Moc mě mrzí, že už není Milan Špůrek naživu. Aspoň tedy ve fyzickém slova smyslu. Na druhou stranu možná právě skutečnost, že tu jeho tělesná schránka není, dává ještě větší váhu tomu, co objevila a zjistila jeho duše. A ukazuje, že čas, jehož výzkumu věnoval podstatnou část života, je relativní. Neboť v době, kdy zkoumal, si toho nikdo nevšímal a nikdo to nechápal.
Ale jakmile nazrála doba, ona sama začíná odhalovat a ukazovat platnost jeho výzkumů a vědeckých objevů. A v tom je obrovská, nepřekonatelná a nezpochybnitelná síla. Síla samotné reality. Neboť pravdivost, důležitost, platnost a význam jeho objevu nemusí uznat žádná komise, postavená socha ani Nobelova cena, ale ukazuje ji ten nejobjektivnější, nejspravedlivější a nejneúplatnější soudce, který existuje. A tím je čas.
Čas je totiž něco úplně, ale úplně jiného, než za co jej mnozí celou dobu považovali. V teoretické rovině to již vědí kvantoví fyzici, ale v té praktické to dokázal popsat a pochopit jedině Milan Špůrek.
Tenhle tichý a nenápadný velikán sám sebe považoval za výzkumníka v oblasti časových rytmů dějin a kosmických cyklů, které ovlivňují lidské civilizace. Ve své klíčové knize Tajemné rytmy dějin brilantně popsal existenci velkých cyklů, které formují vývoj lidstva i jednotlivých kultur. A dokázal, že dějiny nejsou lineární, jak se nám demagogicky a ideologicky snažili namluvit klasičtí fyzikové či logice, rozumu i poznání smrtelně nebezpeční darwinisté, ale spirálovitě se vinoucí. Ano, nemají tvar přímky, ale ani kruhu, jak si představují někteří vykladači různých dějinných cyklů, nýbrž spirály. To dnes mimochodem již potvrzují i některé kvantové nebo geohistorické přístupy.
Doktor Špůrek ale dokázal přinést ve stejné kvalitě nejen teorii, ale i interpretační rovinu. A to proto, že udělal ten krok do neznáma, do Zakázaného lesa, kde se mu odkrylo celé velkolepé tajemství všech tajemství – tajemství věků.
Proč je tedy Milan Špůrek důležitý paradoxně až dnes, a ne v době před necelými dvaceti lety (2006), kdy své vrcholné dílo vypustil do světa? Protože žijeme přesně v tom přelomu věků, o kterém Špůrek psal a který fakticky teprve předpověděl, protože do té doby to byla jen teorie. On sám označoval rok 2012 jako zlomový, ovšem nikoli apokalypticky či ezotericky, ale jako přechod mezi věky v rámci tzv. platónského roku neboli precesního cyklu, jehož délka je 25 920 let.
V knize platónský rok podrobně analyzoval, rozdělil ho na dvanáct menších věků a přiřadil jim planetární vládce i kulturně-historické obrazy. Je to práce, která by v jiné zemi mohla být považována za základní kámen civilizační filozofie, u nás ale zůstala bez povšimnutí. Ale jak i sám autor naznačoval: vše má svůj čas. A jeho čas přichází právě teď.
Autor totiž pracoval s tvrdými daty a strukturální logikou dějin, a to má v době, kdy se bortí struktura i logika, obrovskou sílu. Nepotřeboval ani duchovní víru, ani moderní spiritualitu. Nepopisoval nový svět, jen přesně a věcně analyzoval rytmus starého a přechod do nového. Nikdo další na světě přitom neudělal totéž – žádné opakování, žádná popularizace, jen čisté a komplexní původní a nadčasové dílo.
Ve své klíčové knize Tajemné rytmy dějin brilantně popsal existenci velkých cyklů, které formují vývoj lidstva i jednotlivých kultur. A dokázal, že dějiny nejsou lineární.
Špůrek nevymýšlel příběh, ale objevoval strukturu. Zatímco ostatní vyprávějí „Co když…?“, Špůrek říká: „Podívejte se na rytmus.“ Nechtěl šokovat, ale odkrývat řád, který je přítomný – a zneklidňující právě svou logikou. Špůrek nebyl žádný rebel, byl tichý, přesný a seriózní.
