Na první pohled by se mohlo zdát, že když věda zavřela Milanu Špůrkovi dveře, našel si pod tlakem okolností vlastní cestu. Ale ono to bylo spíš naopak. Tím, že talentovaný vědec vykročil jiným směrem, kde začal otevírat nové dveře, souběžně s tím se mu zavřely ty staré.

Jeho menhirové extempore nebylo objektivně vzato zase tak „divoké“, aby se to nedalo nějak uhladit či urovnat. Kdyby se Milan Špůrek trochu stáhl a dál v tom nerýpal, s archeology se nehádal a místo „kontroverzních“ témat i metod v ústraní zkoumal nějaké bezpečnější geologické útvary nežli menhiry, anebo jen klouzal po povrchu, ale nesnažil se tak pilně pochopit, porozumět a propojovat souvislosti, pravděpodobně by mu byl jeho kacířský čin odpuštěn nebo tolerován.

Nebylo to tedy tak, že napsal něco o menhirech, s čím akademická obec nesouhlasila, a tak už by si neškrtl. Rozhodnutí, kudy se vydá, bylo na něm. Menhiry můžeme s odstupem času, kdy už je Špůrkův příběh napsán (a dychtivá čtenářka i nedočkavý čtenář se mohou stát jeho součástí), vnímat jako klíčovou životní křižovatku. V tomto případě mu mohl být menhir – ku spokojenosti archeologů – jakýmsi kamenným rozcestníkem.

Někdo by se na jeho místě skutečně zalekl a usoudil by, že bude lepší nezlobit, a uchovat si stabilní plat, zázemí vědecké instituce a profesní i společenskou jistotu. I za cenu toho, že ho čeká nuda a prázdnota až do důchodu a místo skládání kamínků do mozaiky bude muset „pitvat“ právě jen ty jednotlivé kamínky. Na konci života by na tom byl býval vlastně stejně.

Vždyť jaký je rozdíl v tom, jestli zemře neznámý geolog, nebo neznámý badatel na volné noze? Vypadá to, že žádný – ale jen z pohledu starého, tradičního, na který jsme si v končícím cyklu tak zvykli a považovali jej za normální, i když se v něm vedlo pokřivené účetnictví a vyznávaly se převrácené hodnoty. Kdy se popření sebe sama, smyslu i pravdy a zařazení se do řady kvůli klidu, poslušnosti a materiálnímu prospěchu považovalo za rozumnost, a vnitřní poctivost a touha po poznání a naplnění za bláznovství. 

Podíváme-li se na to z běžného, tedy hmotného či materialistického hlediska, jakým na život nahlíží většina lidí, pak by se to, jakým směrem se Špůrek vydal, dalo označit za nelogický krok či rovnou nesmysl. Nebo – kdybychom to chtěli zmírnit – za hluboký omyl. To ano. Ale podíváme-li se na to z hlediska dnešního, anebo přesněji z hlediska věčnosti a vyššího řádu, jenž dlí nad námi a vidí kompletní obrázek, pak pro sebe Milan Špůrek udělal to nejlepší, co mohl. Našel v sobě veškerou odvahu a udělal krok do neznáma, protože jeho duše tam zaslechla nebo možná teprve tušila melodii, kterou celý život hledala.

Praga mysteriosa není klasický cestopis, ale komplexní rozbor staré Prahy z hlediska astrologie, astronomie, magických a geometrických principů.

A paradoxně tím, že udělal Milan Špůrek pro sebe to nejlepší, co v dané chvíli mohl, udělal – jako vedlejší efekt – to nejlepší i pro ostatní, ač to tak v dané chvíli, opět viděno starou optikou, nemuselo vypadat. Protože teď, kdy to je nejvíc potřeba, přichází Špůrkův čas, přestože sám Špůrek tady už několik let – 18. září tomu bylo přesně sedm let – fyzicky není. 

To je samo o sobě nejlepší potvrzení správnosti cesty, kterou se tehdy jako průkopník vydal, a odvážného vykročení do nové doby – a to ve chvíli, kdy o tom ještě nikdo nevěděl. A nejlepší na tom je, že než se pustil do svého velkolepého výzkumu, nevěděl to ještě ani on sám. Jen cítil, že je třeba udělat první krok.

