Přestože říkám, že je čas přestat žít v minulosti a z minulosti, a místo toho se připravovat na to, co přijde, můžeme se z toho, co bylo, alespoň poučit. Ten rok 1989 jsem nezmiňoval náhodou, protože tehdy se naše země vydala přes všechny problémy a složitosti správným směrem, i když to všechno viselo na vlásku.
V tu chvíli přitom existovaly jen dva směry vývoje a bylo to buď, anebo. První byl ten, který jsem před chvilkou popsal a který – zaplaťpánbůh – skutečně nastal. Liberalizace ekonomiky. Staří komunisti věděli, že musejí politickou moc předat a někdo musí transformaci provést. A jediný, kdo v té době věděl, jak se to má udělat, byl Václav Klaus, jenž se na tuto roli systematicky připravoval přes dvacet let. Kapitalistickou ekonomiku studoval celou profesní kariéru, a to i během nejhlubšího komunismu. Protože ekonomice rozuměl a věřil, že komunismus (socialismus) je jen etapou v dějinách, která souvisí s ekonomickými a finančními cykly a krizemi a nic netrvá věčně.
Již v 60. letech, kdy začaly pučet květy pražského jara, Václav Klaus založil Klub mladých ekonomů neboli KMEN, který odborně kritizoval nejen celé centrálně plánované komunistické hospodářství, ale i měkkost a nedostatečnost ekonomické reformy Oty Šika, jež měla tehdy vylepšit skomírající socialistické hospodářství. Mladý ekonom již tehdy intenzivně studoval fungování kapitalismu a tvrdil, že tyto kosmetické úpravy nebudou a nemohou stačit. Hovořil a přemýšlel například nejen o trhu, který si většinou spojujeme s trhem zboží, ale zejména o chybějícím trhu práce a kapitálu…“
Část ekonomů sice již tehdy intenzivně řešila, že tvrdý komunismus 50. let selhává a nefunguje, protože se vyrábí bez ohledu na poptávku a ekonomickou realitu, což vede ke krizi a následnému kolapsu, a proto je třeba jej reformovat a zmírnit opatrným zavedením něčeho, co by se dalo nazvat prvky trhu. Řešilo se ale jen to, jak vylepšit komunismus. Právě odtud plyne ideologické zázemí tehdejších reformních komunistů, kteří se po listopadu převtělili v liberální demokraty. Ti si nikdy nepřáli volný trh, svobodu ani kapitalismus. Protože věřili, že stačí vylepšit komunismus. Stačí k tomu jenom předat jim klíče od státní pokladny, svěřit jim absolutní moc nad děním ve státě a řízením ekonomiky, a pak nastane ráj na Zemi. Tedy hlavně pro ně.
Když tedy končil starý rigidní komunismus, první variantou byla liberalizace ekonomiky, a tou druhou pokračování socialismu s lidskou tváří, který se nepodařilo prosadit v roce 1968. A právě tady se rozhodovalo se, kudy se země vydá. Půjde novým, volnotržním a kapitalistickým směrem, nebo se bude oprašovat lepší komunismus?
Stačí k tomu jen předat jim klíče od státní pokladny, svěřit jim absolutní moc nad děním ve státě a řízením ekonomiky, a pak nastane ráj na Zemi. Tedy hlavně pro ně...
Staří komunisté – tedy ti chytřejší – se přiklonili k první cestě. Logicky. Jednak nechtěli předávat moc přímo svým rivalům z reformního křídla KSČ, a jednak věděli, že je to pro Československo jediná schůdná, a tedy nejlepší možná cesta. A protože sami už politicky vládnout nemohli, stáhli se do pozadí, ale připravili půdu tím, že neházeli nové politické reprezentaci klacky pod nohy, a nechali ji dělat to, co je potřeba. Měli páky na to, aby změny sabotovali nebo minimálně zkomplikovali, ale sami měli nejlepší zájem na tom, aby proběhly co nejhladčeji. Navíc řada z nich už byla připravená, protože se vědělo, kam směřuje vývoj.
„V 80. letech převládl postoj být radši potichu, neprovokovat silnými slovy, ale různé dílčí změny připravovat. Řada ekonomických opatření byla takto pro 17. listopad 1989 připravena předem, zejména ve finančně-bankovní sféře. Špatně se to dokumentuje, ale snad pomůže zmínit můj první den v parlamentu jako ministra financí 13. prosince 1989 a mé předkládání – mými předchůdci připravených – osmi důležitých návrhů zákonů, mezi které patřily: státní rozpočet na rok 1990, první škrty a překvapivé vyhlášení rozpočtového provizoria, zrušení monobanky a oddělení centrálního (měnového) a komerčního bankovnictví či daňová, resp. odvodová změna (týkala se odvodů do státního rozpočtu, například odvodu z objemu mezd či odvodu ze zisku),“ vzpomínal později hlavní žijící aktér tehdejších událostí Václav Klaus, který byl tehdy ve správnou dobu na správném místě.