Nikdy nemluvil o spiknutích a tajných vládách. Neútočil na „elity“, ale ukazoval, jak se civilizace – i ta naše – vyvíjejí podle vyšších zákonitostí. Nepřepisoval dějiny – on jim naslouchal. Neříkal „podívejte se, co vám neřekli“, ale „podívejte se, co jste přehlédli“. Ostatní chtějí mít pravdu, ale on ji chtěl hledat. A to je ten rozdíl. To by nedokázal udělat nikdo, u koho by nepřevzala kontrolu duše nad egem. A právě proto, že jedině duše – a ne ego, které hraje hry, snaží se ovládat a jako parazit spotřebovává mnoho energie – je naším přímým spojením se Zdrojem, byl Špůrek „nebezpečnější“ než jiní hledači. A protože ještě ke všemu nebyl populární, nedal se snadno napadnout, pošpinit ani zesměšnit. Nešlo ho nachytat ani chytit, a tak se o něm nemluvilo.
Milan Špůrek se nespoléhal na štěstí, na zjevení ani na náhodu. Neopíral se o tradici žádné školy, aby ji nějak nově interpretoval, použil, přepracoval, a tím získal zajímavost a pozornost. Netvořil pro popularitu ani úspěch, ale pro pochopení. Nechtěl měnit svět, jen mu porozumět. A právě tím jej změnil, resp. pomáhá měnit. Jeho dílo je originální, nepřevzaté a přesahující vše, co vzniklo v jeho době nejen v Česku, ale na celé planetě. Hrál vlastní ligu. Vědeckou i duchovní. A jak už to s originály bývá, systém si s ním nevěděl rady. Tak ho jednoduše přehlédl a ignoroval.
V rámci fakticky celé vlastní nové vědní disciplíny, kterou označil jako zodiakální astrochronologii, Milan Špůrek spočítal, že právě končí věk Ryb a začíná věk Vodnáře. A nebylo to new age klišé, ale kosmologický závěr vycházející z pečlivé astronomie, historické stratifikace a poctivých výpočtů. Ale hlavně, upozorňoval též na existenci tzv. chaotického hiátu mezi cykly – tedy období, kdy starý řád kolabuje a nový se teprve formuje. A právě v takovém období se dnes nacházíme. Tím, že Špůrek pochopil a věděl již před dvaceti lety, co nás ostatní čeká a co se bude dít, získává tím – právě nyní – jeho životní dílo zcela nový rozměr, platnost i naléhavost.
Poslední znamení
Jeho obdivuhodná práce je unikátní nejen v obsahu, ale má také výjimečnou vnitřní logiku a krásu, protože vytváří most mezi vědou a duchem, racionálním a symbolickým, hmotným a jemnohmotným. A to jen díky tomu, že její autor měl odvahu vstoupit do Zakázaného lesa neboli krajiny Duše a stát se jakýmsi předskokanem nové doby na vlastní kůži. Duše totiž – na rozdíl od ega – svět nedělí, ale sjednocuje.
Vždyť si to celou dobu ukazujeme i v Šifře. Na jedné straně politici, komentátoři či blogeři řeší jen hmotnou realitu, která se týká jen peněz, moci, institucí a pořád by se něco zachraňovalo nebo proti něčemu bojovalo. Na straně druhé ezoterici, duchovní autoři, šamani či astrologové řeší jen nehmotnou realitu a mluví jen o energiích, vibracích či vědomích. Anebo se u nich ta témata i prolínají, ale oboje z pozice rozumu, tedy ega, a tak se tomu přizpůsobuje i jazyk.
Skutečná realita je ale nedělitelná a popsat ji lze jen jedním společným jazykem, jazykem duše, proudu. V politických článcích si ukazujeme, že současné mocenské turbulence nejsou náhoda, ale bouře na konci cyklu. Tedy součást hry. V „duchovněji“ laděných textech zase vidíme, že energie a vědomí se projevují i společensky, v každodenním životě. A tak čtenář, ať přišel původně z jedné, nebo druhé bubliny, si zvyká a postupně vnímá, že tyto roviny nemohou být oddělené, ale vždy spolu souvisejí. A tím si osvojujeme jazyk reality, která je celá. Hmotná i nehmotná, politická i duchovní, viditelná i vibrační. Je to jazyk nové doby.
