Covid přišel zrovna ve chvíli, kdy elity, které hrají stále dokola své mocenské a finanční hry, již cítily, že se blíží změna a že je třeba zasáhnout a přitvrdit muziku. Aby neztratily kontrolu a celé se jim to ekonomicky i společensky nevymklo z rukou. Jenže to už byla nová melodie silnější než stará, a končící a doznívající starý cyklus začínal ustupovat a víc a víc o sobě dával vědět cyklus nový, kde věci fungují podle jiných pravidel a jiné rezonance než dřív. V minulém čísle jsme sílu, která nás unáší – ať se nám to líbí, nebo ne – vstříc novým dobrodružstvím, v jednom z článků obrazně nazvali proudem. Nebo spíš Proudem.

A právě Proud, který nás i s celou planetou světelnou rychlostí doslova unáší vstříc novému věku, použil covidovou agendu úplně jinak, než její tvůrci původně zamýšleli. Jejich plánovanou zbraň a nástroj totiž použil tvrdě proti nim. Oni chtěli získat nad lidmi větší kontrolu a usměrnit jejich počet, ale ve skutečnosti lidi nechtěně rozdělili na ty, kteří jdou slepě se systémem, a na ty, kteří si zachovali vlastní úsudek a svobodu. Ze zbraně se stal filtr. A to proto, že se jim nechali očkovat převážně ti poslušní, a tak jim tady z velké části zůstanou ti, kteří jejich hru prokoukli.

Slušný paradox, že? Chcete utužit moc a snížit počet lidí, aby se vám líp ovládali, ale ze střednědobého a dlouhodobého hlediska vyřadíte ty, kteří byli nejovladatelnější; a zůstanou vám jen ti, kteří vám na to neskočili nebo vás včas prokoukli. To naštve…  

A co víc, celá jejich hra jen urychluje nástup nového věku a pád starého systému. Elity si totiž myslí, že řídí hru, ale ve skutečnosti – samozřejmě nechtěně – slouží Proudu. Protože čím víc se snaží, tím celý proces změny urychlují. Kdyby nedělaly nic, paradoxně by to možná zpomalily. Jenže to tihle lidé nedokážou, protože panikaří, že se jim to rozpadá pod rukama, a jsou zvyklí mít věci pod kontrolou. Jenže ono už to nejde. A tak víc a víc tlačí na pilu.

Alchymie světla

Jejich rozhodnutí, zákony, finanční machinace – to všechno tlačí lidi do kouta, kde se buď probudí, anebo padnou. A vládci sami si pod sebou řežou větev, protože Proud je nechá konat tak dlouho, dokud se jejich moc nestane neudržitelnou a sama se nezhroutí. Takže čím víc tlačí, tím je to pro ně horší. Protože ani oni, i když mají zdánlivě neomezenou moc, nejsou vyňati z „vyšších“ pravidel. Však je proud též nijak nešetří a zachází s nimi jako s figurami na šachovnici. Jsou a budou nuceni dělat rozhodnutí, která je postupně oslabují, odhalují a tlačí do role, kterou sami nechtěli. A tento trend bude víc a víc zesilovat.

Temnota v přechodové době, v níž se nacházíme, tedy paradoxně slouží jako jeden z nejsilnějších nástrojů světla, i když samozřejmě proti své vůli. Každý plán, který vzejde z chamtivosti, moci nebo strachu, se v Proudu nakonec obrátí proti svým tvůrcům. Jako u těch vakcín, kdy se zbraň změnila ve filtr. Vakcíny, propaganda, manipulace – to všechno mělo lidi zotročit, ale stalo se to ve skutečnosti sítem. Sítem, jež oddělilo probuzené od poslušných, hledající od odevzdaných.

Moc se prostě mění v past. Protože čím víc elity utahují šrouby, tím víc ukazují svůj pravý charakter. Proud je nechává hrát jejich roli, dokud se jejich vlastní tíha nezhroutí.

Když se dostavila přelomová doba covidová, zdálo se, že nad světem se stáhla černá mračna. Temnota vystrčila rohy a ukázala tvář – strach, poslušnost, tlak na jediné „správné řešení“. Zdálo se, že lidé jsou zahnáni do kouta a bude zle. Ale Proud pracuje jinak, než čekáme. Zkouška, která měla lidi zotročit, se ukázala jako filtr. Jako síto, které odlišilo, kdo se nechá vést strachem a kdo v sobě našel odvahu stát pevně. A tak se jed mohl proměnit v očistu; byla to taková alchymie světla.

