Když se všechny ty podivuhodné změ-ny začaly dít, a to ve velkém, byl to pouze začátek. Předkrm. Poprvé se to projevilo jednak ve vnější rovině, v hmotných věcech, které již byly viditelné pouhým okem, a jednak v rovině smyslu, ducha. A to už se ignoruje docela těžko.
Karavana však jede pořád dál a nabírá zběsilé tempo. Již dojela do bodu, kde se role postupně otáčejí. Poprvé totiž začíná znít nová melodie, nový rytmus zřetelněji a pravidelněji než tóny staré. Přirozenou obranou a reakcí na neznámé tóny přitom bylo pro mnoho lidí to, že se ještě silněji a křečovitěji snaží přichytit – abychom to odlehčili – ke starým hitům. A to proto, že se na ně v minulosti mohli spolehnout a opřít se o ně, neboť nabízely jakous takous jistotu a stabilitu.
Jenže teď se tyto jejich pilíře drolí a strategie přestává fungovat, neboť se nacházíme v přechodu. Tedy v době, kdy staré doznívá a nové již sice bubnuje, avšak vede nás do neprobádaných končin. Vždyť starý svět vznikal a existoval velmi dlouho, takže jsou na něj navázány všechny struktury a infrastruktury, jež vidíme a využíváme. A vše, co bude vznikat již v jiném rytmu nové melodie, se teprve bude muset tvořit.
Zatím je sice pořád ještě možné obojí – zkoušet tančit, tvořit a stavět podle starých rytmů, stejně jako se osmělovat a sžívat se s těmi novými, ale pomalu, ale jistě se to otáčí. Lépe se teď hraje podle nové hudby, a s tou starou to víc a víc drhne a už to zkrátka nefunguje a neběží tak hladce jako dřív.
Ten, kdo se na novou hudbu již nějaký čas ladí a zkouší podle ní hrát, ten rozdíl vidí a může to porovnávat. A vidí, že trend je jasný a okecat se nedá: nové sílí, staré slábne. A protože jde o trend, nikoli o krát-kodobý výkyv, je nasnadě, že stará hudba zeslábne a ztichne docela, zatímco ta nová se rozezní na plné pecky. Takové jsou vyhlídky. A tak si nakonec bude muset každý vybrat, jestli se „naladí“ na realitu novou, nebo jej semele, pohltí a zničí realita stará.
I já to cítím, už delší dobu. A přestože (nebo protože?) jdu jinou cestou už hezkou řádku let, a snažil jsem se ladit sebe i Šifru podle nových tónů již od začátku, kdy sem začaly nové energie z kosmu proudit (neb mám možná abnormálně citlivé „radary“), to jest zhruba od roku 2012, ten náhlý zlom, který přišel letos v dubnu či květnu, překvapil i mě.
Až dosud sice nový proud utěšeně zesiloval a rostl, takže se s jeho možnostmi a principy mohl člověk víc a víc sžívat a seznamovat, pokud to vnímal a chtělo se mu, ale pořád to byla vlastně jenom taková hra. Základnu mohl mít pohodlně ve staré „zkušebně“, odkud podnikal nesmělé výlety za horizont, ale v podstatě se stále ještě mohlo zdát, že to půjde tak nějak dál „šolíchat“.
Jenže před pár měsíci, možná již od konce roku 2024 nebo od začátku roku 2025, to začalo všechno nějak zrychlovat. A trošku to vypadá, že oběma směry, i když to bude asi spíše jenom optický klam. Způsobený tím, že „nové“ opět trochu zesílilo a „staré“ oslabilo. Takže ten, kdo „jede“ víc v novém než ve „starém“, kloní se na perspektivnější stranu a nesnaží se sedět na dvou židlích, to vnímá o to intenzivněji. Jinými slovy, nůžky mezi paralelními realitami, kde vše vypadá na první pohled stejně, ale zásadně se mění pravidla hry, se rozevírají. Ač se to děje již delší dobu a citlivější jedinci to dávno cítí, teprve teď je to zřetelné. A fakticky definitivní. Hrdlo se zužuje.
Je to zvláštní stav. Nejde o vnější katastrofu, která by člověka srazila na kolena. Je to něco mnohem jemnějšího – a tím i děsivějšího. Stahuje se prostor. Mizí únikové cesty. Stará schémata se hroutí. A to, co dřív poskytovalo úlevu, najednou nefunguje. Nejde uhnout. Nejde se nikam schovat nebo před tím utéct.
Proto se souběžně odehrávají dva vysoce dramatické jevy. Část lidí (menší) prochází různými AHA momenty, dochází jim spousta věcí, mění se jejich pohled na svět, zvyšuje se intenzita prožitků i procesů, které je najednou třeba řešit. A druhá část lidí (větší), která to dřív neviděla nebo si možnost změny odmítala byť připustit, a tak tvrdošíjně trvala na starých způsobech konání a (ne)řešení problémů, už začíná cítit tlaky taky. Obvykle se projevují panikou, kdy cosi uvnitř nich tuší, že je něco (nebo možná všechno) jinak, ale část jejich osobnosti se tomu zuby nehty brání. A panikaří, vynořují se její potlačované stíny, anebo roste jejich vnitřní vztek a napětí. Ale místo zkoumání toho, co se děje, a kladení otázek, diví se, že někdo mění pravidla hry v jejím průběhu. A čím víc se bojí si to přiznat, tím zřetelnějším a nevyhnutelnějším se to stává.
Jenže před pár měsíci, možná již od konce roku 2024 nebo od začátku roku 2025, to začalo všechno nějak zrychlovat. Hrdlo se zužuje...
Takže zatímco dřív se dalo pohodlně „hrát“ na staré straně, případně se o „staré“ opírat a v případě nepohodlí či potřeby si odskočit do „nového“, souběžně s rozevíráním nůžek mezi oběma světy nás tlak okolností nutí k tomu, abychom si vybrali, na kterou stranu se vědomým rozhodnutím přidáme. Zůstaneme, nebo se pohneme dopředu? A tím, jak je to rychlé a divoké, začíná být jasné i to, že čas se krátí. A že lavírovat a váhat nepůjde donekonečna.
Šifra nikdy nikomu neříkala ani neradila, co má dělat a jak se má rozhodnout. Šla vždycky „jenom“ vlastní cestou. A protože ta cesta od začátku vede od starého směrem k novému, sama za sebe a z vlastní zkušenosti říká: Teď, když se vše zintenzivňuje a láme, padají masky, obnažují se charaktery, a – jak jsem říkal – hrdlo se zužuje, je třeba prostě jenom jít dál. A do toho užšího místa vejít, resp. projít jím. Protože ať se na to dívám, z jakého chci úhlu, cesta zpátky už nevede. Když se blíží vlna cunami, taky polezete na kopec, aby vás nespláchla, ale určitě před ní nebudete utíkat z pláže do moře.
Možná to pro nás není a nebude úplně snadné. A rádi bychom seděli v klidu na zadku a čekali, jak to nakonec dopadne. Protože když se člověk vydá jinou cestou než většina, zůstane chvíli zákonitě sám. Ale právě v té samotě – v tom tichu, kde už není co držet a kam utéct – se ukáže pravda. A taky cesta ven…