Mapa dějin

Psal se přelomový rok 1989, když Milan Špůrek pověsil tradiční vědu na hřebík a stal se publicistou, spisovatelem literatury faktu a populárně-vědecké literatury a badatelem na volné noze.

Publikoval přes šedesát odborných prací a třináct knih, zaměřených kromě geologie zejména na mezioborové problémy, a stovky populárně naučných článků. 

A to, že zmizel z vědeckých radarů, nebylo ani tak trestem, jako spíše logickým důsledkem nové cesty, kterou si vybral. Pro systém, který umí jen škatulkovat a kontrolovat, byl vlastně příliš chytrý a nezařaditelný. Překračoval hranice jednotlivých oborů, a to se v akademickém světě trestá izolací, protože takový člověk není kam umístit. A když něco nejde systému zařadit, tak to prostě ignoruje.

Špůrek navíc nedbal na vědeckou „korektnost“, protože nehrál hru na odborné publikace, granty a konference. Místo toho hledal pravdu a smysl – bez ohledu na pohodlí a reputaci. „Kacířsky“ pracoval s astrologií a mytologií jako s platnými symbolickými systémy – nikoli ve smyslu horoskopů, ale jako s archetypálními mapami pro výklad dějin. A nikoho neimitoval ani nic nepřebíral, takže je jeho multidisciplinární přístup zcela originální, a přitom univerzální. Není proto divu, že nebyl známější. Mluvil jazykem, který starý svět neslyšel – uslyší ho až ten nový.

Pravda má totiž tu krásnou vlastnost, že nemusí křičet, blikat ani být sdělována ve večerních talk show nebo denním tisku. Pravda přichází tiše a stačí jí, že prostě je. Nikomu se nevnucuje a ukáže se jen tomu, kdo ji má rád, chce ji vidět, prohlédne závoj iluzí a… je na ni připraven.

Sedm záhad

První Špůrkova kniha na volném moři (z roku 1990) nesla symbolicky název Jehla v kupce sena – s podtitulem Sedm záhad hledá luštitele. Začátek jeho spisovatelské dráhy mu určitě usnadnilo to, co měl za sebou jako vědec. Pro různá nakladatelství to byla záruka jisté kvality a serióznosti, a určitě pomohl i Špůrkův dar sdělovat věci přístupně a překládat je do srozumitelné řeči.

Krásně vypravená a ilustrovaná publikace, která vyšla v nakladatelství Albatros, je určena i pro čtenáře od 12 let, což ji činilo přístupnější širšímu publiku – tedy nejen dospělým, ale i mladým zájemcům. Tomu je uzpůsoben i její jazyk. Je v ní ukryto sedm historických záhad, které zároveň spojuje Špůrkovo klíčové téma – tempo času a rytmického pulsu dějin. Dá se říct, že to všechno byla příprava na to, co mělo přijít později.

Konkrétní záhady v knize se týkají datování biblické potopy, překvapivé dlouhověkosti biblických postav, tajemných menhirů, města coby kalendáře (jde o strukturální interpretaci urbanismu jako časomíry) či konce světa (z hlediska eschatologie, předpovědí, mýtů apod.). Ideální témata, kde se mohly propojit záhady, zajímavosti, zvědavost i skryté souvislosti.

Celostní přístup se dále rozvinul v knize Hvězdy a osudy – Klíč k moderní astrologii, kterou v roce 1993 vydalo nakladatelství Mladá fronta. Spoluautorkou byla Daniela Fischerová. Známá dramatička, scenáristka, pedagožka, publicistika a spisovatelka, především autorka knih pro děti a mládež, ale i několika učebnic, která se celý život zabývá astrologií.

Část, kterou napsal Milan Špůrek, se týká zejména základních astrologických pojmů, metod, symboliky, výkladu planet, aspektů či znamení zvěrokruhu. Jde o jednu z raných prací, která už výrazně ukazuje nejen autorovu originalitu a uplatňování vědeckých metod i ve zdánlivě nevědeckých a „kacířských“ oblastech zájmu, kam je běžně řazená i astrologie, která nemá nejlepší pověst. A která tak slouží jako laciná munice vědecké komunitě, jež zneužívá lidových a laických představ o astrologii, ale ignoruje její reálnou podstatu.

