Zkusme v této chvíli sebrat veškerou odvahu, kterou máme, a od té zásad-ní otázky neuhnout. Pokud bychom připustili, že všechno živé i neživé, tedy to, co v naší realitě existuje, je výsledkem elektrických impulsů a frekvenčních interakcí, a je tedy podmíněno existencí kosmického záření (v našem případě konkrétně slunečního), museli bychom opravdu dojít k nečekanému závěru. Musí tu být ještě něco jiného. Něco, co šíření tohoto záření jednak umožňuje, a zároveň něco, nějaká neznámá síla, která je jeho zdrojem. Přesněji řečeno spíše Zdrojem.

Já vím, zní to docela složitě, abstraktně či filozoficky, avšak nebojte se. Nebudeme zde disputovat o nesmrtelnosti chrousta. Slibuji, že půjdeme přímo k věci. Protože už není čas ztrácet čas.

Běžná, úzce zaměřená věda, která porcuje svět na atomy, se tváří, že to úplně nejdůležitější Něco nezná. Nebo že to vůbec neexistuje. Skuteční vědci, kteří nemají tunelové vidění a nezaměřují se pouze na jednu specializovanou činnost, ale byli nebo jsou otevřeni multidisciplinárnímu bádání a vidění a chápání světa v širších souvislostech, však to Něco nejen objevili, ale i pojmenovali.

To Něco, co se ukrývá za tím vším, má formu pole, jež jako mnohá jiná pole není vidět. Je však podle nich všudypřítomné, všeobjímající, všepropojující a všeprostupující. Ano, prostupuje vším, co je, a jde o pole „vyplněné“ jemnou hmotou či energií, která není vidět ani ji neumíme změřit. Ale z teorií i pokusů, které různí vědci provedli, vyplývá, že tam něco takového být musí. Teprve v něm pak může vzniknout pole elektromagnetické, jež by tak bylo v podstatě „polem v poli“. A pak teprve mohou existovat i další jevy a věci.

I když se kolem toho pořád chodí jako kolem horké kaše, protože stále váháme, jak se k tomuto fenoménu postavit, toto „neznámé“ pole prostupuje i celými našimi zná-mými (i neznámými) dějinami. Aristoteles, jenž byl jedním z nejmoudřejších holistických vzdělanců nejen své vlastní epochy, ale celých dějin od antiky až po současnost, ve své fyzikální a kosmologické teorii popisoval látku, která vyplňuje nebeské sféry. Na rozdíl od čtyř pozemských živlů – země, vody, vzduchu a ohně. A která slouží jako médium pro pohyb hvězd a božských těles. Zvolil pro ni pozoruhodný název éter. Slovo aithér přitom v řečtině znamená také „čistý vzduch“ nebo „to, co svítí“ – což krásně ladí s pozdějším vnímáním éteru jako nosiče či nositele světla, ducha nebo informace.

Jestliže však Aristotelův éter obýval výhradně nebeské sféry a byl výsadou hvězd a bohů, moderní fyzika tuto „božskou“ substanci paradoxně vrátila zpátky dolů, na zem. A nikoli jako látku, nýbrž jako pole, stav prostoru, neviditelnou či na našich běžných frekvencích nevnímatelnou inteligenci, v níž se zjevují světlo, frekvence, pohyb i vědomí.

Jestliže Aristotelův éter obýval výhradně nebeské sféry a byl výsadou hvězd a bohů, moderní fyzika tuto „božskou“ substanci paradoxně vrátila zpátky dolů, na zem.

Po Aristotelovi a konci antiky to šlo sice s naším poznáním prudce z kopce, takže byla dlouho tma, ve které nezbylo na světlo skoro žádné místo, ale jeho prapor opět zvedl jeden ze zakladatelů a představitelů takzvané vědecké revoluce. Jako představitel osvícenství měl v 17. století René Descartes světlo přímo v názvu. A právě jemu se mocně rozsvítilo, když – logicky – odmítl to, že by mohl být neviditelný prostor kolem nás či ve vesmíru prázdný. Descartes, který se snažil přírodu vykládat tvrdě mechanisticky, tvrdil, že celý vesmír vyplňuje jemná látka, kterou označoval termíny materia subtilis, někdy také fluidum, ale rovněž éter. Funkčně chápal éter jako všudypřítomnou substanci, skrze kterou se šíří pohyb a světlo. Ale byl to pro něj jev mechanický, bez tajemství a jakékoli mystiky.

Podstatné je ale na jeho učení něco jiného – to, že intuitivně „kápl“ na to nejdůležitější, protože u toho přemýšlel jinak. Nedíval se na to z našeho běžného lidského pohledu, tedy jakési kapky v moři, ale z pozice, kdy si uvědomil, že i kapka musí být součástí oceánu. A je tedy třeba přemýšlet, jak „funguje“ celý oceán. Nedíval se proto na věci odděleně, ale komplexně.

