Nejprve se tedy vznášel éter s Aristotelem v nebeských výšinách. Poté se spolu s borci s neskutečně širokým záběrem – Descartesem, Hookem či Huygensem – snesl i na zem, odkud ale brzy kvůli Michelsonovi a Morleymu na čas zmizel. Realitu sice můžete na čas ignorovat nebo i dost dobře žít bez poznávání její podstaty a pronikání do jejích základních vrstev, ale to neznamená, že se tím změní nebo jí kus někam uteče. Buď ji někdo vidět a poznat chce, nebo ji vidět ani poznat nechce. Každý výzkumník, který ji ale poznat chtěl a seriózně o to usiloval (na rozdíl od těch, kteří vědeckou dráhu brali jen jako zaměstnání, obor nebo cestu k zajímavé kariéře, případně jim jejich striktně materialistické myšlení určilo hranici, za kterou je jejich vnitřní nastavení nepustilo a jejich vědomí se tam neodvážilo ani nahlédnout), dřív nebo později na éter narazil. A co víc, musel s ním počítat jako s nejdůležitějším hráčem v celé hře, bez kterého by ani žádná hra nemohla začít.
A tak se po nečekaném a dočasném „odstranění“ éteru z povrchu zemského situace opět radikálně změnila s příchodem elektromagnetismu a géniů, jako byli Maxwell, Planck nebo Einstein. Ten sice nejdříve éter odmítl, ale později, když mu to bez něj „nevycházelo“, jej zase pokorně přijal: „Podle obecné relativity nemůžeme hovořit o prostoru bez fyzikálních vlastností… tedy potřebujeme něco jako éter.“ Éter, který není lokalizován někde nahoře nebo měřen či pozorován, jen když se nám to hodí – ale pole, které prostupuje celým vesmírem. Protože světlo je vlna, která potřebuje ke svému šíření nějaké médium. V tomto pojetí by tedy elektromagnetické pole bylo vrstvou uvnitř éteru, přičemž éter by nebyl klasickou látkou, ale stavem prostoru samotného. Ano, teprve v tomto poli (prostoru) se odehrávají všechny další jevy, jako je elektromagnetické záření. To je tedy jakýmsi polem v poli. A má navíc další zjevně fascinující vlastnosti – kromě toho, že je „neviditelné“, nenápadné a samo o sobě „klidné“, tvárné a pasivní, a kromě toho, že propojuje vše se vším v jeden jediný celek, jak jsme si v dřívějších Šifrách „odkódovali“ a ukázali například na chování částic světla neboli fotonů a jejich kvantové provázanosti, je toto energetické pole zároveň interakční!
Ale tady ani zdaleka nekončíme, naopak. Tady to všechno teprve začíná! Existují totiž – naštěstí – i „nestádní“ a svobodní vědci, nesvázaní rigiditou a úzkým zaměřením jednotlivých disciplín současné mainstreamové vědy, která dovoluje zkoumat jen to, co se politicky hodí, a ostrakizuje, upozaďuje a haní to, co je ideologicky závadné. Ti éter nezkoumají jen v klasickém mechanickém smyslu, ale chápou jej jako kvantové vakuum, pole potenciálu či torzní, morfogenetické nebo akášické pole.
Z tohoto pohledu není éter lokalizovaný a není to substance „někde“, ale všudypřítomné pole, které nese informace, vědomí a inteligenci. Elektromagnetické pole, které je základem našeho hmotného svět, je pak „pouze“ viditelný jev v rámci éteru – jakési jeho zahuštění nebo rytmus.
Takže ano, éter je i tady, je všude, ale není hmota, není „vědecky“ měřitelný v klasickém smyslu. Spíš je to substrát, matrice či pole polí. Proto je také pro mainstreamovou vědu snazší jeho existenci popírat či přehlížet. A dala by se možná přehlížet i dál, pokud by se tento rytmus nezačal v posledních letech tak výrazně měnit. Protože zatímco ve staré době se předstírat, že neexistuje (prohlášením Descartesových, Hookeových, Huygensových, Maxwellových či Planckových za překonané nebo špatně pochopené), dalo opravdu snadno, nyní to již nadále nebude možné. Proměna vlastností živého pole, způsobená změnou kosmických cyklů, totiž kompletně mění pravidla hry, která tyto falešné a umělé „politické“ konstrukce a iluze o „náhodném“ vzniku světa a jeho směřování rozbijí napadrť.
Ale než si v tomto čísle (a číslech následujících) postupně ukážeme a víc a víc odkryjeme, jakým způsobem, proč a co z toho pro nás vyplývá, zastavme se ještě na chvilku u několika odvážlivců, kteří – ač přehlíženi či znevěrohodňováni „vědeckým“ establishmentem, a tak je to o to cennější – dokázali dojít ve výzkumu éteru a jeho vlastností ještě dále a poodkrýt jeho další vrstvy.
