Od 60. let 20. století se tedy pan Špůrek věnoval souběžně se svou profesí vědeckého pracovníka v Geologickém ústavu Československé akademie věd a později v Geofondu samostudiu politické a mundánní astrologie. Tu se od počátku snažil poctivě zakreslit do laboratorního rámce, propojit ji s astronomií, geologií i archeologií nejnovějšími geologickými a astronomickými poznatky a vystavět ji na „tvrdých“ datech a jako systematickou studii, nikoli jako ezoterickou domněnku. Již tato syntéza byla sama o sobě výjimečná – a jak se ukázalo, tak i velmi nosná.
Dokud si doktor Špůrek po práci studoval astrologii, kde využíval vědecké metody k jejímu zpracování a legitimizaci, směrem k interdisciplinární syntéze, ničemu to nevadilo. Kromě toho byl také aktivní v umělecké oblasti, když byl v 60. letech členem Svazu československých výtvarných umělců. A věnoval se též fotografii a koláži. Nedělalo to rozruch.
To se ovšem změnilo v průběhu 80. let, kdy rozčeřil stojaté odborné vody tím, že se začal seriózně zabývat problematikou českých megalitických památek. Jako megality souhrnně označujeme objekty z velkých, neopracovaných nebo nahrubo opracovaných balvanů z časů minulých. Konkrétně z pravěku, což je velice vágní označení pro celou dosud neznámou minulost lidstva. Neboli z dob, ze kterých se nedochovaly nebo nejsou dostupné žádné písemné prameny.
Megality sloužily lidem v nezmapované minulosti k pohřebním, kultovním, astronomickým, chronologickým, energetickým, popřípadě dalším účelům. Nejvíce se sice vyskytují v západní a severní Evropě a ve Středomoří, ale najít je lze po celé Zemi. Nejznámější megalitickou stavbou je britský Stonehenge.
Jednotlivé vztyčené kameny, které megalitické památky tvoří, se pak nazývají menhiry. A právě ty zajímaly mimo jiné i Milana Špůrka. Menhir je tedy, zjednodušeně řečeno, neopracovaný či málo opracovaný kamenný blok, který je svisle zasazený do země. Slovo menhir je složeninou z bretonských slov men (kámen) a hir (dlouhý), protože právě v Bretani se těchto balvanů nachází nejvíc.
Přinejmenším desítky velkých vztyčených kamenů, připomínajících tradiční „pravěké“ megality, ale stojí i na území České republiky. Milan Špůrek je nejen utřídil a vypracoval jejich soupis, ale zkoumal též podrobně jejich geometrické a astronomické souvislosti. A přišel přitom s návrhem, že jde o jednotný laténský celek – neboli o stavby z období mezi 5. stoletím před naším letopočtem až do začátku našeho letopočtu, kdy evropské kultuře dominovali Keltové.
To je pro dnešní vědu typické – když někdo zkoumá něco, čemu se vědci nevěnují, neinspiruje je to k hlubšímu zkoumání, ale k útoku na toho, kdo si dovolil se o věc zajímat.
To ovšem archeology rozpálilo doběla. Oni sice sami téma nezkoumali a nic o něm nevědí, zato však okamžitě měli jasno v tom, že to nemůže být tak, jak říká Špůrek. To je pro dnešní vědu typické – když někdo začne zkoumat něco, čemu se vědci nevěnují či z nějakých důvodů věnovat nechtějí, neinspiruje je to k hlubšímu zkoumání, doplnění výzkumu a objasnění záhad a nejasností kolem, ale k útoku na toho, kdo si dovolil se o věc zajímat. A tak Špůrkovu hypotézu striktně odmítli. A s ní i Milana Špůrka. Ve stylu „my sice nevíme, ale nesmíme dopustit, aby náhodou věděl někdo jiný“. Takže „když nevíme my, nemůže vědět nikdo“.
Menhiry nejsou?
Zajímavé ale je, jak se v průběhu času měnil postoj archeologů k těmto objektům. Nejprve se archeologové v době národního obrození snažili zjistit, zda mají tajemné české kameny něco společného s anglickým Stonehenge či francouzským Carnakem. Jelikož ale nebylo moc čeho se chytit a jak dokázat, kdo, kdy a proč menhiry vlastně postavil, natož k čemu sloužily, nadšení postupně opadalo. Na řadě míst se sice potvrdilo, že kameny postavil člověk, protože se nikde v okolí nenacházela příslušná hornina a bylo jasné, že se odněkud musela dovézt, nebo měl kamen umělé podloží… Ovšem klíčová otázka, za jakým účelem a kým byly záhadné kameny postaveny, zůstávala neobjasněna a s přístupem klasické mainstreamové vědy ani nebyla šance, že by se to mohlo změnit.
A tak počáteční nadšení nebo aspoň zvědavost vystřídaly skepse a důsledné popírání toho, že by na našem území vůbec nějaké menhiry byly. Chápete tu absurdnost? Avšak ani to – i díky Milanu Špůrkovi – nebyl finální posun.
