Dodal bych, ještě předtím, než se pustíme dál, že tyto souboje domnělého dobra s domnělým zlem se samozřejmě nedějí jenom u nás nebo na Slovensku, ale globálně. Současný západní neoliberalismus, ve kterém se našly progresivní levicové proudy, v sobě totiž koncentroval nepěkné zlozvyky, manýry a principy totalitních režimů 20. století, jež se snažily dehumanizovat i eliminovat protivníky neustálým štvaním, zastrašováním a strháváním a fanatizováním mas.
Nejdále v tomto došel nacismus, který kladl vyšší důraz na boj proti protivníkovi než na prosazování vlastních „ideálů“ a cílů. Respektive těmi hlavními cíli byla právě eliminace či přímo likvidace protivníka.
A když jsme například během evropské podpory násilné změny režimu na Ukrajině, z oligarchického na tvrdě nacionalistický, oficiálně vzývající genocidní démony minulosti a stavící pomníky různým Banderům, Šuchevyčům a jiným „hrdinům“, mohli pozorovat kyjevské ulice zaplavené hákenkrojci a pravice ukazující, jak vysoké jsou na Ukrajině dopravní značky, skoro to začalo vypadat, jako kdyby se právě nacismus stal současnému liberalismu vzorem či předlohou. A jako kdyby „nacifikační“ procesy, které plíživě probíhají napříč Evropou, nebyly náhodné, ale cílené a vycházely z týchž kořenů. (Šifra ví, že to tak je, ale téma, odkud se vzal nacismus a v co se transformoval po porážce Třetí říše, by vydalo na samostatné téma.)
Neboli tohle už jsme v Evropě jednou viděli a nebylo to vůbec hezké. A není to hezké ani teď, kdy se celý kontinent hystericky šikuje zrovna proti Rusku, které ji tehdy od nacismu za cenu krvavých ztrát osvobodilo. (I když vzápětí, pravda, rozšířilo ve východní polovině Evropy jiný totalitní režim.) A které hodlá nacismus zastavit zřejmě i tentokrát. To jsou, panečku, paradoxy.
Nejčerstvější takový pokus proběhl v Maďarsku, kde před parlamentními volbami proběhla tak ostrá a špinavá mobilizace proti nepříteli, až to vysoce přesahovalo běžný politický boj. A to nebývalým, možná dosud nevídaným způsobem.
Do role terče, jenž má být zastaven všemi prostředky, byl přitom obsazen dlouholetý maďarský premiér Viktor Orbán. Ten byl jedním z posledních hlasů rozumu uprostřed (z)fanatizované Evropy. A „liberály“, kteří vyvolávají temné duchy 20. století, byl dehumanizován a vykreslen jako padouch, který blokuje evropské plány a hodnoty. Problém je v tom, že ty plány a hodnoty až podezřele připomínají německý Drang nach Osten z minulého století.
Proti Orbánovi nevyrazil do boje Brusel tak tvrdě proto, že neprováděl liberální, ale spíše konzervativní politiku. Jakou kdo provádí domácí politiku, nikoho z Bruselu nezajímá, protože o politiku (a tím méně o lidi) tady nikdy nešlo. Proti Orbánovi muselo být „zakročeno“ proto, že se stal jednou z posledních hrází proti oněm euronáckovským tendencím, popsaným výše, a hlavně proti válečnému marši, který se opět line z Bruselu a Berlína v rytmu eins, zwei, polizei. Samozřejmě přestrojený za valčík demokracie.
Stejně jako tenkrát si někteří evropští führerové myslí, že poslední nadějí na záchranu upadající Evropy je válka, neboť si evidentně odmítají připustit, jak to dopadlo posledně a jaká je jejich reálná síla. Soudnost a sebereflexe zkrátka nepatří mezi jejich silné stránky.
Otevřená rána
Viktor Orbán je jejich pravým opakem. Člověk, který se nebojí udělat to, o čem si myslí, že je pro další vývoj jeho země v danou chvíli nejlepší. A to nejen proto, že je pragmatik a zachoval si zdravý rozum, ale i proto, že není pouze obyčejný politik, ale zároveň symbolizuje jistý druh národního archetypu. Archetyp, který se brání rozpuštění v nadnárodních strukturách a který vychází z maďarské historické zkušenosti.