Kvantová fluktuace je pohyb, který nevzniká z ničeho, ale je vlastní samotnému prázdnu. A právě z tohoto pole se může kdykoli vynořit cokoli – světlo, částice, život.
Nevyšli přitom z nějakých fantazií, ezoteriky nebo náboženských představ, ale striktně navázali na odkaz zjištění nejvýznamnějších kvantových fyziků 20. století. Každý z nich přitom ukazuje jiným jazykem totéž: že prázdnota neexistuje. A že hmota se nerodí z ničeho, ale z něčeho, co nelze vidět.
Cestu jim k tomu otevřel zmiňovaný brilantní a všestranný myslitel Max Planck již v roce 1900. Ano, již v roce 1900. Zakladatel kvantové teorie zjistil, že energie záření se nepřenáší spojitě, ale v „kvantech“. Přesněji řečeno, i při nulové teplotě (absolutní nule) má každý oscilátor zbytkovou energii – tu nazval nulovou energií bodu. Prokázal tedy, že „nic“ není a nemůže být nikdy úplně nic. Další geniální kvantový fyzik, matematik, filozof a držitel Nobelovy ceny za fyziku Werner Heisenberg spolu s kolegou Ernstem Pascualem Jordanem objevili v letech 1925 až 1927 v rámci kvantové teorie pole, že v poli neexistuje skutečný klid, protože i v základním stavu čili vakuu zůstávají „kvantové fluktuace“.
Když si představíme „prázdný prostor“, většina lidí si vybaví nicotu. Absolutní ticho, žádný pohyb, žádná částice, žádné světlo, prostě NIC. Ale kvantová fyzika již více než sto let ví, že i když všechno odstraníš, něco zůstane. A právě to „něco“ jsou kvantové fluktuace. Co to znamená? I když se snažíš udržet částici v klidu, Heisenbergův princip neurčitosti říká, že nemůžeš přesně znát její polohu a energii zároveň. Výsledek je, že i v absolutním vakuu (zdánlivém nic) pořád probíhají mikroskopické vibrace – je to jako tiché pulzování prostoru. Představit si to můžeme jako jezero bez vln. Zdánlivě je klidné, ale kdybychom se podívali zblízka, zjistili bychom, že se jeho hladina i „v klidu“ lehce vlní a pulzuje – ne proto, že fouká vítr, ale proto, že ani ticho samotné není nikdy úplně klidné. I v kvantovém vakuu neustále dochází k dočasnému vzniku a zániku částic a antičástic, jimž se říká virtuální částice. Neexistují dost dlouho na to, aby se „počítaly“ jako skutečné, ale jejich přítomnost má měřitelné účinky. Takže bychom mohli říct, že kvantová fluktuace je pohyb, který nevzniká z ničeho, ale je vlastní samotnému prázdnu. Je to ticho, které dýchá. A právě z tohoto dýchajícího pole se může kdykoli vynořit cokoli – světlo, částice, život. Z toho plyne, že prázdno není klid, ale potenciál. Místo, odkud se tvoří vše ostatní.
V roce 1948 nizozemský fyzik Hendrik Casimir předpověděl, že pokud dáme dvě kovové desky blízko k sobě ve vakuu, vznikne mezi nimi měřitelná přitažlivá síla. Síla, jež nemá žádný klasický zdroj a vzniká jen z nulového bodu energie vakua. Tehdy to ještě mohlo být bráno jako teorie, neboť nebyla tak vyspělá technika, která by to uměla změřit. A tak první přímé potvrzení přišlo až v roce 1997 v Los Alamos National Laboratory při pokusu fyzika Stevea Lamoreauxe, jenž jako první provedl první přesné měření Casimirovy síly mezi kovovými deskami. Použil citlivé elektrostatické zařízení s jednou plochou deskou a jednou vypouklou, aby se předešlo mikroskopickému zaklínění. Výsledek? Měřená síla odpovídala Casimirově předpovědi.
To byl zásadní milník, kdy se podařilo poprvé změřit účinek něčeho, co vychází z „ničeho“ neboli z nulového bodu energie vakua. Už nebylo cesty zpět. Následovaly další experimenty, jejichž přesnost rostla. Po Lamoreauxovi přišli Umar Mohideen a Anushree Roy s prací Přesné měření Casimirovy síly od 0,1 do 0,9 mikrometrů (Precision Measurement of the Casimir Force from 0.1 to 0.9 ųm), publikovanou v roce 1998 ve vědeckém časopise Physical Review Letters, kde to dokázali černé na bílém: „Pomocí mikroskopie atomárních sil (AFM) jsme provedli měření Casimirovy síly mezi pokovenou koulí o průměru 196 ųm a plochou deskou. Síla byla měřena pro vzdá-lenosti mezi povrchy desky a koule od 0,1 do 0,9 ųm. Výsledky experimentu jsou v souladu se současnými teoretickými výpočty zahrnujícími korekce konečné vodivosti, drsnosti a teploty. Střední kvadratická odchylka 1,6 pN mezi teorií a experimentem odpovídá 1% odchylce při nejmenší vzdálenosti.“
Další americký fyzik Ricardo S. Decca potom Casimirovu sílu dokázal změřit i mezi různými materiály (2003), a poslední dobou se Casimirův jev úspěšně zkoumá i v nanotechnologiích, protože na velmi malých škálách může ovlivnit funkci zařízení.
