Nejšílenější je, že fraktály sice dobře zná i mainstreamová věda, ale vůbec je nepropojila se životem. A když, tak velmi omezeně, čímž zůstala jen na povrchu.

S tím označením nepřišel Ervin László, ani Milan Špůrek, ale Benoit Mandelbrot – francouzsko-americký matematik židovského původu. Právě on trefně zavedl pojem fraktál, ale „pouze“ (ty uvozovky zdůrazněme, protože to byla samozřejmě veliká věc) ve vztahu k prostorovým strukturám a geometrii přírody, nikoli k času, pohybu a dalším jevům.

Mandelbrot byl, jak se říká, obrovská bedna. Však také na Princetonu rok spolupracoval s geniálním Johnem von Neumannem, který je považován za tvůrce teorie her či konceptu buněčného automatu. A taky se podílel na vývoji atomové a vodíkové bomby. Von Neumann dokonce v roce 1953 sponzoroval Mandelbrotův projekt a roční pobyt na princetonském Institute for Advanced Study.

Časem se stal Mandelbrot hostujícím profesorem matematických věd na Harvardu či Yale, a hlavně pracovníkem a vývojářem společnosti IBM. Celý život se například věnoval studiu cen na finančních trzích, ale i geologii, lingvistice, konstrukci letadel, mechanice strojů, termodynamice nebo turbulenci kapalin. A částečně taky kosmologii. Pro nás je ale nejpodstatnější, že stál u zrodu prvních počítačových programů a při práci s počítačovou grafikou začal načrtávat první fraktální obrazce. Pojmenována po něm byla Mandelbrotova množina, kterou jako první vykreslil na počítačích firmy IBM.

V roce 1982 Mandelbrot shrnul své myšlenky v důležité knize The Fractal Geometry of Nature (Fraktální geometrie přírody), čímž z oblasti, se kterou již předtím koketovali jiní matematici, včlenil do hlavního vědeckého proudu. Slavnou se stala především „jeho“  množina, která je jedním z nejslavnějších fraktálů. Je příkladem abstraktního fraktálu, který vzniká z nepříliš složité matematické rovnice, přičemž má velmi komplikovanou formu, v níž se nekonečně opakují detaily. Nápadně přitom připomínají vesmír a jeho galaxie, které jsou typickými případy fraktálů v kosmickém měřítku. Galaxie totiž mají spirálovité či eliptické tvary, které se neustále opakují, a to na různých úrovních...

Pointou fraktálů zkrátka je, že při jakémkoli přiblížení uvidíme stále se opakující stejný motiv, kterému říkáme soběpodobnost. A to proto, že se podobá sám sobě na různých stupních zvětšení.

Řešení existuje

Možná si řeknete, že když už se někteří vědci dostali tak daleko, bylo na dosah i zjištění, žepokud je fraktálově strukturovaný v podstatě celý vesmír, a všechno v něm je v pohybu, mohla by se fraktálovost týkat i času. Ale není to tak úplně jednoduché. Ono takové detailní popsání fraktálové geometrie zabere klidně celý život. Lidé jako Benoit Mandelbrot měli dispozice právě pro toto „detailnější“ myšlení, a lidé jako Špůrek zase dar pro vidění širšího obrazu. 

Navíc je to trochu jako v tom známém vtipu. Co udělají vědci, když zjistí, že v noci začal v místnosti hořet koš? Inženýr se probudí, běží rychle k vodovodu, otočí kohoutkem, natočí do nádoby vodu, uhasí plamínek a vrátí se do postele. Když se vzbudí fyzik, chvíli přemýšlí, pak spočítá, kolik bude třeba vody na uhašení, odpustí daný objem do nádoby a oheň uhasí. A matematik? Probudí se, zjistí, že řešení existuje, a jde zase spát…

Oficiální věda tedy fraktály zná a běžně tento pojem používá, ale jen ve své bublině a možná jako zajímavost nebo zpestření. Způsob, jak o věcech přemýšlí a jak je strukturovaná a rozparcelovaná, jí ale neumožňuje z toho vyvodit nějaké širší důsledky pro pochopení života, struktury světa a klíčových souvislostí. Je to jakási „věda pro vědu“, nikoli „věda pro život“. Protože k čemu mi je, když něco vím nebo mám, ale jen teoreticky, a neumím to použít ani aplikovat v praxi? 

Z hlediska současné vědy se tedy fraktální čas nepoužívá běžně jako teorie, jen některé „nejodvážnější“ obory, například chronobiologie, kvantová fyzika či astrofyzika nesměle koketují s pojmy nelinearity, synchronicity a rytmické struktury času. Ale jen tak, aby se nikdo nezlobil a aby jim nesebrali granty.

A tak musel nepozorovaně přijít Milan Špůrek, kterým „praví“ vědci opovrhli, vzít pojem fraktál pořádně do ruky, zasadit ho do patřičného kosmického rámce a aplikovat v praxi. Výsledky byly ohromující. Zatímco totiž oficiální věda trvá navzdory všem indiciím a důkazům na tom, že čas je lineární, Špůrek zjistil, že má fraktální strukturu.

A tak zatímco věda vypráví, že dějiny jsou náhodné, Špůrek detailně popsal jejich rytmus. A ukázal, že čas je fraktální struktura, kde se dění opakuje na různých měřítkách s podobnými vzorci. A co víc, tento princip intuitivně i systematicky aplikuje na celé lidské dějiny pomocí takzvané astrochronologie. Jeho hlavní a nedocenitelný přínos spočívá ve vytvoření onoho rámce, jenž ukazuje, jak fraktální čas použít jako měřítko kvality dějin. A tím objasnit a odkrýt jejich na první pohled skrytou strukturu.

A díky tomu můžeme vidět, že každý dějinný cyklus (např. věk Ryb, středověk, renesance, baroko apod.) má své analogie ve větších i menších cyklech. Podobně jako fraktál v přírodě a geometrii má tedy i čas „sebepodobnou“ strukturu v podobě makrovlny, mezovlny či mikrovlny, jež nesou podobné znaky, ale přesto nejsou stejné. Protože cykly se neopakují přesně, ale mají analogické archetypální rysy. A proto mohl Špůrek vědět a spočítat, co nás čeká a nemine a jaký bude ten náš nový věk. A věřte, že se trefil naprosto přesně.

„Nikdy nic nemůže být stejné vzhledem k fraktální struktuře času, vyjádřené v hierarchické soustavě mikromegas analogon,“ píše v Tajemných rytmech dějin muž, který vytvořil konzistentní systém zvaný „mikromegas analogon“. Hierarchickou stavbu času, kde lze v každé vrstvě času (od celých věků po módní trendy) pozorovat analogické rysy.

A nejenže to všechno popsal, ale – a to je nejdůležitější – ukázal i konkrétní historické aplikace. Například přechody uměleckých slohů, generační změny, geopolitické přelomy a jejich opakování v různých cyklech. Nepoužívá tedy fraktály jako nějakou metaforu či teorii, ale jako exaktní strukturu, na kterou všechny ty děje pasují jako pozadí na nočník.

A taky si všiml, že čas má fraktální dimenze, které se dají analyzovat astrologicky, pomocí dvanáctkového zodiakálního kódu. Vědci, kteří si zatím nevšimli ani toho, že čas není lineární, by se tomu jistě smáli. Jenže kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp.

A my si v příštím vydání, které završí naši pomyslnou „kosmickou trilogii“, detailně ukážeme a rozebereme, co tohle všechno, co Milan Špůrek objevil a spočítal, znamená nejen pro naše dějiny, ale především pro naši přítomnost a budoucnost. 

‍