Všimněte si, že mezi bruselským a ukrajinským přístupem již není skoro žádný rozdíl. Jakmile si ukro- či euronacisté něco usmyslí, nesnaží se o kompromis, dohodu či vzájemný dialog, ale chtějí vyhrát deset nula a soupeře zničit.
A tak vůdce Zelenskyj, jenž kvůli cizím zájmům (a svým vlastním) nahnal obyvatelstvo do krvavé války, kterou ne a ne ukončit, chce, aby mu půjčku schválil někdo, komu předtím zablokoval ropu kvůli údajně poškozenému ropovodu. A když ten někdo řekl, že přece nebude dávat peníze někomu, kdo ho vydírá a úmyslně mu zadržuje ropu, aby se proti němu obrátili před volbami voliči, ukrajinský prezident mu začal vyhrožovat fyzickou likvidací. Ne že by byl ochoten si vybrat a udělat kompromis a pochopil, že když od někoho něco chce, nemůže mu zároveň škodit, ale potřebuje se s ním dohodnout.
Stejně – i když ne takto otevřeně – k tomu přistoupili i lídři evropského válečnického mainstreamu. Ani ti si neřekli, že když po Orbánovi chtějí, aby souhlasil se schválením obrovského balíku pro Zelenského a jeho korupčnickou kliku – ze kterého by část mohli použít na nákup zbraní a střílení raket do Ruska, a část utopit ve zlatých hajzlících Timura a jeho party –, tak mu musejí za to také něco nabídnout. Třeba přimět Zelenského, aby si nevymýšlel pohádky o tom, jak ruský dronový útok poškodil Družbu (proč by si asi Rusové ničili vlastní ropovod?), ale otočil kohoutem a ropu do Maďarska (a na Slovensko) prostě pustil. Zvlášť když byl poté zablokován Hormuzský průliv a hrozil její nedostatek.
Ale nacismus, jehož temné proudy po druhé světové válce z Evropy nikdy úplně nezmizly, jakožto „myšlenkový“ směr to má prostě jinak. Když chtějí něco normální lidé, prostě se domluví. Ti druzí ale nechtějí kompromis ani win win strategii, která je přijatelná pro obě strany, oni chtějí vždycky soupeře eliminovat nebo ponížit. Protože on je přece ten špatný a oni jsou ti dobří. Právě to je hlavním výchozím bodem této zhoubné ideologie, ač může mít jinak vícero podob, odehrává se v různých kulisách nebo nemusí být tak prvoplánově patrná, jako když Němci před osmdesáti lety křičeli Heil Hitler.
Kdyby měl někdo v Bruselu rozum a řekl „pusť mu ropu, a on ti pak ty peníze schválí, jsme tak domluvení“, působilo by to rozhodně lépe než to, co se rozpoutalo. Míček by totiž rázem byl na Orbánově straně, a kdyby chtěl ropu, ale nechtěl schválit půjčku, šlo by to za ním. Jenže všichni naopak – v dávno propáleném falešném přestrojení za demokraty – chtěli vše. Tedy aby Orbán schválil půjčku, ale neměl žádnou ropu. Aby byl ponížen a dehumanizován. A aby nejlépe zmizel z povrchu zemského, alespoň tedy politicky. A k tomuto cíli se napnuly všechny evropské síly.
Brusel neváhal do boje proti Orbánovi nasadit i tajné služby, neboť se začaly objevovat odposlechy či podezřelá svědectví lidí, kteří se rozpomínali na jeho dávné hříchy.
Říkáte si, že byl možná ropovod opravdu poškozen? Od zbytečné naivity vám pomohu připomenutím, co Zelenskyj řekl pár dní po maďarských volbách a porážce Viktora Orbána. To když vyrazil symbolicky na návštěvu do Německa, kde s dalším führerem Merzem plánoval dodávky zbraní a pokračování války proti Rusku. Družba prý bude opravena a spuštěna do konce dubna, neboť závada byla odstraněna. Jo, a zřejmě se jmenovala Viktor Orbán…
A právě proto, že nácek nikdy nespí a jeho mantrou je dosáhnout všeho, co si přeje, způsobem, kdy protivníkovi naopak vše, co si přeje on, sebere a zničí (i kdyby u toho měl třeba shořet svět), byly proti Viktoru Orbánovi nasazeny všechny dostupné prostředky a hnojomety. S výjimkou fyzického útoku, jakému čelili například Donald Trump nebo Robert Fico. Ale kdo ví, kdyby to nezafungovalo, útok by možná přišel na řadu později. Náckové totiž buď zvítězí, nebo budou poraženi, ale nikdy se nespokojí s dohodou, kompromisem, vstřícností nebo zdrženlivostí. Vždycky je to pro ně buď, anebo…
A tak nebylo nic ponecháno náhodě. Propaganda, hysterie, manipulace a tlak, vyvíjené proti maďarskému obyvatelstvu, byly tak obrovské (tím myslím ještě větší, než bylo v posledních letech obvykle), že dokázaly úplně zblbnout část voličů, která si vůbec neuvědomuje, k čemu přispěla.
V záměrně rozdmýchaných emocích – protože když po někom chcete, aby mašíroval do války, jinak než přes emoce to nejde –, jež hlavní téma voleb postavily tradičně ponáckovsku nikoli „za něco“, ale „proti nepříteli“, tedy učinily jej skrz naskrz osobní, se totiž vynechalo to „za něco“. Protože nebylo za co.
Brusel dokonce neváhal do boje proti Orbánovi nasadit i tajné služby, neboť se začaly objevovat odposlechy či záhadná svědectví lidí, kteří kdy měli s maďarským premiérem co do činění a kteří se náhle rozpomínali na jeho hříchy – třeba podezřelé financování partaje z divokých 90. let.
Maďarům tedy bylo přes emoce posunuto, že se dosud měli špatně, protože jim vládl zloduch, nepřítel a zrádce evropských hodnot. A to stačilo k tomu, aby tento zrádce prohrál volby. A ty vyhrál jiný Maďar. Péter Magyar. Jenže není Maďar jako Magyar…
