Tvar či směr pohybu času je cyklický neboli pravidelně se opakující. Ale nikdy ne stejně, protože má fraktálovou strukturu. Takhle řečeno to možná nezní nijak přitažlivě ani bombasticky – ovšem jen do chvíle, než – jako Milan Špůrek – pochopíme, co to znamená.
Konstrukci fraktálové struktury času si ve své knize s lakonickým názvem Fraktální čas: Tajemství roku 2012 a nového věku (Fractal Time: The Secret of 2012 and a New World Age) docela hezky popsal i jeden z „hledačů“, které jsme si představili v úvodu aktuální Šifry. Gregg Braden má totiž dar vyzobávat vědecké třešničky a zasazovat je do srozumitelných příběhů, které vytváří. De facto vykládá kvantovou fyziku srozumitelně a spirituálně, protože jí dodává živost a jasnost. Nebo též existující objevy a teorie propojuje populárním jazykem a zpřístupňuje širšímu publiku.
Často přitom sice neodolá a zafantazíruje si nebo si dost domýšlí, přimýšlí či fabuluje, až se dofabuluje k pohádkám, ale jako začátek na cestě k probouzení plní jeho práce velmi důležitou roli. A to zejména proto, že když něco objeví kvantoví fyzici, nedokážou to většinou srozumitelně vysvětlit laikům ani přeložit z „vědečtiny“; a on to zvládne normálním lidem nejen zpřístupnit, ale pro téma je i nadchnout.
A to je i případ srozumitelného vysvětlení fraktálové struktury času. V této své knize autor bestsellerů ukazuje, jak se v našich životech opakují stejné podmínky či okolnosti, které tu už byly; a to jak na kolektivní, tak i individuální úrovni. A to všechno díky fraktálnímu modelu.
Fraktál je – zjednodušeně řečeno – geometrický objekt, který v sobě obsahuje stále menší formy téhož tvaru. Taková kosmická matrjoška. Fraktály jsou v přírodě všude kolem nás, od ledových krystalů a větviček stromů přes lístky květu nebo šnečí ulitu až po mraky nebo náš cévní systém. To všechno má stejný tvar na různých úrovních zvětšení. Dalo by se říct, že jde o jeden ze základních tvarů či ještě přesněji vzorů celého vesmíru.
Pokud nebudeme pyšní jako současná věda – která má tak velké ego, že odmítá ve své iluzi lineárního času byť jen připustit, že nějaký antický myslitel Aristotelés mohl jen se svou hlavou a knihami před skoro 2400 lety chápat víc než oni dnes s mikroskopy a kvantovými počítači – a vyjdeme z toho, že čas je pohyb, a ten pohyb má nějaký směr, tvar i řád, pak si můžeme průběh času představit podobně jako třeba šnečí ulitu.
Konkrétně u času tedy fraktálová struktura znamená, že čas je uspořádán do cyklů, které se opakují na různých úrovních měřítka, podobně jako větve stromu nebo obrazce v květu kapusty – každý „list“ nese stejný vzor, jen v jiném měřítku. Každý cyklus obsahuje menší cykly, a ty opět další, menší cykly… Od epoch až po den, který se střídá s nocí, a přesto jsou každý den a každá noc jiné.
Ervin László se stal hvězdou systému, dostal z něj maximum a posunul se až k jeho hranicím. A ve chvíli, kdy začal svými zjištěními ohrožovat jeho identitu, systém jej začal vytěsňovat. a přestat si ho všímat.
Mimochodem, to mě přivádí možná k další a možná úplně ze všech nejzajímavější osobnosti, která dokáže propojit vědu s realitou tak jako nikdo jiný. Protože jestli je Gregg Braden při vší úctě a důležitosti jeho práce pořád tak trochu pohádkář a showman, který propojuje starověká učení s moderní vědou intuitivně a někdy až zbytečně „americky“, tak filozof a systémový teoretik Ervin László (93) je úplně jiná liga, přímo extraliga. Nebo spíš Liga mistrů, ve které by hrál finále s Milanem Špůrkem. A přesto bych na něj málem zapomněl! Protože jestli je někdo opravdu těžko zařaditelný, tak právě tenhle mimořádně schopný a obdařený Maďar.
