Předchozí články nám pomohly pochopit mechanismus, kdy emoční vtažení do svaté „války libtardů“ způsobuje i normálním lidem to, že věnují svou pozornost a energii nic neřešícím bitvám a vyčerpávající obraně před nálepkováním fanatiků, ve které přitom nejde o fakta ani argumenty, ale pouze o emoce.

Libtardy je kdysi nazval můj jmenovec bloger Vidlák, a trefně tak vystihl fakt, že kde nic není, jen zloba a zášť, nemá smysl tam cokoli jiného hledat. Jako kdybyste se chtěli inteligentně domluvit s retardovaným… Zkusit to můžete, ale dřív nebo později pochopíte, že to nemá smysl.

Pokud ale člověk nezíská nadhled a nechá se do takové emoční smyčky vtáhnout, hrozí mu, že se začne chovat podobně, jen s opačným znamínkem. Když kdysi Ježíš Nazaretský svým žákům vysvětloval, že pokud je někdo uhodí do pravé tváře, mají mu nastavit i druhou, nebylo tím samozřejmě myšleno to, že si mají nechat všechno líbit. Ale právě to, že se nemají nechat strhnout k oplácení.

Tato jeho věta zůstávala později křesťany i nekřesťany mnohdy nepochopena, protože přece není správné, abychom agresorovi ustupovali a sloužili někomu jako fackovací panáci. Takhle to ale náš velký učitel, jehož příběh jsme si před pár týdny znovu připomínali, nemyslel ani neřekl. Žádný extrém totiž nikdy není dobrý.

Ježíš nebyl žádný teoretik, naiva nebo žvanil – a tak všechno, co říkal, podkládal vždy svými činy a vlastními zkušenostmi. Neboli jeho výuka probíhala zásadně s názornými  praktickými ukázkami a procvičováním, i když byl průběh dosti drsný.

V situaci, kdy ukázal, co větou o nastavení druhé tváře myslel, se octl vpředvečer své smrti, kdy byl zrazen Jidášem, zatčen v Getsemanské zahradě a předveden před veleradu, v podstatě nejvyšší židovský soud zvaný Velký Sanhedrin. Ten jej ve zmanipulovaném, zinscenovaném a vlastně i protiprávním procesu odsoudil k trestu smrti.

Ačkoli se židovští duchovní oháněli morálkou, pravidly a všeobecným dobrem, porušili přitom všechna pravidla, která se porušit dala, jak už to u farizejů a pokrytců všeho druhu bývá. Dodržování pravidel se totiž požaduje jen od druhých, ale když se to hodí, vyloží si je takoví lidé podle vlastní potřeby.

Podobně jako když český prezident poruší ústavu; a pak, když ho nechce vzít vláda na výlet do Turecka, kde se koná summit NATO, se najednou odkazuje na „ústavní zvyklosti“, které sám před pár měsíci svévolně zmačkal a hodil do koše.

Navíc – aby byla absurdita takového počínání ještě viditelnější a směšnější a farizejství dostatečně vyniklo – prezident ústavu při nejmenování premiérem navrženého ministra SKUTEČNĚ porušil. Zatímco když ho vláda nechce vzít s sebou na summit NATO, kde by Českou republiku – jako to bylo při dřívějších příležitostech – pomlouval a kopal by za zájmy zbrojařů, pro které pracuje jeho přímý nadřízený, a konal přímo proti zájmům našeho státu a našich obyvatel, ústavu tím nejen neporušuje, ale jedná s ní přímo v souladu. V zákoně zákonů se totiž jasně píše, že tím, kdo určuje zahraniční politiku státu a nese za ni plnou odpovědnost, je vláda, nikoliv prezident.

A to proto, že vláda je vrcholným orgánem výkonné moci, který koncipuje mezinárodní vztahy, zatímco prezident má spíše reprezentativní a diplomatické pravomoci, často podmíněné spolupodpisem premiéra.

