Hned v úvodu svého grandiózního díla Tajemné rytmy dějin Milan Špůrek sebevědomě přináší svou klíčovou tezi, kterou potom v knize dále rozvíjí a obhajuje. Je z toho cítit ta klidná jistota a síla, že nejde o žádnou teorii, fantazii ani snahu být zajímavý, ale že objevil něco, co má trvalou platnost a co ostatním věcem dává jasný a pronikavý smysl.
Protože to něco není nic menšího než pevná struktura a řád tohoto světa, který se většině lidí zdá jen jako nepochopitelná změť chaosu, náhod a nepředvídatelných událostí, šoků a zlomů. Jenže zdání je to, co klame, protože Špůrek uchopil a pochopil realitu. A to je nejvyšší poznání a pochopení, které může člověk tady na Zemi učinit. A důvod, proč tu vlastně je – aby porozuměl nejen sám sobě a světě, ve kterém žije, ale i smyslu celé velkolepé kosmické hry, která se zde hraje.
Toto nejvyšší poznání se přitom může „přihodit“ jen tomu, kdo zahodí masky a pýchu ega, a naladí se na jazyk duše, která – na rozdíl od něj – nikdy neztratila spojení se Zdrojem. Protože zatímco ten první směr vede do slepých uliček, konfliktů, iluzí a pádů, ten druhý dotyčného nese plynule a po Proudu k cíli. A ruku v ruce s rostoucí úrovní vědomí mu odkrývá nové a nové vrstvy, protože ta cesta nevede – na rozdíl od cesty ega – rychle nahoru a pak stejně rychle dolů, ale kopíruje směr spirály, která míří pomalu, ale jistě vzhůru.
To nejdůležitější, co Milan Špůrek na své spirálovité životní cestě zjistil, je skutečnost, že dějiny (tedy čas) nejsou pouhým sledem příčin a následků, které jdou lineárně za sebou, a tak běží pořád dopředu jako zběsilé. Ale že je to celé poskládané úplně jinak. Spíše než přímočarým tokem jsou dějiny vírovým polem, v němž se události rytmicky opakují, ale přitom se pokaždé zanořují do hlubších významových vrstev. To znamená, že nikdy nejsou úplně stejné, protože se vracejí, ale zároveň se posouvají dopředu. (Nebo spíš nahoru, technicky vzato.)
Nemějte vůbec strach; je to tak zásadní zjištění, že si jej vysvětlíme podrobněji a ukážeme si, co to znamená v praxi. A to nejen pro naše konkrétní životy, ale i pro naši dobu. Tak, abychom pochopili, co se to tady vlastně děje a proč. Nový kosmický cyklus, na jehož začátku jsme se octli, má obrovskou výhodu nejen v tom, že postupně začne narovnávat vše, co bylo pokřiveno, a přinášet rovnováhu tam, kde se zdálo, že je navždy ztracena; on je úžasný i v celé řadě dalších věcí. Například v tom, že nám otvírá cestu k poznání naší historie a podstaty života a světa do té míry, že filmové příběhy Indiany Jonese a dobyvatelů ztracené archy jsou proti tomu jen pohádkou na dobrou noc.
Ačkoli jsme se celý život učili kreslit časové osy zleva doprava, přirozený čas není a nikdy nebyl uspořádán na přímce. Tak si to rýsovala a představovala jen naše povrchní mysl.
Lineární pohled na čas, který nám celou dobu vnucovala věda, školství, média, náboženství – prostě celý mainstream –, je přitom nejen nesmyslný a mimořádně hloupý, ale také škodlivý. A to proto, že nás udržoval v iluzi pokroku a pýše, která vedla až k našemu dnešnímu předkolapsovému stavu. Zatímco chybnou lineární podobu času tento tradiční pohled zdůrazňoval, zcela opomíjel hlubší, takzvanou fraktálovou strukturu času, a tím byl – jak se říká – zcela mimo.
Ačkoli jsme se celý život učili kreslit časové osy zleva doprava, přirozený čas není a nikdy nebyl uspořádán na přímce. Tak si to rýsovala a představovala jen naše povrchní mysl, která vždy vidí jen to, co se leskne na hladině, ale nikdy se nepodívá hlouběji a s odstupem.
Kdyby to tak opravdu bylo, že je čas lineární, mělo by to pro nás nejeden fatální důsledek. Nikdy bychom se například nemohli nic naučit ani nic pochopit, protože by se nebylo čeho chytit. Všechno by se mohlo stát jen jednou. Nebyly by vytvořeny podmínky pro to, aby se věci (skoro) pořád opakovaly.
