Červencová Šifra nám hlubokým a pro lidská ega možná nepříjemným a po srsti nehladícím způsobem ukázala, proč se struktury starého světa – založené na lži, falešnosti a nekonečné povrchnosti – tak rychle a nezadržitelně bortí.

Je to způsobené do značné míry i tím, že všechny složky, které by jej měly táhnout a podpírat, erodují pod tíhou přetvářky, hlouposti a prázdnoty. A tak systém, který se zdál dlouho tak silný, vědoucí a mocný, stále víc připomíná obra klopýtajícího a potácejícího se na hliněných nohou. Jenž je navíc ještě nalitý a zfetovaný. A zatímco většina lidí stále z nějakého těžko pochopitelného důvodu doufá, že se chromý gigant ještě nějak zázračně vzchopí, nadechne do nové éry a půjde rovně, existují naštěstí i lidé (ač je jich pouhá hrstka), kteří dokážou vnímat realitu bez zbytečných iluzí a přiznat si zjevnou pravdu. A hlavně vyslovit – byť třeba zatím jen pro sebe a v duchu – tu kacířskou myšlenku, že éra starého systému, který se zdál všemocný a věčný, končí. A to bohužel dosti neslavně.

Je to přitom to nejtěžší – připustit, že se věci mění a staré odchází a umírá, když to nové zároveň ještě není vytvořené a etab-lované, protože je třeba to teprve vytvořit. A tvořit. Mohlo to být přitom i jinak, ale to by si lidi nesměli lhát pořád do kapsy a chovat se jako naprostí šílenci, iracionálně a bez špetky soudnosti a pudu sebezáchovy. Vždycky jsou totiž dvě možnosti, i v přelomových časech. Ta první je plynulá, postupná, kdy se člověk nebo společnost opře o něco nosného a funkčního ze starých struktur, a od nich se odrazí a transformuje je v nový, pokud možno vylepšený řád. Důležité je to slovo plynule či postupně.

Pakliže však společnost šílí a přirozený běh věcí a rytmus ignoruje či potlačuje, jako třeba ta naše, musí to jít trochu jinou cestou.

Ne, neznamená to, že to nějak dopadne, nějak se to „zpytlíkuje“ a spraví, jako to bývalo dříve. Protože jestliže se mění celkové paradigma, platí jiné pravidlo: buď se staré změní, nebo odpadne. A jak si za chvíli ukážeme, neřídí se to žádným sociálním inženýrstvím ani rozhodováním lidí, ale prostými fyzikálními zákony. Ano, je to vysvětlitelné vědecky. A právě ukázání toho, jak a proč se mění doba, a podání vědeckého důkazu, proč se tak děje a nedá se tomu nikterak vyhnout, bude hlavní náplní srpnové Šifry.

Pojďme na to!

Jenže právě tahle nejistota, že pokud se sta-ré zbortí, a my neznáme to nové, co přijde místo toho, u mnohých způsobuje a vyvolá-vá paniku. Paniku pramenící z toho, že to staré sice nefunguje a mnozí to kolabování v přímém přenosu vidí a už se nedá popírat, ale je to zároveň to jediné, co znají. A tak se to snaží všemi silami zachránit, protože je ještě jedna věc, která je děsí víc než strach z toho, že to stojí za … že to za nic nestojí. A tou je strach z nových a neznámých věcí. Takže i když se na první pohled může zdát nepochopitelné, proč by se někdo měl bát konce něčeho, co nefunguje a skoro se v tom nedá žít, na ten druhý už se to pochopit dá.

A Šifra tu není jen od toho, aby ukazovala tyto rozpory, paradoxy, stíny, nefunkční mechanismy a psychologické obrany – zkrátka Zrcadlo doby jako v minulém čísle –, ale též svítila na cestu. Protože to, že něco končí, neznamená, že nepřijde něco nového. Jen je k tomu třeba najít cestu a nebát se na ni vykročit. Anebo se klidně i bát, avšak nenechat se tím paralyzovat, ale prostě zůstat v pohybu a neklesat na duchu. Tak pojďme na to!

Vysvětlovali jsme si to již v květnovém Šifrovaném manifestu, kde jsme měli jako první odvahu ukázat a nakousnout, že zde již několik let paralelně koexistují dvě reality – stará i nová – vedle sebe. Protože tím, že přichází na Zemi vlivem její polohy vůči Slunci a konce starého kosmického cyklu jemnější a vědomí měnící vibrace, mění se, zjednodušeně, i elektromagnetické pole, kde se celý náš život a vše kolem odehrává.

Tedy povaha celé naší reality. A s tím i pravidla fungování věcí v tomto poli. Jako když se změní rytmus, podle nějž hraje orchestr. Nemá cenu to opakovat znovu (kdo chce, najde si články o Schumannových rezonancích ve starších číslech; a určitě se k tomu budeme z různých úhlů spirálovitě vracet), ale možná nejdůležitější ze všeho je v tuto chvíli pochopit směr, kterým se vývoj ubírá a ubírat bude. A to proto, že platí odvěké „těžko na cvičišti, lehko na bojišti“.

Otevřeného čtenáře a vnímavou čtenářku asi nepřekvapí, neboť to kdesi uvnitř cítí, že zemitější tóny, které se koncertním sálem linuly dříve, slábnou a šumí, jako když se rozbije nebo rozladí rádio. Či poškrábe a zasekne deska. A naopak nové, jemnější tóny (vlny), které prostorem s rostoucí silou (možná bychom mohli spíš říct s rostoucí amplitudou) rezonují v posledních letech, jsou stále jasnější, slyšitelnější, silnější a pravidelnější. Po určitou dobu zde ještě obě melodie budou hrát souběžně, ovšem mění se jejich kvalita. Když to někdy kolem roku 2012 začalo, vnímavější či otevřenější jedinci to sice začali cítit už tehdy, ale jinak všechno zůstávalo zdánlivě stejné nebo podobné. Bylo to proto, že stará melodie hrála ještě velmi silně, zatímco ta nová si jen tak nesměle pobrukovala.

Postupně se ale začaly přibližovat a jejich síly vyrovnávat. Ten, kdo tančil podle té staré a novou ještě neslyšel nebo nevnímal, měl stále dost sil, protože se zdánlivě pořád nic nedělo. Aspoň navenek. Jenže pak přišel covid, který světem zatřásl nejen v oblasti ekonomické. Jeho primárním cílem sice byla změna starého globalizačního modelu pod vedením hegemona z USA a jeho západních satelitů, který byl charakterizován dominancí petrodolaru a tištěním levných peněz, na formát vedený Ruskem, Čínou a jejich organizací BRICS. Ten se bude podobat dravému kapitalismu v jeho esenciální podobě, jenž se tak nečekaně vrací na scénu. Jen tentokrát nikoli v liberální, ale v řízené, státně orientované podobě. Spolu s těmito „praktickými“ změnami ale přinesl tento tektonický náraz i jinou věc – zatřásl starým světem tak, že jej obrátil doslova vzhůru nohama. A z jeho zatuchlých útrob se v tomto pohybu začal linout obrovský smrad; na povrch tím lezou i všechny ukrývané a potlačované věci, které ukazují, jak šílený vlastně celou dobu byl a je. A nepomáhá už proti tomu ani voňavka.

‍