A protože jako jeden z mála ekonomů měl jako přívrženec rakouské ekonomické školy detailně nastudovány principy volného trhu a všechny důležité věci, které je třeba provést, a navíc měl velké ambice, potřebný intelekt, schopnosti získat si lidi a nevyčerpatelný rezervoár energie, stal se prvním polistopadovým lídrem a motorem hlubokých změn právě on a lidé kolem něj.
Jenže byla tady ještě jedna parta, která měla ambice vést zemi. A nejen to. Oni s tím počítali. Řeč je o těch druhých komunistech, kteří nedostali svou šanci v roce 1968 a mysleli si – očekávali –, že teď přichází jejich chvíle a šance na reparát. Na to, že přišel čas zavést konečně do praxe ten jejich socialismus s lidskou tváří.
„Někdy v lednu, únoru 1990 jsem – jako ministr financí – v televizi řekl, že chceme kapitalismus. Bylo to považováno za revoluční výrok, ač já to řekl jen tak mimochodem. Neslyšel to rád ani prezident Havel, ani předseda federální vlády, jejíž jsem byl členem – Čalfa. Byl to z mé strany i totální rozchod s Chartou 77, jejíž ekonomové byli reformními komunisty 60. let, kteří žádný kapitalismus a žádnou tržní ekonomiku nikdy nechtěli,“ vzpomínal s odstupem na tyto okamžiky Václav Klaus. A ve své knize Transformace ekonomiky: Cesta ke svobodě a prosperitě k tomu dodává: „Důležitá byla návštěva Oty Šika u mě doma, v našem miniaturním panelákovém bytě na pražském Proseku v prosinci 1989, kdy jsme si tyto věci dlouhé hodiny ,vyříkávali‘. On se – myslím, že i díky tomuto velmi přátelskému setkání – nestal veřejným kritikem naší transformační strategie, která samozřejmě mířila někam úplně jinam, než chtěl on.“
Ota Šik se možná nestal veřejným kritikem jiné koncepce ekonomiky, než kterou sám prosazoval, ale Václav Klaus si tím, že si dovolil zavést v zemi normální, státem nedirigovanou a řízenou ekonomiku a přivedl náš stát do svobodné doby, vytvořil z reformních komunistů (liberálů) nepřátele na život a na smrt, kteří od té doby nevynechají jedinou příležitost se pomstít nebo si aspoň kopnout.
Ve své zaslepenosti si ale reformní komunisté nevšimli, že svět se za těch 20 let od pražského jara, kdy čekali na svou šanci, na rozdíl od nich, výrazně proměnil.
Právě končilo bipolární mocenské uspořádání, kdy spolu soupeřily dvě supervelmoci – Spojené státy a Sovětský svaz. A po rozpadu SSSR se začala rozjíždět globalizace a nová pravidla mezinárodního obchodu.
Reformní komunisté si tehdy mysleli, že jejich čas přichází, ale nepochopili nebo nechtěli vidět, že nelze vrátit čas a navázat tam, kde skončilo pražské jaro. Oni to však nevnímali racionálně nebo věcně, ale citově. Jejich vnitřní přesvědčení bylo takové, že když to položili tvrdí komunisté, na řadě jsou oni. Mysleli si, že na to mají morální nárok, a nedokázali se smířit s tím, že jim „jejich“ chvíli někdo zkazil a vyfoukl.
Smrtelně se tehdy urazili a od té doby nenávidí komunisty (ty druhé) ještě víc než za komunismu (i když i oni sami byli a myšlenkově pořád jsou komunisti), Klause a všechny a všechno, co připomíná skutečný kapitalismus nebo něco, co zavání volnou soutěží a svobodou. Na svobodu názorů, pluralitu a vše, co ohrožuje jejich domnělý nárok na vlastnictví českého státu, protože jen oni vědí, co je pro koho dobré, mají doslova alergii a reagují nepřiměřeně a osobně nejen na každou kritiku, ale i na to, že ti, kdo nejsou v jejich táboře, třeba jen dýchají. Mají totiž pořád pocit, že se jim někdo snaží ukrást „jejich“ stát, jak vyprávěl Čestmíru Strakatému reformně komunistický synek Jan Dobrovský.
