Nebyly to ani zdaleka normální volby. Jestliže se u nás v říjnu zdálo, že to bylo vyhrocené, tak v Maďarsku to bylo ještě o několik levelů výš. Ne proto, že by Maďaři měli tak horkou krev, ale proto, že se do kampaně vložil Brusel, kterému teče do bot.
U nás bylo – upřímně řečeno – docela jedno, jestli vyhrají strany bývalé pětikoalice, nebo Andrej Babiš. S tím už Brusel zkušenost měl a věděl, že se s ním domluví. Vyzkoušel si to už za covidu. A kdyby si snad příliš vyskakoval, je tu pořád jeho střet zájmů s Agrofertem, což je dostatečně velká páka na to, aby nedělal problémy. Když bude rozumný, tak „šetření“ Bruselu rozhodne o tom, že premiérovo řešení s rádoby slepým fondem, do kterého svůj holding zaparkoval, bylo zvoleno v souladu s evropskými zákony a směrnicemi.
A pokud by se přece jen vzpouzel, zjistí se, že údajný blind trust není tak slepý, jak se tváří, a Babiš je stále beneficientem Agrofertu. A pro všechny případy je tu ještě jedna páka – evropské dotace. Kdyby snad zlobil, nebylo by nic snazšího než kvůli porušování zákonů o střetu zájmů zatípnout penězovody a jeho firmy, které teď nejsou papírově jeho, už by si „nešáhly“. A jak jde o peníze, všechno ostatní musí jít stranou.
V rétorické rovině a na domácí půdě ať si AB říká, co chce, ale v důležitých věcech ať se Němcům a Francouzům neplete do cesty, „neškodí“ a nejlépe přikyvuje jako ostatní. Nebo ať dělá chvíli Zagorku a „ofuky“, ale nakonec aspoň nepřekáží. Jako když se schvalovala šílená půjčka ve výši 90 miliard eur pro ukrajinského vojevůdce Zelenského, aby se mohlo dál válčit a Ukrajinci vydrželi na bojišti do doby, než se Evropa sešikuje a vyzbrojí a bude moct na Rusa vyrazit sama. Takový je plán. Protože druhá možnost je taková, že by současné vládnoucí eurokruhy, myšleno celá ta liberální „nazi“ klika, šly okamžitě od válu – a to nechtějí za žádnou cenu připustit. A stejně jako Zelenskyj budou svůj konec oddalovat tím, že se snaží celý kontinent „demokraticky“ zatáhnout do zničující války s jadernou velmocí.
Když Brusel loni v prosinci přiklepával Zelenskému miliardy, Andrej Babiš si vymohl, že naše země může odmítnout poskytnutí záruk za plánovanou půjčku EU Ukrajině ve výši až 90 miliard eur na roky 2026 a 2027. Českému premiérovi po jednání Evropské rady velkoryse dovolili, aby prohlásil, že Česká republika za poskytnuté úvěry ručit nemusí, a to ani formou záruk z unijního rozpočtu.
My máme jako národ – na rozdíl třeba od Němců nebo Anglosasů – sice hlubokou schopnost vidět skrz systém, ale málokdy sílu ho změnit.
Zní to hezky, ovšem jen do doby, než člověk zjistí, co to skutečně znamená. „Dohodli jsme se i na další podpoře Ukrajiny formou půjčky, závěry jsem podpořil a prosadil jsem, že Česká republika za půjčku ručit nebude. Přesně, jak jsem slíbil,“ radoval se premiér.
Jenže ručení za půjčku nemá jaksi nic společného s jejím splácením. Neboť zmíněnou půjčku, která bude v realitě spíše darem – protože je jasné, že Ukrajina už ty peníze, které shoří na bojišti, nikdy nebude moct po prohrané válce vrátit –, budeme platit stejně jako dalších šestadvacet zemí Evropské unie. Osvobození od ručení, jež premiér skutečně vyjednal, platí jen pro případ, že Unie zbankrotuje nebo se rozpadne. Ručení v takovém případě zaručuje, že po bankrotu EU ručitelé, tedy státy, které se zaručily, převezmou splácení. Než ale EU skončí, ať už kvůli šílené ekonomické politice, nebo novému geopolitickému uspořádání – a obojí je stále reálnější –, budou se na jejím splácení podílet i ty státy, které za ni neručí.
Jinými slovy, možná se to ukáže jako cenný tento krok do budoucna (a nemusí to tak dlouho trvat), ale v tuto chvíli, pokud půjčka Ukrajině projde, budou válku, která by už jinak skončila, dál sponzorovat úplně všichni. Samozřejmě za cenu dalšího, již tak neúnosného zadlužování evropských států.
