Položme si teď možná vůbec nejdůležitější otázku. Jak spolu souvisí éter, světlo a lidské vědomí? Jak to „probíhá“ technicky? A jak souvisí proměny pole s vývojem lidstva jako takového a v tomto případě naší civilizace? Možná když lépe pochopíme, jak věci opravdu fungují, přiměje nás to lépe vnímat některé nuance a více si vážit toho, čeho můžeme být součástí. Anebo třeba nepřiměje, to je na rozhodnutí každého člověka; ale aspoň se pak nebude moct nikdo vymlouvat, že nevěděl či netušil. Ale i kdyby to bylo dobré jen proto, abychom si udělali o zákonitostech života lepší představu, neby-la by to práce marná neboli sisyfovská.

Jak již bylo řečeno, pro život na Zemi je stěžejní sluneční záření. Jestliže život je pohyb světla v éteru, jak to neobyčejně přesně a průzračně jasně definoval již v 17. století francouzský osvícenský a osvícený všestranně zaměřený myslitel – fyzik, matematik a filozof – René Descartes, pak je třeba vycházet z premisy, že změny v intenzitě slunečního záření dopadajícího na Zemi musejí nutně ovlivňovat i podobu tohoto života.

Díky Descartesovým následovníkům naštěstí víme dokonce i to, jakým konkrétním způsobem se to děje. Již jsme to probírali v různých vydáních z vícero úhlů, proto připomeňme jen to nejdůležitější, abychom se mohli posunout dál. Vysokofrekvenční gama záření, které k nám přichází z kosmu (ze Slunce) a které je radioaktivní, tlumí ve spolupráci s plynným obalem Země neboli atmosférou planetární magnetické pole a také van Allenovy pásy. To už víme.

Toto filtrované světlo, resp. ta jeho část, která pro naše tělesné schránky není smrtelně nebezpečná a nespálí nás na uhel a která pronikne až do nižších částí atmosféry, elektricky nabíjí tu část atmosféry, jíž říkáme ionosféra. Toto napětí pak vyvolává elektrické výboje v atmosféře zvané blesky. Výsledkem jsou tedy neustálé bouřky, které v atmosféře vznikají a které jsou zdrojem energie pro veškeré dění na Zemi. Představit si to můžeme podobně, jako když potřebujete nabít mobil. Aby měl šťávu, musíte ho připojit k síti. Kdyby se vybil a nepřipojili jste ho k nabíječce, nebude fungovat. A právě bouřky neustále nabíjejí atmosféru (nabíječka), aby se na Zemi mohlo něco dít (funkční mobil). Však víme, že jsou vše jen kmitající elektricky nabité částice a jejich vzájemné interakce a neustálý pohyb.

Jednou z aplikací tohoto velkého mobilu, obrazně řečeno, je i program, v němž se odehrávají naše lidské životy. (Záměrně teď vynechávám ostatní programy, protože cílem tohoto vydání Šifry je přiblížit fungování toho, čemu říkáme vědomí; a právě tam míříme.)

Naše tělesné schránky jsou vytvořeny z uhlíku, takže nemohou čelit kosmickému vysokofrekvenčnímu záření přímo. Bez atmosféry, van Allenových pásů a magnetického pole kolem Země by nebyla existence našich hmotných schránek vůbec možná. Toto vysokofrekvenční gama záření se tedy nejprve transformuje a zpomalí, a ta část, která projde až do nižších pater atmosféry, vyvolává bouřkovou aktivitu, která je zdrojem energie pro život na Zemi.

Až dosud jsme se tedy bavili o vysokofrekvenčním záření, které kmitá na krátkých vlnách. Ano, kmitá rychle na krátkých vlnách o nejvyšších frekvencích. No a jedním z vedlejších účinků těchto elektromagnetických bouří v atmosféře jsou pak i jakési ozvěny těchto výbojů na opačném konci frekvenčního spektra, a to v podobě nejdelších vln a extrémně nízkých frekvencí. Tyto dlouhé a jemné vlny jsou jakési dozvuky těchto elektromagnetických bouří. A teprve ony úzce ovlivňují úroveň a podobu lidského vědomí.

