Ono stále hmatatelnější rozdělování reality na dvě části s sebou přináší jeden zásadní problém, který již nelze nadále ignorovat a přehlížet: není to úplně bezbolestné. Když to řekneme laicky a zjednodušeně, světlo, které k nám proudí shora, z kosmu, má několik „nepříjemných“ vlastností a přináší s sebou pár nečekaných a velmi překvapivých důsledků, jež si mnoho lidí vůbec neuvědomovalo nebo možná ani nedokázalo představit. A se kterými je třeba se nějak vyrovnat a popasovat.
Teď nemám na mysli ani tak světlo z hlediska fyzikálního, jako spíše z toho sekundárního, duchovního, ač to spolu samozřejmě velmi úzce souvisí. Ve skutečnosti je právě ten duchovní, nehmotný aspekt naopak primární; to jen my jsme ho odsunuli na druhou kolej. Teď už to ale Bohu dík (mnozí to budou vnímat spíše jako Bohu žel) nelze. Neboť celá ta naše více než dvoutisíciletá hra – na to, že to, co se odehrává na Zemi a co vidíme očima, je to hlavní – končí. To, co se děje teď, už není součástí divadelního představení, ale hraje se doopravdy a podle nových pravidel. A právě to je hlavní část pravdy, kterou většina lidí nechce slyšet ani vidět, přestože ji začíná uvnitř cítit. A tak proti ní bojují, protože je děsí.
Šifra ale všem, kteří si nepřejí jen pasivně čekat, jak to dopadne, ale chtějí i v turbulentních časech tvořit svoji vlastní budoucnost a držet život ve svých rukou, ukazuje dvě zásadní věci: jednak že není čeho se bát, a jednak že to nemusí být zase tak těžké, jak se může zdát. Ba naopak – pokud se novému otevřeme nebo alespoň neuzavřeme, zjistíme, že to, co se děje, má mnohem blíž než k hrůze k úžasnému dobrodružství. A jsou jenom dvě možnosti: buď budeme blbnout a hroutit se z nového a neznámého, anebo přijmeme to, že se NĚCO děje, jako fakt, a podíváme se na to úplně z jiné stránky. Třeba tak, že můžeme žít na Zemi zrovna v této unikátní a s ničím jiným srovnatelné době, na přelomu dvou kosmických cyklů, kdy se máme příležitost vyvíjet a po-dívat se – obrazně řečeno – do dříve nepřístupných míst, naučit se spoustě nových věcí a zjistit, že realita funguje úplně jinak, než jsme si dlouhá staletí nechali ochotně namlouvat.
Nohama na zemi
Tak se pojďme tomu, co konkrétně se teď děje a proč, podívat na zoubek trochu vědecky a konkrétněji, ať se můžeme nohama opřít o pevnou zem. I tohle „ukotvení“ nám může pomoct snížit případné obavy či paniku z neznámého. A právě v tomto vydání Šifry budeme mít tu čest seznámit se s jedním zapomenutým vědeckým velikánem, který doslova předběhl dobu, neboť to, co se právě teď děje a dít bude, popsal ve svém jedinečném díle. A to proto, že nebyl pouhým přírodovědcem, ale fenomenálním učencem a propojovačem mnoha vědních oborů renesančního typu. A tento fenomenální výkon dokázal před-vést právě proto, že měl otevřené oči i hlavu; a proto, že pochopil, že k pochopení reality tohoto světa nestačí obvyklé tunelové jednooborové vidění, ale nezbytný je takzvaný holistický neboli celostní vědecký přístup.
Jeho mimořádnost a vynikající výsledky jsou také důvodem, proč jej oficiální vědecká obec v podstatě vymazala z vědecké mapy, a proč tohoto vědce světových parametrů skoro nikdo nezná. Jako kdyby neexistoval. Jenže on existoval! A co je nejlepší, i když už není tento člověk mezi námi, právě teď přichází jeho čas. Navnadil jsem vás? To je dobře. Úžasné je na tom všem i to, že je Čech jako my, což nás může hodně povzbudit, inspirovat a vzpružit.
Ale jako v každém správném příběhu je třeba pro jeho vstup na scénu připravit půdu a vybudovat napětí. A právě tento oficiálně existující, a přesto neexistující génius – a není to Jára Cimrman – si zaslouží velkolepé entrée a rozvinutí toho nejdražšího a nejvzácnějšího červeného koberce. Takže ještě chvilku vydržte.
