To, co nedemokraté – ať nemusíme pořád opakovat to ošklivé slovo na n – nemají rádi ze všeho nejvíc, je, když se jim někdo vzepře a nejde jim na ruku. Buď pro to, že vyznává jiné hodnoty. Anebo proto, že ho nemají v hrsti. Případně obojí, jako to bylo u Viktora Orbána.
Oni umějí nejlépe zacházet s tím, když mohou používat a v ruce mají bič, anebo cukr. Protože nic jiného, co by mohlo druhé přesvědčit, v arzenálu nemají. Nemají žádné skutečné hodnoty (jedinou je totální vítězství), i když se hodnotami ohánějí a prsí. Žádné vize. Žádnou nabídku budoucnosti. Žádná pravidla, která by vykolíkovala hřiště a umožňovala hrát aspoň trochu spravedlivou hru. Nemají nic, co by mohli nabídnout – jen strach, nebo vynucenou poslušnost.
To první používají tak, jak to ukázali u Orbána. Ten sice také nebyl žádné neviňátko a v Maďarsku se opíral – aby měl aspoň nějaké zázemí – o oligarchický systém a tamější silné zájmové skupiny. Jedině díky tomu vydržel u moci neuvěřitelných 16 let, přestože se tlak zvenčí – zejména v posledních letech – neúměrně zvyšoval. Navzdory tomu ale zůstal jedním z posledních demokratů a rozumných vůdců, kteří nikdy neztratili kontakt s realitou.
„Počtem let strávených v nejvyšší funkci se Orbán zařadil mezi novodobé evropské rekordmany; předčil Nizozemce Rutteho, vyrovnal výkon Merkelové. Ale na rozdíl od nich musel v nepřetržitém boji obhajovat nezávislost své země. Vlastně nemusel. Tak jako většina evropských premiérů se mohl spokojit s rolí správce zájmů zahraniční investorů a bruselské oligarchie.
Orbán však nastupuje své druhé premiérství za okolností, kdy právě taková politika přivedla zemi ke zkáze. Vidí limity západního kurzu, jehož byl v době své prvního premiérství zastáncem.
Poučen předchozími chybami, zahajuje nový směr. Není protizápadní ani protidemokratický, jak mu podsouvá domácí opozice a západní oligarchie se svými médii. Pokud by zničil demokracii, jak se dosud tvrdilo, nejspíše by volby neprohrál. Ani nezapuzuje Západ, ale směřuje do všech stran, kam ukazuje národní zájem. Trochu však krotí západní finanční oligarchii, která do té doby Maďary skrze banky ždímala stejně úspěšně, jako se jí to dosud daří v Česku a na Slovensku. Namísto toho sází na oligarchii národní,“ vysvětloval Orbánovu pozici po maďarských volbách v médiích český politolog Petr Drulák.
„Odtud pak častá obvinění z korupce. Jistě ve velké míře oprávněná, ale mají dvě chybičky. Nezkorumpovaná vláda je krásný ideál, ale nějak se ho nedaří nikde naplnit. Zejména to nejde v takzvané liberální demokracii, kde je politická moc zcela otevřeně ke koupi; stačí se podívat, kdo a zač se v její americké kolébce dostává do vysokých funkcí. Obvinění z korupce pak zavání dvojím metrem. Ve střední Evropě platí, že pokud si na velké peníze a politický vliv sáhne domácí oligarcha, jde o korupci. Pokud jde ale o oligarchu západního, říká se tomu modernizace a západní směřování.“
Jak slepice po flusu
Zatímco evropští nedemokraté po něm šli jako slepice po flusu, on po porážce s grácii pogratuloval vítězi a jinak ani necekl. Nestrhával na sebe pozornost fňukáním, stížnostmi, jak to bylo nefér, nekřičel, nenadával, neburcoval, nebral vítězovi jeho velkou chvíli ani nevyhrožoval, jak mu to vrátí. Nedělal nic z toho, co by udělala na jeho místě druhá strana. Přestože – nebo protože – věděl, že pravda je na jeho straně a že bránil Maďarsko proti nedemokratům, jak jen mohl, a udělal pro to maximum. I zde přijal realitu takovou, jaká je.
