Když jsem psal v úvodním článku o tom, že je to jako déjà vu, měl jsem na mysli právě odvěký boj dvou znepřátelených frakcí Komunistické strany Československa, jenž dominuje naší politické scéně a určuje společenskou atmosféru i po třiceti letech demokracie. Jako kdyby se u nás zastavil či vracel čas…
Je to až neuvěřitelný paradox – zatímco svět prochází největšími změnami minimálně od roku 1989, my jsme zaneprázdněni křivdami a půtkami pramenícími z šest dekád starého mocenského střetu a nezpracovaných křivd. A to, jelikož nám to bere koncentraci a směřuje ji do minulosti, aniž bychom to tušili (protože se to děje na podvědomé úrovni), nám brání posunout se dál. A zabývat se životně důležitými věcmi, pro naši přítomnost i budoucnost, neboť místo toho řešíme žabomyší spory a osobní animozity, a tak na ně nemáme čas.
Abychom byli přesnější – ten boj z toho pořád dělají bývalí reformní komunisté, kteří emočně zamrzli v minulosti úplně a bojují proti komunismu (tomu druhému), který oficiálně skončil v roce 1989 a dávno není relevantní. Jinými slovy, uraženě bojují a oživují staré bitvy. Místo aby si vyndali hlavy z míst, kam slunce nesvítí, a začali se chovat jako dospělí lidé, kteří nemyslí jen na to, co bylo a kdo jim ukřivdil, ale pracují na tom, aby jejich země i oni sami před sebou měli utěšenou budoucnost. Jen pošetilec se otáčí pořád dozadu a vzývá starý svět, místo aby sledoval cestu před sebou. Když takhle půjdete chvíli po ulici, s hlavou otočenou dozadu, narazíte brzy do sloupu…
Tito lidé, kteří pojali z nějakého důvodu podezření, že jsou lepší, vyvolení a morálně nadřazeni ostatním, toho ale dlouhodobě nejsou schopni. Považují se za morální majáky, které by měly svítit na cestu ostatním – tedy hlupákům a tmářům. Ostatně touto sveřepostí a zaťatostí si vysloužili zcela trefnou přezdívku „lepšolidé“. Anebo úplně nejvýstižnější „lepševici“.
Ta druhá je geniální v tom, že tvarem slova přidává právě tu historickou vrstvu, kdy se v Sovětském svazu na začátku 20. století rozdělila tamější sociálnědemokratická strana na radikální a umíněnou frakci. Ti první si říkali bolševici a transformovali se v sovětskou komunistickou stranu.
Považují se za morální majáky, jež by měly svítit na cestu ostatním – hlupákům a tmářům. Ostatně touto sveřepostí si vysloužili zcela trefnou přezdívku „lepšolidé“ či „lepševici“.
U nás se také nejprve podobně rozštěpila sociální demokracie, z jejíž radikální frakce vznikla komunistická strana. A k dalšímu střetu potom došlo již v komunistické straně v 60. letech 20. století. Rozkol byl sice oficiálně potlačen, takže k dalšímu rozpadu a rozdělení partaje nedošlo, ale takzvané reformní křídlo, které prosazovalo socialismus s lidskou tváří, mocenský boj prohrálo s tvrdou frakcí, jež stranu definitivně ovládla po okupaci země vojsky Sovětského svazu a států Varšavské smlouvy.
Členové poražené části KSČ pak byli ze strany vylučováni nebo sami odcházeli. Byli to ale komunisti jako řemen, nikoli odpůrci komunismu, jak se dnes falešně prezentují. Dokonce by se dalo říct, že to byli (a jsou) komunisti nejkomunistovatější – možná dokonce jediní opravdoví komunisti.
A co víc, zatímco vítězní komunisté byli často jen kariéristi (podobní jako dnešní prezident PP) a pragmatici, kterým bylo úplně jedno, co si zrovna myslí nebo říkají – a tak jeden den mohli přísahat na věrnost Sovětskému svazu, za týden cinkat klíči a za měsíc si fotit sochu Svobody –, ti poražení to mysleli vážně. A to je mnohem, ale mnohem větší problém, protože vždycky je nebezpečnější fanatik než pragmatik či vyčuránek.
