Svými výstupy o menhirech sice Milan Špůrek otevřel a zahájil novou etapu vlastní výzkumné práce, ale zároveň si tím přibouchl dveře ve vědeckém prostředí. Poeticky by se to dalo klidně popsat tak, že jedny dveře si svým vybočením ze zaběhnutých pořádků zavřel, ale zároveň mnohem zajímavější otevřel.

A rozhodně to nebylo jako v tom starém ezoterickém vtipu, kde guru vysvětluje žákům, že když se zavřou jedny dveře, jiné se otevřou, a jeden z přítomných přitaká: „Vím, měl jsem Dacii.“ Možná se teď spolu se mnou smějete, ale věřím, že muži, který byl vědcem tělem i duší, tenkrát do smíchu nebylo. Musel totiž – a soudím tak i podle hluboké zkušenosti, ze které se před více než dekádou zrodila i Šifra – řešit jedno obrovské a tuze nepříjemné dilema.

Špůrek nebyl žádný filozofující vizionář či vizionářský filozof, ale opravdový vědec z Akademie věd z masa a kostí, který se opíral o tvrdá data a systematický přístup. Svou práci dělal nejlépe, jak uměl – s nadšením, naplno a poctivě. Jeho cílem nebylo být vědcem, to byl jen prostředek, on chtěl opravdu VĚDĚT.

Jenže právě tato jeho maximální profesní poctivost, píle a touha po poznání, které jej odlišovaly od ostatních, jej zároveň velmi rychle dovedly k hranici, kde narazil na největší tabu. Dostal se až k místu s cedulkou „Zakázaný les. Nevstupovat!“.

Jakmile člověk začne spojovat jednotlivé obory a hledat skutečný smysl, ukáže se, co se stane a jak to ve skutečnosti funguje: systém jej vyplivne. Každý vědec, ale i jiný profesionál, kterému nejde o obraz, společenský status a povrchní dojem, ale o samotnou věc, smysl a hloubku, se tak dříve nebo později dostane na kraj tajemného „pohádkového“ lesa, kde dostane na výběr jen ze dvou možností: „Když nevkročíš, bude ti odpuštěno a budeš se mít dobře. Jakmile ale vstoupíš, pro nás jsi skončil a jsi v tom sám. Dáváme od tebe ruce pryč a není cesty zpátky.“

Pozor, nepleťme si tento obraz s výjevem, kdy se někdo zastaví před Zakázaným lesem, ví o jeho existenci, ale nikdy do něj nevkročí a jenom nahlas křičí: „Oni nám něco tají, nechtějí nás pustit dovnitř a říct nám pravdu, jsou to lumpové.“ Takoví lidé, kteří sice opustili bezpečnou zónu „Města“ a jsou často velmi populární, ale kolem „Lesa“ jenom krouží. Nikdy nepřestali být součástí „starého“ systému. Naopak – nutně jej potřebují.

Kdyby nebylo jej, neměli by se totiž vůči čemu vymezovat a neměli by ani na čem stavět. Ano, oni staví na strukturách toho, co rétoricky odmítají, protože ze starého nevystoupili a nikdy ani vystoupit nechtěli, ale do nového se z různých důvodů neodvážili. Poznáte je podle toho, že pořád jen mluví o tom, jak je staré špatné, děsivé, ošklivé, nebezpečné, zotročující a zlé, ale sami buď nic netvoří, nevymýšlejí a nemění. Anebo tvoří, vymýšlejí a mění, ale dělají to všechno až podezřele stejným či podobným způsobem, jakým pracuje a funguje „staré“. A tak to má jen opačné znamínko, ale jazyk, struktury, podoba ani způsob fungování se nemění. Je to vlastně jen druhý pól toho samého magnetu.

Špůrkovým cílem nebylo být vědcem, to byl jen prostředek, on chtěl opravdu vědět. Jenže právě touha po poznání jej rychle dovedla k hranici, kde narazil na největší tabu. 

A tak tito slovní bojovníci zručně lavírují a žonglují kolem, až jsou často stejně nebo podobně populární jako „starý“ establishment. A obvykle to tak, že mezi nimi nepoznáte rozdíl, také dopadne. Vypadají, že dělají něco jiného nebo nového, ale vyklube se z toho jen převlečené staré. Dobrým příkladem jsou třeba volby nebo různí guruové a falešní spasitelé, kteří kážou vodu, ale sami mají cirhózu jater.

To ale rozhodně nebyl Špůrkův případ. Ten neváhal ani vteřinu a po dlouhých letech v akademické a výzkumné sféře skočil do Zakázaného lesa v roce 1989 rovnou šipku a spálil všechny mosty, protože právě tam ležely odpovědi na nejrůznější otázky, které si kladl. A proto, že jeho touha znát odpovědi a dozvědět se pravdu byla silnější než strach z následků. Neodradilo ho ani to, že kolem hustě pršelo a všude byla tma jako v pytli.