Přitom kdyby nebojoval za národní zájmy a zdravý rozum uprostřed válečnického šílení a v zásadních věcech ustoupil a stáhl ocas mezi nohy, aby měl klid, možná by dopadl ve volbách líp. Možná mohl „podepsat spolupráci“, ustoupit Zelenskému, vlézt jim víc do brusele, a nechali by ho bývali být.
Ve střední Evropě platí, že pokud si na velké peníze a politický vliv sáhne domácí oligarcha, jde o korupci. Jak jde ale o oligarchu západního, říká se tomu západní směřování.
On ale nepolevil a má čistý stůl. Zůstal člověkem a hlasem zdravého rozumu i v těžké chvíli, kdy se ostatní zfanatizovali, zbláznili nebo nechali koupit. A to nejen že není málo, ale je to ze všeho nejvíc. Dá se na tom totiž stavět do budoucna. Protože doba se změnila a přesně tudy vede cesta, i když to tak v obklopení šílenci, křiklouny a válečnými štváči nemusí na první pohled vypadat. Tato cesta má zelenou a je to cesta budoucnosti, na rozdíl od přístupu „my, nebo nikdo“, který v Evropě dlouho vládl železnou rukou, ale znatelně mu dochází dech. Proto se také ten křik zesiluje, jako u té příslovečné umírající kobyly, jež kope kolem sebe. To ale není důvod začít své jednání a smýšlení této kobyle přizpůsobovat, ani začít zběsile kopat jako ona. Naopak, je třeba nesejít z cesty a dělat to, co je třeba…
Druhý účinný způsob kromě strachu, jakým se nedemokraté snaží své pozice udržovat, je kupování poslušnosti. Tedy trocha té „pozitivní“ motivace. V podobě dobře placených funkcí, dotací či takzvaných neziskových nebo též nevládních organizací, které jsou pro prosazování „liberální“ agendy přímo zřizovány. Ostatně dnešní „liberální“ progresivistická agenda je až příliš zvrácená na to, aby takové nesmysly někdo prosazoval jenom tak. A aby to tolik zelených nebo jiných aktivistů, pirátů či genderistů dělalo zadarmo. Protože tak blbý prostě nikdo nemůže být zadarmo…
Všechny ty Svárovské, Stojanové, Nerudové nebo Šebelové, které se rojí jako houby po dešti, protože jinde než v politice jsou neuplatnitelné, to není náhoda. Neschopní (a všehoschopní) lidé pro tohle mají cit a vědí, kam se přisát, aby nemuseli nic umět, ale vyskočili nahoru a vydělali kupu peněz. A že přitom škodí ostatním lidem a celému světu, jim je jedno, protože dál než k domnělému osobnímu prospěchu jejich IQ ani EQ nesahá.
Oni neřeší, že když zavedou Evropu do jaderné války, tak si ten svůj „úspěch“ moc dlouho neužijí. Ti nad nimi, co je najali, tedy vůdcové a zákulisní hráči evropského „nazi“ hnutí, aspoň vědí, co dělají a čeho chtějí dosáhnout, i když se nám to nemusí líbit. Ale tihle jejich pěšáci jenom dělají a ani neví co. Ještě horší než zlí a nebezpeční lidé jsou hlupáci, kteří jim naletí nebo slouží. A těch je bohužel většina… Jako tažní koně – klapky na očích a zabírají.
Teprve pokud si člověk uvědomí, čemu čelí a jak tento systém funguje, může s tím přestat bojovat, ztrácet čas v nějakých emotivních válkách, které nejdou vyhrát, a především v přesvědčování protistrany, která přesvědčena být nechce, neboť právě to – nenechat se přesvědčit, ale přesvědčovat a indoktrinovat ostatní – je jejím úkolem.
Jako například ta jedna vysoce zisková „nezisková“ organizace ze Slovenska, která kdysi zařadila Šifru na jakýsi seznam konspirátorů, aby pak po nástupu Donalda Trumpa (a Elona Muska) do Bílého domu vyšlo najevo, že na tuto „liberální“ inkviziční činnost dostávala dolary z USAID. A zřejmě nejen odtud.