S pragmatikem nebo vyčuránkem se dá domluvit, ale fanatik není veden rozumem či kompromisem, ale spalující nenávistí ke všemu, co odporuje jeho vidění světa. A s takovým se nedomluvíte, nenechá vás na pokoji a bude vás chtít zničit, když mu nebudete pochlebovat. Protože existuje jenom jeho pravda a přípustný je jen jeho pohled na svět. Nejhorší ze všech je pak vyčuraný fanatik, který se přidal na stranu fanatiků proto, že jsou zrovna u moci. Ten to nedělá ani tak z přesvědčení, ale jen kvůli prospěchu, a často vystupuje navenek fanatičtěji než upřímný fanatik. Takto se chová hodně českých politiků, kteří si myslí, že čím víc budou žvanit a špinit názorové oponenty, tím víc to pomůže jejich kariéře a tím víc potěší šedé eminence, které za nimi stojí v pozadí.
Vždycky si (nejen) v této souvislosti vzpomenu na slova svého moudrého přítele, který mi říkal: „Když je někdo hajzl, ale je chytrý a ví, co a proč dělá, je mnohem méně nebezpečný než blbec, který vůbec nic nechápe.“ Neboli lepší chytrý hajzlík než ten hloupý. On tedy použil slovo na s, jakým označujeme samici od jistého domácího zvířete, ale není třeba být tak explicitní, že?
Lepší časy
Přesně to se ukázalo v české politice a projevilo na vývoji společenské atmosféry po roce 1989. Staří komunisté – ti chytřejší, jak jsme je nazvali v úvodním článku – pochopili, že komunismus je u konce. A místo aby truchlili po starých soudružských časech, byli naopak rádi, že režim končí dřív, než jim to spadne celé na hlavu. Nevymýšleli hlouposti ani nesnili o tom, že bude jejich vítězný únor trvat i po listopadu, ale přizpůsobili se nové mezinárodní situaci.
Východní blok padl a poválečné uspořádání se změnilo. A tak byly jen dvě možnosti – buď povedou věčnou revoluci jako Fidel Castro na Kubě, odstřiženi od finančních trhů i nově se tvořícího, resp. v té době se výrazně rozšiřujícího volného hospodářského prostoru či chcete-li obchodní unie. V bídě a izolaci. Nebo se přizpůsobí a stanou se z nich kapitalisti.
Vybrali si samozřejmě druhou možnost. A nejen to. Pokojně spolupracovali na přípravě sametového předání moci či byli přímo jeho hlavními aktéry. Kdyby nechtěli, nějakou demonstraci by rozprášili vodními děly a měli by klid. Ale protože opravdu nebyli hloupí, tak věděli, že nejlepší možnost, jak sebe i zemi posunout vpřed, je skoncovat s komunismem nadobro, nejít cestou nějakého kompromisu, ale vytvořit volný trh a dát se západní cestou.
Zprvu se to mohlo jevit jako trefa do černého. Jenže peníze docházejí, úrokové sazby rostou a život na hypotéku se stane v novém systému pro mnoho lidí noční můrou.
Jasně, věděli, že nebudou škodní. Protože měli moc, zdroje a informace, dohlédli na to, aby při privatizaci nepřišli zkrátka, nechali si často podíly v podnicích privatizovaných do zahraničních rukou, zprivatizovali si své vlastní nebo popostrčili do popředí čisté tváře a zůstali byznysově skryti. Ale obecně se stali ze správců – kdy za starého režimu měli všechno pod rukama, ovládali vše ve státě a mohli z toho loupat perníček, ale nesměli oficiálně soukromě vlastnit – vlastníky. A tak si polepšili. Navíc vlastníky ve svobodném tržním hospodářství, kde mohli výborně prosperovat a vydělávat víc, než šlo vydělávat ve starých časech.
