Všímavá čtenářka i pozorný čtenář by mohli v mých slovech cítit zdánlivý rozpor. Když na jedné straně popisuji rovnováhu mezi dvěma póly (protiklady) a barvitě líčím, jak vše na světě tvoří jeden propojený celek, tak jak můžu v následující větě tvrdit, že nastala doba, kdy si musí člověk vybrat, na kterou stranu se přidá? Zda se bude ochoten ladit a plout v přirozeném rytmu tohoto celku a vyvíjet se dál, nebo nebude a vypadne ze hry? Proto dávám před slovo rozpor přívlastek „zdánlivý“. Protože v tom žádný rozpor není, zato je v tom hluboký smysl a logika.

Ještě jednou si to zopakujme. Celý předchozí článek říká: „Vše je propojeno. Rovnováha. Celek. Pole. Ticho. Přirozený návrat do souladu.“ A pak najednou přijde věta: „Musíš si vybrat. Kdo nepůjde, vypadne. Nic mezi tím.“ Na první pohled to vypadá jako popis přechodu z jednoty do duality. Ale ve skutečnosti je to přesně obráceně.

Ten výběr, o kterém tu mluvíme, totiž není pro celek. Ten už má dávno vybráno. Celek již dávno zvolil rovnováhu – má ji v sobě zabudovanou jako ochranný mechanismus. Proto se teď mění kosmický cyklus, proto se zvyšuje intenzita slunečního záření a začíná – v souladu s poznatky všech vyspělých starověkých civilizací, které tyto cykly zaznamenaly ve svých kalendářích – nový zlatý věk. Se zvyšujícími se frekvencemi světla pochopitelně „stoupá“ i celek; v tomto případě nás tedy zajímá konkrétně ta jeho část, které říkáme planeta Země. A otázka zní: „Chceš jít s ním, nebo zůstat v nefunkčním zbytku?“ Proto není žádný rozpor v tom, když řekneme: „Celek se sjednocuje. Ale každý člověk, protože má svobodnou volbu, si musí sám zvolit, jestli s ním půjde. Protože jednotu nemůžeš zažít, pokud se držíš rozdělení.“

Nejlepší bude, když si to vysvětlíme… vědecky. Ano, vědecky. Protože starověké civilizace to, k čemu my teprve začínáme složitě docházet, sice chápaly, ale pyšný moderní člověk, který je odmalička přesvědčován o výjimečnosti naší civilizace a o tom, že lidi jsou vrcholem evoluce, je nemusí brát jako dostatečné autority, které by mohly něco tak zásadního tvrdit.

Co kdybych vám ale řekl, že to, co tady povídám, dokáže stejně dobře vysvětlit – a nejen to, i dokázat – rovněž současná věda? Pravda, ne ta mainstreamová, která dostává granty na kdejaké ptákoviny, ale poznání skutečné povahy reality se vyhýbá jako Evropská unie míru na Ukrajině… Myslím tím skutečná věda, která chce VĚDĚT. Ne tu, která se tak jenom tváří. A místo objasňování věcí jejich smysl úmyslně zakaluje a „komplikuje“.

Protože současná mainstreamová věda, jak ji známe dnes – a je načase si přestat nalhávat opak – nepřináší poznání, ale institucionalizovanou snahu o jeho potlačení. O autoritativní předkládání soudů, kde skutečnou vnitřní jistotu a poznání nahrazuje složitost, metodologie a terminologie. Neboť všude tam, kde chybí vnitřní kontakt s pravdivostí, musí být „pravda“ vydupávána přes slovník.

A právě to je důvod, proč je jazyk, kterým současná věda mluví, tak složitý a neproniknutelný. Protože není určen k tomu, aby předával moudrost a poznání, ale k tomu, aby budil dojem autority a nikdo zvenku do „toho“ neviděl. Když chcete zakrýt prázdno a faleš, musíte kolem toho namíchat hustou omáčku. Aby laik nerozuměl, a tudíž to nemohl prohlédnout. A když neporozumí, nemůže se ani ptát. Aby jiný vědec musel souhlasit, protože „postup byl správný“. Jinými slovy – jazyk složitosti tu chrání nevědomost před odhalením.

Známka mistrovství

V akademickém světě už dávno nejde o pravdu, ale o impaktní faktor, počet citací, granty a systém, který odměňuje složitost a trestá jednoduchost. Protože jednoduchost je podezřelá a mohla by prozradit, že pravda je blíž, než se zdá. Pravda totiž nikdy složitá nebyla a není. A sami vědci, i ti serióznější, to zbytečně komplikují, protože si myslí, že právě složitost činí vědu vědou. A protože v tom zmatku si neuvědomují, že jednoduchost není znakem naivity nebo neznalosti, ale známkou mistrovství. A co kdybych k tomu přidal, že nejdůležitější poznatky v tomto směru učinil český vědec, který předběhl dobu o desítky let, a širší veřejnosti zůstala jeho práce téměř dokonale utajena? Ať už proto, že byla příliš „napřed“ a nikdo jí v té době neporozuměl, anebo proto, že jejím přijetím by vědecká obec sama sebe usvědčila z toho, jak strašně moc mimo současná věda vlastně je?

‍