Nedávno to na svém blogu výstižně popsal i kolega Vidlák, neboť na tolik hnoje jeden Vidlák nestačí: „Evropské elity mají jednu obrovskou výhodu, kterou my nikdy mít nebudeme. Rozhodují o obrovských penězích a nikdy pro ně nebude problém, aby část z nich nasměrovaly zcela legálně a v souladu se všemi evropskými hodnotami do politických neziskovek. Tím pádem mají všude v Evropě vybudovaný zaplacený kádr lidí, kteří budou kdykoliv připraveni zbořit svůj vlastní stát ve prospěch evropanství. Těchto lidí je navíc poměrně hodně a denně zkoušejí, jak se dostat na kobylku všem těm Orbánům, Babišům, Kaczinským, Melloniovým a dalším. Tito lidé volně přecházejí mezi vysokými pozicemi ve státní správě, nadnárodních korporací, neziskovek i soudů.“
A pak existuje ještě třetí způsob, jak přimět dělat člověka to, co chtějí, a podobá se tomu prvnímu – vydírání. Je to buď přímo vydírání, nebo využívání páky. Když budeš poslouchat a dělat, co chceme, budeme ti krýt záda. Ale když ne, vytáhneme na tebe špínu a zatočíme s tebou. Vyber si – pokud půjdeš mezi nás, budeme tě chránit a platit. Když ne, zničíme tě.
Kde vzal prachy
Na toho, na koho neplatí peníze ani vydírání, se používá strach a otevřené vyhrožování. Takový oříšek byl třeba Orbán, který měl pro to, co dělá, jiné a dalo by se říct národní důvody. A protože ještě neztratil soudnost a vidí dál než do peněženky, ví, že v sázce je mnohem víc než jeho funkce – celá naše budoucnost.
Na většinu lidí ale zaberou peníze či vydírání, ideálně obojí dohromady a Orbán byl co do odolnosti a vytrvalosti skutečně extrém. A proto proti němu byl nasazen celý euroaparát. A proto proti němu byl nasazen protivník, proti kterému ve výsledku měl – při stávající úrovni vědomí voličů – jen mizivou šanci uspět. Ano, cesta nového maďarského premiéra Pétera Magyara byla přesně opačná než ta Orbánova.
Jak píše druhý Vidlák: „V poslední době proto můžeme proto sledovat nový trend, který teď v Maďarsku vyhrál volby. Soustředit všechnu sílu evropských peněz do jedné postavy, která se osvědčila. Péter Magyar vznikl v roce 2024. Média jsou plná toho, kdo se za něj postavil a koho přesvědčil, zveličují jeho myšlenky a jeho schopnosti, ale nikdo nemluví o tom, kde vzal sakra prachy na to, aby po celém Maďarsku v rekordním čase vytvořil buňky s více než dvaceti tisíci členy. Nikdo nemluví o tom, kde vzal prachy na zorganizování obrovských demonstrací a jak si mohla dosud neznámá marginální stranička dovolit extrémně drahou volební kampaň. Nikdo neřeší, z jakých peněz otapetoval celé Maďarsko.
Když budeš poslouchat a dělat, co chceme, budeme ti krýt záda. Ale když ne, vytáhneme na tebe špínu a zatočíme s tebou. Vyber si.
A tak jsme viděli nejen statisícové pochody a dokonale vytvořená videa, která se na sockách virálně šířila, ale také odstupování jiných menších stran z voleb ve prospěch právě Pétera Magyara. A zároveň jsme se NEDOZVĚDĚLI prakticky nic o programu ani o názorech dalších kandidátů… mimochodem, obvyklá sorta lidí – hééérečky, celebritky, místní Foltýni a podobně. Klasika. Nikdo je ale moc nezpovídal, aby náhodou neřekli nějakou hovadinu. Všechno se točilo kolem Magyara.“
A klíčem k úspěchu bylo to, aby nikdo nevěděl, kdo je Maďar Magyar. Respektive aby to věděl leda Brusel, který do éteru pouštěl jen ty informace, které nového maďarského vůdce vykreslily v tom nejlepším světle. A naopak ututlal ty ošklivé, které budou použity a vytaženy na světlo jen v případě, že by Magyar neposlouchal.
Péter Magyar má totiž přinejmenším dvě tváře. Ani jedna sice není hezká (nehodnotím tu fyzickou), ale voličům byla Bruselem ukázána ta lepší z nich, zatímco ta druhá zůstává prozatím skryta. Či lépe řečeno utajena.