Je to tak jasné, že sice „liberální“ média stále nacházejí a jako králíky z klobouku vytahují různé hodnotově pružné experty a právníky, kteří těžkopádně hledají, jak výklad ústavy ohnout způsobem, aby aspoň trochu odpovídal přáním opozičního tábora, ale čím víc se s tím … mažou, tím víc to kolem … nevoní.

Kancelář tajemníka na summit zve členské státy, nikoli jejich konkrétní zástupce. Každý stát si tak může rozhodnout, koho na summit vyšle a jak početná jeho delegace bude.

Dokonce i Novinky.cz, které vlastní majitel Seznamu.cz Ivo Lukačovič (jenž je v osobním sporu s premiérem Babišem a patří mezi nejvlivnější libtardy v republice), uznaly, že – jak se říká – tady „není o čem“. V článku s titulkem NATO zve na summit země, ne osoby. O složení české delegace rozhoduje vláda ze dne 9. dubna Novinky píšou: „Summit NATO je vrcholné zasedání na úrovni hlav států a vlád. Svolává ho rada Severoatlantické aliance a předsedá mu generální tajemník. Tajemník, respektive jeho kancelář, na summit zve členské státy, nikoli jejich konkrétní zástupce. Každý stát si tak může rozhodnout, koho na summit vyšle a jak početná jeho delegace bude. Následně ministerstvo zahraničí připraví seznam účastníků, který schvaluje vláda, jež podle ústavy odpovídá za zahraniční politiku státu. Právě kabinet Andreje Babiše (ANO) tak bude mít poslední slovo v tom, kdo bude zastupovat Česko na červencovém summitu v Ankaře. Po rozhodnutí kabinetu pak Stálá delegace ČR při NATO, která je řízena ministerstvem zahraničí, pošle finální seznam Severoatlantické alianci.“ A ministr zahraničí Petr Macinka se nechal slyšet, že na ten seznam prezidenta nikdy nenapíše.

Jen někdo, kdo nepobral moc rozumu a necítí stud, může chtít své nároky opírat o pravidla, která před pár týdny či měsíci sám veřejně popřel, a udělat takto ze sebe ještě většího klauna. Ale hlavně, kdyby se choval prezident republiky konzistentně a sám dodržoval pravidla, která předepisuje ústava a jejichž dodržování se „morálně“ dožaduje po druhých, nikdy by se do této situace nedostal. Takhle jen dostal ochutnat svoji vlastní medicínu. Jako kdyby mu Babiš s Macinkou vzkazovali: „Tak ty nás budeš sabotovat a budeš nám škodit, kudy chodíš, a paktovat se s opozicí a hrát si na libtardího lídra, a po nás chceš, abychom ti vycházeli vstříc a natahovali ti červený koberec?“ 

A ještě ten nešťastník – který škemrá, aby mohl jet na summit, kde se bude jednat o další budoucnosti či nebudoucnosti rozpadajícího se NATO – řekne do novin, že Donald Trump, tedy faktický šéf organizace, poškodil NATO víc než Vladimir Putin. To snad ani není možné. Kdyby hloupost nadnášela, jak říkával legendární seriálový doktor Štrosmajer z Nemocnice na kraji města, tak by (nejen) v tomto případě mohl český prezident doletět až k Měsíci. Rychleji než legrační expedice Artemis II, která – čistě náhodou – odstartovala zrovna na apríla. Nebo by mohl odletět na Mars a už tam rovnou zůstat… 

Víte co, právo ani pravomoc na to být členem české delegace sice prezident nemá, ale možná by nebylo od věci ho tam skutečně poslat. Protože až ho uvidí Donald Trump, o kterém náš hradní „diplomat“ již před časem řekl, že by si s ním nepodal ruku, protože je odpudivá lidská bytost, a že doufá, že si s ním nikdy muset podat ruku nebude (a teď prosí, aby za ním mohl jet?), možná se tím konec  rozpínavé válečnické organizace jen urychlí.