Cesta z Města

Vzpomenu si vždy v této souvislosti s pobaveným a prudce kontrastním úsměvem na jednoho českého alternativního „influencera“ či jak jej nazvat, který se vynořil za dob covidu. Jeho původní profese byla úplně jiná, umělecká, ale díky celosvětové pandemii ucítil příležitost a chytil druhý dech. 

Do té doby to byl typický konformní oportunista, který byl dokonce součástí establishmentu; ale najednou se z něj stal bojovník proti systému a hrdina proticovidového odboje, který si na tom založil svou (další) živnost. Živnost, která vynášela či ještě možná vynáší víc, než si jako kolečko ve starém a slábnoucím systému dokázal představit. Všimněte si, kolik takových lidí vyvezl covidový výtah nahoru – stačilo jen dlouho a nahlas křičet. 

Teď je tento pán nesmírně populární, má velké množství sledujících na Facebooku a kritici a bojovníci proti systému jej milují. Využil totiž přesně té skuliny, kdy se dostal – obrazně řečeno – z centra bortící se metropole až za Město.

Instinktivně ve správný čas vytušil, že se obrací vítr a že se ve Městě špatně dýchá. A co víc, situace už se nespraví a lepší už to nebude – naopak. A tak vyrazil za jeho hradby, a zastavil se jen kousek před Zakázaným lesem. To znamená, že se od Města skutečně distancoval a jako by z něj vystoupil.

Jenže aby vkročil do neznámého prostoru, který se rozkládal před ním, musel by proměnit sebe i svůj přístup. Musel by pustit staré zvyky, umenšit své ego, připustit, že neví vše a že je před ním mnohem víc toho, co nezná. A spousta práce. Zkrátka že se před ním rozprostírá neznámá krajina, kterou je třeba teprve prozkoumat a objevovat. Musel by se změnit. To bylo ale příliš pracné, a to se mu nechtělo. On miloval svůj pohodlný život, kde měl – alespoň zdánlivě – své jisté. Jeho nezajímalo nějaké bloudění po lese. A tak se zastavil na pomyslném rozcestí a chvilku přemýšlel: Jak to udělat, když dál se jít bojím a nechce se mi, ale nemohu a už ani nechci jít zpátky?

Vrátit se do Města už nebylo možné. Na to byl příliš chytrý a věděl, že se „stará říše“ rozpadá. A že budoucnost je jinde. Vstoupit do Zakázaného lesa ale také nemohl, protože by to na něj (především na jeho ego) kladlo vyšší nároky a něčeho by se musel vzdát. Jistoty, kontroly, opojného pocitu, že je teď Někdo, ví víc než druzí a nad lidmi má moc. A to on, jako konformista, který měl vždy dobrý cit a čuch na to, aby věděl, jak co nejsnáze a nejpříjemněji proplouvat životem tak, aby se moc nenadřel, rozhodně nechtěl.

A tak dostal brilantní nápad. Věděl, že do Zakázaného lesa se většina lidí – včetně něj – bojí pustit. Nejen tvůrců, ale i jejich publika. Ale že jsou zároveň unavení, zklamaní a otrávení ze života v upadajícím Městě a nejsou s vývojem spokojeni, mírně řečeno. A přáli by si změnu a čekají, až ji za ně někdo provede a postaví nové Město. (Otázka je, kdo by to tak mohl být, když i ostatní nespokojenci uvažují podobně a čekají, až to někdo udělá nebo aspoň začne; a oni, když to nezvorá a je by to moc nestálo, by se možná přidali.) 

Proto našel způsob, jak se od Města (starý systém, starý svět) distancovat. A jak mluvit o nutnosti změny, ale rozbalit si stan těsně před Zakázaným lesem (nový systém, nový svět). A udělat to tak, aby do něj nemusel vstupovat, ale stačilo o něm jen mluvit.

Bojovník proti systému se zastavil na pomyslném rozcestí a chvilku přemýšlel: Jak to udělat, když dál se jít bojím a nechce se mi, ale nemohu a už ani nechci jít zpátky?

Takový postoj má dvě neocenitelné výhody. Pouze takto lze žít de facto ze systému starého, v jeho stínu a jeho způsobem, ale zároveň nahlas křičet, jak je starý systém hrozný a že „brzy padne“. Jak to myslím? Vždyť přece opustil Město, resp. starý systém, nebo ne?

Ten trik je v tom, že pouze zdánlivě. Ve skutečnosti je celý jeho život na jeho existenci i nadále postaven. Teď nemyslím samozřejmě fyzicky, protože se metaforicky bavíme o krajině Duše. Jestli někdo bydlí ve městě, na samotě u lesa, nebo jako hajný třeba přímo v lese, v tom samozřejmě nehraje žádnou roli.