Ti, kdo šli se strachem a pohodlím, svěřili svůj život do rukou systému – a tím se připoutali k světu, který končí. (Ale pozor, ne všichni – někteří brzy pochopili, jaká to byla past, a úplně přetočili své uvažování.)

Vzepřít se ještě není totéž co „jít dál“. Existují totiž lidé, a není jich málo, kteří se vyhnuli tlaku jen proto, že odmítají všechno – z principu, z kverulantství, z hněvu vůči systému.

Ti, kdo se rozhodli věřit vlastnímu kompasu, i když to bylo nepohodlné, prošli zkouškou a stali se zárodkem nového světa. Na povrchu to vypadalo jako bitva o zdraví, ale ve skutečnosti to byla bitva o vědomí. A Proud se postaral, aby každý odhalil, kde stojí.

A tak se právě v březnu 2020 stalo něco zásadního: lidé poprvé mohli jasně ucítit Proud. Ne skrze rozum, ale skrze šok. Covid jim sebral iluzi bezpečí a kontroly, a v tom tichu, které se vytvořilo, najednou zaslechli tu novou melodii. Mohli ji slyšet jednak proto, že poprvé – i když vynuceně – ztichli, a jednak proto, že byli poprvé otevření. Byla to obrovská a neopakovatelná šance, jak se posunout vpřed a vkročit do Zakázaného lesa, ve kterém vzniká nový svět. A nepatrná, miniaturní část lidí – včetně Šifry – ji skutečně využila a chňapla po ní všemi deseti.

Filtr covidu byl však jen první síto. Ukázal, kdo slepě poslouchá a kdo se dokáže vzepřít. Ale byl to pořád jen začátek. Protože vzepřít se ještě není totéž co „jít dál“. Existují totiž lidé, a není jich málo, kteří se vyhnuli tlaku jen proto, že odmítají všechno – z principu, z kverulantství, z hněvu vůči systému. Ale ve skutečnosti se vůbec nikam neposunuli, protože jejich rozhodnutí nevycházelo ze „světla“, tedy z pochopení, ale z ega nebo trucu.

Zprvu to ale vypadalo docela nadějně. I Šifra byla zpočátku optimistická, protože si říkala: „Kdy jindy by se lidstvo mělo probudit než teď? Vždyť už je to přece všechno zjevné…“ Avšak lidi, kteří dobrovolně nikdy nic nezmění a nehnou se z místa, dokud není opravdu zle a něco je nedonutí, zareagovali ke své škodě typicky lidsky. Jakmile se vnější tlak jen trochu uvolnil, tak místo aby pokračovali dál a šli ještě hlouběji a nezastavovali se, začali hledat zkratky a alibi. A snažili se sami sebe přesvědčit, že šlo o falešný poplach a brzy zase bude všechno jako dřív.

A tak se vrátili k falešným politickým či facebookovým spasitelům nebo instantním ezoterickým receptům, a pasivně čekají, jak to dopadne, protože to nabízí (nebo spíš nabízelo, teď už to nefunguje) rychlou úlevu typu „někdo to vyřeší za mě“, „už je to na spadnutí“, „už známe viníka“. Neboli po počátečním odklonu se vrátili do starého paradigmatu, jako kdyby covid ani nebyl. A to i ti, kteří se na začátku probrali a měli šanci posunout se dál. Pravda pro ně ale byla náročná, protože nutí člověka ke změně. A tak raději utekli zpět k hlasům, které je hladily po egu. 

Jenže tady se spletli. A tak to, co mohlo jít díky covidu postupně, plynule, hladce a po dobrém, bude muset proběhnout naráz a tvrdě, najednou. Protože Proud se za těch skoro šest let výrazně posunul a zesílil. A tak, jestliže covidový šok bylo možné považovat za tréninkový, ten další s názvem Realita, který již tluče na dveře, bude tentokrát ještě hlubší a již „naostro“, protože tuhle možnost útěku sebere. Ano, vnější realita bude tak silná, že už nebude před pravdou a ztrátou iluzí kam utéct.

A to platí jak pro ty, kteří zůstali ve Městě, tak pro ty, kteří rozbalili stan na Louce před Zakázaným lesem, a jsou jako ten ratlík za plotem. Ten sice taky štěká, jako by byl král smečky – ale jenom dokud ví, že ten starý plot ještě drží. Na starém systému, který tak hrdinně kritizují, jsou totiž bytostně závislí. Vyhovuje jim, že už je natolik slabý, že je nechá remcat, a dělají hrdiny. Oni nechtějí svobodu, ale pohodlné alibi.