Teď už tedy vlastně záleží jen na tom, zda Andrej Babiš jako obvykle nevyměkne a hradnímu troufalci neustoupí. V obecné rovině ale platí, že přesně takhle se na libtardy musí. Ne agresivně, ne emotivně, ale důrazně a nebát se jich. A pěkně jim zrcadlit, ať se k nim odrazí to, co sami vysílají.  

Proč mě biješ?   

Aby se mohli Ježíše zbavit a postavit ho před soud, museli si „sanhedrníci“ ohnout svá vlastní pravidla, o nichž říkali, že prý jsou svatá. Dle židovského práva (halachy) se za žádných okolností nesměl Sanhedrin scházet během šábesu či svátků. Ježíše ale zatkli během velikonočních svátků (Pesach), tedy v přímém rozporu s těmito pravidly – ve čtvrtek. Navíc v noci, kdy se nesmělo konat zasedání soudu. Bývali by ho sebrali a proces uspořádali až ráno, jenže to také nebylo možné.

Zasedání soudu v případech, kdy hrozil rozsudek trestu smrti (o kterém bylo v tomto případě rozhodnuto předem, neboť se na něm intrikáni z velerady domluvili), se nesměla konat v noci a Ježíš byl vyslýchán před rozbřeskem, což bylo nelegální. Byl-li navíc vynesen rozsudek smrti, měl by být vynesen až následující den, aby se umožnilo případné svědectví pro obhajobu.

„Pokud jde o dobu pořádání soudu, bylo zakázáno (ba přímo nedovoleno) konat jej v den svátku nebo den předem (svatvečer). Stejně tak bylo zakázáno rozhodovat o trestu smrti v noci. Předpisy ve skutečnosti stanovovaly, že se všechny případy soudí mezi ranní a večerní obětí. Navíc měl být rozsudek smrti vynesen druhý den, tj. musela uběhnout noc, protože Židé počítali své dny od večera (předchozího dne z našeho pohledu). Pokud jde o čas konání soudu s Pánem Ježíšem, vidíme, že se jednalo o první den svátku nekvašených chlebů, tj. 14. nisanu (března), což byl svatvečer velkého svátku. Soud přitom probíhal mezi večerní a ranní obětí, tedy přesně v době, kdy to nebylo dovolené, protože hrdelní zločiny nesměly být souzeny v noci a podle židovského počítání byl navíc rozsudek vynesen téhož dne, kdy soud začal. To jsou už tři porušení právních předpisů,“ rozebral to detailněji článek Pán Ježíš před veleradou, který vyšel loni v dubnu na serveru Hodie, jenž slouží jako informační servis křesťanského časopisu Te Deum.

Ani tři fatální porušení vlastního zákona – kdy vzhledem k tomu, že nenásledoval jen obyčejný šábes, ale přímo „velký šábes“ (kombinace týdenního šábesu a svátku Pesach), byly zatčení a rychlý proces ve čtvrtek v noci motivovány snahou skončit dřív, než začne svátek – členům velerady nestačila.

Už jen takovou shnilou třešničkou byla skutečnost, že soudní procesy v hrdelních záležitostech měly probíhat ve veřejné soudní síni (Liškat ha-gazit – Síň otesaných kamenů) v Chrámu, nikoliv v noci v soukromém domě velekněze Kaifáše, jako tomu bylo v procesu s Ježíšem. Navíc aby mohli proces „zdárně“ uzavřít, najali členové Sanhedrinu proti Ježíšovi falešné svědky, kteří poskytovali vylhané důkazy a jejich výpovědi se vůbec neshodovaly, což by podle židovského práva mělo vést ke zproštění viny. Ale kdo by se ohlížel na nějaké právo, když jde o moc a o to zbavit se někoho, kdo tuto moc ohrožuje a nastavuje svatouškům nepohodlné zrcadlo? Tam musí jít všechny zábrany stranou.