A když se tito lepší lidé nakonec přece jen dočkali, ironií osudu se dostali znovu k moci a splnila se jim všechna přání – poté, co se k nám dostala po zavedení kapitalismu v 90. letech na začátku milénia nová vlna socialismu s lidskou tváří, tentokrát přicházející z bruselských komisí a kanceláří Eurosojuzu –, protože se Bruselu se svým viděním světa hodili a skvěle do těchto byrokratických struktur zapadli, bylo jim to pořád málo.
Obsadili nejrůznější penězovody, přisáli se na stát, získali funkce, ale místo aby se radovali, že mají, po čem toužili, užívali si to a snažili se dokázat, že nejsou tak hloupí, jak vypadají, a že si svou šanci vyčekali a zasloužili, pojali to spíš jako vendetu a zadostiučinění. A jako znamení, že měli a mají vždycky pravdu a že by to tak už mělo navždy zůstat. Toto nadřazené přesvědčení je u nich všudypřítomné a vyzařují ho na dálku.
Tady se nikdo nebaví o věcech věcně. Nikdo nenastoluje témata, agendu. „Lepševická“ energie je tak silná a intenzivní, že pohlcuje vše ostatní a strhává na sebe pozornost.
Proto po každých volbách, ve kterých vyhraje někdo z jiného politického tábora, křičí, že je ohrožena demokracie. Nebo jako teď, že jim někdo ukradl stát. A že když jim nebude stát vrácen, vyhrožují barevnými revolucemi, stěžují si a pomlouvají náš stát v zahraničí, žalují na své rivaly a pořád jen křičí a nadávají druhým, jako by je na nože bral.
Pozoruhodné na tom není jenom to, že to dělají. To přesvědčení o své vyvolenosti a povolanosti zlepšovat svět si prostě nesou v sobě a nemá cenu jim ho nikterak vyvracet. Jenže tím, že je tato linie či tento jev natolik silný a prostupuje a nebál bych se říct, že přímo otravuje celé kolektivní „národní“ pole, ovlivňuje a směruje to prakticky celou veřejnou a politickou debatu. Tady se nikdo nebaví o věcech věcně, nikdo nenastoluje témata, agendu. Tato „lepševická“ energie je tak silná a intenzivní, že pohlcuje všechno ostatní a strhává na sebe pozornost. U nás se nedebatuje o kolabujícím školství, neefektivním zdravotnictví, ekonomice v potížích ani dalším směřování České republiky, neboť vše vždy sklouzne k nálepkování a k tomu, že je kdokoli, kdo přijde s něčím věcným a často docela rozumným označen jako šváb, proruská svoloč nebo vlastizrádce. Jako kdyby jediným smyslem existence a fungování českého státu bylo to, aby patřil lepším lidem.
Ten problém ale není pouze v tom, že to dělají a že s přibližujícím se koncem EU, NATO a celého starého modelu zvyšují četnost i sílu nadávek a obviňování. Ale také v tom, že jim na to „nelepševici“ pořád skáčou a nechají se tlačit do defenzivy. Nikdo nechce být označen za proruského, protidemokratického, ošklivého a špinavého, a tak mají obvykle lidé potřebu se hájit a dokazovat, že to tak není. Tím ale potvrzují a přiznávají útočníkům legitimitu a důležitost. Liberálové, vyrůstající z podvědomí národního traumatu prohraného pražského jara, navíc umějí své pravé motivy skrývat za krásná slova plná hodnot a demokracie, což zdánlivě jejich pozici posiluje. Je to bohužel umocněno také tím, že tyto kruhy ovládají rovněž korporátní a veřejnoprávní média. A protože se obecně lidé bojí toho, když se o nich špatně píše nebo mluví v televizi, mají sklony jim pořád ustupovat.
Není už na čase položit si otázku, proč bychom si jich měli vůbec všímat a nechat se kádrovat a šikanovat lidmi s totalitním myšlením, kteří si myslí, že jim má patřit celý svět? A přestat hrát jejich hru?
Jakmile ji totiž přestaneme hrát a nebudeme jim přikládat takovou důležitost, ztratí nad námi moc. Možná stačí nebránit se, pohotověji reagovat (nebo nereagovat), věnovat se tomu, co je skutečně důležité a konečně upřednostnit budoucnost a nesnažit se vyhrát bity, které patří minulosti. A které nelze nikdy vyhrát.
