více namáhány a rychleji se kazí.
Podobně jsou propagovány či dotovány obnovitelné zdroje energie typu solárních panelů či větrníků, které nerovnoměrně zatěžují elektrickou síť a přenosovou soustavu. A když pak některého slunného dne kolem poledne najednou prudce poklesne odběr elektřiny v důsledku poledních obědových přestávek v továrnách, ale na druhé straně je na maximu produkce solárních elektráren, na průšvih, jaký jsme zažili v Česku v pátek 4. července, je nevyhnutelně zaděláno.
Co se vlastně onoho černého blackoutového dne stalo? Přestože Fialova vláda – jako pokaždé, když něco řekne – nestydatě lže o tom, že blackout, při kterém se na několik hodin octlo bez elektřiny více než milion odběratelů, nesouvisel s green dealem, fakta hovoří zcela opačnou řečí.
Prý za to nemůže zelená politika, ale spadlý drát. Jenže nikdo z těch zelených podvodníků a „cinknutých“ médií, která v tom pro ně lukrativním a pro ostatní destruktivním podfuku jedou celou dobu s nimi, už nechce říct, proč ten drát spadl. Jinými slovy, důsledek vydávají za příčinu, ale při jejich nenapravitelné tuposti není těžké jejich lhaní, které nabývá až nepředstavitelně gigantických rozměrů, odhalit. A to velmi elegantně – pomocí jejich vlastních oficiálních údajů, které nelze napadnout ani vyvrátit.
Podle společnosti ČEPS, a. s. (ČEPS = Česká elektroenergetická přenosová soustava) zapříčinil pád důležitého drátu vysokého napětí v oblasti Žatecka. Klíčové je v tomto případě právě místo, kde k havárii došlo. Vedení velmi vysokého napětí V411, kde měl spadnout onen fázový vodič, se nachází mezi dvěma rozvodnami v severozápadních Čechách, mezi městy Kadaň a Louny. Tedy přesně v místech, kudy do České republiky proudí přes toto vedení přebytky zelené elektřiny z Německa.
Ne, nelze přímo tvrdit, že by německá fotovoltaika shodila český drát, to by nebylo seriózní ani technicky správné. Mechanismus, jakým k tomu došlo, je o trochu komplikovanější; nicméně velmi úzce s tím souvisí. Poledne je totiž časem maximální produkce solárních elektráren (v Německu i u nás), ale zároveň i minimální spotřeby v průmyslu kvůli obědům a siestám. Jakmile poklesl kolem poledne odběr, musely české elektrárny snížit příkon. Jenže fotovoltaické elektrárny jely za poledního slunce naplno. Je to tedy doba, kdy síť je extrémně zatěžována přebytky energie, které musí někam „odtéct“.
Na Žatecku se napojuje česká přenosová síť na německou, konkrétně přes rozvodny a linky do Saska. A přesně tudy proudí přebytky energie z Německa – ať už z větrných farem na severu, nebo ze solárních polí na jihu. To je ale náhodička.
Twitterový účet podcastu Vysoké napětí, kde se bývalý novinář Michal Půr spolu s byznysovými insidery, experty a vizionáři dívá pod povrch dění v klasické i moderní energetice i plynárenství a ukazuje i širší souvislosti dopadů evropské energetické politiky, zveřejnil mapku přetoků hodinu před českým výpadkem, tedy asi v 11.00. Přetok z Německa byl více než dvojnásobek proti plánu. V České televizi pak vedoucí katedry elektroenergetiky Fakulty elektrotechnické ČVUT Zdeněk Müller potvrdil, že úsek velmi vysokého napětí, kde „spadl drát“, patří k nejzatíženějším koridorům v zemi, protože „spojuje rozvodnu v Německu se sítí ČEPSu“.
Jako ve Španělsku
A právě při tomto přetížení sítě došlo k mechanickému poškození fázového vodiče – prostě to nevydržel. To samozřejmě neznamená, že by nemohlo dojít k defektu i za normálních okolností, ale každý rozumný člověk chápe, že při extrémním přetížení, zvlášť když se s ním vodič potýká dlouhodobě, může dojít například k přehřátí kovu a jeho roztažení, ztrátě mechanické pevnosti a vyvěšení, vibracím kvůli nestabilnímu toku energie či elektromagnetickému zatížení vyššímu, než na které bylo dimenzováno.
Nelze tedy mluvit o běžné poruše, ale o systémovém kolapsu, který je důsledkem špatně řízeného a rozloženého zatížení sítě – a hlavně nesymetrických toků z obnovitelných zdrojů energie, na které síť neumí pružně reagovat. K tomu samému přitom došlo už 19. června ve Španělsku, kde fotovoltaické a větrné elektrárny rovněž přetížily síť, když během oběda klesla spotřeba, a zároveň prudce vzrostla produkce. Nešlo ji v tu chvíli nikam přeposlat, protože Evropa byla také na maximu. Síť se proto zhroutila. Je jisté, že podobných incidentů bude přibývat.
Milanův tip: Jupí sirup Mojito. Když mě zastihl v pátek kolem poledního zmiňovaný blackout, chladil jsem si v tom vedru nealkoholické pivo, abych se osvěžil. Přešel jsem proto na náhradní plán. Sáhl jsem pro kohoutkovou (filtrovanou) vodu a šťávu. Nedávno nám došel mátový sirup Kitl, přesněji syrob. A ten nebo Monin Mojito, který jsme chtěli na léto taky vyzkoušet, by přišel až za několik dní, po vlně veder. A tak jsem sáhl v Tescu po jediném mátovém sirupu, Lahvince Koktejl Mojito od Jupí. Neměl sice třtinový cukr, ale bez konzervantů i sladidel a s přídavkem citronové a limetkové šťávy byl překvapivě moc dobrý. Někdy může být i za málo peněz docela dost muziky.
Řešením, když nebo než se přetíží síť, by bylo v tu chvíli jednoduchým příkazem odpojit fotovoltaické elektrárny nebo jejich část od sítě tak, aby se vyrovnalo napětí. To ale není z politických důvodů možné, protože evropská zelená politika poskytuje investorům do fotovoltaiky dotace a garantuje výnosy. A kdyby byli vypnuti, podali by žaloby o náhrady škod. Bez dotací a garantovaných výnosů by přitom nikdo větrníky ani fotovoltaické panely nestavěl a neinstaloval.
Když si představíte všechny ty šílenosti, které přináší tento nechvalně proslulý green deal a tlačená zelená politika a agenda jednotlivým členským státům a občanům evropských zemí, je to tomu, co dělali českoslovenští komunisté po druhé světové válce, až překvapivě podobné. Ti si taky něco usmysleli, a bez ohledu na následky, realitu a to, jestli je to rozumný a uskutečnitelný nápad, se pustili do jeho realizace. A to velmi radikálním a razantním způsobem.
A protože sociálně inženýrsky přetvářeli celou společnost a brali to pořádně od podlahy, začalo se jim řízení státu nejen postupně rozpadat a vzdalovat od původních cílů, ale zanechalo to hluboké stopy a změny v DNA celých generacích občanů, se kterými se potýkáme dodnes. Protože tím, že se propsaly velmi hluboko do duší i hlav lidí, dnes to nejenže není o mnoho lepší, ale pořád se to zhoršuje. Zvlášť když se to propojilo se sociálním inženýrstvím v socialismu bruselského typu. Kdysi jsem slyšel jeden takový velmi výstižný vtípek, který je tak realistický, až z něj mrazí: „Socialismus je plně vytížen a kolabuje pod tíhou řešení problémů, které by nenastaly, kdyby socialismus nebyl.