Maďaři jsou národ, který si nese trauma z Trianonu. Kvůli Trianonské mírové smlouvě, kterou donutily Maďarsko podepsat po skončení první světové války vítězné západní mocnosti pod vedením Spojených států amerických, Velké Británie a Francie a která byla uzavřena v roce 1920, přišlo tehdejší Uhersko o rozsáhlé území a muselo se jej vzdát ve prospěch okolních států. Byla to pro Maďary – a část společnosti to tak vnímá dodnes, neb je to zapsáno v maďarské DNA – jedna z největších národních pohrom. Je to pořád jako otevřená rána, která se nezahojila ani za celé století.
Identita Maďarů je proto na této archetypální rovině hluboká, zakořeněná a instinktivní. Není to pro ně jen politika, je to krev. Proto dokážou Maďaři rozumět tomu, čemu expanzivní, dobyvačný a kolonizující Západ rozumět nemůže: že člověk bez kořenů ztrácí duši.
Proti Orbánovi muselo být „zakročeno“ proto, že se stal jednou z posledních hrází proti válečnému marši, který se opět line z Bruselu a Berlína v rytmu eins, zwei, polizei.
Orbánův archetyp nebyl důležitý pouze pro Maďary, ale pro celou Evropu, zejména její východní část, která si udržuje jakési duchovní podvědomí kontinentu. Proto na sebe tak často v Bruselu naráží západoevropské státy proti východoevropským.
Po staletí byl Východ kolonizován, přetvářen, manipulován – nejdřív říšemi, potom Němci, pak Sověty, teď Bruselem. A přesto přežil. Ne silou systému, systémy se pořád měnily, ale silou vnitřní víry a vzdoru. Východ si v sobě uchoval něco, co Západ ignoruje – paměť utrpení. Díky ní proto může vidět skrz iluze. Proto třeba bojují visegrádské země proti green dealu a jiným agendám a od začátku cítily, že je to hloupost. Zatímco Západ věří v PR, Východ cítí a stále ještě ctí realitu. A tohle se nám tady tluče.
Proto se ještě drží proti bruselskému válečnému marši nejsilnější odpor právě na východě kontinentu, kdy do toho Němcům, Francouzům a Britům hází vidle Čech, který vystupuje jako intelektuál a ironik. Slovák, který chce, aby ho nechali na pokoji. Balkánec, který je anarchista, ale zná cenu svobody. Polák jako věřící bojovník, u jehož druhého pólu je ale třeba hlídat, aby se nepřidal – kvůli vlastním historickým traumatům – na špatnou stranu. Nebo Maďar, mystik krve a národní identity.
To je také důvod, proč Brusel tolik nesnáší Viktora Orbána, Roberta Fica, Alexandra Vučiče nebo osobnosti typu Václava Klause. Jsou to jeho zrcadla, která ukazují, že duše Evropy už nechce žít v abstraktní globalizaci, ale chce se vrátit ke konkrétnímu, skutečnému, přirozenému a hlavně rozumnému. Neboli strčte si ty svoje emisní povolenky, větrníky, elektroauta a jiné nesmysly víte kam a vraťme se ke kořenům.
A právě Viktor Orbán je z uvedených důvodů tím, koho se bojí Brusel nejvíc. Nehodnotím teď jeho konkrétní politické činy a to, jestli dělal všechno dobře, nebo špatně, o to ani nejde. Mluvím o tom, co symbolizuje a představuje. I kdyby tím naštval všechny ostatní.
Na jedné straně mu to vysloužilo obdiv či alespoň respekt běžných a střízlivě uvažujících lidí, ale na straně druhé averzi a obrovskou nenávist ze strany bruselských elit a všech, kdo pro ně pracují.
Kde Západ mluví o právech, Maďar hovoří o zemi, národu, dědictví a odpovědnosti. A i když to někdy sklouzává do přepjatého nacionalismu, v jádru jde o obranu duchovního prostoru před rozpuštěním. Orbán v tom není žádný vášnivý ideolog, ale ani cynik. Je něco jako šaman – často nebezpečně instinktivní, ale skutečný. Kde liberálové blábolili nesmysly odtržené od reality, on dokázal vrátit debatu na věcnou úroveň a držet Brusel při zemi. Dokázal říct: Copak jste se všichni zbláznili? Kam nás to ženete?