No a co to znamená pro „náš“ éter? Jednoznačný a reálný důkaz, že prostor není prázdný, jak by si mnozí jistě přáli, aby nemuseli měnit své přesvědčení či přepisovat učebnice. Jenže bez ohledu na to, zda se jim to líbí, nebo nelíbí, pokud se dvě zcela neutrální, neživé kovové (a nejen kovové) desky přitáhnou kvůli vibracím vakua, znamená to jediné: i když nic nevidíš, prostor sám vibruje. A ta vibrace má sílu. Prázdnota se tedy paradoxně ukazuje jako nejživější zóna reality. A když Planck řekl, že „hmota vzniká z vibrace“, byl už jen krůček od přiznání, že realita je éterická – nehmotná, ale skutečná. To, že dokázali provést někteří výzkumníci přesná měření, která to dokazují, bylo velmi důležité a umožnilo to v podstatě dvě věci. Některým zůstat u tohoto objevu jako u jednotlivých oddělených pokusů, které pro povahu naší reality zase tolik neznamenají. Nejít dál a víceméně pokračovat ve starém módu, tedy zkoumání jednotlivých fyzikálních jevů bez snahy o pochopení celku.
A přece se točí!
Ovšem hrstce těch nejodváženějších to dovolilo odrazit se do netušených výšin, kompletně přehodnotit vše, co jsme si až dosud mysleli, a změnit způsob, jakým je třeba realitu vnímat. I kdyby tím šli proti vědeckému mainstreamu, který se tímto směrem pouštět za žádnou cenu nechce, protože to ohrožuje samotnou jeho podstatu a existenci. Záleží samozřejmě na každém, co si z toho odnese, jisté je však jedno: buď to člověk pochopit chce, nebo nechce. Už se ale nejde vymlouvat na to, že to neexistuje. Existuje, a brzy to pocítí na vlastní kůži nejen ti, kteří se to snaží pochopit, ale i ti, kteří to celou dobu tvrdě odmítají. A to proto, že se celé pole polí začíná výrazně měnit, a nelze před důsledky těch změn utéct ani se schovat, jako se o to až dosud většina lidí snažila a snaží.
Někteří výzkumníci – Nikolaj Kozyrev, Anatolij Akimov či Peter Gariaev – mluví o torzních polích. Spirálovitě rotujících strukturách, jež nesou informaci a vědomí. Podle nich se informace nepřenáší jen elektromagneticky, ale i jemnými pohyby prostoru samotného. Opět tedy éter není látka, ale stav, co se točí.
A rotace – spirála – je znakem života.
A tak se dějinná spirála stáčí do bodu, kde se fyzika a mystika znovu setkávají – tentokrát jako rovný s rovným. K pochopení, že svět není tvořen věcmi, ale vztahy.
Podle vynikajícího anglického biologa Ruperta Sheldrakea existují morfogenetická pole, která nesou vzory tvarů, chování a vývoje. Strom roste do své podoby ne proto, že má plán v genech, ale protože je naladěn na pole, které tvar už zná. Paměť není jen v mozku, ale v celém prostoru. V tomto pojetí se éter stává živoucím polem paměti – něčím, co si pamatuje tvary, rytmy, emoce i děje. Jako kdyby vesmír měl svou vlastní intuici. No a maďarský filozof, kybernetik a systémový teoretik Ervin László mluví rovnou o akášickém poli – tedy základní vrstvě reality, která nese informaci celého vesmíru. Navazuje tak na staroindické pojetí akáši jako všeprostupující látky. Jeho akášické pole není žádná metafyzická mlha, ale inteligentní informační základ, ze kterého vše vyrůstá a kam se vše zapisuje. V tomto smyslu je éter zároveň pamětí i budoucností. Pole, které ví.
A tak se dějinná spirála stáčí do bodu, kde se fyzika a mystika znovu setkávají – tentokrát jako rovný s rovným. A od aristotelského éteru, který nesl hvězdy, přes Descartovo vibrující světlo, až po kvantové vakuuum, jež není prázdné, se dostáváme až k něčemu, co vědci nazývají různě – polem, strukturou prostoru, informačním kontinuuem. A tak se vracíme tam, kde byli mystici již dávno, jen na jiné úrovni poznání: K pochopení, že svět není tvořen věcmi, ale vztahy. Že hmota není primární, ale sekundární. Že základem všeho je pole. A to pole je živé.