A k čemu došel? Ve svém spise Dioptrika (1637) napsal: „Světlo není nic jiného než určitý pohyb nebo sklon k pohybu, který se přenáší z těles, jež svítí, na naše oči prostřednictvím vzduchu nebo jiného média.“ A dále: „Myslím si, že světlo je jen určitý otřes pohybující se hmoty, a že tento pohyb se přenáší bezprostředně po celé látce, která vyplňuje prostor mezi objektem a okem.“ Když to trochu zjednodušíme a přeložíme do srozumitelnějšího jazyka, Descartes si světlo nepředstavoval jako něco, co „putuje“ jako paprsek, ale jako mechanický přenos pohybu ve všudypřítomném médiu – podobně jako otřes ve vodě. Světlo podle něj není něco, co „přichází“ – ale děje se, protože se v éteru rozvlní pohyb. A kde je pohyb, tam je světlo. A kde je světlo, tam je život.

Takže právě René Descartes, představitel osvícenského rozumu a „suchý“ racionalista (ovšem s ohromujícím rozhledem), paradoxně ve skutečnosti učinil jeden z nejduchovnějších výroků novověkého poznávání. Podle něj světlo není nic jiného než pohyb v éteru. Ne částice, ne vlny, ale tón ve vibrující látce, která prostupuje celý vesmír. A když si uvědomíme, že světlo je základem života, dostáváme definici, která by mohla být vytesána do kamene: Světlo = pohyb = život.

Anglický vědec Robert Hooke v návaznosti na Descartese označil světlo jako „vlnění éteru“, a následně přišel Christian Huygens s vlnovou teorií světla a tvrzením, že se světlo šíří éterem. Isaac Newton, další multioborová kapacita, sice věřil v částicovou povahu světla, ale i on koketoval s ideou éteru jako média pro šíření gravitačních nebo světelných sil. A když pak v 19. století James Clerk Maxwell svými rovnicemi ukázal, že světlo má dualistický, tedy nejen částicový charakter, ale zároveň se šíří jako elektromagnetická vlna, vyplynulo mu z toho, že se musí šířit nějakým médiem. Nazval jej luminiferním éterem.

Tohle všechno byli myšlenkově nezávislí vědci, kteří přicházeli s vlastními objevy a teoriemi a snažili se pochopit celek; nikoli ti, kteří jen opakovali něco, co údajně zjistil někdo před nimi, a proto vycházeli z toho, že to tak nutně musí být. Tehdy byla věda ještě v plenkách, a tak se přistupovalo k bádání víceméně jako k poli neoranému. Naproti tomu dnes, kdy je vědecká práce silně navázána na instituce, granty, dotace a systém, se víceméně už jen rozvíjí to, na čem se vědci usnesli, že je zrovna politicky uvědomělá pravda. A pokud by se někdo rozhodl tuto „pravdu“ odmítat či zpochybnit a jít proti oficiálnímu proudu (v realitě tedy naopak spíše plout s proudem života a poznání), může se mu dost dobře stát, že bude z vědecké obce a grantových systémů vyobcován a vyzmizíkován. Jednodušší je zkrátka dostávat peníze na výzkum globálního oteplování nebo něčeho krotkého a nepbuřujícího. Ale vraťme se zpátky do proudu…

Po Hookeovi, Huygensovi či Maxwellovi, když se zdálo, že se fyzika dostává na tu správnou vlnu, světlo se stalo tím, čím ve skutečnosti opravdu je, tedy pohybem v médiu (éteru), a vědci na to konečně po staletích temna kápli, ale éter opět nečekaně zmizel. Mohl za to z dnešního pohledu jeden úsměvný experiment, kdy se americký fyzik Albert Abraham Michelson spolu s chemikem Edwardem W. Morleym snažili zjistit, jaký vliv by mohl mít éter na rychlost šíření světla. Věřili, že když se Země pohybuje, měla by se rychlost světla lišit podle směru (s „větrem“ nebo proti „větru éteru“).

V roce 1877 vytvořil Michelson model přístroje zvaného interferometr. Ten fungoval tak, že paprsek světla z jednoho zdroje dopadal na polopropustné zrcadlo, umístěné pod úhlem 45° uprostřed přístroje. Část paprsku se pohybuje přímo, odrazí se od zrcadla zpět a od polopropustného zrcadla do detektoru, který umožňoval pozorovat interference dopadajících vln, pokud se cestou rozdílně zpozdily. Druhá část paprsku se od zrcadla odrazí na jiné zrcadlo a odtud zpět do detektoru. Část své dráhy oba paprsky proběhly ve směrech vzájemně kolmých, a pokud by existoval éter, mělo by se to projevit na jejich rychlostech. Výzkumník očekával, že při různých nastaveních naměří různé rozdíly v rychlosti světla éterem, a když se tak nestalo, vyvodil z toho, že éter jednoduše neexistuje.