Co z toho vyplývá? Že ačkoli se lidé často pyšně domnívají, že jsou div ne pány tvorstva a často si hrají nejen na ředitele vesmíru, ale přímo na bohy, jejich vědomí a mozkové vlny kmitají na těch vůbec nejnižších možných frekvencích světla. Jinými slovy, a nechci to pojmenovávat přehnaně tvrdě a napřímo, abych neranil ega některých přespříliš sebevědomých jedinců, z fyzikálního hlediska jsme na úplně opačném konci frekvenčního spektra, než si o sobě nezřídka myslíme. Ano, na jeho spodním konci, nikoli tom horním. Chováme se ale, jako kdyby nám to tady pat-řilo a věděli jsme všechno nejlíp. Těch paradoxů bychom ale našli víc.

Neodpustím si i takový malý dodatek. Pakliže tyto nízkofrekvenční dlouhé vlny ovlivňují lidské vědomí, jaké vědomí by ovlivňovaly či vytvářely vlny z opačného konce spektra, tedy krátké vlny o těch nejvyšších frekvencích? Z logiky věci jednoznačně vyplývá, že na nejkratších vlnách o nejvyšších frekvencích musí kmitat plné vědomí, které všechno ví a zná a ze kterého pochází ten zbytek – všechno, co existuje. Tedy něco, čemu můžeme říkat Bůh. Anebo, kdybychom se toho slova báli, to můžeme označit méně metafyzicky a více politicky neutrálně – Zdroj.

Jelikož jsou všechny protiklady součástí jednoho celku, kde je vzájemně propojeno vše se vším, pak z toho nutně musí vyplynout, že. výchozím stavem této reality je rovnováha.

Ale zůstaňme raději nohama na zemi. A na Zemi. Oněm jemným vlnám, které jsou – zjednodušeně řečeno – ozvěnami elektromagnetických bouří na nízkofrekvenční části spektra, se – jak již z Šifry dobře víme – říká Schumannovy rezonance. Tyto nízkofrekvenční vlny kmitají v dutém prostoru mezi vodivou částí atmosféry, zmiňovanou ionosférou, a rovněž vodivým povrchem Země.

Vyplývají z toho pro naše pochopení toho, co a jak se zde děje, dvě zcela zásadní skutečnosti. Jednak to, že tato elektrická aktivita filtrované části slunečního záření umožňuje život na Zemi. A jednak to, že vlny kmitající mezi ionosférou a zemským povrchem určují a udávají tomuto životu celkový rytmus. V podstatě ho řídí!

Dvojí podstata

Pamatujete, jak jsme mluvili o tom, že má světlo duální charakter? Tak to je přesně ono. Tohle je vůbec nejdůležitější zjištění v dějinách fyziky, protože kompletně proměnilo pravidla hry, resp. umožnilo nám je konečně plně pochopit. První, kdo přišel s konceptem duálního pojetí světla, byl Albert Einstein. Nejprve přišli Christian Huygens či James Clerk Maxwell s tím, že světlo je vlna. V roce 1905 ale Einstein publikoval svou slavnou práci o fotoelektrickém jevu, za kterou později obdržel Nobelovu cenu. V ní ukázal, že se světlo nechová vždy jako vlna, ale spíše jako jakýsi „balíček“ energie. Dnes pro to máme odborný název foton. Zjistil, že světlo není jen vlna, ale může se chovat i jako částice.

To byl ale teprve začátek. V roce 1924 otočil francouzský fyzik Louis de Broglie Einsteinův objev zcela naruby, když položil podobnou otázku jinak: „Když se světlo – dosud považované za vlnu – chová jako částice, nemohly by se částice chovat jako vlny?“ De Broglie na základě svých výzkumů navrhl, že elektrony (a jiné částice) mají také vlnové vlastnosti, a zavedl pojem vlnově-částicového dualismu, který se stal základním stavebním kamenem kvantové fyziky a celého OPRAVDOVÉHO popisu naší reality.

Protože bylo poprvé exaktně definováno, že má celá naše realita na této planetě dvojí podstatu – částicovou a vlnovou. A Šifra k tomu dodává: hmotnou a nehmotnou. Naše realita je totiž, když to trochu zjednodušíme, realitou protikladů, kde každá mince má dvě strany. Všechno má svůj protiklad. Všechno se to tady střetává a pere, všechno je definováno hranicemi opačných polarit. Máme světlo? Je tu i tma. Po každém dni přijde i noc. Dobro můžeme poznat jen při setkání se zlem. Čistota vynikne až v kontrastu se špínou. Moudrosti si nejvíc začneme vážit až ve chvíli, kdy nás obklopuje nekonečná tupost. Štědrost má největší cenu tváří v tvář hamižnosti. Láska ostře kontrastuje s nenávistí. Řád s chaosem.