„Nic není dokázáno a nic se nedá vyloučit, ovšem pokud chybějí pozitivní důkazy, nelze o těchto kamenech mluvit jako o menhirech,“ napsal ve své knize Tanec obrů archeolog Karel Sklenář. Ten v článku pro iDnes.cz z roku 2015 zároveň podotkl: „Popravdě řečeno česká archeologie menhiry už od poloviny 19. století za zásadní téma nepovažuje.“ A jsme u toho. Ale to, že někdo něco neví nebo nechápe, přece nemůže vést k závěru, že to neexistuje, nebo že to není to, co to evidentně je – tedy velký postavený kámen.
Karel Sklenář byl ale paradoxně tím, kdo konkrétně reagoval i na výzkum Milana Špůrka. Polemizoval s ním například v tom, že některé z navržených objektů – třeba „menhirovitý“ kámen u Kamenného Mostu v okrese Kladno – nejsou menhiry, ale jde podle něj o symbolické označení hrobu, pravděpodobně raně středověkého původu, nikoli pohanského.
O to, jestli objekt splňuje podmínky pro to, aby byl označen jako menhir, nebo zrovna kámen u Kamenného Mostu označoval hrob, případně třeba směrovku u cesty, ale přece nejde. Působí to trochu jako slovíčkaření. Stejně tak nejde ani o to, jestli je skutečných menhirů pět, nebo sto padesát. Podstata tkví přece v jejich významu a účelu.
Podobně absurdní točení se na slovíčkách představuje i „vědecký“ způsob vyvracení Špůrkovy hypotézy o tom, že menhiry na našem území stavěli Keltové.
Pokud by ty kameny opravdu vztyčili Keltové – a vyloučeno to podle vědců rozhodně není –, no tak to přece nemohou být menhiry. Proč? Protože definice megalitických památek stojí na tom, že byly budovány v předkeltské době, konkrétně v době od neolitu až do střední doby bronzové.
Aha, takže místo abychom upravili definici a připustili, že může jít o mladší menhiry, řekneme, že to nemohou být menhiry, protože jsme je kdysi v učebnici definovali jako kameny budované od neolitu do doby bronzové a Kelti přišli až potom. Je to stejná hovadina jako říct, že Elvis Presley nemohl hrát rock’n’roll, protože ten byl definován až o pár let později. Nebo že první běžec od Marathonu do Atén nemohl běžet maraton, protože první oficiální maraton se běžel až na olympiádě v roce 1896.
Špůrek ale nebyl žádný malicherný hnidopich, šlo mu o věc. Snažil se proto poukázat na skutečnost, že tyto kameny nejsou náhodně rozmístěné, ale že mezi nimi existují geometrické a astronomické vazby. A že tedy fungují jako systém s vnitřní strukturou, nejen jako izolované monumenty.
Takže zatímco jeho oponent Sklenář jen velmi opatrně připouští, že zhruba pět kamenů by teoreticky mohlo být menhirem podle platných definic a důkazů, které by mohly obstát pod běžnou vědeckou optikou, Špůrek hledal – jak bylo jeho ctnostným zvykem – souvislosti a smysl.
Záhady a mystéria
Vezměme si třeba největší český menhir zvaný Kamenný nebo také Zkamenělý pastýř. Jde zřejmě o náš nejvyšší a nejznámější menhir, který se nachází u obce Klobuky mezi Louny a Slaným. Váží kolem pěti tun a dosahuje výšky tří a půl metru, ale jeho celková délka je ještě větší, neboť je třeba započíst i to, co na konci 19. století zjistili archeologové – že byl zasazen do hloubky sedmdesáti centimetrů. Milan Špůrek ukázal, že se vycházející slunce 30. dubna a 13. srpna (keltské svátky Beltine a Lugnasad) překrývá s horizontem ve vztahu k tomuto menhiru. To může naznačovat, že šlo o astronomické seskupení nebo archaické kalendářní místo, ale určitě ne o náhodu.
Že to není žádný obyčejný kámen, je nasnadě. Podle psychotroniků menhir vyzařuje – zjednodušeně řečeno – pozitivní energii. A naopak tu negativní, když se k němu přiblížíte, z vás sejme, resp. přesměruje do země. Své ví i spisovatel a publicista Otomar Dvořák, který se o tom zmínil ve své knize Kamenné otazníky české historie: „V roce 1994 zorganizoval zkušený ,lovec záhad‘ Ivan Mackerle akci, která měla ověřit zajímavá zjištění některých anglických badatelů, kteří u tamních megalitů naměřili různé fyzikální anomálie. A tak se v předvečer letního slunovratu (20. června) sešla u klobuckého menhiru skupinka pražských záhadologů – kromě Mackerleho ještě velký znalec českých megalitů Jan Zeman, vedoucí pražského projektu Záře Vladimír Šiška, ing. Nekola a manželé Lenkovi. Geofyzikální měření protonovým magnetometrem zajišťoval Mgr. Bílý z firmy Picodas. Výsledky, k nimž dospěli, popisuje Ivan Mackerle takto:
,Měření magnetického pole Země v předvečer letního slunovratu ukázalo těsně u menhiru jeho nezvyklé zesílení. Tato anomálie by se dala vysvětlit tím, že klobucký menhir je ze železitého pískovce, který je trochu magnetický. K nepochopitelnému úkazu však došlo následujícího rána, během měření při východu slunce. Místo, v němž byla magnetická anomálie největší, se posunulo přibližně o jeden metr směrem na západ! Kámen samozřejmě stál na svém původním místě. Co způsobilo tento pohyb jeho energetického těla? Křemenný oscilátor hodin v přijímači VKV (velmi krátké vlny) se v den slunovratu po přiložení k menhiru náhle zastavil, a příští den po západu slunce se opět spontánně rozběhl.