Od kamenů k poznání. Tak by se dala popsat životní cesta Milana Špůrka.  

Špůrka nezajímá předpovídací neboli „pouťová“ část astrologie, se kterou ji mnoho lidí ztotožňuje, ale vnímá ji jako hlubší systém. Odhaluje její symboliku a ukazuje ji jako jeden z důležitých klíčů k interpretaci dějin a života. Kniha působí jako jakési překlenutí mezi populární, snadno pochopitelnou a poněkud lacinou a povrchní „astrologií“, a mezi jejím hlubším a seriózním pojetím, které připravuje půdu pro Špůrkovo vrcholné životní dílo. Již tady se objevují stálé“ motivy jako znamení zvěrokruhu, cykly, archetypy, symbolika i metoda – a jak to všechno rezonuje se smyslem osudu, dějin a významu. Neboli – jinak řečeno – Hvězdy a osudy jsou první významnou knihou, která Špůrka profiluje jako astrologického myslitele, nejen „věštce“. Spolu s Danielou Fischerovou zde položil základní pojmy, metodiku a symboliku astrologie tak, že kniha není obyčejnou horoskopickou příručkou, ale mostem mezi archetypem a možností skutečného porozumění osudu, života i jeho zákonitostem.

V roce 1996 již spatřilo světlo světa jedno z jeho nejpozoruhodnějších děl – kniha s názvem Praga Mysteriosa. První vydání, za kterým stálo vydavatelství Eminent a které neslo podtitul Tajemství pražského slunovratu, bylo záhy rozebráno. V rozšířeném vydání z roku 2002 z dílny nakladatelství Krásná paní ale kniha ve velkém formátu, pevné vazbě s přebalem, výpravným formátem, v českém i anglickém jazyce a s úžasnou a objemnou grafikou rozkvetla do své plné krásy a velkoleposti.

Praga mysteriosa není klasický cestopis, ale komplexní rozbor staré Prahy z hlediska astrologie, astronomie, magických a geometrických principů. Autor zkoumá urbanistiku a architekturu města na pozadí půdorysu Prahy, významu umístění budov a pražských pamětihodností, významu orientací staveb, jednotlivých náměstí, komunikací či orientace vůči slunci a zodiaku. Probírá vliv starých předkřesťanských kultur od římské, etruské či řecké geometrie a náboženských principů, které vkládají do pražské architektury „tajné“ geometrické a astrologické možnosti. V tomto druhém vydání jsou doplněny i nové fotografie a dosud nepublikované materiály, například nové objevy týkající se architektonických a astronomických souvislostí.

Ale hlavně zde Milan Špůrek představuje naše hlavní město ve zcela novém světle, vnáší do knihy obrovskou energii (někdo by řekl celou svou duši) a ukazuje, že všechno souvisí se vším, i když to nevidíme nebo se nedíváme. Uplatňuje tu svou brilantní metodu syntézy, v níž astrologii, astronomii, architekturu, geometrii i kulturní historii propojuje v jeden funkční systém. Na něco takového by běžný vědec nejen neměl kapacitu, ale možná by tomu ani nebyl schopen rozumět a do takové hloubky proniknout.

Od dřívějších knih, kde převládaly záhady, mystéria či astrologie, se autor posouvá k dílu, které všechny jeho znalosti zhmotňuje a zúročuje, a ukazuje a vystavuje zde viditelný řád v konkrétním prostoru, konkrétním městě a na konkrétní architektuře. A ukazuje, že Špůrek ani zdaleka nebyl jen planý teoretik, ale dokáže sledovat skutečné linie, znalosti a významy, které byly zapomenuty a které lidé kdysi opustili, ale dají se znovu objevit.

Tato nádherná kniha byla zároveň oceněna titulem Nejkrásnější kniha roku 2003 a stala se předzvěstí a předskokanem Špůrkova vrcholného díla z roku 2006, které pojednává o rytmech, cyklech, periodách, synchronicitě a segmentaci času a kde se potkaly všechny jeho znalosti, zkušenosti a vhledy. A to v ohromujícím způsobem celistvé, nosné a bezkonkurenční podobě, která je i dnes jen těžko k uvěření.    

‍