To z jeho pokusu, při vší úctě, ale v žádném případě nevyplynulo. Protože to, že Michelson nezměřil očekávaný rozdíl, mohlo znamenat spoustu různých věcí. Namátkou třeba to, že se éter pohybuje spolu se Zemí, že má úplně jiné vlastnosti než plyn nebo tekutina, nebo že vzhledem k jeho speciální povaze nebylo měření dostatečné. To dnes mimochodem uznávají i někteří rozumnější fyzici.

Spoustě vědců a vykladačů tehdejší reality se ale možná dost ulevilo, protože Michelsonův-Morleyův experiment otevřel cestu Albertu Einsteinovi a jeho speciální teorii relativity (1905), která se bez éteru konečně obejde. Ale nebýt onoho experimentu, šlo by to jen těžko a slavný fyzik by se s ním musel nějak popasovat. Nestačilo by jen říct, že není. Tím mohl být éter rychle odstraněn z učebnic. Ne proto, že by nebyl, ale protože jsme neuměli či nechtěli měřit a dívat se jinak. A tak se absence důkazu stala důkazem absence, což je klasický trik, jak se zbavit něčeho, co nekonvenuje našemu způsobu myšlení.

Rozsvícená lampička?

I přesto, že byl éter dosti „zákeřně“ upozaděn, nevydrželo jeho zmizení dlouho. Michelsonův experiment posloužil spíš tomu, že se o něj může dodnes opírat ta část vědecké obce, jíž se existence éteru nehodí, neboť by je nutila měnit způsob práce i myšlení, a neumožňovala by jim rozvíjet nové efektní teorie, které sice možná vedou k většímu počtu citací v odborných žurnálech, ale nikoli k lepšímu a komplexnějšímu poznání reality.

Sám Albert Einstein sice éter v roce 1905 ve své speciální teorii relativity zavrhl a přišel s tezí, že se světlo šíří vakuem a žádné médium k tomu nepotřebuje, ale už o patnáct let později se k němu vrátil. A to v Leidenu, kde působil něco jako mimořádný či hostující profesor, který navštěvoval tamější univerzitu několik týdnů v roce, aby se setkal s kolegy fyziky a diskutoval o svých teoriích. Jeho inaugurační přednáška se konala 27. října 1920 a nesla název Éter a teorie relativity. Einstein v ní připustil, že prázdný prostor neexistuje.

A o éteru promluvil nikoli jako o substanci, ale jako o poli a struktuře samotného prostoru, jehož vlastnosti dávají vzniknout ostatním polím, silám, času i světlu. „Podle obecné teorie relativity neexistuje prázdný prostor… Prostor bez pole neexistuje. Musíme tedy mluvit o éteru.“ V té době ostatně to, že éter nelze zavrhnout, připouštěl už i Albert Michelson, jehož experiment prokázal éteru poněkud medvědí službu.

Jako fyzik, jako člověk, který se celý život zabývá vědou, říkám: Pro mě neexistuje hmota jako taková. Vše, co vnímáme jako hmotu, se skládá z vibrující energie.

Korunu všemu pak nasadil zakladatel kvantové fyziky Max Planck, který zašel ještě dál nežli Einstein, když řekl, že za každou silou je vědomá inteligence. A že hmota není nic než kondenzovaná energie – vibrace, která si „vzpomněla, že je“. „Jako fyzik, jako člověk, který se celý život zabývá vědou, říkám: Pro mě neexistuje hmota jako taková. Vše, co vnímáme jako hmotu, se skládá z vibrující energie,“ prohlásil Planck při jedné z přednášek, kde často navazoval „duchovně“ laděným závěrem, že „za každou silou musí být nositel vědomí“. Max Planck, otec kvantové teorie, byl tedy přesvědčen o tom, že hmota není „něco pevného“, ale je odvozena od energie – a že za touto energií stojí vědomá a inteligentní síla. Podle Plancka je vědomí základní matricí všeho, co v realitě vnímáme.

Z toho vyplývá jediné: pokud chceme porozumět, co se zrovna teď děje se světem a proč věci nejsou jako dřív (a už nikdy nebudou) a jak měnící se elektromagnetické pole Země ovlivňuje lidské vědomí, a tím i vývoj civilizace, musíme se odvážně pustit právě tímto směrem. Ale nikdo nás nenutí, to zase ne.

Když budeme chtít předstírat, že se nic neděje, můžeme se odkázat na Michelsonův experiment, jako to dělá dnešní mainstreamová věda, a křičet: „Nic jako éter neexistuje, a tudíž nás nemohou ovlivňovat ani jeho vlastnosti.“ A místo toho, aby se nám rozsvítilo a pochopili jsme podstatu světla a jeho vlivu na naše vědomí, můžeme si rozsvítit… třeba lampičku. Bude to ale stačit?

‍