Všimněte si, že vše, co známe a co se nám v životě děje, ukazuje něco jiného. Jaro, léto, podzim, zima. Leden, únor, březen, duben, květen, červen, červenec, srpen, září, říjen, listopad, prosinec. Pondělí, úterý, středa, čtvrtek, pátek, sobota, neděle. Den a noc.
Milanův tip: Muž na skalách. Jestli něco znělo už kdysi jako hudba nového věku, pak to byly melodie Mikea Oldfielda. Mám od něj rád skoro vše, ale nejvíc snad písňové – a skoro až písničkářské – album Man on The Rocks, které s Mikem nazpíval Luke Spiller, talentovaný zpěvák britské kapely The Struts. Desku otvírá nádherně bezstarostná píseň Sailing, jež nadchne i mrtvého. V klipu k ní se oba plaví kolem ostrova a Luke zpívá: „Nech mě odejít, nemůžu dýchat, musím se dostat z té betonové díry. Jsem zničený a vyřízený, musím se osvobodit, než se zblázním. Uvolni to lano z doku, je krásný den a fouká příznivý vítr. Osvoboď mě, nemůžu být zamčený v kleci, jinak zešílím. Jsem nervózní a unavený, musím odhodit řetězy a nechat vše za sebou.“
Vidíme to každý den ve své vlastní zkušenosti. Život má nějaký rytmus a věci, události i okolnosti se v něm cyklicky opakují. Přesto tuto praktickou zkušenost s časem ignorujeme a do učebnic jsme si napsali a nakreslili, že běží od začátku do konce, zleva doprava, či zepředu dozadu. Protože jsme si na to zavedli fyzikální jednotky času a začali jej měřit a počítat a zdálo se nám, že je to dobrý nápad.
Ovšem souběžně s tím, jak se metody měření času postupně zpřesňovaly a modernizovaly, se paradoxně vytrácelo a vzdalovalo z lidské existence pochopení, co to vlastně čas je. A čím líp jsme měřili, tím hůř jsme rozuměli, až jsme se dostali do bodu, že nám unikají i ty nejtriviálnější souvislosti, které byly jasné i těm civilizacím, jež pohrdavě označujeme jako primitivní.
Je vlastně až s podivem, jak zabednění vlastně jsme a jak jsme s pomocí mysli a rozumu dokázali zavést systém, který zjevně popírá nejen realitu, ale i naši vlastní přímou zkušenost. A to není zrovna nejradostnější diagnóza.
Vždyť si to vezměte. Jak určovali čas lidé, kteří neměli náramkové, quartzové ani chytré hodinky? Pozorovali pravidelné přírodní cykly, a podle jejich opakování si v tom udělali nějaký pořádek. A díky tomu se v životě ani ve světě nemohli ztratit. Už ten název přírodní cyklus naznačuje, že čas nemůže být a nikdy nebyl lineární. Nejstaršími dochovanými hodinami jsou sluneční hodiny z Egypta, které byly vyrobeny někdy ve 2. tisíciletí před naším letopočtem. Jejich základem byl kůl neboli gnómon, jehož stín ukazoval „čas“ na ciferníku čili stupnici. A jelikož stín kopíroval pohyb slunce na obloze (a je jedno, že jej způsoboval pohyb Země kolem Slunce) a ten se pořád opakoval, bylo i tomu nejposlednějšímu Egypťanovi – a možná i jeho kočce – jasné, že čas musí být cyklický. Kdyby byl lineární, netušil by ani, jestli je den nebo noc, a nebyl by se schopen zorientovat.
Problém nastal ve středověku, kdy hodiny získaly mechanický pohon, a tyto mechanické hodiny již nebyly závislé na slunečním světle. A úplně největším průšvihem se staly ve 20. století hodiny atomové, které díky kmitání atomů dosahují mimořádné přesnosti měření a díky jejichž přesnosti je čas nejpřesněji určovanou veličinou, kterou známe. A to proto, že moderního člověka, který je zvyklý pitvat všechno do detailu, absolutně vzdálily od chápání času. Ano, čím přesnější a dokonalejší byla technika, tím hůře lidé rozuměli času, který tak perfektně dokázali změřit. Ale rozhodně to nebyla chyba měření…
Měřítko pohybu
Kdyby to nebylo k pláči, působilo by to takhle, jak to stojí, až směšně. Jak je možné, že člověk po tolika tisících letech budování, stavění, bádání a přemýšlení nechápe ani tu nejdůležitější věc, která ovlivňuje běh dějin? Co tady vlastně ještě hledáme? A co to vypovídá o naší vědě, když dodnes neví ani takovou základní věc? A když to konečně jeden člověk pochopil a napsal o tom nejdůležitější knihu naší doby, tak zase nikdo nezná nebo nechápe tu knihu?