Naštěstí se nám vynořil sice nečekaně, ale – nebojme se to říct – přesně v ten pravý čas. No uznejte sami. Ervin László začínal jako koncertní pianista (!), ale pak se stal vědcem, filozofem a jedním z předních myslitelů v oblasti systémových teorií a kybernetiky. A je známý jako jeden z hlavních světových teoretiků integrálního myšlení. Všimněte si, že jako umí hrát pan László skvěle na piano, tak Milan Špůrek byl kromě vědy zároveň výborným výtvarníkem a fotografem. Možná i proto, že byli tak všestranní, dokázali obsáhnout a pochopit víc, než zvládnee ten, kdo je jen chladně racionální, nebo umělecky rozevlátý. To je ta stará dobrá rovnováha.
Ervin László je kromě svého širokého záběru, pronikavého intelektu a schopnosti vidět a spojovat to, co jiní nevidí nebo nevnímají, zvláštní svou „obojetností“. I to ukazuje na jeho výjimečnost.
Zatímco vědci jsou obvykle systémoví a badatelé či hledači, jak jsme je nazvali my, bývají označováni jako nesystémoví, Ervin László je netypicky systémový a nesystémový zároveň. Tím má docela blízko k Milanu Špůrkovi, protože ten používal systémové (vědecké) metody k tomu, aby systém opustil a dostal se za něj nebo skrz něj, neboť jedině tak mohl překonat jeho hranice a limity a získat svobodu a poznání.
László se stal hvězdou systému, dostal z něj maximum a posunul se až k jeho hranicím, a teprve ve chvíli, kdy na něj byl nejen příliš chytrý, ale začal svými zjištěními ohrožovat jeho samotnou identitu, systém jej začal nenápadně vytěsňovat a přestat si ho všímat.
Většinu života byl tedy Ervin László oficiálně uznávaný, chválený a oceňovaný. Publikoval v akademických kruzích, přednášel na univerzitách, stal se členem Římského klubu, a dokonce byl jako jeden z předních myslitelů moderní doby navrhován na Nobelovu cenu. Vybudoval si respekt ve vědecké i geopolitické elitě díky své práci v oblasti systémové teorie, kybernetiky, teorie chaosu a vývoje komplexních struktur. Možná i proto, že mluvil řečí, které systém rozumí. Měl prostě jazyk, nástroje a formu, které byly srozumitelné pro světovou intelektuální elitu, a nikoho tím neohrožoval.
V určitém bodě (zejména po roce 2000) se ale rozhodl jít dál a tyto „bezpečné“ hranice překročit. Ne snad proto, že by si chtěl hrát na hrdinu a předtím se bál. Ale proto, že se vyvíjel a díky své vnímavosti cítil, jak se mění doba. Někde v dálce již slyšel melodii nového věku. Kdyby to byl kalkul, nikdy by z bezpečného koridoru a komfortní zóny nevystupoval, protože by si vystačil s pozicí, které již dosáhl, a neměl by důvod riskovat. Jeho krok za hranice oficiální vědy byl – stejně jako u Milana Špůrka – vědomý a cílený, vyvolaný jeho vnitřní touhou a nutností vědět víc. Jinými slovy, zvědavost zvítězila nad kariérou. Otevřel se totiž kvantové spiritualitě, v sázku dal svoji pověst i společenský úspěch, a začal rozvíjet koncept akášického pole, ve kterém je vědomí základním stavebním kamenem vesmíru a je s ním fundamentálně propojeno.
Osamělý běžec
Buď tedy musel být Ervin László v jedné chvíli stejně odvážný jako Milan Špůrek, anebo si neuvědomil, že je příliš chytrý a že to, co říká, skoro nikdo nebude chápat. Výsledek byl ale stejný – když začal mluvit o všepropojujícím informačním poli, které přesahuje naši fyzickou realitu, přestal být akceptován mainstreamem. A protože se jeho práce odklonila od klasické racionality (nebo toho, co se za ni vydává), oficiální věda jej začala tiše vytěsňovat; a to přesto, že si ho část intelektuálních kruhů stále váží a uznává jej za dřívější zásluhy. A tak se stal tento člen elitních institucí disidentem. Systémovým myslitelem, který opustil systém. Nikdy přitom nebořil vědu – jen se jí přestal bát. A tak šel dál, i když se mu za zády zavřely dveře akademických a mediálních salonů.