To, že je tou nejzákladnější podmínkou života (nejen) na Zemi sluneční záření neboli světlo, každý ví. Učí se to již děti na základní škole. Aby nás toto záření z kosmu nespálilo, je před jeho ohromující silou planeta chráněna plynným obalem, kterému říkáme atmosféra. Ta proud dopadajícího radioaktivního záření – ještě v kombinaci s magnetickým polem – oslabuje tak, abychom neshořeli v jeho žáru.
To, co se ale děti neučí, a proto pak jako dospělí skoro nic nechápou, je fakt, že světlo má takzvaný duální nebo dualistický charakter, takže se chová v určitých situacích jako záření a v jiných jako vlnění. Takhle, abychom byli přesní, ta informace se v učebnicích vyskytuje, ale nijak se nepracuje dál s tím, co obnáší. Naštěstí to vědí a chápou – a to již více než 100 let – aspoň kvantoví fyzici. Tedy představitelé oboru, který jako jediná existující vědní disciplína dokáže komplexně vysvětlit a uchopit realitu.
Lidé si často myslí, že před nimi důležité informace někdo skrývá, a nějaké temné síly jim tak brání v pochopení a poznávání světa. Ve skutečnosti je to ale úplně jinak. Vše důležité nám leží přímo před očima, jen to lidem neservíruje nikdo pod nos. Pravda a poznání totiž mají tu krásnou vlastnost, že se odkryjí jen těm, kteří o ně usilují. A kteří po nich touží natolik, že se jim sami vydají naproti.
Lidé si často myslí, že před nimi důležité informace někdo skrývá a temné síly jim brání v poznávání světa, ale ve skutečnosti nám vše důležité leží přímo před očima.
Lidi by si sice často přáli, aby jim TO nejlépe někdo nadiktoval – a ještě jim nejlépe řekl, co si mají myslet –, ale takhle to v životě nefunguje.
O všechno, co v něm má skutečnou cenu, se člověk musí snažit, a není na to žádné právo ani nárok. A – jako v pohádce – je třeba si to odpracovat a zasloužit. A právě heslo Každý podle zásluh by mohlo být i mottem nové doby. Doby, kterou bychom s drobnou nadsázkou – protože ze všech koutů paradoxně vylézá temnoty víc než kdy dřív – mohli označit jako „dobu přicházejícího světla“.
Kde se to vzalo?
Zapomeňme teď na chvíli na světlo jako fyzikální veličinu a zaměřme se na jeho jednu vlastnost a část, která přímo souvisí s úrovní lidského vědomí. Ten mechanismus již známe, neboť jsme si ho několikrát – a to v různém kontextu a z různých úhlů po-hledu, abychom jej „nasvítili“ ze všech stran a do hloubky – vysvětlovali v dřívějších Šifrách. A teď jen přišel čas přidat mu další vrstvu a hloubku.
Základ je jasný. Z kosmu sem míří silné radioaktivní gama záření s extrémně malou vlnovou délkou. Abychom tu mohli žít ve fyzickém těle, které jsme dostali do vínku jako obal nebo jakýsi avatar, jenž nám slouží jako nástroj k prožívání a sbírání zkušeností v hmotném světě, zachytí a ztlumí jej magnetické pole Země; a to v tandemu s takzvanými Van Allenovými radiačními pásy a zemskou atmosférou. Van Allenovy pásy obklopují Zemi symetricky okolo její magnetické osy a mají půlměsícovitý tvar, což je pro jejich funkci velmi užitečné. Působí totiž jako magnetické zrcadlo, kterým většina nabitých částic nepronikne, a jsme tak před radioaktivitou dobře chráněni. Radioaktivní částice se proto odrážejí zpět a putují ke druhému pomyslnému zrcadlu, kde se opět odrazí. Pěkně se tam pinkají, zůstávají tam uvězněny, a tím ztratí svoji nebezpečnost.
Neméně zajímavá je ale ta část světla, které – v pro nás bezpečné podobě – pronikne až na Zem. Respektive jeho neviditelná, nehmotná část. Tu viditelnou sice můžeme snadno pozorovat nebo měřit v naší hmotné části reality, a tak máme tendenci myslet si, že právě ona je ta důležitější – ale je to přesně naopak. Tedy aby mě někdo nechytil úplně za slovo… Důležité jsou pochopitelně obě stejně, neboť tvoří jeden celek, ale ta neviditelná část je složkou určující, řídící. Zásadním způsobem totiž ovlivňuje vše, co se na naší planetě děje. Ano, neviditelná část světla udává rytmus života. To ona stojí za všemi těmi frekvenčními změnami, o kterých se bavíme a které nabírají na obrátkách.