Co si počít s tím, pokud nevíme ani to, co věděl v dobách před Kristem každý Egypťan, potom každý Řek a později každý indián, neboť ti všichni již od Aristotela chápali, že čas je pohyb? A že když je čas pohyb, tak logicky musí mít čas stejný směr jako ten pohyb, tedy cyklický? A že když se všechno točí kolem dokola, musí se podobně „kulatě“ pohybovat i čas?
Souběžně s tím, jak se metody měření času zpřesňovaly a modernizovaly, se paradoxně vytrácelo a vzdalovalo z lidské existence pochopení, co to vlastně čas je.
„Neboť když se v mysli sami neměníme, nebo je nám to, že se měníme, skryto, nezdá se nám, že uběhl čas, podobně jako spáčům u hrobky héróů v Sardách se podle legendy nezdá, že uběhl čas, když se probudí. Spojují totiž dřívější ‚nyní‘ s pozdějším a dělají z nich jedno, a to, co je mezi, vypouštějí, neboť chybí vnímání. Kdyby ‚nyní‘ nebylo jiné (než dříve), nýbrž jedno a totéž, nebyl by (mezi nimi) čas. A stejně tak, když je nám skryto, že je ‚nyní‘ jiné (než dříve), zdá se nám, že mezi nimi není čas. Jestliže tedy dojem, že čas není, nastává tehdy, když nedokážeme rozlišit žádnou změnu a duše zdánlivě setrvává v jednom a nerozlišeném (bodě), zatímco když vnímáme a rozlišujeme (změnu), pak tvrdíme, že uběhl čas, je zjevné, že čas není bez pohybu, tj. změny,“ vysvětloval jeden z nejvšestrannějších vzdělanců našich dějin Aristotelés ze Stageiry v době kolem přelomu letopočtů ve svém legendárním spise s názvem Fyzika.
A dodal: „Jelikož je čas měřítkem pohybu a toho, že se něco pohybuje, a pohyb měří tak, že ohraničí určitý pohyb, který pak měří pohyb jako celek (tak jako loket měří délku tak, že ohraničí určitou velikost, která pak měří délku jako celek), a ‚být v čase‘ pro pohyb znamená, že je on sám i jeho bytí měřeno časem (neboť čas měří jak pohyb, tak bytí pohybu a ‚být v čase‘ pro pohyb znamená, že je jeho bytí měřeno), je zřejmé, že i pro vše ostatní ‚být v čase‘ znamená, že je jeho bytí měřeno časem.“
Pozdější kolega filozof Themistios se pak v jedné z úvah nad aristotelským chápáním času nechal slyšet: „Ze všeho, co bylo řečeno, je zřejmé, že vnímání času nastává zároveň s vnímáním pohybu a že je s tímto vnímáním nejen spojeno, ale naprosto na něm závisí. Je tedy zřejmé, že čas není bez pohybu. Není však bez pohybu tak, jak se domnívá Galén, totiž proto, že myslíme čas, když se hýbeme (neboť tak to podle Galéna míní Aristotelés), nýbrž proto, že pojem času závisí na pojmu pohybu. Nevím tedy, proč (Galén) proti tomuto (závěru) zbytečně bojoval a snažil se jej jakoby zpochybnit. Říká: ‚Vždyť i nehybné věci myslíme, když se hýbeme – například póly vesmíru nebo střed Země –, a přece tyto věci nejsou spojeny s pohybem. Měl si totiž Aristotela vyslechnout také, když výslovně říká, že spolu s pohybem vnímáme i čas. Je zajisté velký rozdíl mezi tvrzením, že čas je něčím na pohybu proto, že závisí na pojmu pohybu, a tím, že je tomu tak proto, že myslíme čas, když se hýbeme.“
Šifra si netroufá odhadovat, jak pozorně četli Aristotela slavný lékař, filozof a logik Galén či pozdější evropští vzdělanci. Zato si je zcela jista tím, že to udělal jejich novodobý následovník Milan Špůrek. Ten pochopil nejen to, že celé pojetí času je bytostně spojeno s pohybem, ale dokázal ten pohyb famózním způsobem popsat a určit. A tak zjistil jak to, že je čas (pohyb) cyklický, ale že má zároveň fraktální strukturu. A dokonce z toho vyvodil i důsledky a pochopil, že tento pohyb definuje a dešifruje celé naše dějiny.
Jak? Velmi jednoduše. Pokud by byl totiž čas (pohyb) jenom cyklický, musely by se dějiny opakovat. To se ale neděje. Avšak tím, že má čas ještě navíc takzvanou fraktálovou nebo též spirálovitou strukturu, dějiny se neopakují, ale podobají. A to je zdánlivě nepatrný, ale ve skutečnosti naprosto zásadní rozdíl.