Viktor neustoupil
Karty jsou tedy rozdány jasně a chápou to obě strany. Ostatně viděli jste někdy našeho předsedu vlády vystupovat tak rozvážně, nekonfrontačně a krotce jako v tomto volebním období? Když to srovnáte s časy, kdy si ještě myslel, že mu patří svět, cítil se silný v kramflecích a sršel sebevědomím i arogancí na všechny strany, rozdíl je jasně patrný.
Nikdo skutečně opoziční a pro bruselské válečné plány nebezpečný už u nás není a pro Brusel jsme vyřešení. My prostě nemáme nějaký tuhý odpor v národní DNA. Ano, můžeme hrdě vzpomínat na Jana Husa, ale po všech těch staletích, sevření ve středu Evropy mezi velmocemi, už také víme, co je třeba dělat, abychom neshořeli. My máme jako národ – na rozdíl třeba od Němců nebo Anglosasů – sice hlubokou schopnost vidět skrz systém, ale málokdy sílu ho změnit.
Umíme ho demaskovat, vysmát se mu a přežít v něm – a to není málo. Jen místo činu často přijde sarkasmus. Čech je pozorovatel civilizace, žádný válečník. A to je také důvod, proč jsme přežili tolik režimů a proč (snad) přežijeme i tentokrát – přizpůsobivostí, ne bojem.
Maďar to má ale jinak. Viktor Orbán byl totiž jediným evropským politikem (a jedinou skutečnou osinou v bruselském pozadí), který tu nesmyslnou válečnickou půjčku skutečně blokoval. Ač na něj byl vyvíjen obrovský tlak, maďarský boss se nenechal zastrašit a trval na svém, což Brusel a jeho „liberální“ kliku přivádělo k nepříčetnosti. „Diskuse byla tvrdá a drsná, ale Viktor stále neustoupil,“ uvedl s děním v jednacím sále na březnovém summitu EU tajný zdroj agentury Reuters. A další insider dodal, že „všichni jsou na Orbána čím dál víc naštvaní“.
Ten se přitom nechoval ani povýšeně, ani hystericky, ani destruktivně – pouze rozumně. A právě tím, že dokázal vše dobře vyhodnotit i vyargumentovat, působil vedle iracionality a fanatismu většiny ostatních lídrů tak zvláštně a zářil mezi nimi jako šperk na hromadě hnoje. A nenávist vůči němu se víc a víc stupňovala.
Orbán přitom neodmítl podpořit to, na čem se zbytek Evropy shodl, a priori. Věděl, že takovou pozici nelze dlouhodobě ustát, protože by Uršula a spol. dokázali Maďarsku uškodit víc, než by mu dokázal pomoci Orbánův zásadový postoj. Neřekl tehdy, že nebude souhlasit, ani kdyby ho chtěli zabít (ani radši nebudeme spekulovat, zda by toho náhodou nebyli schopni), ale nechal se slyšet, že s půjčkou bude souhlasit, až si Evropa umravní Zelenského a ten se přestane chovat jako filmový gangster a začne spolupracovat.
Například v tom, že přestane blokovat ruskou ropu, která do Maďarska teče přes ropovod Družba a kterou Maďarsko nutně potřebuje. A to nejen proto, že nevnímá dovoz životně důležitých surovin politicky ani ideologicky, ale čistě prakticky a obchodně.
Ostatně Viktor Orbán byl jediný, kdo se nechoval jako úplný blázen po vypuknutí vojenského konfliktu Spojených států amerických a Evropské unie proti Rusku, jenž se odehrává formou proxy války na ukrajinském území. A to, jak všichni víme, tak, že za sebe Západ nechal bojovat právě Ukrajince, které vyzbrojil, zafinancoval a proti Rusovi poštval, a pak jim zakázal přestat. (To když po vyprovokování ruského vpádu na Ukrajinu hodlal Volodymr Zelenskyj vycouvat a přijmout navrhovanou dohodu, ale po osobní intervenci britského válečného emisara Borise Johnsona byl přesvědčen k tomu, aby raději válčil.)
USA si na Ukrajině sice proti Rusku vylámaly zuby, a když viděly, že nevyhrají, raději se s Ruskem dohodly a vycouvaly – Evropa, která na americké vítězství vsadila vše, je ale v takových ekonomických problémech, že hodlá ve válce pokračovat sama a hraje vabank. Ví, že když nebude válčit, hrozí jí krach. A svoji šanci vidí nikoli ve vlastní změně, ale v porážce Rusa. A i když to nevyjde – což je více než jisté, protože na to nemá ani lidské, ani finanční, ani vojenské zdroje –, tak svůj pád aspoň oddálí. To nezní jako dobrá výchozí situace, že?
S přirážkou
Pozoruhodné je, že nikoho z těch slavných evropských lídrů ani nenapadlo vycouvat, dokud to ještě aspoň trochu šlo, a snažit se s Ruskem domluvit a nastavit novou formu spolupráce – jenom Viktora Orbána či Roberta Fica, kteří se to odvážili říct navzdory útokům ostatních nahlas.