Podobně reagoval Brusel i na Roberta Fica na Slovensku. Ten představuje ještě trochu jinou, ale příbuznou energii: instinkt selského rozumu proti abstraktní moci. Slovensko nemá maďarskou divokost ani českou ironii – má v sobě cosi měkkého (myšleno pozitivně), ale houževnatého. Když Fico říká to, co říká, nepůsobí jako myslitel, ale jako hlas lidu, který už má dost elitářského pokrytectví. Proto ho mají rádi neelitáři a ti, kteří se cítí přehlíženi. A proto ho nenávidí ti, kteří potřebují mít svět „pod kontrolou“ nebo se chtějí řadit mezi „lepší lidi“, zkrátka pozéři všeho druhu. V symbolické rovině tak dnes Slovensko zastupuje sebezáchovný pud Evropy – nechce být na jedné ani na druhé straně, ale chce, aby mu ostatní nechali dýchat. A to je pro končící systém, který žije z polarizace a snaží se rozdmýchávat konflikty, neodpustitelné.
Silný hlas
Je velká škoda, že si to neuvědomili maďarští voliči, kteří tím přilili ještě více oleje do ohně, jenž má Evropě posvítit v opětovném tažení proti Rusku. Nepoučili se Němci, kteří už to zkoušeli, nepoučili se ani Francouzi, kteří to zkoušeli také; a ti, kteří se této fatální chybě pokoušeli zabránit, byli pro tuto chvíli překřičeni.
Bylo by ale zbytečné to maďarským voličům vyčítat nebo je nazývat hlupáky, jako to dělají zhusta lidé, kteří tuto věc již prohlédli. Nacisté nebo obecně lidé, kteří strhávají davy a využívají negativní emoce proti „nepříteli“, jemuž upírají lidskost a někdy i právo na existenci, totiž mají k dispozici psychologické studie a odborníky, kteří vědí, jak na to. S inteligencí to nemá nic společného, neboť tento druh davové manipulace, který získává od lidí podporu k válce, útočí na nejnižší pudy i emoce. A pokud ví, na kterou zahrát strunu a jak u lidí vyvolat pocit ohrožení z falešného nebezpečí, pak se tomu dá jen obtížně čelit.
Proto také Šifra ukazuje, jakým způsobem se dá těmto tlakům a útokům na podvědomé reakce čelit – vědomým postojem. Při něm se totiž člověk stává vůči takovým atakům na emoční centra imunní. A nejen to – vidí, o co odesílateli těchto věcí jde, v reálném čase, takže se tím nenechá vykolejit ani vtáhnout. A rozhodně nejde jen o tu stranu, která válečné a jiné propagandě podléhá. Týká se to totiž i lidí, kteří ji dokážou vnímat, „nežerou“ ji a kteří se jí snaží čelit, ale čelí tomu tím, že se „spravedlivě“ rozhořčí a začnou stranu, která to dělá, nesnášet podobným způsobem, jakým ona nesnáší je. A tím jí vrací obrovské množství energie, kterou pak protistrana může dál využívat proti nim a proti lidskosti.
Jinými slovy, pokud z té ošklivé hry nevystoupím a budu ji hrát také, jedno v jaké pozici, tak tu hru udržuji při životě. Například tím, že když zmanipulovaní zaslepení lidé, kteří nechápou, co se děje, a kteří jsou indoktrinováni bojem proti nepříteli, vidí, že je protistrana rovněž agresivní a bojuje proti nim, vezmou to jako potvrzení o oprávněnosti a pravdivosti své cesty.
Pokud z té hry mentálně a emočně nevystoupím, tak tu hru udržuji při životě. Když nenávist vyvolá nenávist a boj způsobí ještě silnější boj, náhle už je jedno, kdo jej vyvolal.
Nebo ještě jinak – jejich názorový a postojový oponent jim to zbytečně ulehčuje. Když se takový boj rozhoří a nenávist vyvolá nenávist a boj způsobí ještě silnější boj, náhle už je jedno, kdo jej vyvolal. Protože reálně máme dvě bojující a proti sobě poštvané strany, které se vzájemně nenávidí, a ani jedna již není schopna vnímat realitu a soustředit se na to, co je podstatné – pouze na vzájemný boj. Jenže ten, kdo bojuje – a je jedno proti čemu –, netvoří…
Viktor Orbán sice uměl přijímat a rozdávat rány, ale jeho přístup k řešení problémů nebyl založen na boji proti něčemu, ale snaze postavit se za něco. A právě on byl ve zfanatizované Evropě nejsilnějším menšinovým hlasem, který viděl dál než do příštích voleb. Proto prosazoval spolupráci s centrem nového multipolárního světového uspořádání, tedy s Pekingem a Moskvou. A proto ho to možná stálo letošní volby… To ale rozhodně neznamená, že prohrál. Právě naopak.