A přesně toho využívá i onen alternativní influencer, který vlastně ze stanu před Zakázaným lesem celou dobu volá na posluchače, kteří opustili Město, ale do Lesa se bojí, jací jsou ti, co zůstali ve Městě, úplní pitomci.

Problém je, že Město sice nemá budoucnost, jak správně říká, ale nemá ji ani Louka a stany postavené před Lesem. Budoucnost je jenom v Lese. Samozřejmě že je lepší být už za Městem, protože je odtud do Lesa blíž. Proud se ale již přesunul do Lesa. Pro lepší pochopení bychom si ještě mohli představit, že se ukazuje, že ten Les nestojí na místě, ale roste na ostrově, který se již dal pomalu do pohybu a vzdaluje se od pobřeží.

A tak je – z hlediska Proudu – úplně jedno, jestli někdo stojí v hroutícím se Městě, nebo stepuje na Louce za hradbami, kde se trochu lépe dýchá. Proud rozlišuje jenom to, jestli někdo je, nebo není v Lese. Jdeš se mnou, nebo ne? To je, oč tu běží. Je úplně jedno, jestli ten, kdo to pochopí, změní myšlení a rozběhne se na poslední chvíli z Města a skočí přímo do Lesa, nebo jestli udělá ten poslední chybějící krůček z Louky, než se Les příliš vzdálí. Počítá se jen to, zda jedinec vstoupí, nebo zůstane stát. Takže ten, kdo se povyšuje na Louce nad ty blbce, kteří zůstali ve Městě, nechápe, že je na tom stejně a zůstává na místě, odkud se mu Proud vzdaluje, i když je mu z určitého hlediska možná trochu blíž.

Milanův tip: Rozdělí nás láska. Fantastická písnička Love Will Tear Us Apart, kterou britský hudební týdeník The New Musical Express vyhlásil „nejlepším songem všech dob“, klame tělem. Na první pohled vypadá a zní optimisticky, je ale mrazivě temná. Ostatně Ian Curtis, zpěvák britské skupiny Joy Division (v překladu paradoxně Oddělení radosti), ji má od roku 1980 vyrytou na náhrobku. Oběsil se měsíc po jejím vydání. Napsal ji ve chvíli, kdy měl deprese a sypalo se mu manželství. Všichni – i spoluhráči, kteří později založili neméně skvělou kapelu New Order – text pochopili až zpětně. „Když se tvrdě zakousne rutina a ztratíš ambice; a roste tvoje zášť, ale city vyprchávají; měníme své zvyky a volíme různé cesty; pak láska nás znovu rozdělí.“

Tenhle člověk, jehož dlouhodobě fascinovaně sleduji na Facebooku a který mě inspiroval k tomuto hlubšímu zamyšlení, někdy sice trefně, ale s povýšenou arogancí chrlí jízlivé glosy o tom, jak je mainstream takový a makový či jací jsou lidi, kteří se očkují, debilové. Pořád, několikrát denně tam něco přidává, a lidi mu to nadšeně lajkují a kupují jeho knihy, takže mu pak ještě víc roste sebevědomí. A pýcha.

Každou chvíli přitom vidím, že se sice vyjadřuje ke všemu, ale hodně povrchně a často se plete. A ještě se hádá s těmi, kteří jej upozorní na to, že to může být i jinak a všechno není jenom černé, nebo bílé.

Jeho styl vlastně patří do kategorie, kterou bychom mohli nazvat „alternativní marketingovou verzí vzdoru“. Je to srozumitelný, hlasitý, a především emočně vyhřívaný projev, který říká: „Já jsem ten, kdo ví.“ – „Já jsem ten, kdo vás před těmi pitomci ochrání.“ – „Já vás utvrdím v tom, co už si myslíte – a ještě vám k tomu dám šťavnatý bonmot.“

Funguje to proto, že mluví jednoduše. A černobíle. Lidi nechtějí komplexnost, chtějí zástupce svého hněvu – někoho, kdo jim dá náboj, koho můžou lajknout a mít pocit, že jsou v klubu „těch chytřejších“. Potvrzuje publiku jeho ego, které se vymezuje vůči egu jiné skupiny. Ať už je to výsměch „očkozombiím“, nebo kritika systému, pořád to utvrzuje alternativní bublinu v tom, že oni jsou ti lepší, chytřejší a probuzení. On hraje na jistotu a identitu a neohrožuje publikum tím, že by jej konfrontoval s vnitřní změnou, pokorou nebo hlubokým vhledem.