Oběti temných sil?

Náš modelový influencer, jehož jméno není třeba uvádět, reprezentuje celou poměrně velikou skupinu lidí, která vykročila vpřed směrem za covidu. Právě covid byl totiž klíčem – bodem zlomu, kdy se starý systém začal lámat a ukázalo se, že za mraky prosvítá sluníčko. I když to paradoxně v té chvíli vypadalo na dokonalou bouři, která všechno smete. To je to, o čem jsme si povídali minule, kdy jsme změnu epoch a střídání kosmických cyklů přirovnali k hudbě.

Nejprve zněla dlouho stará známá melodie, ale v určité chvíli (rok 2012) se začala slabě ozývat nová, jemnější hudba. Za několik let zní obě melodie zhruba stejně silně. A pak přijde chvíle, kdy začne stará melodie slábnout a silněji a silněji zní tóny nové.

A to je ten zlom, který v hmotném světě „odstartoval“ právě covid. Byl to bod, kdy stará melodie začala slábnout a ztrácet intenzitu, a nová naopak nabírat na síle. Byla to obrovská a neopakovatelná šance.

Na jedné straně stál starý systém, který se – v panice z toho, že se mu to začíná bortit – snažil ještě naposledy utáhnout šrouby. A myslel si, že toho docílí nejlépe tím, že ve Městě vyhlásí karanténu a lidi „otečkuje“ pochybnými mRNA látkami. A to proto, aby se systém jednak stabilizoval, a jednak reguloval počet lidí na planetě (například o podlomeném zdraví či „záhadném“ poklesu porodnosti u očkovaných žen jsme se zmiňovali opakovaně), jež začala být povážlivě přelidněná, a pro systém tak bylo stále složitější to „uživit“. I proto teď přichází éra robotiky a umělé inteligence, protože roboti a AI, kteří velkou část lidí nahradí, jsou výkonnější, schopnější, výhodnější a je s nimi snazší domluva. Pokud je tedy naplánováno nahrazení mnoha profesí a desítek milionů pracovních míst, co by si systém počal s tolika lidmi, kteří by neměli uplatnění? A tak proto, že by je neuživil, nabídl jim zázračnou „medicínu“.

Kritici systému, kteří rozbalili stan za Městem, ale báli se jít dál, sice křičí, jak systém vítězí a jak elity brání lidem v rozletu, ale zasekli se bohužel jen na té jedné, hlasité části. Jistěže „temná“ agenda vždy měla a má svůj plán – v tomto případě byla cílem větší kontrola, zisk a redukce. Jenže naše „pozemské“ elity rozhodně nejsou tím, kdo to tu celé řídí a určuje pravidla běhu tohoto světa. Zatím nejpodrobněji jsme si to vysvětlili v srpnové Šifře s výmluvným názvem Zákony světla.

To je jenom jedna z celé řady dalších iluzí, které lidi podlehli. Že jsou pasivními oběťmi temných sil. Na druhou stranu, proč by nebyli, když se sami vzdali zodpovědnosti za utváření vlastního života a nechali za sebe rozhodovat druhé? A jenom seděli a čekali, až to někdo zařídí a postará se o ně? Nakonec se opravdu postaral, ale asi jinak, než čekali…

My již ale víme, že nad vším, co se děje, bdí přísný a vědomý vesmírný řád, jehož hlavním poznávacím znamením je snaha o rovnováhu. Ten nezasahuje a nevměšuje se do samotné hry, ale vyvažuje a ovlivňuje vývoj hry vlastnostmi celého okolního pole. To, že se tedy v určité fázi kosmické evoluce mohlo zdát, že má navrch temnota a světlo dostává pořádně na frak, byla rovněž pouhá iluze, způsobená úzkou perspektivou, ze které se na to lidé dívali.

A tím, že se systematicky střídají různé kosmické cykly, jejichž existenci vědecky prokázal a brilantně popsal právě Milan Špůrek. A co víc, on dokázal – jako jediný –, a to již ve chvíli, kdy melodie nového věku ještě nebyla skoro vůbec slyšet, přesně popsat a analyzovat i dobu, která přišla z jeho pohledu až za dlouhých devatenáct let. A pochopit ji a – obrazně řečeno – se jí nejen nebát, ale naopak ji náležitě přivítat. Dobu, která přichází právě teď. Dobu, která se stává nezvratným důkazem a svědkem správnosti Špůrkovy fascinující cesty a jeho neuvěřitelného a heroického výkonu.

Ale i toho, že vykročení do míst, kam on se vydal už před více než čtvrtstoletím, a kam nás dnes žene pod tlakem Proud, se není třeba bát. Protože jedině tudy vede cesta. Komu čest, tomu čest…   

‍