Člověk jen žasne, že si nelineární povahy času nevšimla a nevšímá moderní věda jakožto celek. A tak to všechno zůstalo „viset“ na jednom skromném muži, který v tomto nejzásadnějším momentu lidského poznání a poznávaní s přehledem, klidem a ohromující noblesou a jasností celou vědu zastoupil a nahradil.
Sám se tak stal nejen ztělesněním nového věku, jehož příchod vypočetl a brilantně popsal a ve kterém kvalita nahrazuje kvantitu, ale i důkazem skutečnosti, kterou jsme již několikrát naznačili v Šifře. A sice že velké tajemství se může otevřít jen tomu, kdo je připraven, neboť k němu nelze dojít tlakem, silou ani ambicemi, ale jen tichou systematickou snahou, poctivou prací a odvahou ducha.
Proud, jenž tato tajemství samotného stvoření a smyslu bytí a života nese, tím zároveň sebe i život chrání před tím, aby se skryté poklady nedostaly do nesprávných rukou. Lze to považovat i za jakousi odměnu za věrnost a to, že člověk nezradí sebe ani Boha (Zdroj, Světlo, Síla, Proud…). Ano, Proud dveře otevírá jen tomu, kdo vchází s upřímnou touhou vidět a poznat. Ne kvůli odměně, postavení, uznání či obdivu, ale z čisté zvědavosti. A vášně pro pravdu. Protože pravda = světlo; světlo = vidět; vidět = vědomí.
Vtip je v tom, že právě v tomto vnitřním nastavení a souladu, v jakém byl i Milan Špůrek, člověk obdrží vstupní kód od branky. Nebo ještě lépe řečeno, toto vnitřní vibrační nastavení je tím samotným kódem. Člověk tím Proudu ukazuje, že ho neřídí ego, nepotřebuje uznání ani moc, ale potřebuje jen VĚDĚT VÍC. A to je pro Proud něco jako čistá pozvánka.
Milan Špůrek poctivě hledal. Hledání ho dovedlo k vidění. Vidění ho otevřelo Proudu. A Proud mu ukázal nové, hlubší vrstvy, protože věděl, že je unese a nezneužije. Byl čistý a upřímný hledač, a proto mu bylo dovoleno najít. A to je také důvod, proč se Proud neotevře všem, ale odhalí se jen tam, kde je vnitřní soulad a naladění. To je totiž frekvence a jazyk Proudu.
Důležitá je vnitřní motivace. Doktor Špůrek nehledal kvůli zisku, slávě nebo bezpečí. Hledal, protože ho přitahovala pravda a touha vidět. Většina lidí nehledá pravdu, ale jen potvrzení své iluze. Proto Proud mlčí.
Špůrek byl ochotný nechat se znejistit, zbořit si staré „jistoty“. Nelpěl na tom, co si myslel, že ví, ale chtěl vědět, co neví. A nebránilo mu v tom ego. Většina lidí (nejen vědců, ale obecně) chce, aby pravda posílila jejich ego. Když Proud vidí, že by jim otevření nepomohlo k růstu, protože by to obrátili v moc či jinak zneužili, neotevře se. Zásadní je tedy ochota riskovat a nechat mizet iluze.
Nesmí chybět ani zodpovědnost. Když Proud lidem, jako byl Milan Špůrek, něco ukáže, pak musí vědět, že to nezneužijí proti ostatním. Neobrátí to ve zbraň. Ale pracují stejně tiše a nepompézně jako Proud. Většina lidí, kdyby takový vhled jako on dostali, by ho použili k manipulaci nebo k tomu, aby se cítili nadřazeně. Křičeli by, poučovali, opájeli se silou toho, co vědí. A to Proud, jako že se též Vyšší inteligence nazývá, nikdy nedovolí.
Špůrkovi nechyběla ani obrovská vytrvalost. Vydržel roky hledat i tehdy, když to bolelo, když se cítil sám, když ho – třeba – drtilo nepochopení okolí. Většina lidí to vzdá při prvním nepohodlí. Proud se jim nemůže otevřít, protože neunesou ani ten první krok.
Špůrkova „hra“ spočívala v tom, že žádnou nehrál. Nakreslil tím vlastně zároveň mapu, jak vstoupit do nového věku a naučit se jazyku, kterým jsme dosud nebyli zvyklí mluvit.