Takže na straně jedné tvrdí, že systém nenávidí, ale na straně druhé ho potřebuje jako opěrnou berli – aby mohl vypadat statečně, když křičí: „Vidíte, já to říkal!“ Ale sám přitom nepostavil nic jiného a ani se o to nepokouší, jen ukazuje prstem, že tamto je špatně. Protože kritika je snadná, ale tvoření je těžké.

Falešná revoluce

A tak, zatímco se on a další takoví tváří jako opozice, ve skutečnosti nechtějí nový svět. Chtějí starý svět, jenom s novými tvářemi. S těmi jejich. Protože když mluví, chtějí potlesk – ne odpovědnost. Když bojují, chtějí být obdivováni – ne pohnuti k proměně. Když kritizují, tak ne proto, že by chtěli stavět – ale proto, že neumějí tvořit. Je to falešná revoluce: žádné „měňme či tvořme nový systém“, ale „dejte ten starý nám“.

A co se stane, když se jim to – třeba v příštích volbách nebo po další krizi – podaří? Přenesou do slibovaného „nového“ světa všechny stíny toho starého, protože je mají v sobě a nikdy s nimi nepracovali ani si je nechtěli přiznat. A tak budou stejní nebo ještě horší. Protože si budou myslet, že jsou ti lepší. 

Tenhle přístup lidem nabízí jakousi komfortní zónu vzpoury – a ta se dobře prodává. Problém je, že funguje jenom v době, kdy staré – i když ve smrtelné křeči – ještě jakžtakž drží. V době přetrvávajících iluzí, že to nějak dopadne. Nebo v přechodové fázi, kdy si ještě může publikum dovolit žít v bublině „alternativní výjimečnosti“ a věřit, že se to všechno nějak zázračně spraví.

Ale jakmile se realita zakousne, vnější jistoty padnou, dojde na existenciální otázky a nic už nebude jako dřív, pak tahle šaráda kritiky a výsměchu přestane fungovat. Protože bonmoty neléčí. Výsměch nevede. A intelektuální masturbace nenabízí cestu. Popularita založená na výsměchu a egu je jako načechraný oheň z papíru v kamnech – rychle sice hoří, ale nevytopí dům, když přijde zima.

Skutečně přitom nový svět může vzniknout jen vědomým rozhodnutím vstoupit do Zakázaného lesa (krajina Duše) a nechat za sebou Město i Louku (říše Ega). Pokud si někdo myslí, že kus za starým Městem postaví na zelené louce nějaké nové, aniž by pochopil, kde je chyba, pak udělá jen to, že přispěje k urychlení rozpadu iluzí. A jen tím posílí Proud, protože ti, kteří se nebáli vstoupit do Lesa neboli krajiny Duše, to o to rychleji uvidí a pochopí. A právě v tom je to neúprosné rozdělení reality, o kterém se už několik měsíců bavíme.

Když mluví, chtějí potlesk – ne odpovědnost. Když bojují, chtějí být obdivováni – ne pohnuti k proměně. Když kritizují, tak ne proto, že by chtěli stavět – ale proto, že neumějí tvořit.

Je totiž úplně jedno, kolik lidí se odhodlá vstoupit a kolik zůstane stát, protože nový věk mění pravidla a neřídí se kvantitou, ale kvalitou. Není to totiž věk Ega (Rozumu), ale věk Duše (Srdce). A tak každý, kdo vstoupí, vydá za miliony těch, kteří zůstanou stát či padnou. Jak to myslím?

Že aktuální změna paradigmatu, o které mluví Šifra, není podmíněna tím, kolik lidí „pochopí“. Proud je neutrální síla a nese všechno, co se do něj zapojí. Kdo je s ním v souladu, jde nahoru. Kdo ne, jde naopak ke dnu. A tak to, co se zdá jako zhoršení (kolaps, bolest, ztráta…), je vlastně mechanismus, který urychluje očistu a přerod.

Je to podobné jako s požárem v lese. Vypadá hrozivě a destruktivně, ale až když shoří to staré a mrtvé, může vyrůst něco nového. A z tohoto pohledu je i „zlo“, které se projevuje, vlastně podmínkou pro nové „dobro“. Není to kolektivní „hlasování“ – není třeba, aby většina souhlasila. A oč rychleji se rozpadne to, co nechce jít s Proudem, o to silněji Proud ponese dopředu ty, kteří najdou odvahu vstoupit. Tak jako to kdysi udělal třeba Milan Špůrek.

‍