Nezákonné na procesu bylo dokonce i to, kdo ten proces vedl. Lidé, kteří si o sobě myslí, že jsou vyvolení (lepší) a nestydí se to říkat nahlas ani dávat najevo každým svým vydechnutím – a to platí obecně –, se takovými podružnostmi nikdy nezabývají. A ještě se cítí dotčeni, když na to někdo poukáže, protože přece co je dovoleno jim, není dovoleno ostatním, abych parafrázoval známé latinské úsloví Quod licet Iovi, non licet bovi. I když v něm ten, kdo smí všechno, je Bůh, a ten, kdo nesmí nic, je vůl…

Teď už tedy vlastně záleží jen na tom, zda Andrej Babiš jako obvykle nevyměkne a hradnímu troufalci neustoupí. V obecné rovině ale platí, že přesně takhle se na libtardy musí. 

„Z Písma vyplývá, že žalobcem byl Kaifáš, který byl jakožto velekněz nejen soudcem, ale rovněž předsedou shromáždění. Deuteronomium [19, 16–17] jasně uvádí, že tatáž osoba nemůže být zároveň soudcem i žalující stranou. Kaifáš jde v porušování předpisů dokonce ještě dál, neboť se Ježíše nejprve vyptává na jeho učení, pravděpodobně proto, aby ho na něčem nachytal. Ve skutečnosti ovšem měli být nejprve předvedeni svědci, aby bylo jasné, z čeho je dotyčný vlastně obžalován. Svědci, přinejmenším v počtu dvou nebo tří, měli vypovídat každý zvlášť za přítomnosti obviněného (viz Danielův soud se Zuzanou). A to z důvodu, aby se odhalila případná protichůdná svědectví, která činila obvinění neplatným, přičemž křivopřísežníkům hrozil v takovém případě stejný trest jako tomu, jehož obviňovali z přestoupení zákona.

Pán Ježíš na tuto nesrovnalost nenápadně reaguje a upozorňuje Kaifáše, že jeho učení bylo veřejné, a pokud se jedná o soudní proces, pak by obvinění měla přijít odjinud, nikoliv od samotného obviněného,“ píše server Hodie časopisu Te Deum.

A právě v tu chvíli se odehrála scéna, na které Ježíš demonstroval ono slavné „kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou“. To když ho začal fackovat jeden z přítomných zřejmě propagandou zpracovaných a silnou zlobou naočkovaných sluhů. On tedy Ježíš dostal nafackováno víckrát – nejprve u předběžného (samozřejmě též nezákonného) výslechu u Kaifášova tchána a bývalého velekněze Annáše a potom u výslechu Kaifášem a při zasedání vele(z)rady.

Falešně obviněný v situaci, kdy mohl všem konečně předvést, jak to vlastně v tom svém učení myslel (odpusťte mi prosím tu rozhořčenou ironii, ale mám pocit, jako bych u toho tenkrát byl nebo se to – znovu – stalo před třemi týdny), na to klidně řekl: „Řekl-li jsem něco špatného, prokaž, že je to špatné. Jestliže to bylo správné, proč mě biješ?“

Tedy nechoval se jako oni, ale ani si to nenechal líbit. To, co mu provedli potom, už jde za nimi. Chtěl tím vlastně říct, že nikdy nemáme zlu odporovat jeho vlastními způsoby. Protože bychom tím zničili a „otrávili“ svoji vlastní duši. Jinými slovy, nechovej se a nesmýšlej špatně jen proto, že se tak chová a smýšlí někdo jiný.

Následné a všem dobře známé nedělní události jasně ukázaly, kdo věděl, o čem mluví, co činí a na čí straně byla nejen pravda, ale i Bůh a s ním celý vesmír. To když ráno Ježíš znovu vstal a šel normálně „do práce“. Ač byla neděle…  

‍