A co je možná nejdůležitější, Milan Špůrek odmítl hrát Hru na normálnost. Tak říkám naučenému způsobu života a chování, kde je normální předstírat, že to, co se děje kolem a jak společnost funguje, je vlastně „normální“. Většina lidí právě v této hře žije a myslí si, nebo se o tom aspoň sebe sama snaží přesvědčit, že „tak to má být“ nebo „to jinak nejde“. Proud jim nemůže ukázat svou sílu ani krásu, protože oni mu ukazují, že to vlastně ani nechtějí. Nebo oni by to možná i chtěli, ale jen kdyby pro to nemuseli nic udělat ani obětovat. Jenže takhle to v životě nefunguje…
To, že došel k možná nejdůležitějšímu vědeckému objevu naší historie zrovna Milan Špůrek – a komické je, že o tom navíc ještě ani nikdo neví a Špůrka skoro nikdo nezná (a když, tak jako spisovatele nebo astrologa) –, samozřejmě není náhoda ani štěstí. Ale důsledek toho, kudy šel a jakou cestou se vydal. A zároveň potvrzením její správnosti. A to by mohla nebo měla být inspirace i pro nás ostatní. Pokud něco chceme, musíme se vydat cestou, která k tomu vede. Žádné zkratky neexistují ani nefungují.
Špůrek hrál zkrátka úplně jinou hru, než jakou hraje většina lidí, a proto taky došel ze všech nejdál. A ta jeho „hra“ spočívala v tom, že žádnou hru nehrál, nebo že ji velice záhy hrát přestal. Nakreslil tím vlastně zároveň mapu, jak vstoupit do nového věku a jak se naučit jazyku, kterým jsme dosud nebyli zvyklí mluvit.
Ten rozdíl, když porovnáme obvyklou hru většiny lidí a Špůrkovu cestu, bije přímo do očí a nemůže být větší. A tak je jasné, že právě to je tím, co dělá rozdíl ve výsledku. Většina lidí prostě až příliš snadno přijme pravidla, ve kterých celý život předstírá, že vše dává smysl (i když nedává), opakuje fráze, které tuto iluzi udržují („tak to prostě je“, „to je život“, „musí se makat a vydržet“ nebo „hlavně přežít“), snaží se zapadnout do stáda, nelišit se a nebýt ohrožení, a tím popírají sami sebe. Potlačují vnitřní otázky, a aby to necítili, přehlušují je vnějším hlukem a útěky od reality.
Milanův tip: Vendy Kávová. V létě mi zavolal známý, který má taky rád tvrdší muziku, jestli bych s ním nejel na bigbít. Risknul jsem to i proto, že se akce konala na kouzelném místě, kde to vypadá jak na starém nádraží - Zastávka u Radimi. A když už jsem toho litoval, protože hlavní kapela hrála dost monotónně, navíc dlouho, a její kytaristé kvílivě sólovali, nastoupila na scénu Vendy Kávová. Fakt, nekecám. Olomoucká zpěvačka zpívá jako finská hvězda Tarja Turunen a její bývalá kapela Nightwish. Však taky Vendy vystupuje se skupinou Eagle Eye – Tarja Tribute. Bylo to super, ač nás tam bylo ke konci asi třicet (většina přišla na ty první šakaly). Nejvíc mě potěšilo, co Vendy dojatě řekla na konci. „Děkuji moc, že jste přišli. Protože jen díky vám můžu dělat to, co mě baví nejvíc na světě.“ Bylo to vidět...
Milan Špůrek byl ale skutečný a ukázal, že to jde i jinak. A to ještě v době, kdy tomu nebyly hvězdy tak nakloněny, jako jsou dnes. Ano, my to dnes máme mnohem snazší, než to měl tehdy on.
Žádná taková společenská pravidla nepřijal. Řídil se vlastním srdcem. Hledal, i když to bolelo, a nic za to neměl. Nepředstíral, když něco nevěděl, a dělal vše proto, aby tomu přišel na kloub. Nespokojil se s tím, co se o věcech říká a jak vypadají, ale chtěl vědět a zajímalo ho, jak doopravdy fungují a jaké jsou. Zatímco jiní chtěli zapadnout a patřit, on chtěl vědět a rozumět. To nebyla taktika, ale vášeň. Tak jako jiní zaplatili cenu za přijetí iluze „normálnosti“ popřením sebe sama a odpojením od duše, i on platil vysokou cenu. A to v podobě samoty, nepochopení okolí či vlastní jinakosti. Oba přístupy ale vedly k diametrálně odlišnému výsledku.
V prvním případě je to vnitřní prázdnota a život bez světla – funkční navenek, mrtvý uvnitř. A v jeho případě byl výsledkem život se světlem – ne pohodlný, ale nesmírně bohatý, naplněný a skutečný. A tak zatímco „odpojený“ člověk už neumí žít nic jiného než předstíranou hru, člověk, který vidí a cítí, už nemůže hrát hru, ani kdyby chtěl. Protože pochopí, že není čas ztrácet čas. A snaží se, aby mu neujel vlak.