A to ve chvíli, kdy se bojechtivá Uršula, její říšský kolega Friedrich, napoleonský Emmanuel či kluzký a snaživý Péťa snažili odstřihnout od ruského plynu a ropy tím, že místo za pár korun trubkami začali ten stejný ruský, pouze zkapalněný plyn dovážet přes moře LNG tankery. Ovšem s vysokou přirážkou americkým, indickým, čínským a jiným prostředníkům, aby mohli říkat, že teď už přece není ruský. Tím místo Rusa poškodili leda tak sami sebe a způsobili nejen energetickou chudobu a zahájili deindustrializaci celého kdysi prosperujícího kontinentu, ale také inflaci a obrovské poškození ekonomiky. A to jen proto, že se nevzdali svého plánu na porážku Ruska, dokud se ještě dalo relativně bezbolestně dohodnout.
Od Orbána zněl v takové chvíli rozumný hlas, že je to úplný nesmysl a že Evropa ztratila pud sebezáchovy, a uzavřel s Ruskem smlouvu na dodávky pro Maďarsko, jako by to učinil každý, kdo nemá místo mozku eurovlaječku.
Zášť vůči maďarskému premiérovi proto stále rostla. Evropští „lídři“ proti němu šli dokonce i ve chvíli, kdy se jej měli jednoznačně zastat. A bylo to právě v souvislosti se schvalovanou devadesátimiliardovou půjčkou. Viktor Orbán řekl, že i když s tím nesouhlasí, je ochoten to přestat blokovat, když si to ostatní tak úpěnlivě přejí. Ale teprve tehdy, až bude obnoven dovoz ruské ropy ropovodem Družba do Maďarska a na Slovensko. Ano, napumpovaný ukrajinský prezident, který se drží ve funkci již pouze díky tomu, že protahuje válku, která škodí celé Evropě, a to paradoxně za peníze evropských států, jim zastavil přívod ropy.
Kdyby přitom válka skončila, musely by se podle ústavy konat volby a už by dávno prezidentem nebyl. Tam by to totiž válečný prezident – který za svoje vlastní zájmy obětoval miliony ukrajinských životů a nepřestal je posílat do mlýnku na maso ani ve chvíli, kdy bylo jasné, že Ukrajina nemůže vyhrát – projel na celé čáře.
Byla to prázdná slova, protože přímo proti Zelenskému a jeho mafiánským móresům nikdo nic neřekl ani nepodnikl, ale naopak se ještě zvýšil „demokratický“ tlak na Orbána.
Zelenskyj odmítl údajně poničenou Družbu nejen rychle opravit a zprovoznit, pokud tedy vůbec byla rozbitá, ale nesouhlasil ani s inspekcí údajně poničeného místa. Proč, to není tak těžké uhodnout. Zvlášť když přidal vůči Orbánovi, který mu bránil ukořistit další evropské miliardy, otevřené výhrůžky, že ho nechá zlikvidovat.
Orbán se totiž nenechal zastrašit a oznámil, že jestli od Maďarska něco chce, nemůže mu zároveň škodit. Na to Zelenskyj oznámil, že se nenechá vydírat. Ano, ten Zelenskyj, který vypnul ropu, aby si vynutil další peníze. Orbán kontroval tím, že má od svých tajných služeb informace (potvrdil to i slovenský premiér Fico), které napovídají, že je ropovod v pořádku a Zelenskyj se zavřením kohoutu snaží vyvolat v Maďarsku ropnou, a tudíž i politickou krizi před dubnovými volbami.
Nepřijatelná slova
Co mu na to od reality odtržený a na všechny strany kolem sebe kopající ukrajinský führer vzkázal?
Že jestli ho ještě bude Maďar chvíli štvát a nepošle mu „jeho“ peníze, tak by mohl jako vrchní velitel ukrajinským vojákům sdělit Orbánovu adresu, a ti „mu zavolají a budou s ním hovořit jazykem, kterému rozumí“. Tehdy poprvé se odhodlal Brusel maďarského premiéra zastat, protože už v podstatě neměl jinou možnost, aby si aspoň trochu zachoval tvář.
Zástupce mluvčího Evropské komise Olof Gill pak na tiskové konferenci uznal, že Zelenského výroky překročily hranici: „Konkrétně v souvislosti s výroky prezidenta Zelenského jsme jako Evropská komise velmi jasně dali najevo, že tento typ vyjadřování je nepřijatelný. Nesmí docházet k vyhrožování členským státům EU.“
Byla to ale jenom prázdná slova, protože jinak přímo proti Zelenskému a jeho mafiánským móresům nikdo nic neřekl ani nepodnikl, ale naopak se ještě zvýšil „demokratický“ tlak na Orbána. Do boje proti němu vytáhl před maďarskými parlamentními volbami samotný Brusel. A zvolil k tomu podobně nepřijatelné metody jako jeho „demokratický“ kumpán z Kyjeva.
