Ukázali jsme si, že tato kolektivní hypnóza, která se nad českou kotlinou již po tři desetiletí vznáší, není záležitostí politickou, odbornou ani racionální, ale čistě emocionální a osobní. Osmašedesátníkům se před téměř šedesáti lety v srdci vytvořilo veliké trauma, jež oni a jejich potomci, kteří po nich převzali štafetu a obsadili nejvýznamnější funkce ve státě poté, co se převlékli za liberální demokraty, dosud nedokázali zpracovat.

Je to trauma historické a týká se paradoxně i těch, kteří tehdy nepatřili ani k jedněm komunistům a nepatří k nim ani dnes. Tedy zbytku národa, který v tom není tak citově zaangažován. Ten mýtus zmařeného pražského jara, kdy významná část českých intelektuálů a obyvatel spatřila po tuhých 50. letech 20. století naději v socialismu s lidskou tváří, se ale stal součástí naší DNA a je tak silný a mocný, že prostupuje všemi vrstvami společnosti i nadále – jako nevědomý, ale určující faktor v pozadí.

Kdybyste zavřeli oči a přenesli se do minulosti, uvidíte stejný boj hodných proti zlým, podobný slovník, podobná hesla, podobnou nenávist a osobní útoky, stejnou vyhrocenost. Česká republika tak díky tomu připomíná jakýsi bezčasý zakonzervovaný skanzen, kde minulost určuje a ovlivňuje přítomnost. A místo abychom minulost už konečně uzavřeli a hleděli vstříc budoucnosti a tomu, co nás čeká v měnícím se světě, hrajeme pořád staré hry a nevidíme, že nám z nástupiště odjíždí vlak, který míří dál.

Emotivní boj dobra se zlem z toho dělají sice převážně liberálové, vycházející z emočního a myšlenkového podhoubí nepodařeného pražského jara, ale lidé jim na to pořád naskakují a ochotně tu hru hrají s nimi. Šifra chápe, že je nepříjemné, když se tito lidé chtějí pořád někomu mstít, povýšeně dehumanizují své protivníky jako nepřátele lidu, živí svoji mýtickou představu o tom, že jsou ti morální vítězové a všichni by se jim měli klanět a přijmout, že jen oni a jejich hodnoty nás mohou spasit. 

Kdo je už ale prokoukl, dobře vidí, že kromě přivlastňování (či vyvlastňování?) státu umějí leda vzletně řečnit, a tak se není co divit tomu, že jim další změna na geopolitické šachovnici, která znamená konec bruselského socialismu se zelenou tváří, vyvolává panické ataky a oživuje traumata minulosti.

Když tohle člověk pochopí, může se přestat rozčilovat a bojovat, a nechat to klidně plynout. Realita si to vyřeší sama.

Byla by chyba zkoušet vše zúžit na tento historický střet vzešlý z rozštěpení jedné mocné partaje. Kdy bývalí bolševici se o sebe umějí postarat sami tak, aby fungovali za každého režimu a přizpůsobili se, kdežto jejich rivalové – lepševici – se domnívají, že je stát jejich majetkem a mohou řídit jeho ekonomiku, ale i rozhodovat o tom, kdo je či není řádným občanem a co smí a nesmí říkat, nebo si dokonce myslet.

V této zemi samozřejmě žije kromě těchto elit převaha normálních, šikovných, pracovitých lidí, kteří nejsou tímto historickým střetem zatíženi a ctí svobodu svoji i svobodu druhých. Ale to neznamená, že nás toto kolektivní národní pole – či jak to nazvat – neovlivňuje. Ovlivňuje – a silněji, než jsme si ochotni připustit. Zejména tím, že jak je tento historický spor či střet intenzivní a prostupuje téměř kompletní veřejnou debatu (schválně, kdy neskončí nějaká diskuse osobním útokem, nálepkou či rozdělením my vs. oni?), nechávají se jím ovlivnit a vtáhnout do něj i ti, kteří s ním nemají nic společného, ale nějakým způsobem na něj reagují. A protože si často neuvědomují toto historické pozadí, ztrácejí pak energii a pozornost zbytečným hašteřením, místo aby se nad to povznesli a přestali hrát tuto hru na dobro vs. zlo. 

Místo abychom se věnovali řešení důležitých věcí a čelili aktuálním výzvám, uvízli jsme v nějakém mentálním skanzenu a světě včerejška. Změnily se jenom kulisy. 

Můžeme proto s lehkým zděšením či pobavením – to podle toho, jaký druh reakcí na bizarní situace je nám bližší – sledovat, jak se ani třicet let po změně režimu není naše jinak krásná země a její čelní představitelé s to posunout myšlenkově i emočně dál a pochopit, že komunismus skončil a svět se ubírá zcela jiným směrem. A místo abychom se věnovali řešení důležitých věcí a čelili aktuálním výzvám, uvízli jsme v nějakém mentálním archivu světa včerejška.

A tak se v dávné bitvě znepřátelených frakcí KSČ, která nepolevila ani třicet let po listopadu, dnes jen otočily role. Jak se objevilo na Facebooku po první velké demonstraci na Staroměstském náměstí, jež se konala na podporu komunistického prezidenta naší demokratické země Petra Pavla: „Před třiceti lety lidé demonstrovali proti komunismu a za svobodné volby, dnes demonstrují za komunistu a proti svobodným volbám.“

Podobné to bylo i nedávno na demonstraci na Letné. Zatímco tenkrát se demonstrovalo proti socialismu, kdy centrálně řízený a hospodářsky vyčerpaný stát ztrácel dech a neměl lidem už co nabídnout, dnes část národa reprezentovaná reformně komunistickou klikou demonstruje za jeho zachování. Protože bez dotací, bezuzdného projídání budoucnosti a vysávání státu, jehož veřejné finance míří k rozvratu, si tito lidé neumějí svůj živo představit. A ze všeho nejvíc se děsí toho, že to již brzy pocítí na vlastní kůži. Čas se jim totiž povážlivě krátí.

Pokud tomu porozumíme, můžeme to s klidným srdcem pustit, nechat plynout a jít dál. A nemusíme přitom být tak nenávistní a zlí, jako jsou na druhé celou dobu oni.

A kdo to nedokáže nechat být úplně a přestat si jich všímat a z bojiště vystoupit, pro začátek stačí místo věčného hádání a přestřelek na sociální síti zvolit mnohem účinnější postoj. Já vím, že je to těžké, protože to věčné moralizování a povyšování je těžké ustát se zenovým klidem a nevybuchnout a nevztekat se. Ale jde to. Možný způsob už několikrát naznačil nový ministr zahraničí Petr Macinka, který se profiluje jako jakýsi partyzán české politiky a který zkusil vůči liberálům změnit taktiku. Nejvíc je dokáže vydráždit právě tím, že nekřičí, nevyskakuje jako čertík z krabičky a jejich pyšný majestát sráží tím, že je nebere vážně a dělá si z nich nepokrytě legraci.

Například když nedávno v televizní debatě na CNN Prima News začal obvyklým liberálním způsobem „hodnotově“ moralizovat bývalý ministr Martin Kupka a ministr zahraničí se proti tomuto svatouškovství ohradil, předsedovi ODS s ironickým úsměvem řekl: „No jo, vy jste morální maják. Vy tady úplně záříte…“ Nebo jak si listoval Rudým právem ve sněmovně, když tam zrovna řečnil soudruh prezident předstírající, že je demokratem.

Tohle na ně platí nejvíc: klidná argumentace či vtip. Protože když je někdo patetický, směšný nebo agresivní, a vy se nenecháte vyprovokovat, máte napůl vyhráno…  

‍