Jelikož jsou všech-ny tyto protiklady součástí  jednoho celku, kde je vzájemně  propojeno vše se vším (viz článek o éteru), pak z toho nutně musí vyplynout jedna klíčová věc: základním výchozím stavem této reality je rovnováha. A rovnováha je také tím, oč je třeba v každém okamžiku pobytu zde usilovat. To je ten cíl a smysl, k němuž je třeba směřovat a od kterého se odvíjejí všechny další věci.

Je zvláštní, když hovořím  o  rovnováze zrovna ve chvíli, kdy se celý svět a většina lidí v něm zmítá v obrovském vnějším i vnitřním chaosu, a právě od rovnováhy se mílovými kroky vzdaluje. Ale kdy jindy by to mělo vyšší smysl než ve chvíli, kdy téměř všechno smysl ztrácí a lidstvo se propadá do nejhlubších temnot? A to proto, že odmítá respektovat povahu své vlastní reality a odmítá ji vidět a přijmout jako jeden propojený celek? A vychyluje se místo vylaďování rovnováhy mezi hmotným a nehmotným, světlem a tmou, k jednomu extrému? Kdy tím, že odmítá přijmout existenci nehmotné části v naší dualistické realitě a propadlo kompletně materialistickému myšlení, dává paradoxně volný průchod temnotě a snaží se zničit světlo v jakékoli podobě?

Jestliže platí, že tento celek má vlastní inteligenci, neboť jeho podobu určuje živé pole, jež si samo sebe uvědomuje, pak také platí, že má v sobě zabudované ochranné mechanismy...

Kdy jen proto, aby lidé nemuseli opustit iluze o tom, že jsou pány tvorstva a svět se bude řídit podle jejich přání, a sklonit se před vyšším řádem a poznáním, že jsme jen kapkami v nekonečném oceánu a nevědomými tečkami v nekonečném poli vysoké inteligence, bojují proti světlu, které se jim to snaží ukázat? A tím si paradoxně podtrhávají židli sami pod sebou? Nevím, jak vám, ale mně se zdá pro tento druh osvěty nejvyšší čas.

Jestliže jsme součástí jednoho propojeného celku… A jestliže platí, že tento celek má vlastní inteligenci, neboť jeho podobu určuje inteligentní a vědomé pole, které si samo sebe uvědomuje a ví, co a proč dělá… Pak musí také platit, že tento celek má zabudované nějaké mechanismy, kterými se dokáže v případě potřeby vracet do stavu ztracené rovnováhy. Nechová se tedy jako lidé, chová se jako… Inteligence.

Lidé jen proto, aby se nemuseli měnit a jejich přerostlá ega připustit, že se v něčem (nebo ve všem?) mýlili a mýlí, by byli klidně ochotni sami sebe zničit. Pole v poli, odkud vše vzešlo, se takto nechová. Pokud se nějaká jeho část vychýlí z rovnováhy až příliš, a pokud se obrátí proti jemu samotnému (jako kdyby se nějaký nemoudrý parazit obrátil proti svému hostiteli a chtěl ho zničit), toto živé pole dokáže uplatnit mechanismy, jimiž svému dalšímu poškozování dokáže zabránit. Hlavním mechanismem, jenž dokáže vracet z rovnováhy vychýlené části pole přivádět zpátky k rozumu, jsou změny kosmických cyklů. Díky nim sem v různých dobách proudí různé množství slunečního záření. Které ovlivňuje, jak bude život na Zemi vypadat...

Pokud se někdo nebude chtít přizpůsobit a vyvíjet v souladu s tímto kosmickým řádem, má prostě smůlu. Na jedné straně jej sice nebude nikdo nutit, ovšem na druhé straně ani nikdo nebude takovou rebelii proti přirozenému řádu věcí schvalovat a tolerovat.

Každý má v takové zlomové chvíli, kdy se věci začnou měnit tlakem „shora“, svobodnou volbu: naladit se podle rytmu celku, nebo vypadnout ze hry. Buď je možné jít dál, nebo se zničit. A skončit. Buď vykročit za světlem, nebo se nechat pohltit (vlastní) temnotou. To, co v takových chvílích, kdy se věci lámou a střídají se kosmické cykly, ale nadále možné není, je: ZŮSTAT STÁT. Být neutrální. Je to tak, či onak. Buď, anebo. Světlo, nebo tma. Konec, nebo nový začátek. Nic mezi tím…

‍