Ano, nemysleli při převádění státního do soukromého primárně na blaho lidu, tak jako na něj nemysleli ani dříve, nýbrž hlavně na to samotné převádění. Ale vedlejším efektem bylo právě i to relativní blaho lidu, protože si celá země obrovsky ekonomicky polepšila. A starý skomírající model plánovaného hospodářství uvnitř východního bloku, kterému byl zapovězen přístup na západní trhy, se tak transformoval v dynamický globalistický model, který přinesl nejvyšší zvýšení životní úrovně, jakého jsme byli v dějinách naší země svědky. Se všemi plusy i minusy, které se s tím pojí.
A to do toho srovnání počítám i zlaté období první republiky, kdy sice hospodářství šlapalo na jedničku, ale žilo zde na jedné straně dost bohatých a úspěšných, a na straně druhé dost chudých a tvrdě pracujících za pár korun.
Tady se životní úroveň postupně zvedla víceméně všem. Mělo to jediný háček. A sice ten, že tento nový euromodel, který se protnul s bezprecedentní érou levných peněz a téměř nulových úrokových sazeb, jež byly v dějinách rovněž výjimkou, umožňoval zvýšení životní úrovně mas pouze na dluh. Byl to takový socialistický hospodářský model v kapitalistickém prostředí. Ale za to už nemohli ani tak naši soudruzi, jako spíš souběh okolností a toho, co do systému přinesli levicoví soudruzi ze Západu, kteří měli pocit, že je to velmi dobrý nápad. Byla to jakási fúze starého modelu s novým – prostě socialismus nikoli s centrálně plánovanou ekonomikou, ale socialismus v tržním prostředí, i když zhusta regulovaný a dirigovaný z bruselského politbyra.
Hybatelé změny
Zprvu se to mohlo jevit jako trefa do černého. Jenže peníze docházejí, úrokové sazby rostou a život na hypotéku se stane v novém systému, který bude připomínat zase ten starý kapitalistický model z první republiky (tak je to vždy, když dojdou peníze – zase se musí tvrdě pracovat a šetřit, jak říkával spoluzakladatel československého státu Alois Rašín) pro mnoho lidí doslova noční můrou.
Ale to není to, o čem jsem chtěl mluvit především. To bylo jen pro připomenutí, protože čím rychleji se přibližujeme bodu zlomu, tím důležitější bude neztrácet hlavu a dokázat si zachovat přehled a nadhled, chápat souvislosti a nepodlehnout panice ani hysterii. To, co nám může pomoci přechod do nového globalistického systému, jehož centrum řízení se přesouvá z Washingtonu a Bruselu do Pekingu a Moskvy, co nejvíce usnadnit a přijmout, je především informovaný klid. A z něj pramenící schopnost se adaptovat a pochopit, jak bude nový globalizační model fungovat a jak v něm můžeme obstát. A rozhodně nám nepomůže to, o čem jsme mluvili v tomto článku – zapojovat se do nějakého dávného sporu, který má kořeny v 60. letech minulého století a od jehož je nejvyšší čas se oprostit, přestože na sebe jeho hlavní aktéři neustále strhávají pozornost a jako jeho rukojmí si berou celý stát a jeho obyvatele. A ještě si drze stěžují, že se jim stát, který oni považují za vlastní a sami ho ukradli, snaží někdo ukrást.
Pointa je, že staří komunisti to tenkrát udělali nejlépe, jak v dané chvíli mohli. Nelpěli na starém, ale pochopili, že nové je nevyhnutelné, a nebyli žábami na prameni, ale hybateli změny. Komunismus odložili, zmuchlali a zahodili, protože věděli, že je konec, a naskočili do nového vlaku. A v tom bychom si z těch chytrých komunistů – a ne od těch duševně zakřiknutějších – mohli vzít příklad.
A když to říká zrovna Šifra, která nemůže být podezřívána z toho, že má pro komunismus jakéhokoli druhu slabost – protože je tomu přesně naopak, jak vědí všichni, kdo ji čtou delší dobu –, znamená to jediné: že se snažím zdůraznit a podtrhnout důležitost tohoto lehce provokativního tvrzení, protože jde již opravdu do tuhého. A čím dříve to pochopíme, tím snazší pro nás ten přechod bude. A naopak. Je to závod o čas. A kdo pochopí, ten neprohraje.