Kromě toho se na menhiru objevily mechanické vibrace o frekvenci 54 Hz, které příští den opět ustaly. U paní Lenkové se projevila srdeční arytmie a mnozí z nás pociťovali nepříjemné subjektivní myšlenky a chvilkovou nevolnost. Po západu slunce uviděli všichni účastníci pokusu kolem menhiru šedofialovou auru silnou asi 10 cm. Citlivější osoby viděly ještě další, slabší vrstvu do 1 metru. Aura byla dobře viditelná ze všech stran menhiru a byla vždy jasnější než pozadí.‘
V rámci televizního seriálu Záhady a mystéria se Ivan Mackerle pokusil tento experiment zopakovat za účasti televizních kamer. Televizní štáb se u klobuckého menhiru utábořil na slunovratovou noc roku 1998. Mgr. Bílý se tentokrát vybavil jenom mnohem citlivějším cesiovým magnetometrem. Všichni s napětím očekávali východ slunce …
Dočkali se však zklamání. Magnetická anomálie menhiru se tentokrát nepohnula od kamene ani o centimetr. Nepodařilo se tedy nijak přesvědčivě dokázat, že by šlo o typickou vlastnost klobuckého menhiru. Mgr. Bílý však přesto nebyl schopen logicky vysvětlit, co se před čtyřmi roky stalo. Nastaly snad tehdy nějaké mimořádné geofyzikální podmínky, při nichž spolupůsobilo magnetické pole Země, sluneční a kosmické záření? Nebo je to obráceně a tradiční aktivita menhiru byla během druhého pokusu rušena přítomností přílišného počtu lidí, nejen televizního štábu, ale i různých novopohanů, českých Keltů a šamanů, kteří se tu v hojném počtu utábořili, aby oslavili slunovrat? Otázka zůstává dodnes nezodpovězena.“
Zatímco po prvotním nadšení archeologové na menhiry zanevřeli, dnes již opatrně připouštějí, že výskyt pravěkých megalitů na území naší republiky „nelze vyloučit“.
Dalším zajímavým kamenem, který možná nesplňuje absurdní archeologické definice, takže se má potíže vejít do tabulek, ale jako menhir přinejmenším vypadá, je Zakletý mnich. Plochý křemencový balvan, který stojí v polích nedaleko silnice z Loun do Žatce u obce Drahomyšl.
Poprvé o něm psali v 50. letech 19. století amatérský archeolog František Olbricht či archeolog a národní obrozenec Jan Erazim Vocel v první české práci o menhirech Kamenné pomníky pohanských věků. Podle pověsti býval Zakletý mnich řeholníkem žateckého kapucínského kláštera. Prý se zamiloval do krásné dívky a jeho láska byla opětována. Hříšný vztah byl však krutě potrestán a mladík, prokletý převorem kláštera, se proměnil v kámen a dívku upálili jako čarodějnici. Lze předpokládat, že legenda vznikla až na základě názvu kamene, který byl odvozen podle jeho tvaru, jenž připomíná postavu v kápi.
Podstatné ale je, že ani archeologové, kteří odmítají kámen definovat jako menhir, protože by si museli v učebnicích upravit definici, nepochybují o tom, že byl objekt u Drahomyšle vztyčen lidskými silami. A možná již v pravěku. A nevylučují ani to, že z kultovních důvodů. Jisté každopádně je, že sám se nepostavil a muselo to mít nějaký důvod. A tak by se dalo pokračovat...
Kromě toho, že Milan Špůrek poprvé jasně ukázal, že pokud chci na něco kloudného přijít, musím u toho přemýšlet systematicky a s daleko širším záběrem a rozhledem, než je typické pro jednooborové vědce, kteří přes dříví odmítají vidět les, měl jeho výzkum menhirů větší dopad, než se na první pohled zdálo. Archeologové jej sice odmítli – protože jim narušoval jejich „pohodičku“ –, ale přesto se stal zásadním impulzem k novému pohledu na pravěké kamenné struktury v Česku a vyvolal novou vlnu zájmu.
Právě obšírná debata, kterou vyvolaly články geologa Milana Špůrka a následně jeho odpůrce, archeologa Karla Sklenáře, nakonec vedla k částečné změně názoru odborné veřejnosti i impulzu pro další bádání. Zatímco po prvotním nadšení z menhirů a následné skepsi a jejich zatracení archeologové na menhiry zanevřeli, dnes již opatrně připouštějí, že výskyt skutečných pravěkých megalitů a kamenných struktur s hlubší logikou na území naší republiky „nelze vyloučit“. To zní skoro jako přiznání.