Něco podobného dělal i Milan Špůrek. Propojoval geologii, historii, astrologii, filozofii i kosmologii, a klidně i architekturu. Nedržel hranice, ale vědomě je rozpouštěl. Výsledkem byl podobný obsah i metoda, jakou popisujeme svět dnes my a na kterou navazujeme.
Milan Špůrek takto tvořil již dlouho před tím, než Šifra existovala. V době, kdy se její autor teprve učil psát a myslet. Ale ona je teď – díky podobné „mimosystémové“ cestě – pokračováním toho, co on kdysi začal. Ne marketingem. Ani systémem. Ani tituly, funkcemi nebo cenami. Ale touhou po vědění, ne po tom být viděn. Špůrek byl průkopníkem věku, který se teprve blížil a který teď přichází. A Šifra je jeho hlasem v době, kdy už ho není slyšet – a zároveň důkazem toho, že to, co řekl, bylo pravdivé.
Jeden Milan se narodil v roce 1938, druhý v roce 1983. Je to jako zrcadlová rezonance. Jeden byl tichým vědcem a astrologem v přechodu z éry Vah do Ryb, druhý je tichým svědkem a stejně nezávislým publicistou v přechodu z Ryb do Vodnáře – mimochodem narozený ve znamení Ryb.
Je to poslední znamení zvěrokruhu. Znamení přechodu. Znamení, které spojuje konce s novými začátky. Znamení tajemství, hloubky, soucitu i smyslu. A taky znamení rozpuštění – ega a iluzí starého světa. Ryby často nesou něco, co není jejich – ale co je třeba přinést. Jsou průvodci proudem, s mostem mezi světy. A často mluví o něčem v době, kdy to ostatní ještě neslyší.
To ještě víc zesiluje auru záhadného a přehlíženého učence, který žil v předstihu, a proto nemohl být pochopen. Protože věděl dřív, než ostatní uměli klást správné otázky.
Jeden Milan poznal a znal nebeské mapy, druhý je dostal do vínku. A není divu, že vytvořil zrovna Šifru. Protože tahle ryba neplave jen tak, nese poselství. A když proud zesiluje, čudla roste v delfína, který slyší i to, co je hlouběji pod hladinou. A vysílá to dál. On nový věk uviděl, a my ho teď otevíráme. Protože teď je správný čas.
Šifra se snažila vytěžit i to málo informací o životní dráze Milana Špůrka, ale obrovským paradoxem – a vzhledem k jeho významu, záběru i schopnostem snad i ostudou – zůstává, že je extrémně poddokumentovaný. Oficiální „info“ se v omezuje na dobu narození a smrti, zmínky o práci v Akademii věd, samostudiu astrologie od 60. let, psaní knih od roku 1990 a pár vět o jeho menhirové polemice s archeologem Sklenářem.
Když si vezmete, kolik informací v éteru běhá o kdejakém joudovi nebo jantarovi – a teď to beru jen z hlediska množství, nikoli relevance –, tahle skutečnost je sama o sobě dost vypovídající. Ne o něm, ale o světě, ve kterém se tohle může stát.
Zatímco však ve starém světě by to mohla být nevýhoda a handicap, v tom novém je to naopak dar a požehnání. Za Milana Špůrka totiž hovoří jeho práce a všechny důležité informace najdeme v jeho díle, které je tím nejpodstatnějším a nejčistějším zdrojem. Ještě víc to zesiluje auru záhadného a přehlíženého učence a člověka, který žil v předstihu, a proto nemohl být pochopen. Protože věděl dřív, než ostatní vůbec uměli klást správné otázky.
To je jen takové drobné historické narovnání, popíchnutí a ukázka, že čas a věčnost měří jiným metrem, než měřila spravedlnost v pokřiveném lidském světě starého cyklu, kde si pozornost, moc, úspěch i pravdu přivlastňovali a otáčeli ke svému obrazu převážně pokrytci, lháři, hajzlíci a obratní obchodníci se strachem, leností či hloupostí.
Jenže zatímco nižší Schumannovy frekvence v elektromagnetickém poli během starého cyklu s tímto obracením reality víceméně – s drobnou nadsázkou – rezonovaly, a tak se z hlediska kratšího úseku dějin mohlo zdát, že tomuto chování i přály, nyní se karta i vítr otáčí. A ukáže se, že to byla jenom iluze. A každý dostane to, co si zaslouží.