Pořád se ví, že je to borec, ale aby se kolegové výzkumníci nemuseli pouštět do Zakázaného lesa, kde se rozprostírá pro ně neznámá, a tudíž nebezpečná krajina, jako to udělali László či Špůrek, postaví se do takové jakoby lehce nadřazené pozice. Nějak si sami pro sebe tu své pohodlnosti nepohodlnou cestu, kterou vidí, přetočí v hlavě tak, aby mohli pokračovat ve starém myšlení a v tom, na co jsou zvyklí, aby hlavně nemuseli nic měnit nebo chápat něco nového.
Ve své teorii nahlíží László vesmír jako informační pole, v němž se vše uchovává, vše rezonuje, a kde čas a prostor nejsou odděleny, ale fraktálně propojeny.
A jak toho nejlépe docílí? Ego už jim poradí a napoví: třeba že už je László starý, senilní nebo někam ulítl, a udělají si z něj ve své hlavě tak trochu blázna. Převrátí realitu takovým způsobem, aby nemuseli čelit tomu, že blázni jsou možná oni sami, když nechtějí vidět nebo nechápou, co jim László přinesl jako na zlatém podnose. To je také důvod, proč věda nemůže nikdy nic vědět – vyřazováním informací, které se jí nelíbí nebo nehodí, a ignorováním status quo bořících teorií totiž může docílit jen toho, že zabředne ještě hlouběji ve světě iluzí. A nemůže se nikdy posunout dopředu, když připouští jen to, co potvrzuje její závěry, a vše ostatní ignoruje nebo napadá.
László tedy – na rozdíl od ostatních – nebyl nikdy odmítnut jako outsider, protože jeho původní vědecká práce byla brilantní a příliš výrazná, takže by to ani nepůsobilo uvěřitelně. Ale postupně se stal mostem mezi světem vědy a světem spirituality, a to z něj dělá podobně osamělého běžce. Ačkoli vědu nejen nepopírá, ale erudovaně rozšiřuje a obohacuje, věda to nechce, nestojí o to a je jí to protivné.
Naopak Ervin László, který dokázal své ego zkrotit a otevřel se něčemu vyššímu, neznámému a novému a začal to poctivě i ve vyšším věku integrovat s tím, co už zná, došel coby autor více než 75 knih a stovek odborných článků k podobným závěrům jako Milan Špůrek a další hledači.
A co víc, zaujímá mezi nimi speciální místo, protože na rozdíl třeba od Liptona nebo Bradena nevystupuje jako popularizátor, ale jako systémový myslitel, který šetří emocemi a metaforami, a rámuje svá tvrzení argumenty a modely, ve kterých zasvěceně propojuje kvantovou fyziku, filozofii, spiritualitu a globální civilizační transformaci.
Jeho teorie akášického pole je pokusem dát spirituální tradici vědecký rámec, ve kterém chápe vesmír jako informační matrici, kde je vše propojeno. Ve své teorii nahlíží vesmír jako informační pole, v němž se vše uchovává, vše rezonuje, a kde čas a prostor nejsou odděleny, ale fraktálně propojeny. I on mluví o proměnách, o bodech zlomu a kosmických rytmech – ale místo emocí a příběhu nabízí modely. V době chaosu hledá v tichosti řád.
László nevykřikuje vizi nového věku, ale tiše ji modeluje. Zatímco jiní mluví o změně, on ji matematizuje. A přesto – nebo právě proto – zůstává na okraji hlavního proudu, který zatím nechápe, co přinesl, nebo to chápat nechce.
Milan Špůrek a Ervin László se pravděpodobně nikdy nesetkali, a přece je něco spojuje. Oba hledali řád pod povrchem. Oba pochopili, že svět není náhodný sled událostí, ale vědomý systém – buď informační, nebo rytmický. László překládá spiritualitu do řeči vědy. Špůrek naopak z vědy udělal poezii vesmíru.
A i když jeden je „světový“ a druhý domácí, oba říkali to samé – jen v jiném jazyce. László mluví víc k hlavě, Špůrek k duši. Hlavní sdělení je ale jednoznačné: „Čas je živý. A právě začal mluvit.“