Jakým způsobem se to děje? „Zředěné“ neviditelné světlo v podobě radioaktivního vysokofrekvenčního slunečního záření, které k nám pronikne z kosmu skrze ochranné Van Allenovy pásy a magnetické pole a které je přes ně „přecezeno“, a tím zeslabeno, aby nás nesežehlo, elektricky nabíjí tu část atmosféry, jíž říkáme ionosféra. Tento prostor je tedy celý nepřetržitě pod elektrickým napětím. Nikoli jako ohrada kolem louky, po které běhají krávy – protože pod napětím je kompletně i celý její vnitřek! Vlastně to napětí je základní podmínkou existence celého tohoto prostoru. Každý předmět, každý živý tvor, každá látka, každý lísteček i každičká kapka deště je výsledkem nějakých elektrických impulsů o konkrétních frekvencích, a tudíž má kolem sebe své vlastní energetické pole. To tak nějak všichni víme či aspoň tušíme.
Ale teď přichází to nejzajímavější – to, kde a proč se tohle všechno může odehrávat a dít. A kde a proč vůbec může nějaké elektrické napětí vzniknout a existovat. Z dálky a z našeho převažujícího lidského úhlu pohledu by se mohlo zdát, že primárně existuje to, co vidíme a na co si můžeme sáhnout. A třeba právě díky kvantovým fyzikům jsme ochotněji než dřív připustit i existenci něčeho, co nevidíme. Vyskytuje se to prostě mimo naše zorné pole, neboť tato část elektromagnetického záření o vlnové délce mimo spektrum 760 až 390 nm pro nás není viditelná.
Část záření prostě vidíme, a říkáme mu viditelné světlo, zbytek tvoří světlo neviditelné. Z něj třeba dokážeme vnímat část infračerveného záření, které nás hřeje. Je to tak pěkně zařízeno, že skoro všechna sluneční energie k nám dopadá právě v podobě tohoto druhu záření, protože prochází snadno atmosférou.
Pravda a poznání totiž mají tu krásnou vlastnost, že se odkryjí jen těm, kteří o ně usilují. A kteří po nich touží natolik, že se jim sami vydají naproti.
Ovšem je tady ještě jedna důležitá otázka. Pokud bychom připustili, že všechno živé i neživé, tedy to, co v naší realitě existuje, je výsledkem elektrických impulsů a je podmíněno existencí tohoto záření, museli bychom se zeptat i na to, jak – nebo spíš kde – se toto elektromagnetické záření, u všech pekelníků, šíří!
Přece když je vše charakterizováno tímto zářením, musí existovat ještě něco, nějaké místo, kde toto záření může zářit. A tím se postupně dostáváme k bodu, který naše dnešní oficiální věda, jež je posedlá hmotou (a snaží se prosazovat a šířit dogma, že co se nedá pozorovat a měřit, neexistuje), pomíjí. A cíleně obchází otázku, kde se to, co vědci měří, tedy všechno vzalo. Prý nějaká náhoda nebo co…
Pokud bychom se s takovou odpovědí nespokojili a na této otázce i přesto trvali, mohla by nám napovědět zjištění lidí výrazně moudřejších, než jsou dnešní mainstreamoví vědci. Záměrně neříkám chytřejších, protože na chytrosti v tomto případě až tak nezáleží. Záleží na přístupu.
Dnešní mainstreamový vědec se specializuje na konkrétní úzce vyměřenou oblast zájmu, a vůbec neusiluje o pochopení celku. Dnešní systém a styl uvažování jej tak vede a podporuje v tom, že čím víc se samostat-ně dozvídá o jednotlivých dílčích a menších věcech, tím víc se vzdaluje od chápání celku a vzájemných souvislostí.
Proto – pokud se chceme dozvědět něco o celku – musíme jednak změnit úhel pohledu a místa, odkud se na věci díváme, a jednak se můžeme poučit od těch lidí a osobností, v tomto případě vědeckých, kteří to dokázali udělat. A uviděli to, co je třeba vidět, chceme-li se v našem chápání reality posunout dál. Připraveni?
